Proč si zbabělí "pokrokově ladění"anonymkové, iniciativně otírají huby o konkrétní jméno?
Tak už se ozval,
 Ilustrační foto ukazuje prázdnou obálku, že ?
-----------------------------------
2.kolo do senátu
Kdo chce volit a nechce ani jednoho, tak tam mrskněte do urny
prázdnou obálku
a je vymalováno
Strejček Nimra | 2016-10-10 08:55:08 | Reagovat
 

Vážený, musíte  ale mluvit v kompletních souvislostech. Vytrhujete jenom části vět jako naši mnozí novináři.  Zajímavé je, když jsem se Vás tehdy ptal jak byste to udělal, tak jste mlčel jako ryba (samozřejmě, že se jednalo o senátní volby a tady je každá rada dobrá).

Milý "čtenář"+"pozorovatel", alias "Strejček Nimra", nedělejte ze sebe blbce a pište pod jedním pseudo-anonymem.
Vrátil jsem se z hor, kam mi umožnil  putovat Václav Havel.
Pan Fejinka vložil do JL čtenáři píší, dotaz:
"Vážení občané, není už toho plácání kolem komunistů dost?"
V prvním komentáři k článku je první věta:
----------------------------------------------------
Divím se, že se ještě neozval velký bojovník Z. Gryc, to je přece něco proti jeho filosofii.
Strejček Nimra | 2017-07-01 16:45:03 | Reagovat
----------------------------------------------------
Prosím tedy uctivě vážený Nad-anonyme. . . NEDIVTE SE !
Pan president osobně aktuálně otevřel minulost u anglické královny, kde zdůvodnil svoji cestu a snahu o přijetí story RAF a jejího pilota, o kterém čtenáři JL ve vztahu s nadpisem předmětného článku pana Fejinky neví. Mým spolužákem na RG Židenice byl v roce 1945  kolega Liškutín. Nevím, jestli je vyznamenaný pilot jeho otcem.
Miroslav Antonín Liškutín: Nebyl jsem hrdina, ale voják a bojovník za svobodu
Patří k posledním žijícím stíhačům, kteří v modré uniformě nebeského jezdce za války proháněli německé piloty nad Kanálem. Plukovník Miroslav Antonín Liškutín (96), rodák z Jiříkovic u Brna, bojoval u 312. čs. stíhací perutě RAF. Po únoru 1948 utíkal před zatčením z vlasti podruhé. Dostal se zpátky do Anglie, kde žije s rodinou 
v městečku Fareham dosud.
Vzpomínáte si ještě po tolika letech na události z války?
Samozřejmě, že si pamatuji spoustu věcí. Když si večer lehnu nebo nemůžu spát, tak se mi vybavuje hodně věcí 
z mého života i ze života druhých lidí. Překvapuje mě, že část mé paměti zůstala v pořádku. V mých šestadevadesáti letech si ještě mnoho věcí pamatuji, ale pozvolna všechno ztrácím.
Vybavuje se vám první útěk do odboje v roce 1939?
Byla to tragická doba. Měl jsem ale štěstí, že jsem právě dělal pilotní kurz v Olomouci, takže jsem byl kus dopředu před ostatními. S přítelem jsme se hned rozhodli, že odejdeme do odboje. Slovo odboj jsme používali od začátku, považovali jsme se za odbojníky nové generace. Hranice jsem tenkrát přejížděl u Ostravy na kole. Dostal jsem se přes celé Polsko až na sever do Švédska a odtud pak lodí do Anglie. Tam jsme hledali možnosti, jak a kde se do odboje zapojit. S dalšími Čechoslováky nás přesunuli přes Paříž do Alžíru. Byl jsem v Marrákéši, v západní části francouzské kolonie. Když začala válka, viděli jsme, že Francouzi nechtějí moc bojovat. Byl jsem překvapený, ale nemohli jsme do toho mluvit, protože to byla jejich věc. Mohli jsme je jen kritizovat.
Po porážce Francie jste se v červnu dostal do Anglie, kde jste se stal příslušníkem známé 312. čs. stíhací perutě.
Tenkrát byla opravdu vážná situace. Polské rybářské lodi v přístavu Bordeaux na poslední chvíli sbíraly polské vojáky a také nás Čechoslováky. Dostali nás z obsazované Francie. Spolupráce rybářů byla moc důležitá, když si uvědomíme, že sami na lodích neměli pro sebe vodu. Zůstali jsme tak tři dni na moři bez pitné vody. Byli jsme v zoufalém stavu.
