Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Je velkým hokejovým fandou, hraje na harmoniku a v porevolučních létech vybudoval známé sklenářství. Když dnes pětašedesátiletý Ladislav Smola z malé obce na Jihlavsku zavzpomíná, co vše prožil, není toho málo.

Chvíli sice pracoval jako hasič, ale sklenářství se stalo jeho celoživotní prací. V Okresním podniku služeb byl jeho posledním šéfem v letech 1990-91. „Celý život jsem dělal sklenáře,“ potvrzuje. Po revoluci, když podnik končil, začal podnikat v oboru.

„Začínal jsem v garáži ve Velkém Beranově s 20 tisíci, dalších 30 jsem měl z úvěru,“ vrací se v myšlenkách do minulosti. „Dělalo se od rána do noci,“ přiznává.

S manželkou i syny, dvanáctiletým a patnáctiletým. „Já dovezl okna a odjel dělat skleník, žena s kluky uřízli sklo na míru,“ vypráví a mluví o velkém nadšení, bez kterého by podnikání nešlo.

Řemeslníci z okolí se tlačili do Jihlavy, ale práce bylo dost. Jen se museli pořádně otáčet. V době, kdy nebyly mobily ani internet, ale jen pevné linky. Pracovalo se i o víkendech.

„Když panu Otavovi z knihkupectví rozbili vandalové výlohu, on se na mě podíval těma svýma očima a já mu ji musel hned ten den zasklít,“ vzpomíná s úsměvem. 

Práce ve sklenářství od té doby hodně pokročila. „Vše se změnilo,“ říká přímo. Hlavně jí však ubylo. V současnosti se hodně zasklívá dvojskly. Ta jsou dostupná pro firmy, které vyrábějí konstrukce oken. Objednají si je z výrobních linek a sami si je montují.

Aby se sklenáři uživili, hledají i jinou práci. Zasklívají polykarbonátem, nebo také osazují neprůstřelná skla. „Ty jsme dávali do několika pošt,“ prozrazuje.

Budoval firmu, sklenařil, organizoval a předával své zkušenosti mladším. Před několika lety si ale řekl - dost. Zdraví je jen jedno, a to ho začalo omezovat. „A kluci už uměli víc, co se týče řemesla a technologických postupů, a já ke konci už dělal spíš jen administrativní věci,“ říká Ladislav Smola.  

V domku v Salavicích si konečně začal užívat volna. A po mnoha letech vzal do ruky tahací harmoniku. „Jako kluk jsem chodil do hudebky, učil jsem se na ni kdysi asi tři roky, ale jsem v podstatě samouk,“ řekne a pohladí harmoniku. „Pak jsem z toho utekl a vrátil se ke hraní až teď.“

Hrát chodí do hospody, ale zvou si ho třeba i do Hodic, kde hraje seniorům. „Tam jezdím hodně rád,“ přiznává. Muzicíruje, aby si ostatní mohli zazpívat. Jak tvrdí, on zpívat neumí. „Vždy se ale někdo najde, kdo umí,“ rozesměje se.

Texty písniček, z nichž některé upravil, si okopíroval a vytiskl na papíry. Polky zvlášť, valčíky zvlášť, tanga… každá má své číslo, a papíry rozdá. „Pak někdo zavolá číslo a všichni ji mohou zpívat.“ Většinou hraje sám, ale někdy i s kamarády z kapel – se Zdeňkem Zábojem, Zdeňkem Cílů, Vaškem Zídkem. 

Složil i text písně Dukla Jihlava. Jak vznikla? Jako projev úcty k velkému sportovci a prvnímu brankáři Dukly Miloši Podhorskému, se kterým se zná léta. „Vznikla k jeho osmdesátým narozeninám,“ doplňuje L. Smola. „Když jsem ji dokončil, předložil jsem ji paní Podhorské, na posouzení. Líbila se jí, a já byl pozván na Okrouhlík, kde slavil, abych mu ji zahrál.“

Text se zpívá na hudbu písně Aloha-Oe (Bílá pláž):

Jihlava je město královské,

v podzemí ty žíly stříbrné,

dlouhý čas v té době dávaly,

poklady dávno už ztracené.

Stalo se už v době nedávné,

pár správných chlapů s bruslemi na nohou,

po tvrdé práci se jim povedlo,

že zlatý kov pohladit si mohou.

Ref.: V té partě byl, hokejem žil,

vše dělal jen Dukle pro jméno,

od zrodu až po zlatý čas,

jako skála stál PÍSMENO. 

Ref.: Hokej hrát, v brance stát,

co víc si může takový chlap přát,

nebyl to sen, on zůstane ten,

který radosti uměl dát.

A pokračují další sloky…

„Miloš slavil na Okrouhlíku, když jsem to zahrál, všem se to líbilo,“ vzpomíná. „O Dukle toho je napsáno spoustu, ale ještě nikdy neměla svou píseň,“ dodává a prozrazuje svou představu.

„U mě v šufleti to nemá cenu,“ začíná vysvětlovat, „Brňáci mají svou hymnu… kdyby se vzaly dvě sloky bez refrénů…,“ nastiňuje, že by mohla mít hokejová Dukla Jihlava také svou hymnu.

S nápadem byl už za šéfem Dukly, který jej slíbil přeposlat fanouškům. „Od nich však žádný projev zájmu v té době nebyl. Kdyby k tomu měl někdo z fanoušků vztah a chopil se toho,“ přemítá a dodává, že by takový člověk musel mít velký vztah k muzice.

Hraní ale není jedinou zálibou pana Smoly. Má vřelý vztah i k historii. A dodnes opatruje vzácné časopisy z třicátých let. Například ten z pohřbu T. G. Masaryka z roku 1937. Má je od své maminky a dědí se. Teď je opatruje on, pak je předá synovi. „Maminka měla velký přehled, zajímala se o kulturu i politiku. Prožila Pražské povstání, stříleli i po ní,“ vypráví.

„Je to rodinná památka,“ říká o časopisech. A vzpomene, jak mu maminka vyprávěla řadu příběhů z války, i osvobození, kdy viděla Rusy s připnutými hodinkami až po loket.

Z té novodobé historie je jeho srdeční záležitostí bezesporu Dukla Jihlava. Dokud mu to zdraví dovolilo, nevynechal jediný zápas. I proto složil věhlasnému brankářovi Podhorskému píseň.

Ladislav Smola bere do ruky harmoniku a začne hrát známou melodii.

Slova, která složil, od ní přesně zapadnou. A když se vezmou první dvě sloky, vynechá refrén psaný pro Podhorského a doplní:

Příběh ten tisíce lidí zná,/ jsou rádi, že při tom mohli být,/

je krásné pro malé i velké,/ s hokejem v srdci svém, takhle žít.

Ref. Čas plyne dál, kovy si vzal, vždy něco končí a zas začíná,

hokejku, puk, zná každý kluk,/ žije žlutá a červená,/žije žlutá a červená./

Mohla by se stát i dukláckou hymnou.

Pokud se najde muzikální fanoušek, který se toho ujme. „Líbilo by se mi to, ne kvůli mně, ale kvůli Dukle,“ říká Ladislav Smola závěrem.

Diskuze k článku