Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Začínala před lety ještě u Jiřího Trnky, téměř třicet let pracovala ve studiu Bratři v triku, poté v různých českých studiích animované tvorby. Dnes už šestým rokem učí animovanou tvorbu na střední a vyšší grafické škole v Jihlavě.

Animátorka a režisérka Nataša Boháčková (* 1953) vystudovala design hraček na pražské střední uměleckoprůmyslové škole. Když se napoprvé na školu nedostala, využila tehdy šanci nastoupit na praxi k loutkovému filmu do Studia Jiřího Trnky (1912 – 1969). A tam to všechno začalo.

„Vypomáhala jsem u Trnků, vyráběla rekvizity, zažila jsem Jiřího Trnku v posledním roce jeho života. Byla to úžasná osobnost. Stačilo, že vešel do místnosti, měl přirozenou autoritu. Jednak byl veliký, ale  hlavně to byl velice příjemný člověk. Na nic si nehrál, s každým vycházel stejně,“ vzpomíná na tvůrce, který budil respekt, ale bylo prý úžasné jej sledovat při práci: „On například dokázal malovat kulisy oběma rukama. Jednou maloval strom a druhou třeba trávu – něco neskutečného.“

U Trnky sledovala práci špičkových režisérů a animátorů až do maturity. Pracovali tu Stanislav Látal, autor celovečerního  Robinsona Crusoe, Luboš Beneš, Vlasta Pospíšilová, Břetislav Šrámek...

„Ten kumšt byl tehdy na jiné úrovni, než je dnes s počítači. Všechno  se točilo  na kameru a dokud člověk neviděl vyvolané práce, nebyla žádná jiná kontrola než profesionální odhad. Nezbytná proto byla velká prostorová představivost,“ vzpomíná Boháčková. Dnes výsledky animace vidíte na monitoru hned, není třeba čekat tři neděle, než se se vrátí materiál z laboratoří. Bez výtvarných vloh to ale pořád nejde.

Měsíc před maturitou zaskočil Natašu tříletý stop stav na přijímání nových lidí do Studia Jiřího Trnky, kam měla namířeno. Stanislav Látal, oponent její maturitní práce o animovaném filmu, ji prozatím doporučil do Studia kresleného filmu Bratři v triku. Tady pracovala nejprve jako fázařka, později jako animátorka a nakonec se od roku 1986 dostala k režírování. 

„Napřed jsem myslela, že tam nejde vydržet,“ ohlíží se režisérka za tímhle momentem karié-ry, „pořád se kreslilo a já na to v takovém množství nebyla zvyklá. Ale jakmile mi poprvé promítli, jak se ty moje kresby hýbají, tak jsem kreslené animaci propadla...“ 

Kinematografie, včetně té animované, byla tehdy státem velice podporovaná. Státními zakázkami byly filmy do kin. „To bohužel s revolucí ze dne na den skončilo. Výroba zůstala na bedrech České televize, která pokračovala ve večerníčkové a dětské tvorbě,“ popisuje Boháčková.

Slavná česká škola

Také ona dnes učí novou generaci, ale stále se i sama vzdělává. Právě teď ve 3D animaci, protože dnešek klade nároky zejména na univerzálnost. Od září se navíc bude v Jihlavě animovaná tvorba a game art nově otevírat jako samostatný obor na střední škole, odděleně od audiovize a fotografie. Víc prostoru tak dostane i scénáristika a dramaturgie specializovaná pro animaci. 

Sama se profesi učila ještě v době, kdy profesionálové ve studiích za částečný fixní plat učili své nástupce přímo v praxi, doslova od ničeho až po režii. Dnes si něco takového žádné studio nemůže dovolit, a tak se výuka přenesla čistě do škol.

„Školy ovšem učí zejména autorský film, který je pak pro tvůrce spíše bonbónkem na jejich tvorbě. Živí je především zakázky, od večerníčků po reklamu či animaci pro webové stránky. Novým trendem jsou dnes celovečerní animované filmy, což je příslib pro budoucnost,“  popisuje realitu Boháčková. 

