Taška síťovka byla jen zlomkem jeho záběru. Vavřín Krčil, a hlavně jeho manželka Marie, byli odborníky na ručně vytvářenou krásu. Síťkované a vyšívané záclony dodávali do exkluzivních hotelů a lázní s cizineckou klientelou. Podobná výroba tehdy neexistovala nikde jinde ve Střední Evropě…
Na své prarodiče vzpomíná Roman Krčil ze Žďáru nad Sázavou. Jak přiznává, on sám jejich řemeslo neovládá, větší trpělivost prokázala dcera. Rodinnou tradici tedy zachraňuje pravnučka.

Nositel slavného jména prý dědečka zažil ještě osm let, když k nim do Bystřice jezdíval na prázdniny. Babička později žila u dcery ve Žďáře.
„Babička byla ta, která dokonale ovládala techniku řemesla. Vyráběla nádherné věci, třeba Horáckou svatbu,“ říká náš průvodce. Má na mysli síťkovaný závěs o ploše 10 m2, na který jeho babička vyšívala obraz horáckého svatebního průvodu podle návrhu výtvarnice Ľuby Krejčí. Závěs byl prototypem obrazu na světovou výstavu Expo 1967 v kanadském Montrealu.

„Na jednom metru plochy je celkem 22.500 ručně vázaných uzlů. Zhotovení obrazu si vyžádalo 650 pracovních hodin,“ upřesňuje potomek. Podobnými uměleckými výrobky vybavil Krčilův podnik ke stovce lázní a hotelů. Jen třeba závěsy pro karlovarský hotel Pupp (za socialismu grandhotel Moskva) měly tehdy hodnotu 1,2 miliónu korun…

„Děda byl dobrý organizátor. Jeho motto znělo: ,Vše pomine, jen stopy vykonané práce zůstanou’,“ vzpomíná Roman Krčil. „Samozřejmě uměl síťkovat i síťovat. Už jako jedenáctiletý kluk pomáhal mamince s výrobou síťovaných čepců,“ říká… A rozdíl mezi síťkováním i síťováním? Princip je prý stejný, rozdílem je jen velikost ok a účel využití.

Jeho osudem bylo síťkování

Ruční síťování má na Žďársku tradici, zaznamenanou již ve 13. století. Um si lidé předávali z pokolení na pokolení. Textilní technice se občas říká necování (podle německého názvu „netz“ – síť). Práci síťkařů organizovali faktoři, jako byl Vavřín Krčil. Své podomácké základně dělníků zadával práci, materiál i vzory, a pak od nich přebíral hotové dílo.

„Obzvlášť titěrnou prací byla výroba žádaných vlasových sítěk na upevnění účesu. Při bližším přihlédnutí vidíme, že je to takový nepatrný chomáček…“ obdivuje šikovnost předků vnuk. Ženy vyráběly síťky z pravých vlasů, a jemnou, miniaturní technikou se síťkovaly např. i ozdobné rukavičky…
Vavřín Krčil prodával vlasové síťky do zahraničí, pod obchodní značkou SAARENSE (EKV). S příchodem prvorepublikové módy zkracování účesů musel rychle vymyslet práci pro svoji základnu domácích síťkařů, kteří výborně ovládali techniku řemesla.

Skladná taška  je zachránila

A vymyslel. Lehkou, skladnou, a přitom pevnou tašku, usíťovanou z umělé hedvábné příze… A hned ji chtěl každý. Složená v kapse byla vždy po ruce. Síťovka nejenže Krčilův podnik zachránila, ale dovedla ho i k nové prosperitě. Šla na odbyt v Evropě, v Kanadě, a dokonce i v Africe.

Krčil výrobu rozšířil ještě o sportovní sítě, a síťky na míčky, ochranné síťky na dámská kola, či síťové zábrany do dětských postýlek… Škoda jen, že živnostník neusiloval o mezinárodní patent na svůj převratný autorský návrh. Snad mu k tomu chyběly peníze… A tak netrvalo dlouho, a síťovky chrlily Švýcarsko a Itálie… „Proč děda nenechal celý výrobek patentovat, to už se asi nedozvíme. Nejspíš tehdy síťovku nebral za tak významnou věc. Zachoval se však jeho patent z roku 1944, na uchycení ,ucha´ síťovky,“ informuje vnuk.

Nucené vystěhování

Únor 1948 však Krčilům převrátil svět. Podnik jim byl vyvlastněn, a rodina v roce 1953 musela opustit okres. „Děda byl za obranu svého majetku odsouzen za ,pletichy proti znárodnění´, a několik let vězněn,“ uvádí vnuk. Rozsudek se potomkům podařilo zrušit až v počátku 90. let, zákonem o soudních rehabilitacích.

Ale zpět k padesátým létům. Nebyl by to podnikavý Vavřín Krčil, aby něco nevymyslel. Prosadil zřízení pracoviště na výrobu ručně „necovaných“ a vyšívaných záclon v Bystřici nad Pernštejnem. Do ruky mu hrálo, že v průmyslově nejchudším regionu neměly stovky žen přes zimu práci.

Éra luxusních záclon

Bystřický podnik s názvem „Pernštejn“ vyráběl od roku 1956 vyšívané záclony pro české a slovenské exkluzivní lázně a hotely. Krčilovi spolupracovali s renomovanými výtvarnicemi. Výroba vyžadovala absolutní preciznost.

V roce 1970 ministerstvo kultury jmenovalo Marii Krčilovou mistryní lidové umělecké výroby. „Babička nejenže síťkované textilie sama vyráběla, ale věnovala se hodně tradici i Horácka a zdejšího kroje. Zachránila četné vzácné originály a zajímavosti vyšívačského řemesla,“ říká s hrdostí její vnuk.
Vavřín Krčil se ještě ve svých 73 letech vydal shánět zakázky do Německa.

Zde však v říjnu 1968 nečekaně zemřel. Stejný osud dostihl záhy i jeho nástupce, syna Oldřicha. S nimi zanikla ve světě ojedinělá lidová výroba…
Roman Krčil střeží na Stržanově pozůstalost z řemesla svých předků, cení si dobových vzorníků síťkovaných výrobků.

Hledá pamětníka, který by dokázal vyplnit mezeru ve výrobě síťovky po roce 1950 a dědově násilném odchodu ze Stržanova. „Někdo, asi nějaký podnik, musel tyto tašky dál vyrábět, protože ještě v 70. letech byly běžně k dostání,“ poukazuje sběratel.

Diskuze k článku