S naším příjezdem začínala zároveň Bitva o Británii, ale my se jí nemohli hned zúčastnit, protože jsme nebyli 
k boji na britských letounech vycvičeni. Dostali jsme se na sever, kde jsme se seznamovali s anglickými letouny 
a způsoby létání, které se lišily od našich. Přidělili mě k anglické peruti, kde jsem si dodělával pilotní zkoušky na jejich hurricanech. Bylo nás tam asi dvacet a zabil se nám tenkrát první pilot.
U anglické perutě se mi ale líbilo a byl jsem připraven zůstat v ní a bojovat celou válku, ale tenkrát rozhodli, že Češi od britských jednotek musí k českým perutím. Velitelem naší 312. peruti byl Alois Ámos Vašátko. Znal jsem ho už před válkou z Olomouce, kde dělal pilotní výcvik zároveň s námi. Když jsme pak za války přišli do boje a on se stal velitelem perutě, tak na nás úplně zapomněl.
Byl jsem tam jediný seržant pilot, což bylo legrační, protože ostatní byli rotmistři a důstojníci. U naší 312. peruti létal také třeba Mirek Štandera, který nebyl o moc starší než já, ale už měl vyšší hodnost, v odboji byl hned od začátku války. Byl tam také rotmistr František Peřina, výtečný letec, který udivoval svými dovednostmi už před válkou na leteckých dnech při ukázkové akrobacii.
Vy jste osobně znal i Josefa Františka, naše nejúspěšnější letecké eso, který sestřelil 17 nepřátelských letadel.
Znali jsme se už z Polska, takže pro mě jeho dovednosti nebyly novinkou. Létal u polské perutě a chtěl s nimi létat dál, i když pak vznikly naše československé. Možná měl v rodině nějakou polskou krev.
Sestřelené letadla
Za války jste sestřelil dvě letadla a zřejmě i další, ze vzduchu jste se zúčastnil v roce 1944 i vylodění spojenců v Normandii.
U 312. perutě se mi dařilo a všechno vycházelo lépe, než jsem čekal. Naší strategií byl útok, kterému jsme dávali přednost, protože obrana by k osvobození a konci války nevedla. Také jsem musel několikrát z letadla vyskočit padákem. Člověk si ale zvykne.
Bohužel někteří mí kamarádi a spolubojovníci skončili v zajateckých táborech. Nejsmutnější bylo, když je sestřelili nad nepřátelským územím, a nebylo jim pomoci. Mezi letci bylo hodně lidí, kteří měli popáleniny, vzpomínám třeba na Františka Truhláře. Bylo to celkem běžné zranění u posádek bombardérů. Když byl jejich letoun v plamenech, ale ještě nevybuchl, tak stačili vyskočit padákem. Dopadli na zem popálení, ale živí.
Za války jste také aktivně fotografoval a to nejen s fotokulomety, které zachycovaly vaše vzdušné souboje.
Dodnes mám doma album se sadou fotografií z té doby. Fotografoval jsem hned v době, kdy jsme se seznamovali s anglickým létáním. Zachytil jsem, jak jsme si tenkrát při výcviku vedli. Možná ne zvlášť dobře, ale se zájmema elánem. Dlouhou dobu sloužil u naší 312. perutě také fotograf Ladislav Sitenský. Byl, tuším, kaprál a já seržant. Byla to doba úplných začátků, než jsme šli k perutím.
Fotoaparáty sloužily i k zachycení vlastních nehod nebo účinku nepřátelské palby. Byly součástí válčení hned od začátku. Věděli jsme, že budeme mít nehody nebo havárie, zvláště ve špatném počasí byly situace těžko řešitelné, a my přesto museli létat.
Jednou jsem sestřelil dorniéra a hlásil jsem, že vidím ještě jiný letoun. Jednalo se zřejmě o civilní dvoumotorový stroj, a tenkrát mi nařídili, že ho musím sestřelit. Odmítl jsem a měl jsem za to jít k vojenskému soudu. Plukovník, který měl soud vést, ale řekl hned na začátku, že je to nesmysl, jednal jsem prý správně. Poslal mě zpátky 
k peruti.
Českoslovenští letci byli ve Velké Británii populární i u místních žen. Nejen vy jste si tam našel svou budoucí ženu Dafne.
