NA KURZECH ženské sebeobrany pod vedením Jitky Píbilové (vlevo) jsou figuranti muži, což je důležité. Ženy si tak mohou vyzkoušet, že zvládnou reagovat i na chlapa, který má 150 kilo a měří třeba dva metry. Foto: archiv JP
„Důležité je nepodceňovat prevenci, být připravena se bránit.“ Heslo, pod kterým se v krajském městě konají kurzy sebeobrany pro ženy. Za jejich organizací stojí šéf České Asociace krav maga – KAPAP Filip Hanzlík a vedoucí její jihlavské pobočky Jitka Píbilová.
Existuje mnoho bojových umění - judo, karate, kick-box…. Krav maga ale mezi ně, co se týče všeobecného povědomí, moc nepatří? Kam jej zařadit?
FH: Je třeba říct, že to není žádný sport, ale systém sebeobrany. Neděláme nic, co je hezké na pohled – že bychom nastoupili před obecenstvo a udělali show pro diváky.
Umění krav maga i systém KAPAP, který je zkratkou pro Krav Panim el Panim, což se dá přeložit jako „boj tváří v tvář“, jsou zaměřené na funkčnost. Potřebuju se ubránit, a jdu tou nejpřímější a nejjasnější cestou.
Krav maga i KAPAP vznikly jako systémy v izraelské armádě v 50. – 60. letech a podle toho jsou jasně zaměřené. Cíl: přežít.
Jak se krav maga dostala do Česka, potažmo na Vysočinu?
FH: Zhruba někdy před deseti lety. Vše se rozjelo seminářem naší asociace v Havlíčkově Brodě. Postupně pak začaly vznikat samostatné školy, kterých je aktuálně asi třicet, od Plzně až po Olomouc.
Myslím, že lidé krav maga znali, ale mělo punc něčeho zakázaného. Šířily se fámy, že tento systém mohou umět jen tajné služby, a obyčejný člověk ho má zakázaný.
Čím učaroval vám?
FH: Tím, co výše popisuji – že je zaměřený přímo na funkčnost. Nejsou v něm žádné nesmyslné kopy a pohyby. V krav maga se neučí prvky, které by nebyly použitelné v praxi. Vše je zaměřené na to, že když mě někdo napadne, já se ubráním.
Kdy krav magu objevila Jihlava?
JP: KAPAP Centrum se od ledna 2012 usídlilo na Brněnské ulici, kde jsme si pronajímali tělocvičnu od Domu dětí a mládeže. Když se počet členů začal rozšiřovat, tak jsme přestoupili do tělocvičny ZŠ Havlíčkova.
Pak padlo rozhodnutí, že bychom si měli pořídit vlastní základnu. Náš prostor, kde by se dalo cvičit kdykoli je třeba, kde budeme pořádat semináře… a tak jsme našli tento prostor v bývalé továrně Motorpalu na Strojírenské ulici.
Kolik máte členů?
JP: Konkrétně v Jihlavě 41 – neřešíme věk, pohlaví, váhu… Takhle to v sebeobraně funguje. Máme jen dospělé členy. Od tohoto školního roku jsme ale na zkoušku rozjeli i dětskou sebeobranu, a máme asi 20 zájemců ve věku 7 – 11 let.
Kurzy ženské sebeobrany pro veřejnost pořádáte pravidelně?
JP: Ty pořádáme už téměř od založení jihlavského klubu. Ze začátku základ tvořily hlavně naše členky, z veřejnosti přišly jedna – dvě zájemkyně, postupně se to začalo měnit.
Aktuálně jedeme pravidelně každý měsíc, a zájem registrujeme větší a větší. Termíny máme stanovené od října do června.
O seminářích sebeobrany pro muže neuvažujete?
JP: Ženská sebeobrana je specifická, nemůžeme v ní dělat vše, co používáme v technikách krav maga. Máme připravený systém tak jednoduše, že je schopná naučit se jej každá účastnice.
Myslíte, že v dnešní době je důležité, aby ženy uměly sebeobranu?
