Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Je to očekávaný film. Nejen kvůli zdařilému traileru, který zval na vizuální, dramatickou i romantickou podívanou, ale především s ohledem na skutečnost, že na co doposud Ondřej Havelka (* 1954) sáhl, to mělo charisma, úroveň, přesah, originalitu, zábavnost, nápad…

V tom smyslu můžeme vzít cokoli a nesáhneme vedle: veškeré herecké role - ať už Havelka hrál starostovic synka Chytrolína v kultovní pohádce Strach má velké oči (1980), učitele v Krakonošovi a lyžnících (1981), úředníka Jiřího Oulického v Saturninovi (1994), anebo provázel jaroměřickým zámkem v dokumentu o Františku Václavu Míčovi (1994). Totéž platí o jeho práci tvůrčí – od dokumentu o Vlastimilu Brodském (1999) po režie činoher, muzikálů, baletu a řady oper na prknech Národního.

Velmi drobně se i Jihlava může pyšnit tím, že se tu režisér Havelka na film Hastrman připravoval. Svůj pohled do atmosféry českého venkova počátku 19. století totiž ve velké míře staví na zobrazení přežívajících pohanských rituálů a lidových zvyků cyklického roku.  Nejen v předělech tu zaznívají lidové písně a texty, mají tu zásadní význam.

A Ondřeje Havelku bylo možno vidět před časem v hledišti DKO Jihlava, kterak bedlivě sleduje jednotlivá vystoupení a motivy tanců a choreografií na zdejší tradiční Celostátní přehlídce folklorních souborů. Inspiraci tedy očividně přijel hledat i sem.  

Havelka přišel s filmem o zvířeti v nás, o boji člověka se sebou samým, se zničující vášní a pudy, vnitřními běsy. Vypráví příběh první části románu Miloše Urbana Hastrman (oceněn Magnesií Literou),  v němž se tajemný  a osvícenecký baron de Caus (Karel Dobrý) se svým unaveným sluhou (Jiří Lábus) vrací z cest po Paříži, Benátkách, po světě aristokratických boháčů své doby, aby na panství svého otce začal s obnovou rybníků.

Baron je ale výjimečný „člověk“, a vlastně ani člověk není. Jeho vnitřní zápas s „obludou“ uvnitř sebe je vyvolán citem k rychtářově dceři Katynce (její představitelka Simona Zmrzlá vzešla z konkurzu na roli). Také Katynka jako by do svého světa nepatřila. Vymyká se, touží poznat svět, revoltuje, provokuje, riskuje, pro svou jinakost se stává terčem útoků. O Havelkou objevené herečce nejspíš ještě uslyšíme.  

Krajina jako herec

V Havelkově Hastrmanovi jako by se spojily motivy a dojmy z Herzova pohádkového thrilleru Panna a netvor (1978) a z filmové Erbenovy Kytice (2000), obrazové podívané režiséra a kameramana F. A. Brabce. Také Havelka popisuje vnitřní sebetýrání hrdiny - netvora, a celkem se mu daří děj i gradovat, postupně se objevují silné prvky thrilleru.

Navíc tady není řeč jen o hastrmanovi, který bez náznaku výčitek odklízí z cesty své nepřátele a jejich duše ukrývá pod pokličky. Vše lze chápat jako metaforu obecného lidského šílenství a vnitřního boje, ať už ten pojem znamená cokoli.  

Havelka se ve filmu logicky osvědčuje jako skvělý muzikant a hudební dramaturg. Scény lidových motivů jsou použity citlivě, netrčí, souzní s dějem i náladou. Přispívá k tomu nepochybně i výběr profesionálních protagonistů.
Zato v „činoherním“ obsazení to překvapivě tu a tam zaskřípe. Na světlo světa vypluly historky o velké preciznosti režiséra při natáčení, když opakoval řadu scén a hledal ideální vyznění, až to mezi ním a vášnivým představitelem titulní role jiskřilo. Proto překvapí, že zejména v drobných rolích místních venkovanů – dělníků se najdou naučeně působící herecké momenty, které v jinak vysokém hereckém standardu celkem ruší. Ale chyba bude místy i ve scénáři.    

Zásadním hráčem příběhu je i česká krajina (zde kraj pod horou Vlhošť, poblíž Máchova jezera, kde se též točilo). Tady sice film s využitím dronu „prodává“ půvaby Čech plnými hrstmi, přesto netrumfne nadšení ze souladu obrazové nádhery a silného obsahu, jaký přinesla např. zmíněná Brabcova Kytice.   

Autor románu se netajil ekologickými a politickými motivacemi k napsání díla. Havelka jeho počin ještě rozehrává, když zřetelně nadčasové téma v závěru ještě posouvá do ryzí současnosti. A odpověď na otázku, zda se právě v ní mohou hrdina a jeho milá dočkat časů, kdy běsy budou otupeny a poraženy, nevyznívá pro naši dobu vůbec dobře. Také jedno z neradostných poselství filmu.

Sílu oslovit publikum má Havelkův Hastrman nepochybně. Zda ale může sáhnout třeba po českém lvu za film, to je otázka. Minimálně v technických kategoriích asi ano, a speciální cenu by zasloužila Havelkova práce s lidovými motivy. A také otevřenost, s jakou se nebojí otevřít i velmi osobní a lidská tabu postav (místní katolický kněz a jeho vnitřní boje s „modlami“ a běsy).

Výsledný celkový dojem z filmu asi zůstává pod velmi vysokými očekáváními. I tak ale Hastrman stojí za zhlédnutí, už svým žánrem, v současném českém filmu dosti absentujícím. Lze se už těšit na další Havelkův celovečerák - má prý být z prostředí swingu. 

Diskuze k článku