Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

 V letošních jarních měsících jste získala dvě nejvyšší ocenění – ministerstva školství a československých rotariánů. Co pro vás znamenají?

 Je to ohromná pocta a zároveň pociťuji velký závazek a výzvu do další práce. Obě medaile se od sebe trochu liší. Ocenění od ministerstva školství je za odbornost, manažerskou práci, pedagogickou činnost a zkušenosti ze zahraničí, které jsem aplikovala ve škole. Nominoval mě, jak jsem se později dozvěděla, můj pedagogický sbor.

 Rotariánská medaile je za lidský přístup k práci. Byla pro mne obrovským překvapením. Když jsem přemýšlela, jak na mě rotariáni přišli, tak jsem si uvědomila, že spolu spolupracujeme už od začátku, kdy jsem do školy nastoupila, což bylo v roce 2001.

 Rotariáni měli možnost sledovat postupně všechny moje kroky, které se rozhodli ocenit v roce 2015. Jsem moc ráda, že je to cena, která reflektuje dlouhý časový úsek, a jsem za to velice vděčná.

 Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste sem přišla a na první kontakty s jihlavským Rotary klubem?

 Úplně první kontakt byl v létě 2001, kdy jsme zde rekonstruovali školu. Tehdy to byly dětské jesle sídlištního typu a bylo potřeba provést alespoň elementární přizpůsobení pro potřeby školy. V té době jsem se setkala s Jaroslavem Dobrovolným, tehdejším členem Rotary klubu Jihlava, který zde měl stavbu na starosti. Zde se začala rýsovat spolupráce. V roce 2003 jsme se již sešli s Rotary klubem a mohla jsem učinit přednášku na půdě klubu o vzdělávání žáků se zdravotním postižením a seznámit rotariány s naší činností. Pak už následovaly sponzorské dary a tzv. Matching grant.

 Do vaší školy jezdí řada delegací. Loni sem jedna přijela až z dalekého ruského Kirova.

 Ano, a bylo to velmi zajímavé setkání. Guvernér hlavního města a jeho spolupracovníci byli jako v Jiříkově vidění, a dokonce jsme byli žádáni o fotodokumentaci a plán školy. Jejich vize byla přenést kompletně naši školu do Ruska.

 Perličkou potom bylo, když se mne zeptali, zda bych byla schopna uvolnit naše pedagogy. Poslali by pro ně speciální letadlo a odvezli je do Kirova. Byli si vědomi, že školu naplňují lidé. Stáli o „know how“.

 Navštívili nás studijní návštěvy i z Německa, Velké Británie, Turecka, Rakouska a Lotyšska… A všichni obdivovali školu a český systém vzdělávání žáků s postižením.

 Co zásadního pro školu se během 14 let stalo?

 Pro nás úplně zásadní byla rekonstrukce školy v roce 2010, kdy jsme získali důstojné prostory pro naši činnost, abychom ji mohli důstojně rozvíjet. Což je zásluha především našeho zřizovatele, města Jihlavy.

 Získali jsme prostory, které každá základní škola pro svou výuku potřebuje, jako je tělocvična, dílny, cvičná kuchyň, krásnou učebnu pro výuku informačních a komunikačních technologií, která je dopoledne využívána žáky a odpoledne pedagogy pro další vzdělávání.

 Navíc jsme si mohli dovolit zřídit rehabilitační centrum, kde máme dvakrát do týdne fyzioterapeutku a jednou za měsíc lékařku. Ta dohlíží na to, aby děti byly fyzicky v pohodě, nic je nebolelo a správně držely tělo.

 Děti zde cvičí, absolvují masáže a hydroterapii. Cílem je připravit děti do co nejlepší fyzické pohody, aby se mohly soustředit na vzdělávání.

 Jakým způsobem se mohou postižené děti vzdělávat?

 U nás je to velmi diferencováno, protože tady máme různé skupiny dětí. Například děti se střední mentálním postižením mohou dosáhnout trívia - jsou schopny číst, psát a počítat. Navíc zvládnou sebeobsluhu v domácnosti a jednoduché pracovní manuální činnosti.

 Pak tu máme i skupinu děti s velice těžkým zdravotním postižením a kombinovaným postižením, u nich je třeba cílem najít způsob komunikace se svým okolím. Jestliže dítě dovede svému okolí sdělit své potřeby, tak to výrazným způsobem zvyšuje kvalitu jeho života.

 Soustředíme se na komunikaci a na smyslové prožívání, na to slouží koncept bazální stimulace, ve které jsou naši pedagogové proškoleni. S dětmi pracují tak, aby zvyšovali jejich fyzický komfort, není to jenom komunikace, ale i sebeobsluha a rozvoj smyslového vnímání a emocionálního prožívání. Cílem je, aby tyto děti byly jednou co nejméně závislé na pomoci okolí a aby se o sebe dokázaly v co největší míře postarat samy.

 Ve vzdělávání dětí s nejvyšším postižením není cílem výuka trívia a akademických dovedností, ale vzdělávání je zaměřené na zvýšení kvality života dětí a života jejich nejbližšího okolí.

 Jaké vlastnosti musí mít člověk, který chce pracovat s postiženými dětmi?

 Je to psychicky velmi náročná práce a pomáhající profese. Pedagogický pracovník v základní škole speciální vykonává klasicky pomáhající profesi se vším všudy s rizikem vyhoření po určité době. Člověk musí hodně dlouho s dítětem pracovat a v mnoha případech třeba nevidí nějaké zásadní výsledky nebo vidí jen malé krůčky.
Na druhou stranu ale naše děti neznají zákeřnost. Dokáží být vděčné za každou aktivitu. Nemáme tady šikanu, řevnivost, závist nebo zlobu, to naše děti nemají. Naopak jsou zvyklé si pomáhat a podporují jeden druhého.

 Pedagogové, to je speciální kategorie lidí, jelikož mají nastavený hodnotový systém tak, že chtějí pomáhat. Je to poslání. Takový tým tady mám a jsem na něj hrdá. Podařilo se ho sestavit a kultivovat.

 Bez nich bych ta dvě ocenění nedostala, obrovským dílem je to také jejich zásluha. Školu nedělá jenom ředitel, ale i lidé, kteří tu pracují. Mám kolem sebe lidi nesmírně schopné, pracovité, empatické a na vysoké profesionální úrovni.

 Tvrdíte, že děti vaší školy neumí být řevnivé a závistivé. Jak je to možné?

 To je dáno hlavně tím, že mají nějaký handicap, a jejich fungování je tedy těžší. Více se musí soustředit na jiné věci, než je závist a podobně. Soustředí se na to, aby samy „fungovaly“ správně.

 A myslím, že je to i tím, že jsou v menších kolektivech a pedagogové s nimi pracují intenzivněji. Jsme schopni vše zachytit hned v začátcích a utlumit to.

Více v tištěném vydání JL s datem 30. 4.

Diskuze k článku