Umět zatančit Besedu je pro folkloristy otázkou prestiže. Jde o národní salónní tanec z 19. století, u jehož zrodu stál básník Jan Neruda, taneční mistr Karel Link a hudební skladatel Ferdinand Heller. Poprvé byla tančena 11. listopadu 1863 v Praze, a na parketě tehdy nechyběl ani skladatel Bedřich Smetana...

Moravská beseda je o něco mladší, než její slavná česká sestra; později přibyla i Beseda hanácká. Tanec vychází z tehdy populární francouzské čtverylky, a je pásmem jedenácti lidových tanců. To jen pro informaci…
A když se řekne škrpál, obvykle si představíme hodně rozšlapaný střevíc. Dřív také sousloví „hodit škrpálem“ znamenalo výzvu k tanci. Je zajímavé, že „škrpál“ se objevuje i v názvech řady folklorních akcí…

Vedoucí toho moravskobudějovického Škrpálu, Anna Prokopová, říká, že název souboru vznikl náhodně v roce 2009.

Kořeny skupiny ale sahají do roku 2002, kdy se velká skupina přátel sešla a naučila se Moravskou besedu. Od té doby ji každoročně tančí na Lidovém plese v Moravských Budějovicích. Letos se na tento zážitek můžeme těšit 2. února, ples začíná ve 20 hodin…

Dospělý soubor pak po nějakou dobu tančil častěji, omladil členy, ale současně opět funguje na rovině přátelství a výročního Lidového plesu, vidět je i při místním Císařském posvícení…

Parta se zájmem o tradice

Jiné je to se Škrpálníčkem. Dětský soubor vznikl v roce 2009, a aktivně funguje doposud. Vystupoval i třeba v Rakousku.

Folklór je v Budějovicích záležitostí celých rodin. Základ Škrpálu vlastně tvoří jedna rozvětvená rodina. Rodiče vozí děti na vystoupení, žehlí, škrobí, šijí...
„Jsme banda lidí se zájmem o tradice, legraci a přátelství. Členy jsme nikdy neevidovali, a nevybírali poplatky. Pouze si každý tanečník přispěl na svůj kroj,“ uvádí Anna Prokopová.

A věkové rozpětí tanečníků? Jak rychle zpaměti počítá, v souboru se vystřídalo přes 70 dospělých a dospívajících. V dětské odnoži kolem 40 dětí. Nejmladší tanečnice má nyní rok a půl a nejstarší 30 let. „Pokud tedy nepočítám naše nadšené rodiče, které jsme Moravskou besedu naučili, a několikrát ji i na Lidovém plese tančili. Těm je i k 70 rokům,“ říká tanečnice.

Touží po modrotiskovém kroji

Anna Prokopová vzpomíná, že v době, kdy tanečníky napadlo ušít si svůj kroj, jí bylo 18 let. „Měla jsem štěstí na kvalifikované lidi, kteří mi dobře radili a směrovali mne. Dnes bychom kroj ušili delší, možná i z různých materiálů, a asi i jiný,“ podotýká.

Ráda by si prý jednou ušila kroj modrotiskový, z forem, které se opravdu na Moravskobudějovicku nacházely. „Každopádně jsme chtěli zapadnout spíše s Podhoráckem,“ upřesňuje.

Do Škrpálníčku se prý hlásí děti opravdu malinké. Sami tanečníci tu mají i své děti, kterým jdou příkladem. „Žijeme zkrátka folklórem. Takže se běžně stává, že naše škrpálníčkové děti ve školce stáhnou ostatní a zpívají ,Když jsem byl tesařem’, ,Já mám buchtu makovou’, ,Sloužila jsem u tkalce’ a spousty většinou aktuálně používaných písní,“ směje se vedoucí.
Děti, se kterými Anna Prokopová v roce 2009 začínala, jí prý dnes pomáhají s „hodinami malých“.

„Je to opravdu nádherná práce, a neděláme to pro nic jiného, než pro přátelství, lásku k folklóru a tradicím. Snažíme se ji předávat dál, a snad to alespoň trochu funguje,“ říká.

Folklóru chybí „náctiletí“

Na druhé straně musí přiznat, že ve městě to folklórem nežije tak, jako na venkově. Populárnější jsou mažoretky, aerobic, hasiči či skauti… „Takže děti, které u nás tancují, činí tak s radostí, a nesmírně jim to sluší, protože je to baví,“ míní vedoucí lidového souboru.

Potěr by tedy byl, ale Škrpálníček postrádá omladinu ve věku od 13 do 17 let. „Chápu, že v tomto věku není lukrativní tančit lidový folklór. Naštěstí starší už to berou opět ze zájmu, a z toho mám opravdu radost. Platí, že dobří holubi se prostě vracejí,“ vítá.

Lidé si za ty roky na dětský soubor zvykli, a ten zapadl do běžného chodu roku. Vystupuje hlavně na městských akcích.

„Naším cílem je upevnit folklór v nás, lidech, jako součást žití. Tak tomu bývalo za starých časů. Na lidové písně se dnes zapomíná. Děti znají jen zelený, žlutý a modrý zpěvník ,Já písnička’ , a to je vše,“ lituje folkloristka.
Takže moravskobudějovičtí tanečníci jdou příkladem. „Za sebe mohu říci, že naše děti tyto zpěvníky berou jako základ, ale doma si stejně zpívají ,Sivou holubičku’ a písně dle nálady. A že je jich velká řada,“ uzavírá naše povídání Anna Prokopová.

Diskuze k článku