Jmenuji se Kraj Vysočina a jsem 16letý mladík. Mám dvanáct stejně starých brášků a jednu sestru. Ale ta je vždy něco extra. Je holt stověžatá, a každého dokáže okouzlit.

Říká si Hlavní město Praha. Však taky brácha, Středočeský, ji obklopuje jako ochranný štít.

Ne nadarmo lidé říkají, že v Praze je blaze. Dobře se vede také jejím nejbližším bráchům, Středočeskému a Královéhradeckému.

No, a my ostatní bráškové jsme na tom různě. Když nad námi rokovali učení mudrcové, seřadili nás dle kvality života do tabulky takto: 4. Jihomoravský, 5. Pardubický, 6. Vysočina, 7. Liberecký, 8. Plzeňský, 9. Jihočeský, 10. Zlínský, 11. Karlovarský, 12. Olomoucký, 13. Ústecký, 14. Moravskoslezský.

Já, Kraj Vysočina, třeba v předpokladech pro zdravý a dlouhý život zaujímám 3. místo, dle přírůstku obyvatelstva a výměny populace zase 9. místo. Z celé české rodiny jsem na 12. místě v podílu vysokoškolsky vzdělaných obyvatel a v počtu domácností s přístupem k internetu. Ale jedno hrdé prvenství mám! A to ve volební účasti zdejších lidiček při posledních volbách do zastupitelstev krajů v roce 2012.
My, „náctileté“ novodobé kraje, zase tolik zkušení nejsme, máme však rodinný klub. Je jím Asociace krajů České republiky. Na jejím zřízení se dohodli hejtmani a primátor Hl. m. Prahy, když si jednoho lednového dne roku 2001 vypluli po Labi lodí „Arnošt z Pardubic“. Společným zájmem je péče o všestranný rozvoj území a o potřeby občanů, žijících v nás, krajích…

Možná ale nevíte, že já, Kraj Vysočina, jsem ze starobylého rodu. Můj praprapradědeček, kraj Jihlavský, se narodil v polovině 13. století. Tehdy Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý, nahradil přežilý hradský systém a v království vznikly správní celky.

Poslouchejte, co mi děda vypravoval. Měl to ještě od svého dědy… Od 15. století existovalo v Čechách 14 krajů, na Moravě se v 16. století ustálilo pět krajů, jako součást obrany před Turky. Např. v roce 1637 se Morava dělila na Brněnský kraj, Olomoucký kraj, Hradišťský kraj, Jihlavský kraj a Znojemský kraj… Vidíte, můj pradědeček tam byl!

V čele krajů stáli hejtmani, ale sláva jim tak stoupla do hlavy, že do krajských měst se ani neobtěžovali a vše řídili ze svých šlechtických hradů. Morálku jim „zvedla“ až císařovna Marie Terezie, která svým reskriptem zestátnila krajské úřady a nařídila, že hejtman musí být kvalifikovaným úředníkem a pracovat z krajského města. Počet krajů v Čechách císařovna zvýšila na šestnáct.

Největší změny však přišly po revolučním roce 1848. To se poprvé objevily okresy. My, kraje, jsme je přijali do rodiny jako vlastní syny! Pod sedm českých krajů patřilo 79 okresních hejtmanství, na Moravě vznikly dva kraje (Brněnský a Olomoucký) s 25 okresy, a Slezsko tvořilo jediný kraj se sedmi okresy.

Po vzniku Československa, 28. 10. 1918, bylo potřeba reformovat správu této první republiky. Jenže už tehdy měly odbojné autonomní celky chuť „trhnout“ se k Německu a Rakousku. Ale tehdy byla územní integrita obnovena bleskovou vojenskou akcí a odbojné celky přestaly existovat.

Dobře jim tak, ale jak historie ukáže, prozatím…

Návrh členění mladého státu na 23 žup se uchytilo jen na Slovensku. Unifikační zákon v r. 1927 zavedl jednotnou správu, rozdělenou do okresů soudních a politických. Země Česká zůstala nezměněna a země Moravská a Slezská se spojily v zemi Moravskoslezskou.

Nad naší matičkou, republikou Československou, se však začala stahovat mračna, a děda Jihlavský musel oprášit němčinu…

Po Mnichovské dohodě (29. 9. 1938) byla republice odtržena pohraničí, tzv. Sudety. Parlament přijal ústavní zákony o autonomii Slovenskej krajiny a Podkarpatské Rusi, republika se změnila ve federaci.

Po vstupu německé armády do „zbytkového Česka“ byl v březnu 1939 vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Členil se na dvě země a oberlandráty. V červnu 1942 provedl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich reformu. Vrchní zemští radové se označovali jako inspektoři říšského protektora. Děda Jihlavský náležel hned pod dvě hejtmanství: Mähren Oberlandratsbezirk Brünn (Brno) - a Oberlandratsbezirk Iglau (Jihlava).

Po válce došlo v Československu k obnovení územních celků, které už nespravovali hejtmané a starostové, ale předsedové národních výborů. Kraje byly vymezeny na základě přirozených meziregionálních jednotek, a na to rád vzpomíná můj táta Jihlavský. V té době už to přebral po dědovi. V únoru 1949 bylo zřízeno 19 krajů a 179 okresů, coby institucí veřejné správy. Však taky po roce 2000 se toto naše rodinné územní rozčlenění potvrdilo jako dobré. Dnešní krajská struktura jej v podstatě kopíruje.

Podle táty to však trvalo jen do roku 1960, než se „ti nahoře“ zhlédli v sovětském vzoru centralizace lidové správy. Rodinka krajů zeštíhlela, a naši otcové dostali zabrat. Nových 12 krajů se stalo rozlohou zatím největšími územními celky v novodobé historii správy. Podobně byly upraveny i okresy. Ze 179 původních se zredukovaly na 76 celků.

Další změna přišla v listopadu 1990. Byly zrušeny krajské národní výbory, ale např. soudy a policie fungovaly dál „krajsky“. Kompetence KNV byla převedena na ministerstva a okresní úřady, vzniklé z okresních národních výborů.

V prosinci 1997 bylo ústavním zákonem o vytvoření vyšších územních samosprávných celků schváleno 13 nových krajů (+ Praha).

   A 1. ledna 2000 jsem se narodil! Volby do krajských zastupitelstev proběhly na podzim roku 2000, noví lidé mě začali opečovávat od ledna 2001.

A tak jsem tu já, Kraj Vysočina, v očekávání událostí dalších. Zůstaňte, lidičky, se mnou!