Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Přinášejí radost, kde je smutek. Přinášejí lásku, kde je jí třeba. Přinášejí potěšení, kde není. Řeč je o práci dobrovolníků, které v rámci jihlavského Centra pro rodinu Vysočina koordinuje Marie Kárová.


V čem dobrovolnictví spočívá?
Myslím, že dobrovolnictví není až tak o „práci“, jako o „službě“. Dobrovolníci totiž poskytují pomoc potřebným ve svém volném čase, ze svobodné vůle a bez nároku na odměnu.
Je krásné, když vidíte (nejen) mladé lidi s chutí přinášet druhým lidem radost, útěchu a pomoc.

Má svůj smysl?
Osobně v dobrovolnictví vidím něco nezastupitelného. Každý člověk je něčím obdarovaný, každý je jedinečný a má druhým lidem co nabídnout. Má v sobě přirozeně dané, že člověk přijímá, a měl by i dávat.
Je to něco nádherného, když přinášíte lidem úsměv, kde k němu není moc důvodů, když přinášíte pocit štěstí, přijetí, pocit důležitosti, že na každém nesmírně záleží.

Zmínila jste, že dobrovolníci podle vás přinášejí světlo tam, kde je stín…
Ano, přinášejí opravdovou radost, kde je smutek a nepřijetí. Přinášejí lásku, kde je jí třeba. Přinášejí potěšení, kde ho moc není, nebo jakékoliv těšení úplně chybí.
Prostě přinášejí život, kde se často jen přežívá. Nebo jdou přiložit ruku k dílu tam, kde můžou a kde je jejich pomoc potřebná. Tohle všechno má smysl!

Pro koho se tato práce hodí – tedy kdo se může stát dobrovolníkem?
Dobrovolníkem se může stát každý, kdo chce pomáhat potřebným. U nás v Centru pro rodinu máme jen dvě podmínky - dobrovolníkovi musí být minimálně 15 let a musí mít čistý trestní rejstřík.

Co všechno dobrovolnictví člověku dá?
Je toho hodně. Dobrovolnictví není o jednostranné pomoci, jde o vzájemné obohacování. Když člověk pomáhá, přináší mu to dobrý pocit. Také pocit vnitřního naplnění. Dobrovolníci smysluplně tráví svůj volný čas, jsou užiteční, navazují nová přátelství a budují nové vztahy.

Dobrovolnictví přináší mnoho nových zkušeností, dovedností a nedocenitelných zážitků. Také prohlubuje kvalifikaci, což se pak může dobře hodit při hledání práce, nebo při přijímačkách na vysokou školu se sociálním nebo humanitním zaměřením.

Jak vypadá taková práce dobrovolníka?
Práce dobrovolníka je různá. Záleží na tom, v jaké organizaci začne  zájemce dobrovolnickou službu vykonávat, a samozřejmě také na tom, co chce dělat on sám a jak dlouho se chce dobrovolnictví věnovat.

Dobrovolnická práce u nás v Centru pro rodinu je zaměřená na děti, seniory, nebo na pomoc na jednorázových akcích naší nebo spolupracujících organizací.

Seniorům pomáhají dobrovolníci tak, že je navštěvují a dělají jim společnost. Jde o lidi, kteří chtějí sdílet své starosti i radosti, ale často nemají s kým, a cítí se osaměle. Dobrovolníci jim přinášejí radost, pocit přijetí, zájmu a sounáležitosti.

O co se jedná konkrétně?
Dobrovolníci si se seniory povídají, předčítají jim, chodí s nimi na vycházky, hrají hry, nebo zkrátka „jenom” jsou s nimi. Seniory dobrovolníci navštěvují v domovech důchodců, na ODN, v Alzheimercentru, nebo přímo v jejich domácnostech.

Dětem se naši dobrovolníci věnují podobně. Schází se s dětmi ze základních škol, které úplně nezvládají učivo, těžko se začleňují do kolektivu, nebo nemají motivující rodinné zázemí. Dobrovolníci se s dětmi učí, dělají domácí úkoly, hrají různé hry, povídají si. Dobrovolník se tak stává pro dítě kamarádem (což je i název tohoto programu), pomocníkem, a často i vzorem.

Už jen to, že se dobrovolníci s dětmi schází a věnují jim pozornost, zájem a podporu, na ně má pozitivní vliv. Motivují je k lepším výsledkům a pomáhají jim budovat zdravé sebevědomí.

Dobrovolníci mohou za dětmi nebo seniory chodit sami, ve dvojici, případně skupince, jak to komu vyhovuje. Časově se domlouváme zpravidla na hodince týdně, záleží zase na přání dobrovolníka, i možnostech a potřebách druhé strany.

Setkala jste se někdy v souvislosti s tím, co děláte, s kritikou, nebo přímo odmítavými postoji?
Čas od času se setkám s nepochopením ve smyslu: Proč to děláš, když je to zadarmo? Co z toho jako máš? Dobrovolnictví mi ale dává tolik, že odpovědi jsou snadné.

Párkrát jsem narazila i na otázky typu: A ty si myslíš, že takhle spasíš svět? A mojí odpovědí je: Nemyslím. Když se ti ale nelíbí, co kolem sebe vidíš, něco s tím udělej. Každý by měl začít u sebe a snažit se dělat svět hezčím místem. A to dobrovolníci dělají.

