Postavy s „hladinkou“, motající se ranní i odpolední ulicí, popíjející v historickém centru města, před supermarkety, anebo u večerky na Erbence… Žádný abstraktní obrázek, ale současná každodenní realita krajského města Jihlavy. Není žádný problém potkat tady v reálu typy, o kterých také pojednává nový film telčského režiséra Dana Svátka. O uplynulém víkendu jeho Úsměvy smutných mužů přišly i do jihlavského kina Dukla.

  Bez příkras, realisticky a filmařsky zdařile pojednává Svátek o fenoménu alkoholismu, který se, jak naznačeno výše, naší současné společnosti týká. A nejde zdaleka jen o zmíněné figury z ulic, na kterých je jejich problém už na první pohled jasně vidět. 

  Při úvaze nad Svátkovou novinkou je předně nutno ocenit otevřenost, s jakou spisovatel Josef Formánek ve své knize (předloze) promluvil o vlastním boji s alkoholem. Ve filmu si dokonce hlavní postava v podání Davida Švehlíka zachovává autorovo reálné jméno.

  Na tři a půl měsíce se ocitá Josef F v protialkoholní léčebně. Nejprve proto, aby naplnil přání manželky, po opakovaném selhání a excesech nakonec, snad, nachází vlastní motivaci. Stejně jako ve skutečném životě, zde definitivní happy end čekat nelze.

  Alkoholik totiž zůstává alhokolikem, jen si ke svému životu může přidat přídomek „abstinující“. Ostatně, Svátek už se prý s Formánkem domluvil, že zfilmuje i jeho poslední knížku Dvě slova jako klíč, vlastně volné pokračování „Úsměvů“.

 

 Holubi i Forman

  Svojí novinkou Svátek, ať chce nebo ne, vlastně navazuje na známé „Dobré holuby“ s Vladimírem Menšíkem. Kleinova sonda do prostředí protialkoholní léčebny se ovšem tématu věnovala v roce 1988.

  To Dan Svátek točí v druhé dekádě 21. století, a dnešní divák snese, a taky vyžaduje, mnohem a mnohem víc. Skutečnost, že Svátek tohle očekávání naplňuje, a přitom nesklouzává do nefunkčního prvoplánu, je největší deviza jeho filmu.

  Režisér přitom nic nezatajuje. Spolu s aktéry děje se divák účastní léčebných procedur, realisticky vidí, co to s člověkem dělá, když je „celej prolitej“. Je u toho, když v noci na léčebnu sanita přiveze „čerstvý delírko“, je svědkem nevyhnutelných střetů a konfliktů, často nechutných selhání, nočního hledání skrýší s „chlastem“, opilecké sebelítosti…

  To vše nesou postavy filmu - vedle spisovatele Josefa je tu bývalý přední triatlet nebo někdejší komparzista v gay pornu, často i úspěšní lidé, kteří byli slabí, anebo měli v životě smůlu, kterou neunesli. Teď se těší „ven“, ale zároveň se obávají, že ztratí ochranu akvária léčebny. Nevěří si a černým humorem se loučí slovy „tak brzy zase nashle“. 

  Filmařsky je Svátek typický hledáním neotřelých přístupů, nikdy mu nestačilo jen „snímat situaci“. Jeho nový film je vlastně žánrově trochu těžko zařaditelný. Sází na kontrast snových scén a pragmatické drsné reality, které často řadí přímo za sebe.

  Co do žánru se dá vlastně hovořit o „pseudodokumentu“, včetně závěrečného shrnutí dalších osudů postav děje. Jenže v jedné z postav tu zároveň najdeme linku metaforickou a fantaskní (mimozemšťanskou), která koresponduje s komickou rovinou filmu. Ale nečekejme, že se tady budeme popadat za břicha. Komické momenty jsou jen lehkými vsuvkami, jakýmisi odpočinkovými zónami.  

  V základním principu je film vyprávěním hlavního hrdiny, které v „ich formě“ vychází z Formánkovy knihy. A tady asi jediná zásadnější výhrada: „Úsměvy“ jsou mnohem silnější tam, kde je příběh vyprávěn napřímo, filmovými prostředky, než v momentech, kdy postavy pronášejí monology a své minulosti či pocitech. V těchto okamžicích trochu padá řemen a dostavuje se patos.

  Film režisér ozvláštnil i dalšími drobnostmi - třeba obsazením Aloise Švehlíka do role otce jeho skutečného syna. Anebo obsazením Simony Babčákové do hereckého protiúkolu tvrdé primářky léčebny. Oboje vyšlo.

  A ve filmu si můžeme hledat i další momenty. Například scéna „odboje“, kdy klienti léčebny přelezou plot a jdou si zaběhat, jakoby svou atmosférou vzdávala hold Formanovi a jeho slavnému „Přeletu“.

  Pro výsledek je velmi důležité třeba i obsazení drobné roličky hrdinovy matky špičkovou herečkou Taťánou Medveckou. Na druhou stranu lze ocenit, že režisér jen střídmě, a v rámci děje smysluplně, využívá scény natočené při reálném pražském maratonu.

 

  Otevřený pohled
  Dan Svátek šel v Úsměvech smutných mužů opět do silného tématu. Nechce klouzat po povrchu. Po tématech pašování drog v Thajsku nebo heparinového vraždění, kdy se volně inspiroval reálnými událostmi, se znovu dívá na současnou, a tentokrát přiznaně reálnou tématiku.
Je to pohled otevřený, často až nepříjemný. Z toho filmu vám zkrátka chvilku nebude úplně dobře. Ukazuje totiž slabost lidských bytostí, je sugestivní, vtahuje do děje, vyvolává sounáležitost s postavami. Patří k tomu nejlepšímu, co Dan Svátek natočil.

Diskuze k článku