Ilustrační foto: pixabay
Pravidla ve výchově dítěte by měla platit vždy. "Například - úcta k rodičům, nebo to, že se nelže a nekrade," říká lektorka rodičovského vzdělávání z jihlavského Centra pro rodinu Slávka Dokulilová.
Proč je podle vás třeba, aby se rodič vzdělával v oblasti výchovy svých dětí?
Naše společnost už dlouhou dobu vyžaduje odborné vzdělání pro všechny profese. S dětmi přicházejí do styku učitelé, poradci, psychologové, sociální pracovníci, trenéři apod., a všechny chceme mít na úrovni, aby byli pro naše děti nejlepší.
Ale ti, kdo jsou v životě dětí nejdůležitější – jejich rodiče – na sebe zpravidla berou úkol vychovat svoje děti bez jakékoliv průpravy a vzdělání.
Ne vše je nám dáno do vínku, a naše intuitivní chování nemůže obsáhnout zcela vše. V rodičovství jsou náročná období, na které je dobré být připravený, a lépe je tak pochopit a prožít. Těžké a složité momenty, pokud se dobře prožijí, mohou všechny velmi obohatit.
Máte pocit, že dnešní rodiče více tápou, neví, chybují…?
Myslím si, že jsou spíše nejistí. Současná generace je v oblasti rodičovství spíš samostudijní.
Informace ohledně výchovy jsou snadno dosažitelné, je jich spousta a jsou velmi různé. „Moudra“ většinou už nepředávají předešlé generace, které je měly léty prověřené, a mladí rodiče je neměli důvod zpochybňovat.
Zorientovat se v tom, co je správné, je velmi těžké, a rodiče potřebují především ujištění, že jejich cesta je dobrá.
I dříve měli rodiče děti - před sto, pěti sty, i tisíci lety… Řešily se vždy jejich vztahy, přístupy k výchově?
Dřív byly děti zároveň vychovávané z více stran. Na výchově se podílela škola, sousedé, ale i náhodní lidé, se kterými děti přišly do styku.
Každý je mohl napomenout, vysvětlit a poradit jim, poučit je, mnohdy je i potrestat. V některých obdobích se nehledělo na pocity a vztahy, výchova byla autoritativnější.
Určitá pravidla platila vždy. Například - úcta k rodičům, nebo to, že se nelže a nekrade.
Z nedávných průzkumů vyplynulo, že dnešní rodiče menších dětí mají pocit, že výchova je dnes velmi obtížná. Děti je nerespektují, všechno se jim musí opakovat stokrát. Rodiče se cítí vyčerpaní, frustrovaní, výchova je netěší. Kde rodiče dělají chybu, že nemají z výchovy svých dětí radost a pociťují ji jako velkou zátěž?
Myslím si, že hlavní problém je v mantinelech (hranicích), které určují rodiče. Dále pak v tom, že rodiče snímají z dětí zodpovědnost za jejich chování. Děti tak nenesou důsledky svého chování.
A další věc - důslednost rodičů - co řeknu, to platí. Pokud by se rodičům podařilo toto pro svoje děti jednoznačně nastavit, patrně by špatné pocity nebyly tak intenzivní.
Může být vůbec výchova dítěte jednoduchá a radostná?
Pokud jsou jasně daná pravidla „hry“, myslím si, že ano. Vždy je to ale nárok. Rodičovství je povolání, které přináší obrovské možnosti. Má velmi široké pole působnosti a rozmanitosti.
Jsem přesvědčená, že být úspěšným rodičem je jedna z životních rolí, která člověku přináší největší životní uspokojení, ale zároveň je jednou z nejnáročnějších.
Jak by měli rodiče přistupovat k dětem – mít vztah autoritativní, či spíše kamarádský?
Hlavně by měli rodiče být pro děti čitelní. Neexistuje jednoduchý a jednotný návod, jak se rodiče mají chovat, aby jejich výchova byla správná. Každý z nás je originál.
Není možné chtít po člověku, který je nastaven autoritativně, aby se choval benevolentně. Nebude v tom pravdivý a nevydrží tak jednat dlouho. A naopak. Člověk, který není přirozeně přísný, se nemůže vtěsnat do role autoritativního rodiče.
Je potřeba, aby si každý našel svůj styl a neměnil ho. Rodiče by vždy měli zůstávat v roli rodičů, můžou být i kamarádi, kteří mají velikou autoritu. Důležité je, aby děti věděly, že jsou pro rodiče důležití, že rodičům na nich záleží, a cítily se být milované.
Lze uvést příklady jednotlivých situací, kde rodiče ve výchově chybují?
pakující se chyby rodičovského přístupu k výchově jsou nedůslednost, nestanovení hranic dětem, nedovolení dětem nést důsledky jejich chování, odbourávání překážek, aby děti měly „volnou cestu“ a nečitelnost rodičů.
Často se rodiče snaží děti chválit, ale ani to není správně. To, co dětem zásadně chybí, je povzbuzování – a to je něco jiného než chvála.
Téma trestů a odměn – je třeba dobré dítěti něco slibovat – třeba za dobré známky, nebo že sní oběd?
Tato otázka je sama velké téma. Pokud zvolíme výchovu pomocí trestů a odměn, zbavujeme děti odpovědnosti. Chceme děti naučit určitému chování a jednání proto, že je to tak správně, a ne proto, že za takové dostane odměnu, nebo naopak bude potrestané.
Když nemá dítě v dosahu kontrolu, pak nemá důvod se chovat dobře, protože to stejně nikdo neocení, a naopak: je možné se chovat špatně, protože to nikdo nepotrestá.
Co tresty – zákazy dívání na televizi, her na PC, tresty tělesné?
Zásadní je vědět, co se dítě potrestáním naučí. Nechci používat slovo trest, protože do výchovy vlastně nepatří. To, co rodič dítěti uloží, by mělo mít vždy souvislost s daným chováním, které považujeme za špatné a chceme, aby ho dítě neopakovalo.
Dítě by se mělo posunout dál, mělo by souvislost mezi chováním a důsledkem pochopit. Jednání rodiče by nikdy nemělo dítě ponížit a nemělo by vycházet z pozice moci.
V čem je úskalí trestů?
Trest není řešení problému. Trest činí vykonavatele zodpovědným za chování dětí. Neučí děti rozhodovat se a přijímat pravidla určitého chování. Nutí ke slepé poslušnosti, a tím především vyvolává odpor. Dítě je ochotné přijímat a dodržovat pravidla jen v přítomnosti autority.
Jak se zachovat, když dítě udělá něco, co nepovažujeme za vhodné, a chceme mu to dát najevo, ale bez trestání?
„Já sdělením“ - je potřeba s dítětem mluvit. Vysvětlit, proč mi dané chování vadí. Jak se cítím, když vidím, že to, co dělá je nevhodné.
Dovodit důsledky jeho chování.
Je nějaký „fígl“ na to, jak mají rodiče zvládat negativní emoce, když je třeba dítě rozčílí?
Mně pomáhá pojmenovat to, co mě rozčílilo, a najít, proč mě to rozčílilo. Pak také najít důvod, proč to mé dítě udělalo.
V čem hlavně by měli rodiče respektovat svoje děti? A naopak - v čem by měly děti respektovat svoje rodiče?
Tak to je spíš o vzájemné úctě a lásce. Pak také o pochopení dětí, že já jako rodič za ně nesu zodpovědnost. Má „mise“ je mé dítě nepoškodit. Rozvinout v něm vše, co mu bylo dáno jako dobré, a naučit ho zvládat jeho slabosti.
Diskuze k článku