Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Atletka Lucie Maršánová sbírá úspěchy mimo jiné díky zdravému způsobu stravování.

Pojem běžkyně „obojživelnice“ k ní dokonale pasuje. Lucie Maršánová z Rančířova u Jihlavy sbírá úspěchy nejen při závodech na atletické dráze, ale rovněž v běhu do vrchu, kde patří k české špičce. Z červencového vrchařského šampionátu v Itálii přivezla deváté místo a týmový bronz. „Ráda bych se ještě posouvala,“ řekla v rozhovoru pro JL.

Nedávno proběhlo atletické mistrovství světa v Londýně. Já vás čekal na dráze, a vy nikde.

(úsměv) Protože takové zá­vody jsou trošičku někde jinde. Na dráze je konkurence větší, a já zatím neběhám dostatečně rychle, abych se kvalifikovala. Je náročné, splnit kvalifikační limit, a já jsem třeba ještě o minutu za ním.

Ale účast na šampionátu by vás jistě lákala?

Určitě. Příští rok je „Evropa“, pro kterou nejsou limity tak těžké. Uvidíme, jak se mi povede. Zatím jsem trénovala na ty „kratší“ tratě, třeba patnáctistovku. Nyní chci vyzkoušet ještě delší. Doufám, že se výkonnostně posunu.

Zatím tedy zůstanete převážně u běhu do vrchu?

Dráhu také běhám, pořád ji upřednostňuji, ale zatím na ní nemám takové úspěchy jako v běhu do vrchu, takže možná trochu změním priority. Pořád kombinuji obojí. Věnuji se dráze, i vrchům. Tedy spíše tréninku na dráze, a teprve potom jdu na vrchy.

Kdy jste začala s atletikou, potažmo s během?

Po skončení deváté třídy, v prvním ročníku na gymnáziu. Běhala jsem různé školní soutěže, a aniž bych trénovala, dobíhala jsem na předních místech, takže jsem si řekla, proč to nezkusit. Začínala jsem s trenérem Petrem Hubáčkem z novoměstského oddílu. V Jihlavě jsem byla jen rok, poté jsem odešla do Nového Města na Moravě, za které jsem běhala do předloňského října.

Zkoušela jste i jiné sporty?

Hrála jsem basketbal, ale dívčí oddíl v Jihlavě skončil, a tak jsem nedělala nic. Jednoho dne mi mamka řekla, že bych mohla zkusit to běhání.

Prý běháte a trénujete s přítelem.

Ano. Vzájemně se doplňujeme. Přítel se snaží v tréninku ubrat, a já naopak přidat. Kdybychom neměli deset let zkušeností, těžko bychom se mohli trénovat sami. Znám svoje tělo, a odhadnu, co je potřeba.

Jak je možné, že navzdory vynikajícím výkonům a vý­sledkům nejste jako atletka to­lik na očích?

Běh do vrchu spadá pod atletiku, ale těžko můžete na atletickém šampionátu v Londýně běžet někam do kopce... Proto se o něm tolik neví. Přirovnala bych to k lyžování. Počet lidí, kteří tyto sporty dělají, je zhruba podobný. Kdyby byl lyžař devátý na mistrovství světa, mluví se o tom daleko více. Možná je to i mentalitou lidí, kteří běhají do vrchu. Jsou moc hodní, ale takoví neprůbojní. Nejsou vidět. Třeba já jsem se konečně dokopala k tomu, založit si na Facebooku profil závodníka.

Takže vázne propagace?

Určitě. Mluvila jsem o tom s dalšími závodníky, proč si také nezaloží profil, že díky němu mohou sehnat i nějaké sponzory. Řeknou, že ještě nejsou tak dobří. Přitom skončí do třicátého místa na světě, což mi přijde super. Třicátý fotbalista na světě by byl superhvězda.

Škoda, že alespoň pár závodů nepřenáší televize.

Ono je to těžko realizovatelné. Jak tam chcete běhat s kamerou někde po kopcích? Další věc je ta, že běh do vrchu je relativně novým sportem, a Česká republika v něm zatím nemá velké hvězdy. Biatlon, dokud nepřišly výsledky, také nikdo moc nesledoval.

Jak jste vlastně objevila běh do vrchu?

Vždy mě hodně bavilo trénovat v přírodě, třeba v lese, nebo na kopcích. A protože jsem nedobíhala za klukama tak daleko, jako na dráze, řekla jsem si, že by to mohlo fungovat. Předloni na podzim proběhla v Novém Městě na Moravě kvalifikace na mistrovství světa, já doběhla třetí a kvalifikovala se. Cítila jsem, že bych v tomto sportu mohla být dobrá.

