Expresionistickou Strindbergovou Hrou snů (Ett drömspel) uzavírá Horácké divadlo svoji 77. sezónu. Sílu má inscenace v souhře své vizuální a hudební složky.

  Přívlastek „groteskní“ se v Jihlavě asi nejčastěji skloňoval v souvislosti s připravovanou inscenací textu Hra snů z pera světového skandinávského dramatika Augusta Strindberga (1849 – 1912). Jak zaznělo, pojali jihlavští divadelníci, v čele s hostujícím režisérem Zbyňkem Srbou, tuhle hru o neradostné realitě lidského údělu jako výzvu v její inscenační náročnosti.
Z tohoto hlediska je možno hovořit o zdaru, protože právě vizualita výsledné inscenaci dominuje. Vůbec nejsilnější momenty přináší pitoreskní hemžení a průvody expresivně rozhýbaných figur po jevišti. Dobře většinou fungují i velkoplošné projekce předtáček či práce s hloubkou prostoru.

    Vše podporují v jednoduše pojatém prostoru kontrasty, které vznikají použitím vizuálně atraktivních rekvizit - široká božská křídla, bílý klavír, záchranný kruh, vysoká důstojnická čapka, šňůra s plenami podepřená štosem šanonů, barevný hedvábný šál, turistické hole, loutka lodě, oranžové reflexní vesty, bílá soudcovská paruka a taláry děkanů či rudé gumové rukavice i bílé rukavičky, to všechno tady smysluplně hraje.

   Jestliže si divadelníci doslova vyhráli s výtvarnou složkou, pak  je třeba jedním dechem vyzvednout také efekt původní hudby renomovaného komponisty Vladimíra Franze. Valčík, smyčce, varhany, sbory i hudební groteska, dokonce rezonující zavěšené trubky! Nejde zdaleka o první Franzovu spolupráci s jihlavskou scénou, a znovu lze o jeho hudbě hovořit v superlativech. Pro výsledný efekt celku má zásadní význam.   
„Jen“ podívaná

    Přesto inscenace v celkovém dojmu nevyvolává afekt divácké naplněnosti. Je atraktivní podívanou, ale výraznější katarze, ztotožnění, překvapení, odmítnutí či jiný silný pocit nepřicházejí. 

   Dcera bohů Agnes (hlavní roli vytvořila Tereza Otavová) sestupuje na Zemi, aby tu poznala realitu života lidí. Ne že by (bohužel) v této divadelní „road movie“ plné pocitů zmaru leccos nerezonovalo s naším dnešním světem. To tedy zase ano!

    Stačí si ostatně seřadit za sebe pár Strindbergových úvah, a  člověk až diví: Nadání je prokletí a nadaný člověk snadno umře hladem... Kdo chce něco zlepšit, skončí ve vězení nebo v blázinci... Ti co pracují nejvíc, mají nejmíň co jíst... Nemusíte nic provést, abyste se dostali do maléru… Dobro pro jednoho je zlem pro druhého… Vše si představujeme jiné, než to je... Potřebujeme dvakrát tolik než potřebujeme…. Opravdu není těžké si do tohoto textu ze samého počátku 20. století vprojektovat naše konkrétní současné kauzy, problémy a pocity.

  I tak je ale otázkou, jestli více než stoletý text, tak jak je napsán a uchopen, dokáže oslovovat současného diváka. Mimo jiné - základní poselství a (ne)vývoj děje jsou jasné od počátku, sdělení je až příliš „polopatistické“ a skvělá výtvarná složka se pro něj nakonec nutně stává pouhou ilustrací. Po přestávce už jen můžete doufat, že vás třeba ještě zaujme některý z dalších vizuálních nápadů. Jenže jejich klíč už také znáte... 
Nicméně jsme ve Hře snů na jevišti HDJ svědky obrazové a hudební, v zásadě filozofické snové básně na téma úpadku světa. Jak řečeno, zaujme především aktuálnost základní ideje a souhra výtvarné a hudební složky.
Inscenace nenadchne bez výh-rad, neudrží v napětí a zájmu po celý večer, ale z hlediska vizuálního zážitku je truhlou plnou nápadů. Není divu, že mnohý z diváků (i těch, kteří byli k inscenaci jako celku velmi kritičtí) už po premiéře bez váhání zaškrtl kolonku nejlepší výprava na hlasovacím lístku ankety Horác právě pro Hru snů.

Diskuze k článku