Kam se má člověk obrátit, kdyby se chtěl stát dobrovolníkem?
O dobrovolníky se v dobrovolnických centrech starají koordinátoři, zájemci by se měli obracet na ně. Možností, jak se do dobrovolnické činnosti zapojit, je i u nás na Vysočině spousta. Velké dobrovolnické centrum má v Jihlavě, kromě Centra pro rodinu, například také Charita.

Pokud by se někdo chtěl stát dobrovolníkem u nás, kontakty lze najít na našich webových stránkách centrumrodin.cz.

Je třeba nějakých kurzů, školení…?
Před zahájením dobrovolnické činnosti je nutné absolvovat proškolení, aby dobrovolníci věděli, co je čeká. U nás konkrétně jde o několik interaktivních seminářů, případně individuální schůzky, které mají za úkol dobrovolníky na jejich činnost připravit.

Semináře děláme zábavnou formou, aby u nás dobrovolníci, kromě získání nových znalostí, také strávili příjemný čas. Na první schůzku nebo návštěvu jdeme společně s dobrovolníkem, aby věděl, co a jak, a necítil se nejistý.
V průběhu celého roku pak dobrovolníkům nabízíme podpůrné semináře zaměřené na rozvoj interpersonálních dovedností, jako je např. komunikace, řešení konfliktů, asertivita, empatie apod.

Co by si měl člověk dobře rozmyslet, než se rozhodne zapojit se v dobročinné organizaci?
Myslím si, že je třeba se jen rozhodnout, a jít do toho. Zkrátka to zkusit. Pokud člověk zjistí, že dobrovolnictví není nic pro něj, může toho kdykoliv nechat. Zatím jsem nenarazila na dobrovolníka, který by svou zkušenost hodnotil negativně.

Jistě existuje přehled, kolik dobrovolníků v našem kraji pracuje – kam chodí, komu pomáhají?
Na Vysočině fungují dobrovolnická centra ve všech větších městech a do dobrovolnické činnosti se tady zapojuje na tisíce dobrovolníků. Přesný počet je těžké odhadnout, protože někteří dobrovolníci nejsou evidovaní.

Pomáhají převážně seniorům, handicapovaným lidem a dětem. Velká část dobrovolníků pomáhá při jednorázových akcích neziskovek, ke kterým patří, a také při celostátních akcích, jako je například Tříkrálová sbírka pořádaná Charitou, potravinové sbírky apod. Hodně dobrovolníků je nedílnou součástí „své” neziskové organizace, kde pomáhají se vším, co je potřeba.

Máte nějaký vzkaz na závěr?
V první řadě obrovské díky všem, kteří pomáháte. Vám všem, kteří kolem sebe vidíte potřebu pomoci, a není vám to jedno. Jste k nezaplacení.
A pro každého, kdo by uvažoval nad dobrovolnictvím - pojďte to zkusit! Nic za to nedáte a můžete hodně získat.

_________________________________

Příběhy, které zahřejí: Ochrnutá paní a zakřiknutý šesťák

Může to znít jako klišé, ale pro Martinu Károvou je zajímavým a nevšedním každý skutek pomoci, kterým dobrovolníci někoho obdarují. Každý úsměv, každá pomoc a radost je výjimečná. Abychom její slova pochopili, popsala nám příklad dvou dobrovolnic, středoškolaček, které navštěvovaly jednu paní v domově důchodců.

„Paní byla už úplně sama, připoutaná na lůžko, a holky byly jedinou návštěvou, co za celý týden na pokoji měla. Dobrovolnice se za mnou jednou stavily s tím, že mají pocit, že tam jsou zbytečné, že s nimi paní moc nekomunikuje, a že nevědí, jestli je vůbec ráda, že k ní chodí. Věděla jsem, že je po mrtvici, má ochrnutou půlku obličeje a dělá jí velké problémy slovně komunikovat.

Protože se ale dobrovolnice necítily dobře, jela jsem se paní zeptat, jestli má o jejich další návštěvy zájem.

Když jsem přišla k ní na pokoj, pozdravila a přišla k její posteli, s námahou se natáhla pro moji ruku a dlouze ji tiskla. Po tváři jí tekly slzy.

Pak mi s ještě větší námahou děkovala. Za to, že díky nám není úplně sama, že se má na co těšit, a za tu radost, co jí přítomnost děvčat přináší. A holky si uvědomily, že nedostatek zpětné vazby pramení jen z obtížnosti komunikovat, a že stačí tam „prostě být”.“

Přibližuje i další příklad o zajímavosti a nevšednosti této práce:
„Chodil k nám šesťák, velice chytrý a šikovný klučina, co měl těžkosti ve škole, v kolektivu, a měl opravdu nízké sebevědomí.

Dělalo mu i potíže podívat se lidem zpříma do očí. Během schůzek u nás v Centru, kde se scházel nejdřív s jedním dobrovolníkem, pak ve skupince i s dalšími dětmi, se nám měnil před očima. Začal z něj být veselý kluk, co si rád popovídá a co se k nám těší, zlepšil se ve škole a našel si kamarády.“
Podobné zážitky, situace a okamžiky prožije dle Martiny Kárové nejspíš každý, kdo pracuje s dobrovolníky. „A je to úžasná odměna,“ referuje.

Diskuze k článku