Navíc, zatímco pro loutkový a 3D film u nás existují studia, v oblasti kresleného filmu už tomu tak není. „Česká televize má pro  výrobu svých kreslených filmů postprodukční studio, které ale zpracovává naše animace, které kreslíme doma. Tam máme všichni prosvětlovací pulty, a tam si přinášíme práci. Díky tomu, že výsledky můžeme sledovat přes internet, je to všechno ekonomičtějí, není potřeba držet velkou budovu studia,“ vysvětluje filmařka.

Sama pracovala např. v týmu Jaroslava Doubravy, který spolupracoval úzce s Jiřím Brdečkou. Dostala se tak k technologiím určeným výhradně pro autorské filmy. Na vrchol ve svém oboru vystoupala v době, kdy v něm bylo Československo velmocí. Zdejší tvorba razila i u seriálů pro děti přístup, který se ve světě používal pouze u autorských filmů: originální výtvarník, originální spisovatel, animace se šila na míru, aby nepoškodila výtvarnou předlohu - protipól filmu dysneyovského, kde se naopak veškeré výtvarno podřizuje pohybu figury. 

Specifikem a oříškem je animace seriálu, kdy tvůrci zpočátku hledají přístup k postavě. „Proto jsem vždy chtěla od produkcí až trojnásobek času na první díl, i když ekonomika na nás samozřejmě tlačí. Potřebovala jsem, abychom se s animátory „naladili na stejnou vlnu“, aby výtvarný styl dostali tzv.“do ruky“ a pak mohli pokračovat ve stejném duchu jak charakteru postavy, tak výtvarném,“ popisuje režisérka.

Dětské publikum

Vždycky ráda dělala filmy pro děti. Lákalo ji, že žánr Večerníčku umožňoval představovat jim literaturu a práci s českým jazykem jaksi mimochodem: „Můžete se v tématech zabývat vztahy, ale netrčí z toho žádné poučky. A můžete děti zároveň učit i toleranci k rozmanitým výtvarným stylům.“ 

Za léta ježdění na festivaly, které miluje, si už ověřila, že děti jsou divák nemilosrdný, ale i velmi spravedlivý: „Když  se začnou bavit uprostřed projekce, tak víte, že je něco špatně. Ale žádná festivalová porota vás neodmění tak, jako když kino bouří, protože se film dětem líbí, anebo když dokážou stát tři hodiny na to, abyste jim namalovala Lískulku do památníku a odmítají opustit kino, dokud ji nemají nakreslenou.“

Doba se mění a vyvíjí. Dnes N. Boháčková učí i studenty, kteří už nevědí, kdo byl Jiří Trnka. Řadu vlastních filmů má doma na kazetách „véháeskách“, nahrané jen z televize. Přesto podle ní nemusí být budoucnost černá. „Animáky“ se začaly vracet na obrazovky ČT Art a do širšího povědomí. „Vždycky se budou dělat filmy pro dav, a vedle toho filmy, které něco sdělují,“ uvažuje. 

Rozdíly jsou ale v možnostech. Nekonečné titulky z amerického animovaného 3D filmu se nedají srovnat třeba s těmi u chystaného velkého českého 3D „animáku“ Lichožrouti, který dokončuje Galina Miklínová podle knížky Pavla Šruta.

„Ten film je naanimovaný skvostně a bude už brzy v kinech. Ovšem celý jeho štáb se vejde do třípokojového bytu. To je ten rozdíl mezi našimi a americkými rozpočty. Tady každý film, který vznikne v dlouhé metráži, je malý zázrak, i když můžeme mít výhrady, že třeba nemá tak bombastické efekty,“ oceňuje Boháčková. 

Pro ni samotnou musí být dobrý film komplexem dokonalé animace a příběhu. Bez dobrého scénáře se prý totiž můžete třeba uanimovat po lokty, a nebude to nic platné. 

Diskuze k článku