V Domě Gustava Mahlera v Jihlavě probíhá v těchto dnech výstava „Bratři Foersterovi – umělci tónu, slova i palety“. Připomíná umělecké působení Josefa Bohuslava a Viktora Foersterových na poli hudby, literatury a výtvarného umění.

  Ačkoliv byli oba tvůrci skutečnými světoběžníky (či přesněji „evropoběžníky“), kteří studovali a tvořili v Německu, Francii, Itálii či Vídni, důsledně pěstovali bohaté kontakty i s představiteli českého umění. Po dvě desetiletí byli také v písemném a osobním styku s jedním z nejvýznamnějších básníků ,původem z Vysočiny, Otokarem Březinou, jehož jméno nese jedna z jihlavských základních škol, zdejší sady, či ulice bytových domů, a jež se tak výrazně otisklo do tváře města.

  Oba bratry Foersterovy spojovalo s Březinou mnohé. Především blízké umělecké cítění. Symbolismus, prodchnutí duchovními motivy, jistý mysticismus a filozofické otázky. Březina od devadesátých let 19. století znal a obdivoval práci sochaře Františka Bílka, spolužáka Viktora Foerstera z pražské Akademie výtvarných umění, jeho blízkého přítele i spolupracovníka. Bílek s Foersterem pak společně zajížděli do Nové Říše, kde na přelomu století pracovali na zakázkách od tamního kláštera premonstrátů. Zde se také setkávali s básníkem a tamním učitelem Otokarem Březinou, který v kostele sv. Petra a Pavla, pro nějž Bílek s Foersterem vytvářeli křížovou cestu, čerpal duchovní sílu a inspiraci.

  Citlivý Viktor Foerster nalézal u svého vrstevníka Březiny duchovní autoritu. Nazýval jej dokonce „nejmilejším bratříčkem v Kristu Pánu“. Ostatně ono „bratrství“ mezi uměleckými tvůrci z Březinova okruhu je přítomné v mnoha listech jeho korespondence. Viktor Březinovi věnoval své obrazy s náboženskou tematikou, a rovněž jej žádal o rady v otázce libret pro hudební skladby svého staršího bratra Josefa Bohuslava, tehdy žijícího v Hamburku a Vídni.

  Zatímco Viktor v roce 1915 v Praze umírá, pomyslné pouto vzájemných kontaktů Foersterových s Březinou stále více naplňuje Josef Bohuslav. Z jejich korespondence lze vyčíst hluboký vzájemný respekt. Ve svých dopisech se oslovovali „milovaný mistře, vzácný příteli“. Oba tvůrci, jejichž dílo vyvěralo z hlubokých niterných prožitků, obdivovali své umění na dálku. Foerster, znalec české básnické scény, pečlivě hledal a vybíral verše pro zhudebnění ve svých skladbách, a nalézal je také právě u Březiny. Již v roce 1909 zhudebnil například jako součást své sborové tvorby Březinovu báseň „Jarní noc“, či později v cyklu zpěvů jeho text „Čisté jitro“.

  Básník, tolik uznávaný nejen pro své verše, nýbrž rovněž pro svůj rozhled a mimořádné uměnovědné eseje, oceňoval naopak hloubku a určitý filosofický přesah Foersterových hudebních kompozic. Byl čtenářem časopisů „Dalibor“ a „Smetana“, do nichž skladatel přispíval svými hudebně-uměleckými příspěvky. Foerster, věnující se ve své publicistické činnosti v Hamburku i později ve Vídni také popularizaci českých autorů, snažil se seznámit zahraničí s výjimečností Březinovy tvorby a hledal možnosti jejího kvalitního překladu a vydání.

  Vzájemné vazby obou výrazných tváří českého umění přetrvávaly i po návratu Foerstera do Prahy po vzniku samostatného Československa. Muži se navštěvovali v Praze i v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde Březina v té době žil a psal. Ostatně, odtud měl jen blízko do jiného „foersterovského“ působiště na Vysočině. V Moravských Budějovicích byl od osmdesátých let 19. století totiž ředitelem kůru a varhaníkem kostela sv. Jiljí strýc obou bratrů, Karel Foerster, který ve městě také do začátku dvacátých let vedl hudební školu.
Březinu s J. B. Foersterem spojovalo i členství v České akademii věd a umění, jejímž členem se Březina stal v roce 1923, a Foerster dokonce o osm let později prezidentem. Ač byli oba tvůrci respektováni již před založením samostatného státu, zejména s jeho rozvojem se oběma dostávalo stále více i oficiálních poct a společenského uznání. 

  V lednu 1929 byl Březina, sám šedesátiletý, požádán, aby napsal článek k oslavě sedmdesátých narozenin J. B. Foerstera. To však již nestihl. V březnu téhož roku zemřel. Vztah výrazných uměleckých tvůrců se ovšem svým způsobem promítl i do rozloučení s tímto z nejvýznamnějších básníků symbolismu. Věčnost jako silné téma umělecké i filosofické, jímž se Otokar Březina, stejně jako Josef Bohuslav Foerster či sochař František Bílek ve svých dílech zabývali, nabylo nyní dalšího významu.

  Bílek, někdejší přítel a spolupracovník Viktora Foerstera, vytvořil ojedinělý Březinův náhrobek na hřbitově v Jaroměřicích. A při odhalení pamětní desky (rovněž od F. Bílka) na úmrtním domě básníkově dne 28. října roku 1930 zapěl, vlastně symbolicky, sbor Pěveckého sdružení Foerster z Moravských Budějovic.

  Nejlépe však o vzájemné úctě Otokara Březiny a Josefa Bohuslava Foerstera vypoví úryvek z básníkova dopisu skladateli z roku 1922: „Kéž slovo našich písní, jimž velké Vaše umění dodává nové moci, zaznívá sladce v bratrských srdcích a posiluje v nich víru ve vyšší duchový svět, jehož podobenstvím jsou věci této země, když v celé své kráse se zjevují milujícímu“. 
(Autor je kurátorem výstavy „Bratři Foersterovi – umělci tónu, slova i palety“)

Diskuze k článku