Finalistou soutěže Gay roku je Jaromír Štůla ze Žďáru nad Sázavou, který v současnosti pracuje jako barista v Divadelní kavárně v Nové scéně pražského Národního divadla. Čtyřiadvacetiletý a téměř dva metry vysoký mladík popírá zažité předsudky určité části obyvatel o „vykroucených“ homosexuálech.

Bez ohledu na citovou orientaci jsou pro každého nejdůležitější vztahy k jeho nejbližším. Jak a kdy se tvoji rodiče o tobě dozvěděli pravdu?
Rodičům jsem to řekl sám, až když jsem ukončil střední školu a mohl se postavit na vlastní nohy. Mamka si sice dala den na „rozdýchání“, ale vzali to oba báječně. A vůbec nejlíp to vzala moje babička! Drží mi palce v soutěži Gay roku a už se těší, až na nějakou rodinnou příležitost přijdou nejen moji bráchové a jejich přítelkyně, ale taky já přivedu svého přítele. V současnosti ale nikdo takový není. 

Většina těch, co se nějak liší od davu, řeší situaci odchodem do velkých měst – Brno, Praha… Je to i tvůj případ?
Ne, můj odchod do Prahy se soukromým životem nesouvisel, šel jsem tam kvůli práci. Ale je pravda, že život ve velkém městě je pro nás snazší. Najednou zjistíte, že takových jako vy jsou tisíce, že vůbec nejste sám, člověk má větší soukromí, nikdo mu „nekouká do talíře“. 

Česko se prezentuje jako země, kde údajně gay a lesbická menšina nemá problémy. Na druhou stranu občas prosáknou na veřejnost zprávy, které svědčí o opaku. Jak to vidíš ty?
Myslím, že jsme tak v lepším průměru, na druhou stranu buďme rádi aspoň za to, co u nás máme. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. O tom by mohli nejlíp mluvit moji kamarádi ze Slovenska a z Polska, kteří se v Česku cítí jako v ráji.

Co ty a děti?
Samozřejmě, že dítě nebo děti mít chci. To, že jsem gay neznamená, že nebudu dobrý táta! Příkladů, kdy gayové vychovávají sami nebo v páru děti a funguje to, je i u nás dost. Ale nedá se říct, že by jim stát nějak pomáhal, spíš naopak.

Další věcí, kterou část veřejnosti vnímá rozporuplně jsou průvody hrdosti – Gay pride. Co ty a Prague pride? 
Jsem jednoznačně pro. Myslím, že hodně mají co napravovat média včetně těch „seriozních“. Prague pride je celotýdenní akce, která zahrnuje množství besed, přednášek, výstav a koncertů. A co uvidí diváci a čtenáři v médiích? Jen průvod více či méně oblečených kluků ve více či méně vkusných kostýmech! 

Už jsi se zmínil o soutěži Gay roku, můžeš ji trochu přiblížit?
Soutěž má přiblížit oblasti lidské činnosti, kde všude gayové působí. A nejen, že působí, ale dosahují tam velice dobrých a vynikajících výsledků. Samozřejmě jde taky o zábavu – v porotě i v rámci programu se objeví řada lidí z kultury.  
V neposlední řadě má soutěž taky charitativní rozměr – podporuje např. projekt „S barvou ven“. To je on line internetová poradna především pro dospívající gaye a lesby ohledně tzv. coming outu, tedy uvědomění si své odlišnosti a „přiznání se“ svému okolí. Obracet se sem mohou taky rodiče a učitelé, kteří mnohdy vůbec netuší jak reagovat. Jako poradci zde působí buď ti, kteří obdobné situace řešili před nedávnem sami, nebo třeba rodiče už vyoutovaných dětí. I když zde všichni pracují zdarma, projekt se neobejde bez režijních nákladů. Poradna začala fungovat jako reakce na tragickou smrt čtrnáctiletého Filipa Havlíčka.

V posledních letech bohužel stoupají mezi gayi počty nově odhalených případů HIV infekce. Jak to podle tebe vnímá veřejnost? Není to pro některé lidi ona pověstná „hůl na psa“?
Tahle skutečnost je samozřejmě smutná a je fakt, že problém HIV a AIDS se proti nám používá třeba v otázce dárcovství krve. Nesmíme darovat krev, protože jsme tzv. riziková skupina. To se mi nelíbí, zavání to kolektivní vinou. Riziková skupina neexistuje, je jenom rizikové chování konkrétního jednotlivce. A pokud jde o přenos infekce při sexu, nezodpovědně – rizikově se může chovat jak gay, tak i promiskuitní heterosexuál!

Bez ohledu na to jak dopadne finále Gaye roku 11. června, už teď jsi veřejně známá osoba. Přemýšlel jsi o tom, jak svoji popularitu využiješ? Loňský vítěz Jirka Korytář se angažoval právě ve prospěch poradny S barvou ven a v osvětě HIV a AIDS.
Asi budu pokračovat v tom stejném. „S barvou ven“ považuji za užitečnou věc, která může bez přehánění zachránit lidské životy. Už dlouhou dobu mám jednoho „jenom“ kamaráda, který se asi před půlrokem dozvěděl, že je HIV pozitivní. Po počátečním šoku, který si prožil, je ochotný o téhle věci veřejně mluvit a dohodli jsme se, že bychom udělali nějaké besedy ve školách, nízkoprahových zařízeních apod.