Zatím prvním lékařem ze Žďárska, který vyjel na misi s Lékaři bez hranic, byl loni na podzim MUDr. Dušan Mach, primář oddělení ARO Nemocnice Nové Město na Moravě. Pro JL se ohlíží za šesti týdny dobrovolnické práce.

Zajímal jste se o Lékaře bez hranic již dříve?

Už během studií na lékařské fakultě jsem Lékaře bez hranic sledoval a mým přáním bylo jednou pro tuto organizaci něco udělat.

Lidé možná nevědí, že organizace vznikla v roce 1971 spojením několika francouzských lékařů a novinářů. Zasahovala po celém světě a postupně si získávala kredit. To vyvrcholilo v roce 1999, kdy organizace Lékaři bez hranic získala Nobelovu Cenu míru.

Jezdí na mise jen lékaři?

Organizace se sice jmenuje Lékaři bez hranic, ale zdaleka to nejsou jen lékaři. V dobrovolnickém týmu pracují sestry, logistici, administrátoři, farmaceuti či epidemiologové…

Kdy jste začal zvažovat, že se stanete členem týmu? 

Když se můj profesní život vyvinul do stadia, kdy už jsem věděl, že je čas si splnit svůj životní sen. Na svoji první misi jsem vyjel loni na podzim. 

Proč jste se rozhodl zrovna pro válečný Jemen?

Nelze se ptát proč. Je to jinak. Jakmile člověk projde výběrovým řízením k Lékařům bez hranic, dostane se do jejich seznamu dobrovolníků, a pak čeká na nabídku.  Když přijde, člověk ji buď přijme, nebo ne.

Mně přišla nabídka na šestitýdenní misi do Jemenu. Samozřejmě jsem zvažoval i aspekty bezpečnosti. Nicméně, v tom období jsem se mohl uvolnit ze zaměstnání, a tak jsem přijal.

Bylo výběrové řízení do týmu Lékaři bez hranic náročné?

Absolvoval jsem jednodenní výběrové řízení ve Vídni. Nebylo složité, ani těžké, bylo každopádně jiné, než standardní pohovor na pracovní pozici, jak jej známe kdekoliv v Evropě.

Lékaře bez hranic musíte přesvědčit o tom, že vládnete jazykem a jste nejen odborník, ale i týmový hráč. Také, že jste schopen psychicky ustát náročné situace. Pokud usoudí, že jste vhodný kandidát, čekáte už jen na nabídku.

Kolik času jste měl na sbalení a vycestování?

Napoprvé jsem dostal misi s klidným nástupem. V Jemenu končil v polovině října anesteziolog, a hledali náhradu na šest neděl. Měl jsem tedy čas, abych se sbalil, a nechal se přeočkovat na všechny choroby, což je podmínkou.

Existuje však ještě jedna varianta. Pokud se ve světě něco stane, např. zemětřesení, jsou spolupracovníci Lékařů bez hranic povoláni a odjíždí takřka okamžitě.

Co vás při příjezdu do země překvapilo?

Věděl jsem, že odjíždím do válečné zóny a dostalo se mi velmi detailních informací, co se v Jemenu děje a jaký je tam medicínský a humanitární problém. Nicméně, nic mě nepřipravilo na to, co jsem viděl po opuštění letištní haly.  Rozbořené domy, díry po bombách na ulicích, ozbrojené hlídky… Známky toho, že tudy prošla fronta.

Jak byste popsal nemocnici, do níž jste nastoupil?

Byla to čistě chirurgicko-traumatologická nemocnice se 70 lůžky a dvěma operačními sály. Z 90 % ošetřovala následky ozbrojeného konfliktu. Provádělo se kolem 400 operací měsíčně. Naprostá většina poranění byla střelná, či od min a bomb.

Při prvním vstupu do nemocnice jsem byl překvapen mnoha věcmi. Mimo jiné i tím, jak dobrá medicína se tu za daných podmínek dělá. Jak obětavě a velmi dobře pracují nejen expati (západní spolupracovníci Lékařů bez hranic), ale hlavně místní zaměstnanci nemocnice, kteří odvádí naprosto skvělou medicínskou práci.

Před vaší misí došlo v Jemenu k opakovaným útokům na nemocnice Lékařů bez hranic. Měl jste strach?