Děvčatům jsme se líbili, to mi bylo jasné hned od začátku. My českoslovenští piloti jsme byli vzácností a Angličané o nás měli velký zájem. Hlavně chtěli vědět, proč jsme přišli do Anglie, Vysvětlovali jsme jim: Přišli jsme se přidat do boje k vašim letcům. Kroutili nad tím hlavou, vždyť prý nám doma nic nehrozí. Namítal jsem, že nám hrozili Němci ještě mnohem víc než jim v Británii v té době, a vysvětloval jim, že Československo bylo německou okupací zničeno.
Ve čtvrtém roce války jsem se v Anglii oženil. Sešel jsem se s děvčetem, které se mi líbilo, a rozhodli se, že se vezmeme. V Anglii se nám ještě za války v roce 1944 narodil první syn Miloš, druhý syn Petr už potom po válce v Československu v roce 1946.
U nás v Českých Budějovicích žil plukovník Milan Malý, který koncem války létal jako vy u 312. čs. stíhací perutě, která se po válce dostala do jižních Čech.
Trošku si na něho pamatuji. Všichni jsme tenkrát byli mladí. A všechny zajímavosti, co jsme tenkrát v mládí zažili, zůstanou už jen ve vzpomínkách.
Plukovník Milan Malý vzpomínal, že jste vy, západní letci, byli připraveni zapojit se do osvobozování vlasti, ale kvůli dohodám mocností jste nesměli.
Bylo to tenkrát komplikované, protože Sovětský svaz byl zapleten do evropských záležitostí a zasahoval do nich. Takže ti, kteří nebyli v té chvíli na území Čech a Moravy, byli odříznuti. Do vlasti jsme se proto vrátili až v srpnu. Přivítání doma v Jiříkovicích bylo veliké. Byl tam ale jeden ruský voják, který mě chtěl zabít. Že prý chce zabít nepřítele a stane se hrdinou. Byla to legrační situace. Moje bývalé spolužačky mu rusky říkaly, že je to nesmysl a že se zbláznil. Mám přece naši uniformu. Nelíbila se mu totiž moje letecká uniforma a nechtěl pochopit, že nemám s nepřítelem nic společného.
Únor 1948
Nepřítelem jste se pak ale stejně stal po únoru 1948, kdy vás z armády propustili. Západní letci z ní byli vyhozeni a mnozí skončili ve vězení, kam je ve vlasti, za kterou hrdinně bojovali, poslal komunistický režim.
Mnozí to předvídali, a proto nechtěli po válce z Anglie zpátky do vlasti. Nechtělo se jim opakovat situaci, kdy budou muset zase znovu utíkat do exilu. Únor 1948 jim dal za pravdu. Také mně hrozilo, že mě zatknou a zavřou do vězení. Dostal jsem naštěstí svou manželku a naše oba malé chlapečky na palubu dakoty letící směr Londýn, takže odlétli z Prahy včas a 
v pořádku. Odjeli pak k rodině do Ramsgateu, kde na mě čekali. Tady v Československu na nás byl vyvíjen nátlak, takže nám nezbylo nic jiného než odejít znovu do exilu. Měl jsem štěstí na člověka, který byl sice u komunistů, ale nesouhlasil s nimi. Ten mi dal povolenku, že jsem si mohl odjet hledat zaměstnání na jižní Moravu. Odtud byl už jen krok k tomu, abych utekl do ciziny. Tekla tam široká řeka Dyje a já přešel na druhou stranu. Dostal jsem se do exilu pěšky. Dorazil jsem v pořádku na britské velvyslanectví ve Vídni a tam mi dali letenku do Anglie, kde jsem se šťastně shledal s rodinou.
Bylo to tragické, když si představím, že jsme museli zase utéct, protože jinak bychom byli asi všichni mrtví. Druhý útěk do exilu byl velmi bolestivý. Znovu tenkrát utíkali i Mirek Štandera nebo František Peřina, se kterými jsem se v zahraničí setkal. Dnes už žiji jen já 
a děkuji za to Bohu.
Cítil jste zklamání z toho, jak se vám naši odvděčili za válečné hrdinství?
To nebyli naši, to byli komunisté pod dohledem sovětské moci, zpitvořený národ, stádo. Všechno bylo tenkrát popletené. Myslel jsem, že se ti lidi snad zbláznili, jenže oni vládli. Zmocnili se vlády v zemi a mně nezbylo nic jiného než zmizet.
V Anglii žijete už takřka 70 let. Zajímáte se, co se děje ve vlasti?
Zajímám, pro mě je ale hlavně důležité, jak se vede mým synům a rodině. Na Českou republiku se dívám jako na svou vlast, ze které jsem musel dvakrát utíkat. V nějaký úspěch jsem přitom moc nedoufal.
