„Bazény na zahradách jsou úplně to nejhorší, co může být v souvislosti s rizikem utopení dětí,“ říká plavecký lektor a šéf Elitavers - Sportovní akademie Jihlava Libor Kuchyňa.

  Loni se v Česku utopilo 181 lidí. Co vy na to?

   Na první pohled se to zdá moc, ale příčina není v tom, že by lidé neuměli plavat. Mám informace, že letos se na Vysočině utopili čtyři lidé a většinou v   tom hrál roli alkohol.
Takže spíš je to o tom, že lidé přecení své síly.

  Jak je to s plaveckými schopnostmi Čechů? Vedou domácí bazény, školy zrušily povinné kurzy plavání. Jsme ve vodě „jelita“?

    Nemyslím si, že bychom byli „jelita“. Oproti cizincům na tom rozhodně nejsme špatně.

  Dá se říct, že lidé starších ročníků plavání zvládali ve svých dětských letech dříve, než dnešní mladí?

   To srovnávat nejde. Třeba moje babička i teta měly obě k vodě dost odtažitý vztah a moc plavat neuměly. A vždycky si pamatuji, že nám říkaly, ať nechodíme k vodě, že se utopíme.

  Jak bychom se měli u vody chovat – je jedno, jestli jsme u rybníku, řeky, moře, bazénu…?
  Vždycky mít k vodě respekt. To je základ. A když máme sebou děti, tak nepouštět dítě z očí.
Bazény na zahradách jsou úplně to nejhorší, co může být v souvislosti s rizikem utopení dětí.

  Proč by měl být bazén na zahradě strašákem rodičů?
  Protože když jsou s dětmi u vody venku, tak si je hlídají. Na zahradě si myslí, že jim nic nehrozí. Naopak. Domácí bazény spousta lidí podcení. Dospěláci se zapovídají, a než se, třeba jen za třicet vteřin, otočí, tak jim dítě spadne do bazénu.
  Bazén představuje hrozbu i v chladných dnech – děti si kolem něj hrají, a vy nikdy nevíte, co je napadne. Proto je třeba mít koupací plochy u domu, na zahradách, zabezpečené.

  Asi je rozdíl, jestli máme bazén na schůdkách s okrajem ve vzduchu, nebo zapuštěný v zemi…
  To ano, ale dítě se může utopit i v půl metru vody. Uklouzne, spadne, potopí se mu obličejová část, a je zle.

  Vyjmenujte chyby, které rodiče dělají nejčastěji, když vezmou dítko k vodě?
  Z pohledu plavce je pro mě nejhorší, když vidím dítě, které je navlečené do několika pomůcek, které ho nadnášejí nad vodou. Když ho rodič hlídá a je ve vodě s ním, tak je to úplně zbytečné. Takhle se dítě nikdy nenaučí plavat.

  Máte na mysli kruh, rukávky, vesty…
  Přesně. Děti jsou sice spokojené, ve vodě si „pěkně“ sedí, ale je to vlastně celé k ničemu.
  Přitom tak ani rodiče nemůžou být v klidu – dítě se může i v kruhu převrátit na záda, potopit se, proklouznout jím.

  Jaké jsou kroky, když chceme naučit dítě plavat?
  Nejdůležitějším krokem je – hlavně dítě do ničeho nenutit. Trpělivost je hrozně důležitá. Mám zkušenost, že dříve nebo později se naučí plavat každý, ale nesmí mít vůči tomu blok.

  Pokud chceme jít do vody a dítě se bojí, tak co dělat?
  Ideální je začít pozvolna v malé hloubce, tak aby se dítě adaptovalo na vodní prostředí. Poté můžeme využít plavecký pás, se kterým se dítě cítí jistější, nebo si vzít jiné vhodné plavecké pomůcky. Je ale důležité si pořád uvědomovat, že s jakoukoli plaveckou pomůckou je nutné děti ve vodě hlídat. Vždycky se může něco stát. I když jsou starší a mají základy plavání zvládnuté, tak je třeba mít je pod dozorem.

  Kdy je podle vás optimální doba začít s dítětem plavat?
  Od čtyř let – ideální věk, kdy se může sžít s vodou. Naučí se základy, které může dál rozvíjet. Mám svůj osobní názor, že když začnou chodit do první třídy, měly by základy plavání zvládat.

  Kdy jste se naučil plavat vy?
  Poměrně pozdě – v šesti letech, v rybníce Osika. Je v něm dlouho mělko od břehu. Mamka se nebála pustit mě do vody.
  Co říkáte na plavání miminek?
Na to se názory liší – někdo říká ano, je to fajn, dítě si na vodu zvykne. Někdo říká opak. Já to nechci posuzovat. Je to na rozhodnutí každého rodiče.