Já jsem pracoval v nemocnici v Adenu, v jižní části Jemenu. Na zvuk střelby za oknem si zvyknete. Ve chvíli, kdy máte tolik práce, není mnoho času přemýšlet o těchto věcech. Ale měl jsem pocit bezpečí. U Lékařů bez hranic je bezpečnost zaměstnanců velikou prioritou. Nemocnice je chráněna, a vstupuje se do ní vždy beze zbraní.

Lékaři bez hranic se starají o to, aby obě strany válečného konfliktu věděly, že v tomto objektu se poskytuje lékařská zdravotní péče nestranně.

Vykonával jste jen svoji specializaci, nebo co bylo třeba?

Já jsem specializací anesteziolog a intenzivista, v nemocnici jsem měl na starosti jednotku intenzivní péče, dále anesteziologickou péči na operačních sálech, a také urgentní příjem. Mimo to jsem vyučoval místní lékaře.

Jak jste se s kolegy a pacienty domlouval?

V Jemenu se mluví hlavně arabsky. Je to země s poměrně vysokým počtem lidí, kteří neumí číst a psát. To se týká především žen.

Lékařský a zdravotnický tým komunikoval v angličtině. Komunikaci s pacientem zprostředkovávali místní zaměstnanci.

Za šest týdnů se nenaučíte arabsky, maximálně jsem uměl probírat pacient z narkózy (smích).

S jakými národnostmi jste se v jemenské nemocnici sešel?

Nás, zahraničních dobrovolníků (expatů), bylo osm. Zbylých asi tři sta zaměstnanců bylo místních. Organizace Lékaři bez hranic zaměstnává především místní lidi. To počínaje sestrami, ochrankou, řidiči i lékaři.

A váš lékařský tým?

Já jsem byl v týmu s chirurgyní z Kanady, zdravotní sestrou z Anglie, praktický lékař byl z Francie. Ten také nemocnici vedl. Z Francie byli i vedoucí mise a administrátorka. Australan byl logistik, a kvůli choleře nám přijel na pomoc kolega z Keni.

Kde jste byl ubytován?

Celých šest týdnů jsem strávil v uzavřeném areálu nemocnice, kde jsem i bydlel v prvním patře budovy, v jejímž přízemí byly nemocniční pokoje a operační sály.

Takže, i když jsem nebyl ve službě, měl jsem 24hodinový dohled, a když bylo potřeba, scházel jsem dolů pomáhat.

Jak vypadá běžný den Lékařů bez hranic?

Ráno v 8 hodin jsme se sešli na mítinku a řekli si, co se v noci dělo, co se operovalo a koho jsme přijali.

Šel jsem na vizitu ke svým pacientům na JIP, mezitím se rozjížděl operační program na dvou operačních sálech, kde jsem dohlížel na anesteziology.

Pak jsme s chirurgem obešli chirurgické pacienty, a po vizitě jsem se vracel buď na JIP, nebo na sál, eventuálně jsem pak prováděl výuku.

Dostal jste se někdy mimo nemocnici?

Vůbec ne. To neexistuje z bezpečnostních důvodů. Po celých šest týdnů jsme nemocnici neopustili. Její areál je obehnán betonovou zdí.

Jak jste relaxoval, dalo se to?

Za šest týdnů se to dalo zvládnout i bez nějaké větší relaxace. Samozřejmě člověk není úplně odpočinutý, i z toho pohledu, že ty noci nejsou klidné.

Jaký jste měl kontakt s rodinou, a máte děti?

Byli jsme v kontaktu přes internet, a děti mám tři: dva velké kluky 22 a 26 let a jedenáctiletou dceru.

Nejsilnější moment, na který nezapomenete?

Pro mě byla celá mise silný a těžko reprodukovatelný zážitek. Viděl jsem obrovskou kumulaci lidského neštěstí a bolesti. Lidí, kteří měli tu smůlu, že se narodili na špatném místě a ve špatnou dobu.

Poznal jsem spoustu obětavých lidí, kteří odvádějí obrovsky smysluplnou práci. Zaslouží obdiv, přitom se o nich ani neví.

Kdy jste cítil beznaděj, a kdy  naopak jste si řekl, že to stojí za to?

Pocity beznaděje můžete mít ve chvíli, kdy vám umírá větší množství pacientů, a bohužel oběťmi válečného konfliktu jsou i děti a ženy. Umírají, a to je emočně velmi silné.