Poprvé jste utíkal do exilu kvůli nacistům, podruhé kvůli komunistům. Ti se dodnes drží v českém parlamentě. Máte na ně vztek, že vás vyhnali z vlasti?
Komunisty vidím jako zastánce ideologie, která poškodila mozky mnoha lidí. Byli tak hloupí, že nevěděli, o čem mluví, ani to pořádně nechápali. Osobně jsem se s nimi vyrovnal a vím, že by se historie už neměla opakovat. Jsem rád, že se na ně nemusím dívat nebo je poslouchat.
Vaše válečné zásluhy ocenila britská královna Alžběta II. 
a u nás po roce 1989 také prezident Václav Havel. Cítíte se jako hrdina?
Ale kdepak, já jsem byl vojákem a bojovníkem za svobodu. Hrdina je člověk spíš civilní.
Nedávno měla 90. narozeniny anglická královna, která vám před desítkami let udělila vysoké vyznamenání. Vzpomínáte si na osobní setkání?
Ano, dostal jsem od ní osobně svůj druhý kříž Air Force Cross přímo v Buckinghamském paláci. To byla tenkrát velká sláva, jenže už je to dávno. Bylo to za mých mladých let, na které už člověk může jen vzpomínat. Dostal jsem od ní celkem dvě vysoká vyznamenání. Teď už jsem ale příliš starý na to, abych se různých slavností účastnil.
Jako šestadevadesátiletý stařec si na nic nemůžu stěžovat. Patřím k posledním žijícím válečným letcům. Mám pohodlné bydlení i život a možná tady zůstanu ještě několik let. Přemýšlím nad tím, že jsem už přežil svůj čas. Cítím se dobře, vlastně bych takhle mohl žít další roky, ale říkám si, že bych neměl ubírat čas mladším lidem, kteří chtějí také žít.
Stále mluvíte velmi dobře česky.
Mluvím česky stejně jako anglicky, uměl jsem i francouzsky a německy. Tyhle dva jazyky ale pozvolna jeden po druhém umírají, takže mi zbývá jen angličtina a čeština. Jenže už tady není nikdo, s kým bych česky mluvil. Můj starší syn Miloš Antony česky uměl výborně, ale už všechno zapomněl. Mladší syn Petr Jan, který se narodil v Československu až po válce, se už česky ani nenaučil.
Jmenujete se Miroslav Antonín Liškutín. Antonín je vaše křestní jméno?
Ano, moji rodiče v Jiříkovicích u Brna byli celkem zbožní, ale zase ne až tak zbožní jako můj dědeček Liškutín nebo pradědeček s prababičkou. Ti byli ještě mnohem zbožnější.
Generál František Peřina v jednom rozhovoru přiznal, že se za války několikrát modlil, když mu šlo o život. Co vy?
Člověk se modlí, když je ve stavu zoufalství. Modlí se nad tím, co nemůže ovlivnit. Tyhle situace můžete poznat jen párkrát za život. Jednu takovou chvíli jsem zažil při druhém odchodu do zahraničí. Uvědomil jsem si, jak to všechno s námi mohlo být špatné a těžké. Náhodou mě ale v Británii přijali bez dlouhých řečí znovu ke Královskému letectvu jako důstojníka v mírových službách.
Jsem věřící, o tom není pochyb. Když se nad vším zamyslím, musím se zase vrátit k Bohu. Jsem katolík, a i když jsem měl s katolickou církví těžkosti, ty už patří do minulosti. Mám už požehnaný věk, čehož jsem si vědom a Bohu za něj děkuji. Pozdravujte ode mě všechny v mojí rodné zemi.
Plukovník Miroslav Antonín Liškutín
• Narodil se 23. srpna 1919 v Jiříkovicích u Brna. 
V roce 1937 byl přijat do pilotního výcviku, 
v červenci 1938 nastoupil jako pilotní žák
u 2. leteckého pluku 
v Olomouci.
• Po nacistické okupaci odešel do Francie 
k cizinecké legii. Po kapitulaci Francie odplouvá do Anglie, kde začíná létat na stíhacích letounech spitfire jako pilot 145. a pak 312. stíhací perutě.
• Účastnil se obrany konvojů nad mořem, doprovodu bombardérů nad Francií, Belgií, Nizozemskem a Německem.
• Odlétal přes 465 operačních hodin, zničil nejméně dva letouny a dvě střely V1.
