TAKÉ VELKÉ FORMÁTY dávají v OGV sílu vystaveným dílům Jana Vičara. Foto: Jiří Varhaník
Silný program našla Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě za odloženou výstavu malíře Dominika Oesterreichera. V mimořádně krátké době se jí podařilo realizovat v prostorách na Masarykově náměstí atraktivní projekt Africké inspirace.
Vedle sebe galerie představuje tvorbu a etnografické sbírky malíře, grafika a pedagoga Jana Vičara (*1967 ve Svitavách, absolvent SUPŠ v Brně a AVU v Praze - atelier krajinomalby, doc. Hodonský + atelier grafiky, doc. Lindovský) a zároveň připomíná pohnuté osudy i etnografické počiny pozapomenutého sochaře Františka Vladimíra Foita.
Vystavený průřez grafickou tvorbou, kresbami i sbírkovými předměty Jana Vičara čerpá z jeho pobytů v Africe a související tvorby. Výstava měla premiéru v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě, odkud byla do Jihlavy převzata.
Při vernisáži oba autory uvedla kurátorka výstavy Petra Gregorová z novoměstské galerie. Kolekci Vičarových děl dominují na stěnách sálů mimořádně rozměrné a bohatě strukturované tisky. V nich lze často objevit ukryté příběhy a příhody z Afriky a setkání s tamními obyvateli (např. Pat Ward Williams viděla muže na stromě, Dívka a trn...).
V abstrahující formě děl ale nemusí být čitelné na první či povrchní pohled. Vedle těchto osobních inspirací umělec dříve vycházel také ze světa afrických bájí a mýtů.
Od 6. října do 11. listopadu vystavuje Vičar také v art galerii Strom v Brně na třídě kpt. Jaroše. Jeho výstava nese titul Hašiš a kuřata.
Z Doupí a Řásné do Afriky
Se sochařem Foitem spojuje Vičara víc, než jen téma Afriky. Podle Gregorové jsou to jejich cestovatelský duch a povaha, ale i pedagogické působení.
Jan Vičar vyučoval např. na École des Beaux-Arts v Alžíru, vedl atelier grafiky na PF Masarykovy univerzity v Brně, učil externě ilustraci a grafiku na VŠUP Praha, přednášel na univerzitě v Liverpoolu, vedl grafické kurzy v rakouském Gerasu a Hornu. Foit zase působil jako profesor v keňském Nairobi, kde přednášel africkou kulturu.
Spojitost mezi oběma autory je také v jejich geografické příslušnosti k Jihlavsku. Zatímco Foit strávil své dětství a mládí v Doupí u Telče, Vičar žije a tvoří jen kousek odtud, v Řásné.
Sochař Foit (*1900 v Táboře v rodině kamenosochaře) se už za studií v Paříži začal zajímat o africkou kulturu. Realizoval dvě náročné cesty napříč Afrikou (1931 a 1947), při nichž shromáždil množství etnografického materiálu. Jeho druhá cesta se po nástupu komunistů v Československu protáhla na dlouhých 24 let.
Zpět do Evropy se Foit dostal až v roce 1971, ale domů už paradoxně nedojel. Osudnou se mu stala autonehoda ve slovinském Velenje, na jejíž následky tragicky zemřel.
Na jihlavské výstavě je jeho práce připomenuta kolekcí etnografických předmětů ze sbírky Muzea Vysočiny v Telči. „Jedná se především o předměty denní potřeby či hudební nástroje,“ specifikovala při vernisáži kurátorka Gregorová. Silná je také kolekce originálních zbraní, když sestava oštěpů a šípů zaplňuje celou jednu stěnu výstavního sálu.
Diskuze k článku
Jan Vičar
Má také výstavu v Brně.
Vernisáž byla středu 5. 11. V 17 hodin.
Dovolil bych si napsat malé porovnání.
Prostor, ve kterém se skvěle uplatnily Vičarovy grafiky v Brně, je funkcionalisticky sterilní. Svou bílou výmalbou, šedou podlahou a výtečným osvětlením vede k soustředěné pozornosti jeho rozměrných děl.
Zajímavé jsou na nich epizodní miniatury!
Je to zajímavý kontrast s historickým interiérem,
jeho výstavy v Jihlavě, jejíž atmosféru jedinečně doplňují artefakty sochaře Fojta.
To je důvod k tvrzení, že tak krásná výstava, která ovládá interiéry galerie je svým způsobem jedinečná.
Výstavu v Brně na třídě Kpt. Jaroše 31 uváděly osobnosti :
Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity,
na které Jan Vičar také učil.
Prostor galerie byl zaplněn mládeží, asi jeho žáky.
Kdo přijde na setkání s Janem Vičarem, uvidíme.
Zdeněk Gryc
Pane architekte, toto je vaše parketa a tudíž díky za inpiraci.
DĚKUJI, rád bych napsal více o komentování Vičara.
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA VÝSTAVY DÍLA JANA VIČRA 11.10.16.
Na setkání s Janem Vičarem přišlo 14 dam, 3 páni a 2 děti.
