„Tak tenhle rýč mě provázel celý život,“ řekl pro naši redakci před 19 lety nejstarší podnikatel Žďárska Petr Chlubna. Kdysi prvotřídní nástroj koupil hned po vzniku republiky za velké peníze, dnes vykazuje silné opotřebení.
Zahradník již nežije, ale jeho zahradnictví ano. Má totiž pokračovatele. Když v roce 1999 Petr Chlubna slavil devadesátku, byl nejstarším mužem podnikatelem na celém žďárském okrese.

Je červen 2018, a my sedíme ve skleníku jako před 19 lety. „Černo za nehty“ má pro změnu zahradníkova dcera Jitka Mondadová. Sama na penzi, převzala tatínkovo řemeslo automaticky, a ve třetí generaci zahradníků si již chystá nástupce. Jediného syna Karla.

Ten se věnuje zařizování zahrad, a snacha je vyučená zahradnice. „Takže naši by určitě měli radost,“ míní. No, a vnoučci, ti jsou ještě malí. Ale zahradnice doufá, že i oni najdou k rodinné tradici cestu.

A zatímco si povídáme, ruce ženy automaticky rozsazují mladé rostlinky okurek. „No jo, ten tatínkův rýč tu máme pořád,“ potvrzuje. „Když se rozhlédnete, tak všechny ty zbytky skleníků jsou ještě tatínkovou prací z roku 1945,“ dodává.

Petr Chlubna, rodák z nedaleké Fryšavy, ale zahradníkem zprvu být ani nechtěl. Líbilo se mu černé řemeslo. Jenže na učení chudá rodina neměla peníze.

Půjčoval hercům výzdobu

Zahradník nejraději vzpomínal na Dvůr Králové, kde prožil nejkrásnější roky. V Hankově domě hráli divadlo Nedošínská a Pištěk, kteří si k zahradníkovi chodívali půjčovat květinové dekorace. Za to měl volňásky na představení. Pak Petr Chlubna vojančil na Podkarpatské Rusi. Po válce se vrátil domů.
„Na starém Libušíně jsem získal půl měřice stoleté louky, u níž byla chalupa,“ vyprávěl. Půda ve stínu stromů ale byla studená a začátky těžké.

Prvorepublikový trh žádal primule, popelky, pantoflíčky...
Za svou dívkou jezdil dva roky, než řekla ano. Po svatbě muže varovala, ať si nemyslí, že bude zahradničit. „Já jsem švadlena,“ zdůrazňovala. A novomanžel na to svým klidným „Jo…“ Neuplynulo ani pár let, a švadlena pověsila jehly a nitě na hřebík.

„Za ty roky maminka zahradničení rozuměla už stejně dobře, jako tatínek. A když se hádali, tak jenom o to, kam se co vsadí. Já myslím, že měli šťastné manželství,“ je si dnes jistá jejich dcera. U Chlubnů se narodilo pět dětí, z toho dvakrát dvojčata.

Za mobilizace v 38´ roce Petr Chlubna nastoupil k dragounům na rakouské hranice. K tomu se prý váže rodinná historka. Bylo to zrovna v době Dušiček, kdy je v zahradnictví nejvíc práce. „Maminka se sebrala a jela pro tatínka. Od plic jim tam prý něco řekla… Maminka byla dirigent. Už nevím, jestli se jí opravdu podařilo tátu vyreklamovat,“ směje se dcera se stejnou náturou.

Němci s jejich rasovou čistotou…

O rok později 30letý zahradník přikoupil pozemky poblíž Pohankova mlýna a chtěl začít podnikat. Ale na úřadě mu poradili, ať o povolení raději nežádá.
„Moje babička z maminčiny strany byla poloviční Židovka, a tatínek by kvůli podnikání musel doložit čistotu rasy. A to by nedopadlo dobře,“ vysvětluje dcera Jitka. Zahradník tedy během války půdu zrekultivoval, oplotil a vysázel ovocné stromy. „Myslím ale, že přesto „načerno“ zahradničil,“ domnívá se.

Oficiálně začal Chlubna podnikat až v roce 1945, a jeho zahradnictví se rozkládalo na ploše 7000 m2, od Pohankova mlýna až po silnici k zámku. „Poli na Klášter jsme říkávali vinohrad. Už nevím proč, asi kvůli slunné poloze,“ vybavuje si dcera. Bývalo plné chryzantém.

Patálie čekaly zahradníka v 50. letech, kdy nechtěl vstoupit do Komunálu. Nakonec jej donutili, a v roce 1956 mu zahradnictví znárodnili.

Moc máte, ale pravdu ne!

„Pozemek naši dostali zpátky až v 69´ roce. Pomohl jim nějaký právník,“ vybavuje si dcera. Až do revoluce Chlubna zahradničil tzv. přebytkově. Prodával, ale nesměl mít žádné zaměstnance. „Takže v zahradnictví pracoval s maminkou. Brácha s manželkou a já jsme přijížděli pomáhat. Ale zahradnictví tatínek až do sametové revoluce udržel,“ obdivuje jeho pokračovatelka.