• Po únoru 1948 byl vyhozen z armády a hrozilo mu zatčení. Jeho anglická manželka s dvěma dětmi stačila odletět do Anglie, jemu se podařilo pěšky překonat hranice s Rakouskem a přes Vídeň se dostal do Anglie, kde opět vstoupil k RAF.
• Je autorem několika autobiografických knih, např. Bouřlivá oblaka nebo Letecká služba.
• Žije s rodinou ve Velké Británii.
• Prezident Václav Havel mu udělil státní vyznamenání Medaili za hrdinství 
28. října 1996.
• Je nositelem Záslužného leteckého kříže DFC, Air Force Cross AFC od britské královny Alžběty II. a Čs. válečného kříže.
ZblízkaBylo to ještě za totality někdy koncem 80. let, kdy jsme se před vlakovým nádražím na severu hluboko v noci potkali s mužem, který mi povídal, že byl na pohřbu Richardu Husmannovi, a jestli prý vím, kdo to byl. Nevěděl jsem, ale na nápovědu, že pod pseudonymem Filip Jánský napsal knihu Nebeští jezdci, jsem už samozřejmě zabral. Nerozděloval jsem tenkrát vojáky na ty, kteří bojovali na východní nebo západní frontě, a nerozděluji je ani dnes, kdy se o veteránech od Sokolova a Dukly spíš mlčí, stejně jako se dřív mlčelo o hrdinech od Tobruku nebo Dunkerque.
Spousta našich válečných hrdinů, které vyštval komunistický režim z vlasti i učebnic, se pak po roce 1989 vracela domů a znovu se objevovala na pietních akcích, kde drželi do té doby monopol především veteráni z východu. Na setkání se stíhacími piloty Františkem Peřinou nebo Miroslavem Štanderou asi nezapomene nikdo, kdo měl to štěstí hovořit s nimi stejně jako já.
Pak zájem pozvolna opadal a na ty, kteří zůstali v zahraničí, se znovu postupně zapomnělo. Až z nekrologů v novinách jsem se dozvídal, že kdesi v zámoří zemřel Ladislav Světlík, Jiří Hartman, Vladimír Nedvěd nebo Robert Matula, a tehdy mi přišlo líto, že tihle lidé už nejsou a že jsme jim něco zůstali dlužni. Nebo aspoň já.
„Čím dále jste od Prahy, tím méně se o vás ví. A čím blíž Praze, tím větší hrdina," ulevovali si ti, kteří sledovali, jak jiní dostávají státní vyznamenání a jsou povyšováni do generálských hodností. Pro medaile ani frčky ale tenkrát za vlast tihle lidé nebojovali. Na stesky skromných veteránů jsem si častokrát vzpomněl, když našeho českobudějovického plukovníka Milana Malého několik let po sobě marně navrhovali na státní vyznamenání. Bojovník od Tobruku a příslušník 312. čs. stíhací perutě zemřel před třemi lety, aniž se ho dočkal.
Plukovník Miroslav Antonín Liškutín však stále ještě žije. Před sebou mám vytrženou stránku z Mladé fronty dnes z roku 2009, kde o něm píše redaktorka Jana Soukupová, ale od té doby toho o něm v českých médiích moc nevyšlo. „Nejsem hrdina, ale voják, který bojoval za svobodu vlasti," řekl mi, když jsme spolu nedávno mluvili. Na nic si nestěžoval, ale mě mrzelo a styděl jsem se, že i po dvaceti letech stále zůstává jen plukovníkem ve výslužbě a k Medaili za hrdinství mu dosud nepřibyl nejvyšší Řád bílého lva, který si rozhodně zaslouží.
Čím dál jste od Prahy, tím menší hrdina, pomyslel jsem si i teď. Ale stále věřím, že se letos jeden z našich posledních nebeských jezdců ještě za svého života dočká, protože pozdě a nahonem udělených vyznamenání in memoriam bylo už dost. Jinak si budu myslet, že zase něco není v pořádku. Jako jsem si to myslel tenkrát v noci před vlakovým nádražím na severu, když se o vojácích ze západu a exulantech, kteří utekli před komunistickou totalitou, nesmělo hovořit a psát.
Autor: Radek Gális
Pilotem RAF byl i spoluvězeň Václava Havla arcibiskup Duka.
"Vážení občané, není už toho plácání kolem komunistů dost?"
Myslím, že "plácání o zločinech nacismu a komunismu" nebude nikdy dost.
Prevence je lepší než  therapie.
Ing. arch.  Zdeněk Gryc