Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Jsme jediným krajem v ČR, který dosud nemá Plán pro vytváření rovných příležitostí, říká krajský koordinátor Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, Petr Běhunek.

Jaký má vaše organizace účel a z čeho je financována?

Zajišťujeme pomoc organizacím, které jsou sdružené v národní radě na úrovni kraje, pochopitelně se zpětnou vazbou na celostátní témata.

Jedná se například o praktickou pomoc se zpracováním žádostí o různé, nejen finanční, podpory pro jednotlivé organizace, které pak realizují aktivity svých členů.
Druhou a asi tou podstatnější částí je tzv. politika společného zájmu zdravotně postižených vůči státním, krajským orgánům nebo orgánům měst i obcí a zejména pak i informování veřejnosti o problematice života této skupiny lidí. Převážnou část příjmů pochopitelně tvoří veřejné zdroje. Právně jsme samozřejmě nezisková organizace.

Je sociální politika kraje skutečně tak dobrá, jak ji všude prezentuje?

Obecně, co se týče poměru výdajů veřejných rozpočtů na sociální politiku, tak patříme ke státům, které jsou hluboce pod evropským průměrem. Občas si kladu otázku, co by se stalo s veřejnými politikami u nás, kdyby se občané začali důsledně dožadovat plnění svých so-ciálních práv. Nicméně zpět. Kraj je k problematice vstřícný, otevřený diskuzi i našim podnětům, má velmi rozumnou a ucelenou koncepci. Ostatně to, že se problematice věnuje radní, který ví, o co jde, je v rámci ČR bohužel výjimka. Mezery však vidíme a trápí nás.

Můžete je konkretizovat?

Za naprosto zásadní považujeme nasměrovat více zdrojů do terénu, aby se co nejvíce péče odehrávalo na úrovni rodiny. Aby si to rodina mohla ekonomicky dovolit, aby bylo k dispozici více asistentů, atd.

To je ale bohužel problém celého státu, kdy se především platí „mrtvá váha“ zařízení a peníze chybí tam, kde jich je hlavně třeba.

Dále, s ohledem na způsob financování sociálních služeb, nás pak trápí rozdíly ve zdrojování mezi profesionálními poskytovateli služeb a svépomocnými spolky zdravotně postižených. Tedy pochopitelně ne rozdíly co do objemu financí, ale co do možnosti jejich získání.

Co tím myslíte?

Chybí nám ucelená koncepce podpory spolkového života zdravotně postižených a pochopitelně i seniorů. Průnik těchto dvou skupin je opravdu veliký. V této věci by mohlo velmi pomoci realizovat část krajské strategie v rámci tzv. Plánu vytváření rovných příležitostí zdravotně postižených. Jsme posledním krajem, který tuto regionální koncepci dosud nemá schválenou.

Takováto koncepce by měla být nejen o udržení činnosti tohoto typu opravdu důležitých aktivit handicapovaných, tedy o nějakých nákladech, ale zejména by měla napomoci smazávat hranice mezi jednotlivými subsystémy státní sociální politiky, které jsou v našem státě rezortně velmi ohraničeny. Viz například žalostná nespolupráce resortu sociálních věcí a zdravotnictví. O průnicích do subsystému státní vzdělávací politiky nemluvě.

Můžete uvést konkrétní příklad, o jaké jde třeba organizace?

Typickým příkladem jsou například kluby diabetiků, pracovně si je nazvěme třeba pa-cientskými organizacemi. Sociální zákonná služba to není. Tedy zákonné veřejné, zejména státní a krajské, peníze proto na činnost neseženete. Je pak logická otázka politiků: „Tak má to vlastně smysl platit?“ Jistě že má! Zkuste se zamyslet, jak je např. u již zmíněných diabetiků důležité, aby se tito lidé několikrát do roka někde sešli a lidsky si popovídali, vyměnili zkušenosti. Zároveň by si tam pozvali nějakého dietologa, který by jim poradil se specifiky stravování. V současné době tyto svépomocné organizace nejsou, až na výjimky, regionálně zdrojované. Přitom se zde bavíme o úplně směšných částkách. Například ročně pět tisíc korun na nějaký nájem, deset tisíc, že si třikrát za rok pozvou nějakého doktora na přednášku a konzultaci.

Vyhovuje vám sociální koncepce města Jihlavy?

Tak předně, město žádnou sociální koncepci nemá! Existuje zde sice komunitní plán rozvoje sociálních služeb, ale to je primárně dokument, či spíše politické rozhodnutí o minimálním (doslova) rozsahu sítě, pouze a jenom, sociálních služeb, nic víc. Sociální koncepce je opravdu o jiném záběru témat a u krajského města by se jistě slušelo, nějakou představu mít.

