Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Už patnáctý rok působí u českobratrského evangelického sboru v Jihlavě farář Jan Keřkovský. Hovořili jsme s ním o aktuální rekonstrukci části fary, každodenním životě sboru i cestách života.

V lednu jste završili rozsáhlou rekonstrukci přízemí farního domu v Jihlavě. Stará vila už si ji žádala?

 Dům je z roku 1883. Byla to vila německého továrníka, kterou v roce 1911 prodal německé evangelické církvi. Od té doby slouží jako fara. Po válce ji začali užívat čeští evangelíci a tuším od roku 1958 je majetkem evangelické církve. K faře patřívala zahrada za domem, která sahala až někam do dvou třetin sídliště U Pivovaru. Tu město v roce 1971 zčásti odkoupilo a zčásti vyměnilo za jiné pozemky a zahrada ustoupila stavbě paneláků. Poslední vnitřní úpravy fary jsou někdy ze sedmdesátých let 20. století, takže už to opravdu chtělo modernizaci.

Co všechno jste dělali?

Chtěli jsme poněkud opravit interiér, vyspravit omítky, ale především vylepšit sociální zázemí sálu. Vznikla jedna toaleta se sprchou a jedna pro invalidy. Jenže když se do starého baráku sáhne, začne se to valit. Nakonec jsme dělali i nový rozvod plynu, protože se ukázalo, že je dole v havarijním stavu. K tomu  elektřinu, vodu, topení i kanalizaci, kompletně nové podlahy a osvětlení. Repasovaly se dveře a rámy vnitřních okenních křídel - ještě původní s německými skly. Venkovní okna byla opravena už asi před pěti lety.

Jak vlastně vypadá každodenní život jihlavského sboru a jeho složení?

Každý týden jsou bohoslužby, jež probíhají v našem kostele. Vedle toho se na faře konají všelijaké jiné programy a tematické večery. Schází se tu různé generační skupiny – děti, mládež, třicátníci, pokročilí třicátníci a „kavárnička“. Měli jsme také snahu trošku víc faru otevřít veřejnosti, což se děje formou koncertů nebo večerů s hosty z řad spisovatelů, filozofů, architektů, novinářů…

V sále fary už besedovali např. socioložka Jiřina Šiklová, filozof a pedagog Jan Sokol, architekt David Vávra, spisovatelé Eva Kantůrková, Ivan Klíma a Ivan Kraus, novinář Jan Urban nebo novinář a politik Jaromír Štětina. Je obtížné taková jména na besedy získat?

Myslím si, že funguje, že ti lidé jdou do dobré společnosti. Když je zvu, třeba novináře pana Karla Hvížďalu, a zmíním tahle jména, snáze asi na pozvání kývnou.

Musíte ale přece tu řadu nejprve rozjet a přemluvit ty první hosty?

Na to dobře fungovaly podzimní knižní veletrhy v Havlíčkově Brodě. Tam jsem ty různé spisovatele obcházel… Do budoucna jsem před časem oslovil Šimona Pánka, který napsal, že by někdy přijel. Ale to je tak vytížený člověk, že si nejsem jistý, jestli se to povede. 

To je myslím jeden z mála lidí kolem listopadu 89, kteří si dodnes udrželi nejvyšší kredit…

 No právě! Ten by mě bavil hodně. Ale chápu, že má dost jiných starostí, než jezdit do Jihlavy. Ale mám na něj spadeno. Rád bych také pozval např. hudebního publicistu Jiřího Černého.

Z Tišnova do Štrasburku

Mluvil jste o knižním veletrhu, máte úzký osobní vztah ke knížkám?

To mám. Já se trochu bavím překládáním teologické literatury z francouzštiny.

Jak jste se k francouzskému prostředí dostal?

Byl jsem rok na studiích ve francouzském Štrasburku. Ko-munisté tehdy pouštěli tři teology ročně na Východ a tři na Západ, což asi byla reklama, že jsme svobodná země. Na druhý pokus se to povedlo, francouzsky na fakultě skoro nikdo nemluvil a oni mě pustili. Vlastně to ale celé začalo tak, že mě komunisti nepustili na gympl a já jsem musel dojíždět z Brna do Tišnova, kde byla jenom francouzština.

To jsou asi ty cesty, které člověka přivedou tam, kam ho mají přivést?

Tehdy jsem byl naštvaný hrozně. Ale potom se to zúročilo.

Jakou teologickou literaturu překládáte?

Inspirace je z francouzské části Švýcarska. Když totiž chcete někomu něco dát přečíst o křesťanství nebo o víře, jsou k mání buďto vědecké bichle, anebo takové „agitační brožurečky“, které bych se fakt styděl dát někomu do ruky. Takže dělám něco mezi, tak  80 stránek. Vydávám ty knížky sám jako živnostník…

Lidé asi obecně nemají moc představu, co všechno obnáší práce evangelického faráře u sboru…?

Jedna věc jsou samotné bohoslužby a různá generační a tematická setkání, o kterých jsme mluvili. Na nich se lidé scházejí a zabýváme se obsahem Bible a jeho aktualizací pro dnešní dobu. Druhá oblast je učení dětí, třetí je to, čemu říkáme pastorační péče. Sem spadají návštěvy lidí, rozhovory s lidmi, kteří se dostanou do nějakých těžkostí. Evangelíci nevedou zpověď v klasickém slova smyslu, jako katolíci, ale na rozhovory  přicházejí lidé z farnosti i zvenčí, když je něco trápí. Nechtějí jít třeba za psychologem. Nemáme zpověď, ale zpovědní tajemství ano, a to je docela žádaný artikl…

Zmínil jste aktualizaci obsahu Bible pro dnešní dobu. Jak se to projevuje třeba ve vztahu k iráckým křesťanům, uprchlíkům, kteří nedávno přišli do Jihlavy?

