Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

 Mladý operní tenorista Petr Nekoranec z Polenska začíná dobývat evropská pódia. O své cestě k hudbě i jejím vlivu na kulturnost společnosti se rozhovořil v profilovém rozhovoru pro Jihlavské listy.

 Koncem loňského roku vyjádřil krajský úřad Vysočiny respekt k vaší práci udělením medaile pro nejvýraznější osobnosti. Co to znamená pro dvaadvacetiletého člověka, který se asi soustředí především na start vlastní kariéry?

 Takové ocenění pro mě smysl má, a velký. Hlavní význam je v tom, že si mé práce a snažení někdo všiml a ocenil je. To je přece obrovská motivace.

 Dnes pendlujete mezi Prahou, Pardubicemi a domovem v Nových Dvorech na Polensku. Čím jste teď ze všeho nejvíc?

 Stále studentem pardubické konzervatoře. A de facto opravdu pendluji mezi Prahou, Pardubicemi a Polnou. Jen si teď k tomu ještě přidám Mnichov, kde budu dělat v operním studiu v Bavorské opeře roli sluhy v opeře Mirandolina od Bohuslava Martinů. Na to se moc těším. Život umělce - zpěváka se zkrátka v téhle rovině cestování odehrává.

 V Pardubicích  jste stále žákem profesorky Jarmily Chaloupkové?

 A doufám, že ještě dlouho budu. Jezdím tam na dva, tři dny v týdnu, kdy vyučuje. S ní, a s mojí korepetitorkou Evou Kulichovou pracujeme na repertoáru a snažíme se zdokonalovat v technice. Protože samotný talent, to ve zpěvu neznamená skoro nic.

 Něco snad přece, je to nezbytný základ.

 To ano, ale i můj maestro Carangelo říká, že čím větší je talent, tím více je to práce. Protože větší talent se musí daleko víc spoutávat, aby byl výsledek pořád kontinuální, abyste každý den předvedl ten samý špičkový výkon. Pouze na talent se hřešit nedá.

 A jakou roli hraje ve vaší práci přesídlení do Prahy?

 V Praze teď žiju, bydlím, je tam i moje agentka, paní Alena Nachtigalová. Praha je jakési centrum a usídlil jsem se tam hlavně z toho důvodu, že tam „končí všechny letiště a dálnice“. Je to zkrátka spojnice mezi destinacemi, kde se pohybuji.

 Jednou z těch destinací je Itálie, kam docela často jezdíte studijně ke svému učiteli, pěvci Antonio Carangelovi. Jak to vypadá prakticky?

 Jedu tam třeba na dva týdny a každý den pracuji v domě maestra  Carangela v Crocette del Montello, poblíž Benátek. Každodenně děláme repertoár. Důraz klademe na výslovnost, protože většina operního repertoáru je samozřejmě v italštině. V tom spočívá práce, kterou tam odvádím a která má obrovský dopad na to, jak to potom vypadá.

 On má v domě studio nebo podobné potřebné vybavení?

 Koupil si dům, který je trošičku větší. Tedy, nepředstavujme si nějaký palác, ale je to větší uzpůsobený dům, který disponuje koupelnou a pokojem, kde má maestro současně někdy i tři své studenty. On totiž ohromně miluje svoji zahradu. Celý jeho život představovala pěvecká kariéra, která obnáší pendlování a pobyt na hotelích. Proto si teď, takříkajíc na „stará kolena“, chce užít rodiny, teplého krbu, zahrady a zeleniny…

 Takové prostředí má asi vliv i na kvalitu vaší práce v Itálii?

 To nepochybně. Je tam klid, všechna jídla probíhají přímo s rodinou, vždycky se sejdeme v kuchyni, kde je velký stůl a krb, ve kterém stále hoří oheň. I práce je potom mnohem intenzivnější, získáte k tomu člověku mnohem větší důvěru.

 Žáci maestra Carangela jsou dnes sólisty v operách ve Vídni, Berlíně,   v La Fenice v Benátkách či v milánské La Scale. Jak vlastně začala jeho spolupráce s vámi?

 Asi rok před tím, než jsem ho potkal, jsem ho objevil někde na interenetu jako pěveckého pedagoga, tenora z Itálie. Říkal jsem si hned, to by bylo dobré. Pak jsem na to nějak zapomněl, a rok nato jsem vyhrál soutěž Pražský pěvec. On najednou seděl na koncertě vítězů a poslouchal.Potom mě oslovil, že by se mnou rád něco zkusil.

 Jako řidič náklaďáku

 Vy jste vlastně také mohl být pedagogem. Vystudoval jste Střední pedagogickou školu v Čáslavi…?

 Přesněji řečeno učitelem ve školce.

 Takže hudba zpočátku nebyla pro vás hlavní prioritou?

 Dokonce vůbec ne.

 Před pár lety jste dokonce v jednom článku skoro s omluvou sděloval, že to možná někomu bude připadat divné, ale že byste asi chtěl být operním zpěvákem…

 Mě zpěv vždycky bavil, ale do opery se to opravdu zformovalo až kolem toho osmnáctého roku. Ale už na tu pedagogickou školu jsem nešel se záměrem být učitelem. Mě totiž slovilo, že tam nejsou předměty typu matika…

 Takže takový ten klasický důvod?