Určitě máte velkou zásobu bot. Někde jsem četl, že běžci na dráze jich spotřebují za jedinou sezonu i čtyřicet párů.

To je trošičku přehnané. Pravdou ale je, že třeba já spotřebuji, oproti příteli, dvojnásobné množství. Došlapuji hodně na vnější hranu, tudíž jde váha na jedno místo, a tak zlikviduji boty za polovinu času než on. Člověk má pochopitelně více bot, a střídá je. Ale dejme tomu, že kdybych běhala dennodenně, a jedny by mi vydržely měsíc, bylo by to dobré.

Kolik páru tedy spotřebujete?

Deset, dvanáct párů to být může. Paradoxní je, že ty nejdražší, speciální, jsou nejdříve zničené.

Co je na běhu do vrchu nejtěžší?

Existují dva typy závodů. Běžíte buď jenom nahoru, nebo nahoru -  dolů. Mně osobně více svědčí ta druhá varianta, protože nejsem úplný vytrvalec, a nejde o kontinuální zátěž. Ale zpět k otázce. Nejtěžší je zvládnout to psychicky. Když běžíte jenom nahoru, jste v pohodě pouze pár metrů. Potom už dřete, někdy i „na krev“. Běh si tolik neužijete. Jakmile nejste schopni tu dřinu přijmout, nemůžete tento sport dělat. Při běhu nahoru – dolů je to podobné. Závod má většinou dva okruhy, takže jdete na maximum dva kopce, a  ještě musíte být schopni zvládnout v únavě seběhy a jejich technické pasáže.

Takže na běh do kopce musíte mít správně nastavenou hlavu?

Určitě. Řekla bych, že je to taková přidaná hodnota. Musíte umět používat mozek a musíte se umět v plné zátěži koncentrovat, protože jinak můžete upadnout, ošklivě se zranit, nebo se i zabít.

Zabít?

Ano. Běh do vrchu není žádná legrace. Když jsem si před závodem v Itálii procházela trať, říkala jsem si, že se může stát něco špatného. Běžíte do zatáčky, a najednou sráz dolů. Ano, bylo tam provizorní zábradlí, ale člověka by asi neudrželo. A seběhy? To byl mazec. Uvolněné kameny, potok…

Ledujete po závodech kotníky?

V Itálii jsem ledovala. Při druhém seběhu jsem chtěla doplnit cukr, trenér mi ho podal zavřený, a já jsem se snažila to otevřít. Nesoustředila jsem se na trať a šlápla jsem hranou nohy na kámen. Po doběhu jsem měla kotník pořádně naražený.

Jaký preferujete terén?

Nejraději mám písčité a lesní cesty. Naopak hodně technické pasáže, takové ty kameny v horách, mi moc nejdou, jelikož  na nich netrénuji.

Jste devátá vrchařka na světě. Máte v plánu tento výsledek ještě vylepšit?

Ráda bych, ale je to těžké. Holky přede mnou i za mnou mají medaile z mistrovství světa či Evropy.

Ale tu přece máte také, byť ze soutěže družstev.

Jak jsem řekla, nyní se chci soustředit na dráze na delší tratě, což mi může pomoci ve vrších. Příští rok je mistrovství Evropy v Makedonii. Na minulém jsem skončila osmá, tak doufám, že to vylepším.

Jaké vlastnosti by měl mít každý správný vrchař?

Měl by být všestranný, rychlý, silný, měl by umět pracovat v terénu a mít správnou psychiku.

A měl by dodržovat správnou životosprávu?

Určitě. Ta je, podle mého názoru, velice důležitá.

Můžete to rozvést?

Největším zabijákem dnešní doby, a hlavně sportovců, je to, že všichni chtějí všechno rychle, instantně, a kupují si různé gainery a další podobné věci. S tím souvisí i doping. Je důležité jíst suroviny, ne výrobky. Já jsem vegetariánka, ale zároveň se snažím jíst zdravě a pestře. Dodržuji i určité principy čínské medicíny. Pocházím z vesnice, takže se snažíme co nejvíce věcí vypěstovat doma. Dlouhodobé a správné doplnění živin. Myslím si, že to je důvod, proč vydržím v dlouhých závodech makat naplno až do konce. Nehledě na to, že jsem čtyři roky nebyla nemocná.

Diskuze k článku