Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Je to prostě Woody Allen. Tak by se dal shrnout dojem z první inscenace nové sezóny v Horáckém divadle. Takže – v sezóně, která (jak se zdá) předznamenává spoustu změn v chodu i uměleckém zaměření jihlavské profesionální scény, se otevřeně, a místy lehce na hraně, hraje o sexu, vášni a vztahových trampotách mezi muži a ženami. 

Sex noci svatojánské v režii hostujícího Martina Tichého se nesnaží být něčím jiným, než čím je. Publikum tedy vidí především zábavnou konverzační komedii s prvky absurdity, pro Allena však typicky s hlubším ponorem. A tak se prostě v hledišti nemáte šanci vyhnout tomu, abyste v některých situacích, nebo v jejich dílčích aspektech, poznávali prvky vlastního života. A kdo bude tvrdit, že ne, ten podle všeho lže, minimálně sám sobě.

Jeviště HDJ se na úvod sezóny proměnilo v prostor letního sídla na americkém venkově, zasazeného do okolního lesa. Ocenit lze funkční stylizaci scény za pomoci pouhých náznaků staveb a bambusových stvolů, které poslouží i jako rekvizity.

Fungují zejména nonverbální skupinové scény večerního zmatku nebo společného výletu, kdy se jen za pomoci světla a rekvizit (foťák, triedr, rybářský prut, síťka na motýly…) daří navodit reálnou atmosféru. Totéž platí beze zbytku pro lampionovou scénu společné večeře.  

Divadelní stylizace je ostatně nezbytná pro vytvoření prostoru k předtočeným velkoplošným „stínovým“ projekcím, které jsou tu nedílnou součástí režijního přístupu. Jednoduše, dobře i vtipně dokončují pointy řady situací. 

Nesourodost společnosti tří párů, které se ve vile setkávají (a také jejich vnitřní pnutí a zpočátku skryté vzájemné vazby postav z minulosti) jsou pro Allena hřištěm, na kterém buduje propletenec typu „každý s každým“, v němž jde místy snad až za hranu uvěřitelné logiky. Stylizace divadelního prostoru v tomto ohledu odpovídá stylizaci děje.

Sledujeme zkrátka velkou divadelní zkratku. Právě tak je potřeba příběh vnímat, pokud jej máme přijmout tak, jak je předložen a příliš nepátrat, jestli by postavy v reálu skutečně mohly takto reagovat. Prvek absurdity je tu ostatně přiznán už funkčností létacích strojů na lidský pohon, které s velmi slušným, ale fyzice odporujícím úspěchem montuje pán domu, vynálezce Andrew (Zdeněk Stejskal).

 
Síla textu Woodyho Allena tedy na jihlavském jevišti funguje i proto, že se mu divadelníci k dobru věci snaží příliš „nevadit“. A to není zase tak snadný úkol, pakliže mají zaujmout i toho diváka, který nejde až tolik po nuancích samotného textu, jako spíše po celkovém zážitku z komediálního večera.

A tak je Woody v daném případě opestřen řadou drobných zábavných jevištních „crazy fórů“, které v mnoha případech očividně nemají jiný účel, než právě bavit, odlehčovat, dávat věci další rozměr:

Smích v hledišti tedy vyvolá vtipná scéna věšení prádla, pobaví badmintonový míček, který vyletí – a už nespadne, výmluvně  meziřádkově zafunguje „sláma v rozkroku“ jednoho z dlouhodobě nevyužitých pánů. Režisér a herci si také příjemně vyhrají s prasklou šprušlí u žebříku... 

A vedle toho všeho vás najednou v kontrastu praští do hlavy (jen tak, zničeho nic) nenápadně vypuštěné větičky typu: „Zmeškaná příležitost je v životě to nejsmutnější“. A můžete začít dumat, kdy a kde jste v životě něco fakt důležitého zbytečně prošvihli. To je Woody Allen!

A tak snad jediná věc, u které v jihlavském Sexu noci svatojánské můžete být chvíli v rozpacích, je míra „mentálního nakopnutí“ postavy páně Leopolda v samotném finále inscenace. Samozřejmě, i ona odpovídá absurdnímu tónu věci, ale na zvolené, divošskými barvami provázené pojetí je přece jen potřeba si chvilinku zvykat.

Přijmout tohle řešení ale divákovi pomůže živočišný herecký výkon Josefa Kundery, za který oprávněně sklízí od publika potlesk na otevřené scéně. I tenhle moment zapadá do celkové gradace představení a ďábelského tempa, které konverzačce sluší. Všech šest herců na jevišti v tom smyslu odvádí parádní práci.

S naprostou jistotou se Jihlavanům představuje nová tvář souboru, mladá herečka Tereza Slámová. Vyzvednout zaslouží z pohledu diváka také drobné komediální herecké lahůdky Františka Mitáše, anebo výkon Vladimíry - dříve Čapkové, nyní Vokůrkové. Pohybově nadaná herečka v posledních měsících stále více přidává do svého herectví i zajímavý rozměr vyzrálosti, k němuž asi zkrátka herec potřebuje mít něco „odžito“.

Diskuze k článku