Za normalizace padla část zahradnictví za oběť výstavbě silnice a sídliště. Národní výbor jim dal směšných 10 haléřů za m2. „Naši prodat nechtěli, ale bylo jim vyhrožováno. Vzpomínám, jak kolem zahradnictví stáli policajti. Jeden úředník vykřikoval: ´My máme moc! My máme moc!´  A maminka na to: ,Jo, moc máte, ale pravdu nemáte!’ Maminka byla velmi moudrá a odvážná žena,“ cení si paní Jitka.

Vzpomíná, že v květnu museli zlikvidovat osázené záhony. Chlubna byl stále úředně kontrolován, zda se neobohacuje. Tehdy mu v těžkých chvílích byla oporou manželka. „Vždy mi říkala, že nejdůležitější v životě je naše láska,“ zavzpomínal tehdy v roce 1999 zahradník pro naši redakci.

„Dnes zahradničíme hlavně na mé parcele,“ říká dcera. Ale to jen díky její zarputilosti. Zahradnictví totiž mělo zcela zmizet. „Stále mě předvolávali, abych jim podepsala, že jim svoji stavební parcelu přenechám. Byly to nervy. Dokonce mě chtěli nechat předvést hlídkou VB. Jednání s národním výborem jsem se úspěšně vyhýbala až do revoluce,“ říká zahradnice.

Tři děti šly ve šlépějích

Její nejstarší bratr Petr měl od mala jasno. Chtěl být zahradníkem. Jenže za industrializace připadal na celý Jihlavský kraj jediný učeň. „A tím se stal náš Petr, protože maminka sjezdila kde co…,“ směje se sestra. Sama měla v dětství skoliózu páteře, takže rodiče ji hleděli dostat na školu. „Vzala mě jen ekonomka ve Velkém Meziříčí, pak jsem si ještě udělala vysokou,“ říká skromně. Inženýrka ekonomie pak pracovala v Praze na různých ministerstvech.

Zahradnické děti se učily odmala porozumět zahradnické hantýrce. „Když tatínek řekl vyzduchujte, už jsme upalovali zvedat okna v pařeništích a podkládat je prkénkem,“ směje se paní Jitka. První kytku „do ruky“ prý vázala ve svých patnácti.

Zahradnické fígle

„Naši bedlivě sledovali počasí, a když hrozil mráz, šli jsme v noci na vinohrad a mezi záhony chryzantem zapalovali slámu. Kouř rostliny ochránil,“ vzpomíná… Stejně tak byl zahradník ve střehu na jaře, kdy mráz bývá s východem slunce nejostřejší. To bylo potřeba rostliny zalít z konve. Vytvořená ledová krusta je ochránila.

„Když bylo pod mrakem, nebo pršelo, tatínek tomu říkal Zahradnická neděle. Nebylo třeba tahat konve, vzduchovat, stínovat, aby to slunce nespálilo, či zase odstínovávat, aby sadba nevyčáchla …“ vysvětluje. Péči o sadbu prý lze přirovnat k péči o mimino. Zahradník kolem ní neustále běhá…  

Znovu babičkovské kvítí

Jitka Mondadová vzpomíná, že dříve lidé hodně pěstovali květiny k řezu. Z letniček astry, hledíky, cínie, afrikány…Z dvouletek panenskou krásu, karafiáty…Hroby lidé osazovali kombinací voskovek (cukrlátek), lobelek a nestařce… Z trvalek se pěstovaly floxy, asterky, srdíčka, pivoňky, udatna či dominantní stračka a zákula... Dnes lidé opět žádají babičkovské květiny, které před lety, coby nemódní, zatratili. „Jak se mění doba, mění se i vkus lidí,“ konstatuje Jitka Mondadová. Vnímá, že svůj díl na tom má i reklama.
 

Vysočině, co jí patří

Co se týče ovocných stromů, lidé již poptávají tradiční osvědčené odrůdy, vhodné do našich podmínek. Základem úspěchu je stromek vypěstovaný zde, na Vysočině. Potřebujeme ovocné druhy, které vykvétají co nejdéle, a mají šanci se vyhnout jarním mrazíkům. „Také již nedoporučuji roztodivné křížence, jako třeba hruško-jablko… Zde na Vysočině neudělají očekávaný užitek. Lépe vybrat základní osvědčené druhy,“ radí.

V dnešních moderních zahradách převládají upravené trávníky, lemující oázy stromů a keřů. „Když to lidi chtějí mít hezké, vysazují jehličnany. Ale ty pěkné, roubované. Vděčné jsou i trvalky,“ uvádí zahradnice. Lidé dle jejích zkušeností dbají, aby měli květinami pěkně osázené truhlíky, nádoby i závěsné květináče.

Na otázku, co dělají zahradníci ve svém volnu, se Jitka Mondadová směje, že je vášnivou divadelní divačkou.

Před devatenácti lety...

Naše první povídání s jubilujícím zahradníkem vznikalo také v červnu. Tehdy, před 19 lety, mi Petr Chlubna „První“ na rozloučenu uvázal pugétek. Měl ho v momentě… „Mám se dobře. Těžkou práci jsem předal dál, a dnes se zahradničinou jen bavím. A vyřizuji objednávky. Vždy jsem dbal na dobré vztahy se zákazníky,“ zdůrazňoval.

A poslyšte, jaký mi tehdy zahradník prozradil recept na vitalitu: Ráno stopičku slivovice a večer sklenku červeného. Na tom něco je.

Diskuze k článku