Hovořil jste také o domu zdravotně postižených…

Na úrovni města se nám například dlouhodobě nedaří prosadit myšlenku domu služeb pro zdravotně postižené občany. Trápí nás, že máme organizace roztroušené po celém městě. Pokud je zde zdravotní handicap, tak je to i často kombinace vad. Chtělo by to tyto organizace sjednotit, primárně poskytovatele sociálních služeb do jednoho objektu. Poskytovatele proto, že právě tito disponují dotacemi na zajištění služeb.

V čem spatřujete jeho výhody?

Ušetřilo by to finance, například platby komerčních nájmů. Zároveň by se tento dům stal přirozeným, v podstatě beznákladovým prostorem pro spolkovou činnost zdravotně postižených, která je ostatně s našimi profesionálními poskytovateli úzce svázána. Navíc by se tím důstojně řešil i spolkový život seniorů, protože, opakuji se, průnik problematiky zdravotně postižených a seniorů tady zjevně je.

Neexistenci takovéhoto domu vnímáme jako výrazný dluh ze strany krajského města a mrzí nás, že se o tom pomalu dvacet let jen mluví. O to více nás to mrzí, neboť v rámci republiky takováto zázemí v řadě měst pro organizace tohoto typu existují a velmi důstojně fungují. Obávám se však, že tento dluh politické reprezentace města vůči lidem se zdravotním postižením a seniorům bude, z důvodu nezáj-mu politiků, trvat i nadále.

Zmínil jste se také o malé podpoře spolkové činnosti…, a kolik peněz získávají zdravotně postižení od města?

Ano, vadí nám malá podpora spolkové činnosti ze strany města. Vezměte si, že krajské město Jihlava na podporu „pro-sociálních“ služeb, tedy nikoli těch zákonných, vyčleňuje cca půl milionu korun, některé roky lehce nad půl milion. Pokud se podíváte na způsob rozdělení těchto zdrojů několik let zpětně, klidně jedno, dvě, tři funkční období zpět, zjistíte, že i z tohoto mála se stejně ještě duplicitně rozdělí cca polovina peněz opět na profesionální poskytovatele.

Tedy mám-li to shrnout, tak ve srovnání s jinými obdobnými městy, je toto stavem, který se nerozpakuji nazvat ostudou. Nehledě na fakt, že profesionální poskytovatelé disponují dostatečným personálním aparátem, aby si byli schopni tyto „drobné“ zajistit jinde, případně se bez nich vůbec obešli.

Jaký druh pomoci od města potřebujete?

Opět opakuji, stačí poskytnout pár tisícikorun na nějaký výlet, klubovnu, přednášku…  Když se nad tím zamyslíte, tak právě všechny tyto spolky, kluby, atp. sociálně slabších skupin občanů jsou právě tím rodinným stříbrem, které dělá město městem! To právě oni vytvářejí ten opravdový spolkový život, to oni tady od narození něco tvořili, to právě oni si zaslouží naši pozornost a alespoň skromnou podporu. Ostatně je stále více měst, která si toto uvědomují a tento typ spolkového života si velmi opečovávají.

Bude pro vás přínosem, pokud město zřídí pro neziskové organizace spolkový dům?
Tuto myšlenku nevnímáme pozitivně. Nedokážu si představit, že by v části takovéhoto společné domu byly poskytovány sociální služby a v jiné části třeba probíhala výroční schůze spolku X, předpokládám, že v bujaré náladě. Na druhou stranu si pak vezměte třeba způsob komunikace lidí s různými typy sluchového postižení, kdy jejich setkání se zpravidla vyznačuje, mírně řečeno, vyšší mírou hlučnosti, a to od bouchání dveřmi až po dupot z důvodu vytvoření vibrace, aby upoutali pozornost kamaráda, se kterým chtějí komunikovat. Právě služby pro sluchově postižené jsou poskytovány v ul. Úprkova, tedy celkem „bokem“, a i přes to se objevují stížnosti na hluk. Toto spojení prostě dost dobře nejde. A hlavně, poskytování sociálních služeb sebou nese i požadavek na určitou míru soukromí…

A váš názor na spolkový dům jako občan?

A jako občan si myslím, že spolkový dům jsou vyhozené peníze. Což mi potvrzuje fakt, že se o tom dva roky mluví, aniž by byl schopen nositel myšlenky z řad politické reprezentace předložit předpokládané náklady a zejména využitelnost.

Přitom to jsou jednoduchá data, která jsem si schopen dát dohromady velmi rychle, tak proč stále nejsou. Pro nás by byl pak už daleko účelnější tzv. mezigenerační dům. Ostatně toto je aktuální světový trend, který se kupodivu osvědčuje a první vlaštovky jsou i u nás. Na rozdíl od různých komunitních či spolkových domů, od kterých se z celé řady důvodů upouští.

Diskuze k článku