Z křesťanství a z antiky jsme převzali, že druhý člověk je pro nás především člověk. Ostatní hlediska jsou až v druhé řadě. Když k nám přicházejí lidé, kteří utíkají před hrozbou smrti, vidím v nich lidi v nouzi a nemohu a ani nechci v nich vidět třeba nepřítele - navíc naše Ministerstvo vnitra je od dubna jednotlivě proklepávalo, co jsou zač a mohou-li k nám přijít. Teď potřebují pomoc. Jak to bude dál a budou-li tu chtít a moci zůstat, to se uvidí.

Před patnácti lety nebyl běžnou věcí internet. Proměnil tenhle fenomén nějak vaši práci?

Samozřejmě to silně zasahuje do komunikace mezi lidmi, takřka veškerá úřední korespondence v rámci církve jde mailem. A pro faráře, když něco píšu, je počítač skvělá věc, protože si věci dohledávám ne někde ve skříni v papírech, ale snadno je zkopíruji v počítači. Dnes už však hodně lidí na maily nereaguje, vlastně ani na Facebook už tolik ne. Chcete-li je někam pozvat, prý je nejúčinnější, když je tak půl hodiny před akcí náhodou potkáte a připomenete jim to...

Funguje úzká spolupráce mezi faráři vaší církve navzájem?

Jsme malá církev, máme v republice kolem padesáti tisíc členů.  Pokud jde o naši jihlavskou farnost, evangelíků je dohromady v evidenci kolem 450, ale schází se nás na bohoslužby asi 60 nebo 70 (a ve Střížově u Brtnice dalších 30). Je nás v ČR asi 200 farářů, takže se navzájem známe a komunikace funguje. Například kázání se dávají na webové stránky, takže občas „koukáme ke kolegům“.

Padesát tisíc není zase tak nízké číslo. Říká se přece, že Česko je nejateističtější zemí v Evropě, anebo dokonce na světě?

 Říká se to. Ale znáte to, do toho pak přijdou kominíci, pátek třináctého a černé kočky a tak…

Jste také hudebník. Patří to k povinné výbavě evangelického faráře?

Za mých mladých let to skoro podmínka byla, ale moc to nefungovalo. Ale je docela dobré umět na nějaký nástroj hrát. I s mládeží a dětmi  se to hodí. Hudba je dobrá – pro mě klavír, kytara...

„Vymírání“ se nekoná

Nestárne vám sbor? Pokud se podívám na spolky nejrůznějších oborů  a žánrů, všichni si stěžují na pasivitu mladé generace. Církev takovému problému dokáže čelit? 

 V evangelické církvi nejsou faráři dosazovaní shora, ale jsme volení na období deseti let, podobně se volí i vedení církve. Po čase se to pak střídá a ve volbách má hlavní slovo farnost samotná. Jednou za rok je schůze, kde se dávají dohromady účty, a tam i já předkládám zprávu. Dělal jsem si v té souvislosti graf věkového složení sboru a ukázalo se, že největší skupina jsou třicátníci, čtyřicátníci a padesátníci, v ostatních věkových skupinách to trochu klesá. Určitě to však není tak, že by tu do třicítky nikdo nebyl.

Mít silnou skupinu třicátníků je možná to nejlepší co může být, ne?

Je. Ale i lidi do dvaceti let věku tady jsou, takže nějaké „vymírání“ se nekoná. My máme trošku výhodu v tom, že jsme krajské město, takže se sem lidi stěhují v domnění, že tady budou mít práci. Vždycky to tak není. Ale pro vesnice, třeba pro Horní Dubenky je situace odlišná. Tam jsou odkázáni na to, kdo tam přijede auty odjinud. Ale i díky festivalu Parrésia se to i tam daří držet.

Od evangelického sboru v Horních Dubenkách na Podjavořicku odešel loni farář Tomáš Vítek a vy jste se stal administrátorem sboru. Co to konkrétně znamená?

Zajíždím tam jednou za měsíc na bohoslužby a podle potřeby i častěji. Sbor vede staršovstvo, a to jsou v tomto případě docela akční lidé, s nimiž se dohaduje, co je potřeba.  Tamní fara je teď prázdná, ale na každou neděli domlouváme do kostela  bohoslužby, vždy tam nějaký kazatel je. Krátkodobě se dá takovýto model udržet.

Už jste zmínil festival divadla a slova Parrésia, který se v létě při faře a kostele v Horních Dubenkách koná už řadu let. Bude i  letos, po odchodu faráře Vítka?

 Festival má letos dvacáté výročí. Aktuální informace je taková, že zakladatelé festivalu Štěpán Hájek a Petr Oslzlý  (pozn. red.: evangelický farář v Brně a brněnský experimentální divadelník) přemýšlí o tom, že by si to ve dvacáté sezóně zase vzali na starost oni. V nejbližší době dají vědět, jestli do toho půjdou. 

Diskuze k článku