  Jak poznám, že moje dítě umí plavat?
  To je dost složité. Když dítě ve třetí třídě uplave 12 bazénů a je v pohodě, tak je jasné, že umí plavat. Je to dost individuální. Tabulky na to nejsou.

  Měl jste vy sám někdy ve vodě problém? Topil jste se?
  Jednou na soustředění na Sardinii, když jsme měli na pláži workoutový trénink, tak jsme se vrhli do vysokých vln. My plavci se na nich rádi houpáme…
  Už to bylo k večeru, a vlny začaly být čím dál tím vyšší a odvály skupinku tří plavců, včetně mě, daleko od pobřeží. A bylo pro mě, vrcholového plavce, dost těžké dostat se na břeh.
Plavčík nám předtím říkal, ať do vody nechodíme, že už se tam za léto utopili čtyři lidé, ale my jsme si věřili.
  Z toho plyne - nikdy si ve vodě nemůžete být jistí, a to ani když jste závodní plavec.

 Je dobré, že jste svůj příběh zmínil.
Proto nejde říct, že dítěti ve vodě můžete věřit. Lze říct, že ve vodě skvěle plave, ale nikdy nevíte, kdy ho chytne křeč, či dostane jiné problémy.

 

 Jak to udělat, když si chceme zaplavat delší trasu – přeplavat rybník, nebo se vydat u moře trošku dál…
  Ideální je si vzít si sebou nějakou desku, na které si můžete odpočinout. Prodávají se i různé bójky, které jsou na laně, připnete si je u pasu. Nijak vás neomezují, a když je třeba, tak si je přitáhnete a odpočinete si.
  Jištění je třeba. Nikdy nevíte, co se může stát – chytne vás křeč, udělá se vám špatně z tepla, nebo nastanou jiné komplikace.
  Co platí, je také pravidlo – když chcete plavat dál, tak vždycky ve dvou. Nikdy ne sám, to je velké riziko.

   K plavání patří i skákání do vody – ruku na srdce, zažil to každý. Chtěl se vytáhnout před kamarády, tak skočil…
 Z pohledu záchranáře je to velice problémová záležitost. Při skoku do vody se vám může stát úraz s fatálními následky.  Nikdy nemůžete skákat do neznámé vody.
  Já nejsem zastánce žádného skákání, ani z metrového kamene. Když už chcete skákat, tak si prověřte terén, do kterého skáčete. Jestli je tam opravdu taková hloubka… Nikdy ale nevíte, jestli vám to při skoku neuklouzne, jestli pod vás někdo nepřiplave… A to nemluvím o tom, že můžete skočit na nějaký kamen…
  Jestli chcete doporučení, tak neskákejte! Je to zbytečný risk. Stačí chvíle, a jste na vozíku. 

  Co má člověk, který chce pomoci, udělat, když vidí někoho se topit?
 Je to obtížné, zachraňovat tonoucího. V první řadě musíme zavolat pomoc 155. Ten, kdo se topí, má velkou sílu a může vás stáhnout pod vodu, i když budete ti nejlepší plavci. Osobní kontakt s tonoucím je velké riziko.
 Je dobré zvážit své síly a možnosti. Nejlepší je hodit z dostatečné vzdálenosti tonoucímu nějakou oporu - kruh, lano či větev, aby se jí mohl chytit. A až se zklidní, tak ho teprve odtáhnout. Nebo podat ze břehu, z loďky klacek, veslo...
 U první pomoci je všeobecně důležité bezpečí zachránce, pak zachraňovat.

Jak vy jste se dostal k vodě?
 Jednoduše – bydlím asi 50 metrů od bazénu vedle jihlavské Rošického ulice. Takže cesta k vodě vedla přes plaveckou třídu na základní škole.
 Byl jsem v juniorské plavecké reprezentaci, mám nějaké medaile z mistrovství republiky, účastnil jsem se v roce 2003 evropské olympiády mládeže v Paříži… 

 A jaká byla vaše cesta k plavecké škole a sportovní akademii Elitavers, kterou v Jihlavě už čtvrtým rokem vedete?
 Původní profesí jsem zdravotní sestra a záchranář. Jezdil jsem šest let se záchrankou.
 Sport mi je blízký, a založit si sportovní akademii byl vždy můj sen. Takže když se mi naskytla příležitost, tak jsem se jí chopil. Momentálně máme v Jihlavě přes 350 členů.

 

 Nevěnujete se ale jen plavání?
 Děláme všeobecnou sportovní přípravu – chci, aby co nejvíce dětí sportovalo a mělo radost z pohybu.

Diskuze k článku