Nejvíce s Vičarem, nad dějem komorní mědirytinky se lvem, diskutoval nejmladší. Její jemná grafika, připomíná renesanci.
Jinak je to s rozměrnými Vičarovými grafikami,
ty jsou patrně světovým unikátem. Velký formát je propracován v detailu na úrovni jemné krajky.
Pozoruhodné je, jak tvary jeho švihové rytiny svou dynamikou vytváří koncentraci čar v plastických proporcích. Plně ocenit kvalitu jeho díla, v celku i miniatuře může ten, kdo sám zkusil něco vyrejpat.
Těžko slovy popsat jeho kruhové grafiky. Je to rotace segmentů, ve kterých je cítit pohyb. Je věc osobního vkusu, komu se na kterém více líbí výrazná barevnost, nebo i trochu astrální snovost terče-kotouče.
Vím, že jedna z nich, po maličkém doplnění miniaturkou holubičky, by byla skvělá za menzou v malém kostelíčku.
V zadní místnosti, jsou nejen další terče, ale i velká grafika " běloška s černochem" učí dítě plavat, v bohatém prostředí rajské přírody. Stylizace vody je v kontrastu s rigorózními tahy rydla na pramičkách. Bohatý je styl grafiky vyjádření stromu a vody.
Návštěvník při zmínce o nezvyklosti " běloška s černochem" a s jeho plakátů s dějem uříznuté hlavy černošského vůdce, cosi o jeho inspiraci vytuší.
V bohatých komentářích Vičar poukázal na jednotlivé artefakty sbírky "pozapomenutého" sochaře Františka Vladimíra Foita. Vyzdvihl jejich formu a uvedl účel.
Smutná je Foitova autonehoda při návratu z emigrace do vlasti. Zmínka o jeho emigraci je i ve vlastním článku.
Je dost signifikantní, že kdo měl charakter a svým umem přesahoval, měl potíže.
------------------------------------
DUCH a POVAHA, ale i PEDAGOGICKÉ PŮSOBENÍ,
jsou slova vyňatá předmětného článku redaktora Jiřího Varhaníka, ve kterém jsou věty:
"Vedle sebe galerie představuje tvorbu a etnografické sbírky malíře, grafika a pedagoga Jana Vičara (*1967 ve Svitavách, absolvent SUPŠ v Brně a AVU v Praze - atelier krajinomalby, doc. Hodonský + atelier grafiky, doc. Lindovský) a zároveň připomíná pohnuté osudy i etnografické počiny pozapomenutého sochaře Františka Vladimíra Foita. . .
Se sochařem Foitem spojuje Vičara víc, než jen téma Afriky. Podle Gregorové jsou to jejich cestovatelský "duch a povaha", ale i pedagogické působení. . . "
Zajímavý je i druhý aktuální článek redaktora Varhaníka, nejenom stručným obsahem, ale i obsáhlými komentáři: "Noví studenti polytechniky skládali slib"
Ve školství by neměl platit Antoine Laurent Lavoisier:
V uzavřené soustavě /škole/ se součet hmotností látek, které vstupují do reakce, rovná součtu hmotností látek, které reakcí vznikají.
Není ani tak otázka proč, ale fakt, že Vičarovo i Fojtovo působení na školách se setkalo se zájmem studentů.
Ukázala to bohatá návštěvnost v Brně o ktré jsem se již zmínil: "Výstavu v Brně na třídě Kpt. Jaroše 31 uváděli kantoři z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity,
na které Jan Vičar učil. Galerie byla zaplněna jeho žáky."
Dosti snadno jsem se kantory domluvil, že na fakultě také učil Ak. mal. Josef Bulant. Bylo to v době, v kdy šéfem katedry byl kantor a přítel Doc. Oldřich Laštůvka.
Vděčný žák a fámulus, umožnil realisovat ve 3 objektech v Jihlavě jeho sgrafita.
Tehdy to byl Pedagogický institut, na který dojížděl z Jihlavy Bulant,protože jako malíř na volné noze by byl příživník.
Docent Oldřich Laštůvka, byl původně asistentem na FA. Byl v ateliéru kreslení Profesora Doubravy v přízemí. Atelier Rozehnala byl v patře. Jakou nenávist, jméno tohoto kriminálníka vzbuzuje, dokumentují, snad již desítky anonymních komentářů v JL.
Tak raději končím. Myslím, že úroveň školy tvoří její kantoři, kterým přeji, aby zaujali své posluchače natolik,
že zjišťování presence na jejich přednáškách,
by bylo pod jejich úroveň.
Možnosti pedagogického působení technikou:
"Ne trestem, ale chválou"
málokdo uvěří, ale existuje.
Je možné, že právě selekce na vysoké škole to někdy umožní.
Žákům pak přeji, aby osobním kontaktem získali nejen vědomosti, ale i etiku slušnosti svého kantora.
Studentkám přeji, aby byly aspoň trochu zamilované do některého svého kantora, jako byly moje spolužačky.
Jo, abych nezapomněl. . . u Vičara to také funguje.
Zdeněk Gryc