Skokan Viktor Polášek z Nového Města na Moravě vybojoval po deseti letech pro Českou republiku titul juniorského mistra světa.

Napoprvé dolétl do vzdálenosti 97 metrů. Napodruhé to bylo o půl metru méně, ale smutnit nemusel. I tak se stal devatenáctiletý Viktor Polášek 2. února v americkém Utahu juniorským světovým šampiónem ve skocích na lyžích.

„Určitě je to super výsledek, ovšem pro mě je nejdůležitější uchytit se natrvalo v seniorské kategorii,“ řekl novoměstský reprezentant v rozhovoru pro Český rozhlas Region a Jihlavské listy.

Titulem mistra světa jste udělal českým skokům na lyžích výbornou reklamu. 

 To máte asi pravdu.

Je to lepší reklama, než ta na jednoho mobilního operátora, v které účinkují pánové Vojtěch Kotek s Lukášem Pavláskem?

(smích) Pravděpodobně ano. I když oni dva jsou velice silná konkurence.

V oněch reklamních spotech figurovala postava přísného trenéra Zadara.

Toho bych za trenéra asi nechtěl. Já jsem spokojený s těmi, které mám, tedy s Richardem Schallertem a Rostislavem Latzkou. Oni dva jsou tak něco mezi. (úsměv)

Nedělali si z vás přátelé legraci, abyste jim pro něco skočil, když jste v této disciplíně světový šampión?

Zatím ne. Ale mně se nechce někam skákat. To jedině na můstku. Možná bych si skočil jeden v Americe, ale to je nezákonné, tak o tom raději nebudu mluvit. (úsměv)

O čem ale mluvit budete, je důvod, proč se kluk z města lyžování, a poslední dobou hlavně biatlonu, stal skokanem.

Bývalý skokan Miloš Kadlec mě jednoho dne vzal na trénink, abych si to zkusil, a zůstal jsem u toho.

Rodiče vám to nerozmlouvali?

Vůbec ne. Až jsem byl překvapený, že nikdo nic nenamítal. Všechno v pohodě. Ještě mi doma řekli: jen běž běž (úsměv).

Původně jste byl sdruženář, je to tak?

Ano. Jenomže jsem zaostával v běhu, a tak jsem usoudil, že skoky budou lepší volba.

Někteří lidé považují skokany za blázny a hazardéry se zdravím.

Blázni jsme možná pro ty, kteří se v našem sportu tolik neorientují. My dobře víme, co děláme.

Je pravda, že třeba ve sjezdovém lyžování poslední dobou přibylo nebezpečných pádů.

Určitě, a řekl bych, že třeba i fotbal je kolikrát nebezpečnější než skoky.

Vás někdy potkal vážný úraz?

Musím to zaklepat, ale nikdy. Jednou v mládí jsem upadl, rozbily se mi brýle a měl jsem pořezanou tvář, ale to bylo až v momentě, kdy jsem brzdil.

Změnil vám nějak triumf v Utahu život?

Žádný velký obrat nenastal. Vyhrál jsem, což je super, ale nedělal bych ze sebe nějakou hvězdu.

Nicméně o gratulace jste nouzi neměl, že?

To určitě ne. Když jsem přišel po závodech na hotel, myslel jsem, že mi zkolabuje telefon. Vibroval snad půl hodiny v kuse.

Přišla vám zpráva od reprezentačního kolegy Romana Koudelky, na kterého jste po deseti letech navázal?

Ano, přišla. A ještě dával společnou fotku na Facebook, kde mi také gratuloval.

Prý vám předává cenné rady.

Patříme do jedné tréninkové skupiny a jsme kamarádi.

Když jste zmínil trénink, skáčete cvičně v Novém Městě nebo jinde?

V Novém Městě už ne. Přes léto většinou jezdíme trénovat do Liberce, nebo do Frenštátu pod Radhoštěm, a přes zimu do Harrachova.

Na internetu, pod jedním z článků o vašem úspěchu, jeden čtenář napsal, že Nové Město už konečně nebude jenom o horolezci Radku Jarošovi.

Opravdu to někdo psal? O tom vůbec nevím. Slyším to od vás poprvé. Je hezké, že mě porovnávají s někým, kdo dosáhl něčeho velkého.

Radka Jaroše znáte?

Párkrát jsme se viděli a podali si ruku.

Třeba budete jednou ještě slavnější než on.

To nevím. Já si žádné extra cíle nedávám. Beru to tak nějak postupně.

Neříkejte, že nemáte žádný sportovní sen.

To pochopitelně mám. Ten hlavní je samozřejmě vyhrát olympiádu a seniorské mistrovství světa, ale beru to v klidu. Ničím se nestresuji. Neříkám si, že musím být v tom či tom závodě v první pětce. Pokaždé je nejdůležitější udělat dobrý skok.

Kdyby to náhodou nevyšlo, už vlastně máte splněno.

Ano. Juniorský titul už mi nikdo nevezme.

Na příštím mistrovství světa juniorů už kvůli věku startovat nemůžete. Co tedy plánujete na seniorské úrovni?

Chtěl bych se natrvalo uchytit ve Světovém poháru a rád bych se kvalifikoval na olympiádu.

Ještě mě napadá otázka, jak se skokani stravují.

Já osobně se po závodě najím více. Člověk cítí úlevu, že je to za ním, a tak se nají. Před závodem si musíme hlídat váhu, abychom se vešli do povolené hmotnosti. Podle toho se někdo nají více a někdo méně.

Ptám se proto, že biatlonistka Gabriela Koukalová po zlatém sprintu na světovém šampionátu přiznala, že spořádá prakticky vše, co má po ruce.

 O tom jsem také četl. Já to příliš nehrotím. Něco smaženého by mi asi neudělalo úplně dobře, ale jinak nemám s žádným jídlem problém.

Diskuze k článku