Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Uznání za odvahu, provokativnost a originalitu (dramaturgickou, inscenační i hereckou) a za snahu posouvat se k novým polohám zaslouží Horácké divadlo, pokud jde o jeho novou činoherní inscenaci Bůh je žena. Trhákem sezóny se ale tenhle kus stane jen těžko. Inscenace na velmi nosné téma (nejen)genderových vztahů totiž v sobě nese také jeden negativní aspekt, totiž překvapivě slabou sdělnost.

Do tvůrčího týmu inscenace přivedlo vedení HDJ hostující autorsko-režisérskou dvojici L. Lolyová – J. Kačena spolu s dramaturgem Jaroslavem Čermákem ml., tedy příslušníky začínající, té nejmladší generace divadelních umělců.

Podle uměleckého šéfa HDJ Pavla Šimáka se chtěla dramaturgie divadla vyhnout u tak silného tématu, jako je „gender“,  jen unylému přežvykování úvah nad rolí ženy v naší společnosti nebo práv žen na stejné pracovní pozice, jaké mají muži. To se podařilo, navíc lze s takovým přístupem jen a jen souhlasit a těšit se na „textově i jevištně razantní zaboření se do tématu vzájemné úcty, sebeúcty, vyjasňování si rolí, potřeb citových, duchovních i fyzických,“ které bylo před premiérou anoncováno.

Autoři se nechali ovlivnit literárními, filmovými či výtvarnými díly na téma nerovnováhy mezi ženským a mužským principem. Jako inspirátory zmiňují Simone de Beauvoir, Ivanu Trumpovou, Elfride Jelinek, Henryho Dargera či Luise Buňuela. „Vykloubenost doby promlouvá poněkud vykloubeným jazykem, však s nadhledem a černohumorným ostrovtipem,“ říkají tvůrci. A skutečně, Bůh je žena je v řadě ohledů představením, které potěší milovníky absurdního a provokativního humoru, surrealismu, naivismu či ještě spíše směru dada, v němž východiskem ze strachu byl a je nesmysl (k těmto směrům se autor těchto řádků, kulturně odchovaný Monty Pythony, nadšeně hlásí).

Jenže co je to platné, když jako divák v hledišti vyplýtváte skoro všechnu energii a pozornost už jen na to, abyste pochopili „who is who“, tedy základní vzájemné vztahy postav a smysl pronášených vět nikoli jen v zábavném či silném divadelním momentu, nýbrž v kontextu celku. U činohry je prostě problém, když to celé jaksi „nedrží pohromadě“.

Večírek pro sebe?  

V prostoru mezi eskalátory, hliníkovými potrubími a konstrukcemi (snad v jakémsi obřím shoping centru, do kterého je Ráj - Svět   stylizován) rozehrávají tvůrci děj, který začíná ve chvíli, kdy se Eva pasuje na Boha a vyžene Adama z Ráje. Svět je tedy vyveden z rovnováhy.

Při zkoumání problematiky genderu, feminismu, rovnoprávnosti a politické korektnosti se místy jednotliví aktéři děje posouvají až do polohy karikatury, kterou je samozřejmě potřeba vnímat s jistou nadsázkou. To celkem funguje  především pro postavu Adama, takto rozkročeného „samce“ s řemeslnickými kabelami u boku a hrubým postojem i hlasem v podání Lenky Schreiberové.

Autor této recenze si z představení odnesl dobrý pocit z odvahy a výkonů herců, z jednotlivých režijních a výtvarných nápadů (včetně záměrům inscenace dobře odpovídající absurdní vizáže té blonďaté „partičky hipíků“ na scéně) a z celkové atmosféry. A taky jedno opravdu spontánní zasmání nad přesně fungujícím gagem s banánovou slupkou - velké díky za něj Zdeňku Stejskalovi.

Jestli to ale stačí na velkou činohru, která byla tak trochu očekávána jako jeden ze zásadních kusů sezóny a která by snad mohla předznamenávat i jeden z trendů v práci divadla do budoucna, to je otázka.  

Výsledný tvar označili jeho autoři za laboratorní grotesku. Mnohé fóry a odkazy v ní během premiéry velmi pobavily specifickou, kulturně spřízněnou komunitu kolem mladých tvůrců v hledišti. Obávám se ale, že mnohému „divákovi obecnému“ zůstal jejich význam úspěšně skryt. To není (nutně, výhradně či v první řadě) o případném malém rozhledu, periférnosti či divácké nezkušenosti jihlavského publika. Spíš se vkrádá otázka, jestli si náhodou inscenátoři zvoleným zpracováním inspiračních zdrojů neuspořádali v Jihlavě tak trochu „večírek sami pro sebe“.

Jenže nemá tvůrce myslet hlavně na diváka, pro něhož tvoří? Nemá být divadlo sdělné a divácky (alespoň relativně) uchopitelné, pokud má mít dopad, efekt, účinek, pokud má skutečně provokovat silným sdělením či názorem, a nikoli pouze formou, pokud má vyvolat souhlas či nesouhlas, anebo ideálně katarzi?

O obrovské aktuálnosti tématu nové inscenace v HDJ nemůže být pochyb. Z toho, co se aktuálně děje v naší společnosti či v politice (z té vzájemné neúcty a neschopnosti či neochoty komunikovat), mnohé z nás až mrazí.
O to víc mrzí určité promarnění šance promluvit sdělně k tématu i z jeviště. Počkejme, zda se tvůrci inscenace Bůh je žena trefí do vkusu mladého jihlavského publika, a především, zda pro své generační souputníky v hledišti budou srozumitelní. Nevím, nevím.

Diskuze k článku