JP: Násilí na ženách tu bylo podle mého vždycky. Když se na toto téma podíváme pohledem doby minulé, tak tehdy nebyly násilnosti nijak medializované. Když pominu velké případy, jako třeba Spartakiádního vraha. Ženy měly pocit, že je tu bezpečno. A domácí násilí? To bylo totálně tabu.
Ani po revoluci nebyla sebeobrana tématem číslo jedna. Až v posledních letech – hlavně jak se otevřely hranice a řeší se uprchlíci, terorismus, mají lidé zájem o své bezpečí.
Máme mít strach i tady v Jihlavě?
FH: Není třeba mít strach, ale je třeba být připravený, když se něco stane. Přiblížím vám to na příkladu: v zaměstnání také máte hasičský přístroj a doma lékárničku, i když jsou tu hasiči a rychlá pomoc.
Co se na vašich seminářích snažíte ženy naučit?
JP: Hlavně, aby si uvědomily, že lze se ubránit, že nejsou a nemusí být obětí. Spousta žen má tendenci nebránit se, schoulit se a čekat, že útok násilníka přestane bavit. A to je špatně! Žena si musí uvědomit, že je schopná se ubránit, a naučit se to.
Ovšem, považuji za nutné říct, že se nelze bránit lešenářské trubce, když vás s ní někdo chce praštit zezadu. Nejde se ani připravit na úkladnou vraždu.
Takže ukazujete, jak reagovat v prvotní situaci?
JP: Přesně tak. Je třeba začít na obraně „pracovat“ už při verbálním útoku. Říct si: „Proč já bych si měla od někoho nechat nadávat? Já jsem přece schopná se bránit – a to slušně a v mezích legislativy.“ Je důležité umět práci s tělem a hlasem. Dát najevo: „Hele, dej si na mě bacha.“
Máte pochvalné reakce od vašich frekventantek, že se už nebojí, že uměly zasáhnout…?
JP: Měla jsem jednu, která mi pak mailem děkovala, že vyřešila problém s kolegou. Jeho chování už hraničilo s regulérním obtěžováním. Po našem kurzu získala sebevědomí, nebála se na něj „houknout“, a opravdu ho usadila.
Bonusem určitě je, že během tříhodinového semináře jsou ženám k dispozici jako figuranti muži?
FH: Je právě důležité, aby muži – figuranti - na našich kurzech byli. Aby si to ženy na nich vyzkoušely. Že zvládnou reagovat i na chlapa, který má 150 kilo a měří dva metry.
A co vaši instruktoři? Jak svou roli berou?
JP: Jsme fajn parta lidí, která to má v hlavě srovnané a ví, že takhle výuka vypadá a jinak to nejde. Naši členové mají ten správný entuziazmus.
FH: Víme, že ženy se musí sebeobranu na někom naučit. Takže s kopanci i ranami počítáte.
Co byste vzkázali ženám, které by se sebeobranu chtěly naučit, ale stydí se jít na podobný kurz?
FH: Ať se rozhodně nebojí, klidně ať přijdou i s kamarádkou.
JP: Navrhla bych, ať se třeba jen přijde podívat, nemusí s námi hned cvičit.
Jaké jsou takové základní prvky obrany, které by si měla každá žena osvojit?
JP: Nepřijímat to, že jsem oběť!
FH: Nebát se bránit se!
A úplně nejlepší obranou je asi útoku předejít. Je to tak?
FH: Přesně tak. Když jdete samy domů, nesledujte jen chodník před sebou, dívejte se kolem sebe. Úplně nejhorší je, když máte na uších sluchátka.
JP: Pravda… a ještě si dáte na hlavu kapuci, nebo kšiltovku. To si přímo říkáte o nějakou nepříjemnost. Nebo když jdete za tmy z práce, ze zábavy, z divadla… a namíříte si to přes tmavý park. Proč si neřeknete, aby vás někdo vyzvednul? Nebo si vezměte taxíka.
FH: Prevence je nejdůležitější. Nejjednodušší variantou, jak se ubránit, je nedostat se do toho problému.
Diskuze k článku