Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jen málokdy si doma pustím hudbu z police, kde v metrové řadě stojí vyrovnány staré vinyly. Tak dvakrát do roka ovšem dojde i na ně, to když člověk zatouží slyšet to staré praskání z desky a písničky, při kterých mu leccos naskočí. A tyhle vinylové chvilky docela často patří i Příběhům, písním a baladám Václava Neckáře.   

Už generaci mých rodičů ovlivňovalo album Václav Neckář zpívá pro mladé (1966) se všemi těmi Kytárami, Lékořicemi, Hříbaty, Hallo Mademoiselle, Stíny katedrál a se sloganem „i vám jednou bylo sedmnáct“ (píseň Ze soboty na neděli).

Z dětství mám tuhle desku v ošmataném obalu s typickým designem šedesátých let dokonale naposlouchanou. Později se ovšem stal  Neckář zvláštním „muzikantem dvou poloh“. Masami obdivován za své poskakování a veselé hitovky měl vždycky někde za tím ještě i svůj projekt Příběhy, písně a balady. A ten od osmdesátek patřil k tomu nejlepšímu, co u nás v tomto oboru vzniklo.

Byly to časy zasvěcené velkým projektům – rockovým albům s tematicky propojenými písněmi (Olympic, brněnský Progres 2 apod). Řada balad Václava Neckáře, psaných špičkovými autory té doby v jejich vrcholné formě (Rytíř, Krečmar, Prostějovský, ale i Jan Burian nebo Hapka, a samozřejmě Jan Neckář a Ota Petřina), ovšem neztratila sílu dodneška. Minulou neděli to potvrdil koncert Václava Neckáře a Bacilů v DKO Jihlava. Neckářovu přetrvávající širokou popularitu doložil multigeneračně zaplněný sál (včetně balkonu) i jistá vřelost, která jako by se oboustranně převalovala přes forbínu mezi hledištěm a pódiem.

Cítit ji bylo i v lehkém pochichtávání, jímž publikum pozitivně reagovalo na zpěvákovy roztomilé momenty. To když si rozvážným tempem osobně uváděl písně a důsledně vytahoval z paměti jména a ročníky narození autorů skladeb - starých kamarádů.

„To nemusíš pořád zdůrazňovat,“ glosnul si odzadu od kláves brácha Jan Neckář, když Václav už podruhé připomněl, že je ročník 1943. A jindy zase: „Ne, tuhle teď hrát nebudeme, tu až potom!“ A publikum se vstřícně pousmálo nad Neckářovou poctivostí a pracovitostí, s níž si po vážné mozkové příhodě znovu nasoukal do hlavy všechna ta data, texty, informace. Jako by říkalo – my víme, příteli, a my si toho vážíme.

Jestli se tu a tam ve skladbách projevila ve zpěvákově projevu jistá technická a rytmická osobitost, to je úplně jedno. Prožitek a atmosféra byly přesně takové, jaké síla balad vyžadovala. Skvělé texty mluvily stejně silně jako před lety. Ve věrohodnosti, autenticitě, je současný Neckář snad ještě zajímavější. K tomu na „kulturák“ docela poctivý světelný park, a dokonce střídmé pyroefekty.

Tak trochu to při nedělním koncertu mezi hudebníky a diváky vypadalo, jako když se sejdou „pokecat“ a zavzpomínat staří známí (souznění - jaký obrovský rozdíl od špinavých diskuzí plných hrubých urážek, které v ten samý čas běžely sociálními sítěmi kolem voleb). Vkusný večer. A k tomu ta úroveň muzikantů. Vidět třeba po čase naživo Petera Mahrika, jak na svoji koncertní španělu vybrnkává úžasně napsaný petřinovský doprovod k baladě Dítě snů, to zase stálo za to.

Chyběl jen ten charismatický vlasatý kytarák Ota Petřina, který se už odebral do muzikantského nebe. U elektrické kytary ho dobře zastoupil Josef Kůstka, který kdysi už v roce 76 přišel do Bacilů z tehdejší Bohemie Leška Semelky, a teď se po letech vrátil.

„Ale třeba na nás se Zdeňkem Rytířem koukají někde z obláčku,“ vzpomněl v neděli na Otakara Petřinu a na jednoho ze stěžejních textařů české pop-music Václav Neckář. A jeho brácha Jan od violoncella zamával kamsi nahoru, mezi světla a rampy. Zdravíme též! Jiří Varhaník 

Diskuze k článku