Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

  Ani se tomu nechce věřit, ale Racek Antona Pavloviče Čechova je v Jihlavě uváděn úplně poprvé. Tenhle klasický a ve své době kontroverzně přijatý titul si zde počkal na dobu, kdy jej tým nastupující divadelní generace pojme trochu jinak, než jako - dejme tomu - realisticky inscenovaný popis dekadentního žvatlání  ruské intelektuálské smetánky na jakési venkovské dače.

  Horácké divadlo s mladým hostujícím autorským týmem (režisérka je úzce spjata se slovenským Divadlem Pôtoň v Bátovcích) nyní předložilo zajímavou, osobitě pojatou inscenaci, která rezignuje na popisnou scénografii a jde po situaci a po textu, po jeho podstatě i vnitřním humoru.

 
  Navíc snad v současné době Horácké divadlo ani nemohlo sáhnout po  aktuálnější společenské sondě. Jistě, v době tvorby dramaturgického plánu sezóny už se leccos rýsovalo, ale přesto mohl těžko někdo předpokládat až tak katastrofické scénáře, jaké  současné týdny přinášejí české společnosti.

  Tohle je Čechov
Inscenace R/A/C/E/K je tedy uvedena v době, kdy je za účelem mocenských zisků záměrně a účelově vrážen klín mezi „intelektuální vrstvy“ a „dělný lid“. V čase, kdy jsou hranice mezi společenskými vrstvami záměrně zdůrazňovány a kdekdo „zasvěceně“ operuje s pojmem „Pražská kavárna“ (aniž by měl ovšem sebemenší tušení, co by to tak jako vlastně mělo znamenat). 
Zároveň ale jihlavská inscenace přichází v době, kdy se ukazuje, že část české společnosti skutečně ztratila pojem o tom, jak těžce se dnes a denně žije a přežívá lidem „tam dole“, kde má momentálně  intelektuálské tlachání o smyslu umění asi takovou váhu, jako zkoumání vzdálených galaxií. Část české společnosti se očividně zcela míjí s druhou. 

  Jak známo, historie se opakuje. Čechovova hra byla v roce 1896 v Petrohradu napoprvé odmítnuta jako příliš vztahově odvážná,  vulgární a dekadentní. Také část jihlavského premiérového publika (v kuloárech  zaznívalo, že až padesát diváků) v sobotu o přestávce divadlo opustila s argumentem, že tohle je na ně „až příliš filozofie“.

  Co z toto číst? Že lidé baží po jednoduchých sděleních a prvoplánové „řachandě“? Že se jim nechce o věcech přemýšlet? Je náhoda, že podobně vyznívají i politologická hodnocení nedávných prezidentských voleb? Neodkopává se nám i tady skutečný obraz současné české společnosti?
Jenže tohle je Čechov, a je to Racek. Není to mistr frašky Feydeau či Antonín Procházka z Plzně. A navíc nutno dodat, že Racek je podle slov samotného autora vlastně komedií. Kdo měl chuť hledat, našel v jihlavské inscenaci R/A/C/E/K tolik humoru, co hrdlo ráčilo. Nechybí tu dokonce momenty, které diváka přivedou k hlasitému smíchu.

  Krásnou komiku nabídla řada postav - Šamrajev Zdeňka Stejskala se svým svetrovým skečem a fukarem na listí, přiopilé zamilované mládě Máša v podání Šárky Býčkové. Anebo Pavlína Lucie Sobotkové a Medveděnko Lukáše Matěje. Už tolikrát osvědčená jemnost jevištního humoru a schopnost sebeironie v podání posledních dvou jmenovaných herců nepřestává bavit!

  Jde o plný stakan
A věrně sehrát scénu opilé dekadentní společnosti, kde si každý mele tu svou, to zase vyžadovalo koncert celého ansámblu. Tady jako divák nevíte, kam dřív s očima, aby vám některá ze sólových hereckých etud neunikla.
Totéž platí pro úvodní scénu divadelní produkce před semknutou společností, při níž je odhalena sebestřednost a přetvářka rádoby intelektuálského publika. Ve skutečnosti se tahle partička stará jen o to, zda má plný stakan a jestli není potřeba vyvětrat.

  Nutno ovšem přece jen vyzvednout herecký výkon Lenky Schreiberové v ústřední roli „paní domu“ Arkadinové. Díky tomu, jak se herečka vrhá do herectví „po hlavě“, jak se nebojí legrace sama ze sebe, často vzniká humorný kontrast. Třeba když se s fatálně soustředěným výrazem ve tváři vrtí na „cvičítku“ na pozadí hlubokých i banálních rozhovorů o podstatě tvorby a poslání umělce ve společnosti.

  Arkadinové replika „nahlas!“ z úvodních pasáží inscenace, to je v zásadě cosi, čemu se dnes říká „hláška“. A skvěle zahranými parodickými glosami a citacemi také Schreiberová přiznaně vztahuje téma hry k naší současnosti.
Divákovi zůstává (k dobru věci) utajeno, které z hereckých momentů vzešly z improvizačních zkoušek, které prý reži-sérka naordinovala souboru v přípravě inscenace. Ale celek působí kompaktně, nikde nic netrčí. A pokud jde o nositele tragické linky, zhostili se úkolu velmi dobře mladí herci - Štěpán Tuček jako Kosťa Treplev, a především Tereza Slámová v postavě Niny Zarečné.

  Atmosféra rozkladu
Když se po přestávce rozbíhá druhá časová rovina hry a její „příběhovější linka“, upozorní na sebe ještě více nenápadná, ale přesná scénografie.
Vytvořená atmosféra podzimu, zde i v metafoře totálního rozkladu scény, snů, ambicí, tužeb, ale přeneseně i společnosti, to je divadelní podívaná. Za ní přichází vrchol inscenace - silné pojetí tragické pointy: divadelní čistota v režijním i hereckém smyslu.

  Svého vrcholu se navíc v této pointě dočká i nápad s kamerou a detailními živými záběry. Nepochybně klade velké nároky na herce (hrají zároveň pro poslední řadu i na metr před sebe), ale dobře funguje po celé představení a divákův zážitek rozšiřuje o celý jeden rozměr.

Diskuze k článku