David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

Za necelého čtvrt roku oslaví 86. narozeniny, ale takový věk byste Josefu Hejskovi z Šimanova nehádali ani náhodou. Těší se totiž nejen dobrému zdraví, ale provází ho až nakažlivý optimismus.

Kromě toho, že ještě před pár lety psal obecní kroniku, stále hraje na několik hudebních nástrojů, a co hlavně, je už desítky let oficiálním pozorovatelem Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) na stanici v Šimanově.
Jeho životní příběh by se dal klidně rozdělit do několika etap, a každá by si zasloužila samostatný text. Po více než dvou hodinách s tímhle vitálním penzistou jste bezradní, protože nevíte, o čem vlastně psát dřív.

Základní školní docházku absolvoval nejdříve čtyři roky ve svém Šimanova, zbytek dochodil v sousedním Větrném Jeníkově. „Po válce nám přidali k těm osmi letům ještě jednoroční učební kurz. Do něj se ale chodilo jen dva nebo tři dni v týdnu. Učilo se v něm to, co se za války nesmělo,“ vzpomíná.

Ve studiu pak, podle svých slov, pokračoval jako drtivá většina jeho souputníků na „zemědělce,“ kde se poznal s učitelem, který provozoval srážkoměrnou stanici v nedalekém Krasoňově na Pelhřimovsku.

„Tehdy mi říkal, že by potřebovali mít někde ještě jednu stanici, která by ale byla výš, a v Šimanově na zahradě to mám přesně 634 metrů nad mořem,“ vypočítává. Slovo dalo slovo, a pan Hejsek se  ještě v ani ne 16 letech stal oficiálním pozorovatelem ČHMÚ. To se psal rok 1949. Od té doby funkci zastává nepřetržitě.

„Přijeli páni z ústavu, vyměřili, kam se má srážkoměr instalovat. V začátcích za to prakticky vůbec nic nebylo, ale teď měsíčně dostávám 460 korun na pivečko,“ směje se. Každý den musí poctivě zapisovat, a jednou za měsíc vysledované statistiky zašle do sídla ČHMÚ.

„Když ale naprší přes 40 milimetrů srážek, tak se to hlásí do Prahy hned. To se nesmí čekat až na konec měsíce,“ vysvětluje k tomu pro příklad. Příští rok už bude funkci zastávat přesně 70 let.

Hrát na hudební nástroje se pan Hejsek začal učit ještě při docházce do školy v Šimanově. „Na housle jsem se začal učit ve třetí třídě,“ vypočítává s tím, že ovládá ještě hru na saxofon, klarinet nebo harmoniku.

Na housle hraje pravidelně. Na Štědrý den i společně se synem, a ostatní zpívají koledy. Na své housle ale nedá dopustit. Aby ne, když má doma vzácnost. Nástroj, jehož stáří odhaduje na víc než sto let.

„Kdysi tu bydlel pošťák Bláha, a jednou za mnou přišel, že potřebuje kopu hnoje. Když přemýšlel, co by mi za ni dal, tak z půdy snesl tyhle housle a dal mi je. Říkal, že jemu jsou k ničemu. On na ně hrát neuměl, a já jsem z nich měl tehdy velkou radost,“ popisuje.

„Měl o ně zájem i bratr našeho tehdejšího pana faráře, který hrál v Liberci v kapele. Už ani nevím, co všechno mu za ně nabízel, ale získal jsem je já, přísahám, že za fůru hnoje. Jsou pěkně staré, a asi i cenné,“ směje se při vzpomínce na příhodu.

Kromě hraní na hudební nástroje a pozorování srážek se pan Josef od roku 1983 zabýval také psaním obecní kroniky v Šimanově. Kroniku krasopisem vedl až téměř do roku 2012. „Pokračovat už nešlo, protože kronikář musí chodit mezi lidi, aby měl o čem psát, a to já už pak postupem času přestal,“ vysvětlil.

Na vojnu rukoval v roce 1952, bylo mu 20 let. Jeho hudebního talentu a umění si všimli i tam, a stal se členem vojenského hudebního tělesa. „Hrál jsem tam na klarinet,“ zavzpomínal. Když se z vojny v roce 1955 vrátil, tak v hudební produkci pokračoval dál.

„To jsem prakticky okamžitě narukoval do tehdejší kapely v Šimanově. Kapelník už na mě čekal, protože ten, co tam hrával, na klarinet už dál hrát nechtěl,“ vzpomíná. Když o víkendech zrovna nehrál, celý život se živil jako zemědělec. „Vlastně 42 let jsem seděl v traktoru,“ glosuje.

Na rovinu přiznává, že hraním přispíval nezanedbatelnou částku do rozpočtu. „To víte, v JZD jsem si moc nevydělal. Domů jsem měsíčně třeba přinesl ani ne 200 korun. Přitom v kapele jsem dokázal za jeden večer vydělat od 50 do 80 korun, takže si o tom obrázek můžete udělat sám,“ dodává.

Jako hudebník sjezdil nejen nejbližší okolí, ale prakticky celé Humpolecko. „Za dva večery jsem si hraním dokázal vydělat to, co v JZD tehdy za celý měsíc,“ dopočítává penzista, který do důchodu nastoupil v roce 1991. Hráli všude, na plese, na svatbách, nebo třeba na MDŽ.

V Šimanově bylo tehdy jedno z prvních JZD. Pan Hejsek do něj nastoupil dva roky před tím, než šel na vojnu. Jakmile se z ní vrátil domů, tak se oženil, a se svou manželkou letos oslaví 63. výročí svatby.

Diskuze k článku