Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jihlava ztratila jednu z nejvýraznějších osobností svého výtvarného života. Ve věku 86 let zemřel 11. října malíř a grafik Jindřich Boška.

Narodil se 12. ledna 1931 v jihočeském Vlachově Březí. Byl pokračovatelem rodinné výtvarné tradice - studoval soukromě u svého otce Jindřicha Bošky a u akademických malířů Václava Boukala, Theodora Bechníka, Františka Grosse a Arséna Pohribného.

Vyučil se písmomalířem. Místo plánovaného studia na grafické škole v Praze ale nastoupil vojenskou službu k „pétépákům“ do Děčína a poté do Štok u Jihlavy.

V regionu Vysočiny už zůstal. V roce 1954 se usadil v Jihlavě a začal pracovat jako písmomalíř pro místní komunální služby a po roce 1963 jako propagační výtvarník v Modetě. Zásadní etapu let 1970 až 1991 potom profesně prožil jako jevištní výtvarník Horáckého divadla.

Ve volné tvorbě se věnoval žánrům realismu, expresionismu, informelní struktury či geometrické abstrakce. Propojoval geometričnost a ornamentální struktury.

Byl jednou z výrazných osobností Sdružení výtvarných umělců Vysočiny, založeného v roce 1990 jako regionální spolek umělců z okresů regionu. V letech 1960 – 65 byl členem Skupiny Současnost, v letech 1968 – 76 členem Svazu československých výtvarných umělců (rehabilitován 1989). Od roku 1968 byl v Klubu konkretistů, v období 1989 – 96 ve Skupině Dialog 89 Jihlava.

Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v ČR i za hranicemi. Už v roce 1969 mu výstavu uspořádala Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě.

V sedmdesátých, osmdesátých i na začátku devadesátých let vystavoval mimo jiné v Horáckém divadle. Jeho práci viděla Jihlava znovu v letech 2003 (Dům Gustava Mahlera, s kolegy Františkem Dörflem a Jiřím Jirmusem) a 2006 (Oblastní galerie Vysočiny).

V rámci kolektivních výstav Boška svoji tvorbu představoval od šedesátých let v Rakousku, Itálii či v nizozemském Utrechtu. V letech 1972 – 1986 obsazoval Premi International de Dibuix Joan Miró ve španělských městech Barceloně a Madridu. V rámci Minisalonu vystavoval v letech 1994 v New Yorku, v belgickém Bruselu a v Japonsku.

Jindřich Boška je nositelem řady ocenění, i mezinárodních, především za grafiku (Itálie, Španělsko).

Jihlava mu udělila Cenu města a spisovatelka Ludmila Klukanová o něm napsala v knize Páni malíři (Parola, 2007).       

Podzimní loučení ve Vlachově Březí

Každé loučení je smutné. Zvlášť, když je navždy. S výtvarníkem Jindřichem Boškou se odehrálo 16. října v jeho rodném městě Vlachově Březí, na pokraji Šumavy, jen kousek od slavného Husince.

Podzim převlékl stromy nejen do zlaté, žluté a červené, ale vybarvil šumavské podhůří tolika barvami, kolik jich používal při svých malbách i Jindřich. Ten Jindra, který byl již třetí generací malířů.

Obřadní síň je na kopci nad městem a jede se k ní kolem kostelíka, ke kterému vede křížová cesta. Namalovaná, kým jiným, než Boškou otcem, dílo pak Jindřich rekonstruoval.

Smuteční projev hlubokým hlasem přednáší místní vydavatel měsíčníku J. K. Horák. Dozvídáme se od něj, jak měl Jindřich, když se narodil, nejkrásněji vymalovanou kolébku, jak rod Bošků svým uměním protkal celé město, jak byl ceněný…

I když výtvarné úspěchy a ocenění v Barceloně nebo Miláně jsou pro zdejší až příliš daleko, oni Jindru znali jako člověka, který výtvarně pomohl tam a zde, který vyzdobil nejeden místní prostor, který vytvářel plakáty pro festival pěveckých sborů… Také proto jej jmenovali čestným občanem města.

V krásně zrestaurovaném pivovaru se nalézá výrazná expozice. Expozice děl výtvarného rodu Bošků. Do studeného, ale obrovského a krásného sálu se přišlo po pohřbu podívat deset, dvacet lidí. Hlavně ti, kteří přijeli odjinud. Zhlédnout mohli díla Jindřicha Bošky, ale i jeho otce a dědy.

Jindra zde má své malby na plátně s typickými geometrickými motivy. Při jejich tvorbě využíval speciální podklad i barvy, vysvětluje mi jeho letitý přítel, výtvarník Franta Dörfl. Jindrovy obrazy bez rámu se tak dají smotat a opět rozmotat, aniž by malba popraskala. Technologii „výroby“, to rodinné tajemství, si předávali z generace na generaci.

Ačkoliv zimu Jindra trávil s manželkou v Jihlavě, přes léto se vracel do rodného města. Nabrat sílu a inspiraci. Není divu. Při pohledu malým okénkem z druhého patra pivovaru to člověk pochopí.

Pestrobarevné zvlněné kopečky hýří mnoha barvami. Teď na podzim stejnými, jaké jsou v Jindrových malbách visících na stěnách pivovarnického sálu… 

Diskuze k článku