Jako lékař jsem měl možnost nějak pomoci, a kvůli tomu jsem tam také těch šest týdnů byl.

Jaké nemoci ve válečné zóně lidi nejvíce ohrožují?

Protože jsem pracoval v nemocnici chirurgické, přijímali jsme pacienty po úrazech. Velkým medicínským problémem je tu podvýživa.

Asi polovina jemenské populace nemá zajištěn pravidelný přístup k potravinám a pitné vodě.

Z těch osmadvaceti miliónů Jemenců jsou víc jak tři milióny na útěku.  Jsou to vnitřně vysílení lidé, kteří museli opustit svůj domov, aby si zachránili život. Žijí v provizorních podmínkách.

Člověk vidí obrovské množství podvyživených dětí, což s sebou nese chronická onemocnění. V Jemenu jsou velké problémy s průjmovými onemocněními, včetně cholery.

Co vám tato zkušenost dala a vzala?

To je veliký, intenzivní a těžko reprodukovatelný zážitek. Dala mi určitě zkušenost, dala mi nový pohled na problémy světa, dala mi i pohled na lidi, které jsem neznal, a musím říci, že to jsou lidé, kteří si zaslouží obdiv a velmi si jich vážím.

Vzala mi šest týdnů profesního života, což je ztráta velmi malá, a možná mi vzala trošku iluze. Určitě mě utvrdila v tom, že svět není černobílý, a že lidé nejsou jen zlí a špatní.

Lze některé zkušenosti vy-užít i v Nemocnici Nové Město na Moravě?

Určitě ano. I když to spektrum pacientů, které jsem potkával tam, ty, doufejme, tady nikdy nepotkám. A doufám, že se mi ve střední Evropě nikdy nestane, abych za noční službu musel ošetřovat deset průstřelů hrudníku.

Díváte se na svoji běžnou práci již tak trochu jiným pohledem?

Zažil jsem tam nepřenositelnou zkušenost, a to je zvládání hromadných neštěstí.

Každá nemocnice u nás, a vůbec v Evropě má připravený nějaký krizový plán, plán hromadného neštěstí, a traumatologický plán. Kdyby třeba vykolejil vlak, spadlo letadlo, spadla tribuna. My nacvičujeme, jak zvládnout přísun velkého množství zraněných pacientů. Máme na to teoretické plány. Ale doufejme, že se nikdy nedožijeme ostré akce. 

Tam jsem podobné situace zažíval pravidelně a viděl jsem, jakými mechanismy se to dá zvládat. A to velmi - velmi efektivně, díky těm zkušeným a obětavým lidem.

Musí jít asi o velmi psychicky odolné jedince…

To ano, bezesporu jsou velmi odolní, ale je to o poskládání si priorit. Je to o zresetování mozku a zacílení se na to, jak to organizačně zvládnout a zachránit co nejvíc lidí, kteří se v jednu chvíli dostanou na urgentní příjem.

Jste nadále s jemenskými kolegy v kontaktu?

Ano, jsem za to moc rád. Ti kolegové Jemenci byli nesmírně přátelští, obětaví a dobrosrdeční lidé. Vybudovali jsme si přátelství, ale máme poměrně malou šanci, že se uvidíme. Jsme v kontaktu přes internet, stejně jako s novými expaty, kteří do Jemenu přijíždějí.

Jaké to bylo vrátit se domů k běžné práci?

Paradoxně návrat z válečné zóny do střední Evropy byl pro mne těžší, než odjezd tam.

Najednou vidíte naprosto naplno, jakými problémy si tu otravujeme život. To se tam vůbec neřešilo, nestálo to za ztrátu času.

Pojedete znovu?

Já jsem to cítil jako šest týdnů smysluplné práce, a pokud mi to dovolí zaměstnavatel, a pokud mě pustí moji blízcí, tak bych chtěl ještě na humanitární misi s Lékaři bez hranic vyjet.

Přivezl jste si něco, co vám bude vaši první misi připomínat?

Z Jemenu si skutečně nemáte co přivézt. Mimořádný je tu jemenský med. Ale to pro mne, jako včelaře, nebylo tak aktuální.

Přivezl jsem sobě a svým synům futu. Spousta mužů v arabském a africkém světě chodí v této mužské uvázané sukni. Doma futu občas nosím, je pohodlná.

Diskuze k článku