 Ano. A hlavně tam byl sbor, který měl docela dobrou prestiž a byla tam hodně preferována hudební výchova. De facto jsem si už tehdy myslel, že se budu život zpěvem, ale tehdy jsem se ještě domníval, že muzikálovým.

 Ona opera taky předpokládá jistý hlasový fond. To se zase vracíme k tomu předpokladu talentu…

 Já jsem měl totiž strach. Asi proto jsem tehdy zmínil v těch novinách, že se to možná bude zdát někomu divné. Až časem jsem zjistil, že právě opera je pro mě to ono.

 Ostatně jste už někdy ve čtvrťáku v Čáslavi zpíval v dětské opeře v Národním divadle v Praze…?

 Já jsem tehdy na Bertramce vyhrál mozartovskou pěveckou soutěž a na koncert vítězů přišla paní Jiřina Marková, vedoucí Dětské opery Praha. Tehdy připravovala inscenaci Prodaná nevěsta, ona ji nazvala „Vyprodaná“, kde jsem si pak zazpíval roli Vaška. To tedy opravdu byla moje první velká zkušenost s operní rolí.

 Každopádně ve vás muzika musela být odmala, kdy jste prožíval dětství  v nevelké obci Nové Dvory u Polné. Hudební tradice byla v rodině?

 Právě že vůbec ne. Já myslím, že to jsou – říkejme tomu nebesa nebo vesmír, to je jedno, odkud to je. Ale naše rodina byla vždycky amuzikální. Maminka je zdravotní sestra a taťka fouká sklo. Takže to sice je umělecká činnost a moje maminka je také kreativní – vymýšlí  s důchodci ve Ždírci různé aktivy a hrají divadla, ale nikdy se nikdo v naší rodině nedotkl muziky. Až potom moje sestra začala hrát na housle a chodit na zpěv.

 Tedy vaše o čtyři roky starší sestra Andrea Satrapová, dnes učitelka zpěvu v ZUŠ Polná. To byl tedy v té době vzor?

 Určitě. Já jsem začínal zpívat ve sboru na základní škole v Polné  - od paní Šustrové, dnes Novákové, jsem dostával první sóla a účastnil se krásných adventních koncertů. Ale právě na základě toho, že hudbu začala dělat moje sestra, jsem potom i já rok chodil do polenské ZUŠky na klavír. Jenže jsem trošičku anarchista a příliš nemiluji řád, který mi nutí někdo jiný…

 Nepůsobíte tak…

 Ale je to tak. Pan učitel Kunc se mi tehdy snažil nějaký řád vnutit, že se to musí hrát takhle, a ne jinak. Mně se to nějak nelíbilo, tak jsem s tím klavírem sekl a začal jsem dělat zpěv. To mi mohlo být tak dvanáct.

 A ve třinácti už jste byl pěveckou hvězdou tradičních Polenských hudebních podzimů, které v tamním kině každoročně nabízejí hudbu různých žánrů i období…

 Já jsem vážně zpíval odmala. Ale co je zvláštní, měl jsem do nějakých šesti nebo sedmi let neuvěřitelný chraplák. Mluvil jsem a řval jako čtyřicetiletý kuřák, řidič náklaďáku.

 V popovém zpěvu jsou dnes chrapláky módní. Tam by to byla výhoda, ne?

 No ano, to by mě směrovalo trošku jinam. Maminka se mnou dokonce tehdy šla k doktorce, jestli nemám něco s hlasivkami. Ale prostě tam asi jen probíhala nějaká příprava na to, co se vyvíjelo.

 Síla osobností

 V polenské ZUŠce byly vašimi prvními učitelkami zpěvu dámy Arnoštka Zemanová a později její dcera stejného jména…

 Paní Arnoštka Zemanová mladší potom bohužel vinou rakoviny musela opustit tento svět a já jsem asi rok neměl pedagoga. To bylo někdy v druháku na střední. Sestra v tu dobu nastupovala na pardubickou konzervatoř a já jsem objížděl Brno i Prahu, dával jsem si zkušební hodiny a hledal pedagoga. I když jsem tehdy ještě chtěl dělat muzikál  a bláhově jsem si myslel, že určitě pedagoga vlastně nepotřebuji. Protože populární zpěvák takovou tendenci má.

 Hledání se tedy nedařilo?

 Mně ti lidé vždycky přišli strašně zvláštní. Ale moji kamarádi tady mě směrovali k tomu, že pedagog je potřebný. Potom mě sestra nasměrovala k paní profesorce Chaloupkové do Pardubic. První měsíc, to se musím přiznat, jsem si říkal, že je to nějaké divné. Ale intuice mi říkala, že to je to správné. A jsme spolu doteď.

 Nicméně, když je člověku patnáct, šestnáct, neobejde se většinou bez finanční podpory rodiny. Tu jste tedy měl?

 Vždycky jsem ji měl. Moji rodiče nejsou milionáři, ale vždycky co měli, to dali, a tím mě podpořili. Je pravda, že cokoli, co se dělá vrcholově, ať je to umění nebo třeba sport, potřebuje zpočátku obrovskou finanční injekci. Proces rozjezdu je bohužel velký ocelový kolos, který se musí rozpohybovat pomocí financí. Bohužel, svět je na to nastaven. A pokud finance nejsou, můžete být talent, ale nikam  se nepohnete.

 Lekce v Itálii asi také nebudou levná záležitost?

 Maestro Carangelo ve mně vidí i možnost zanechat tady nějaký odkaz. Jeho učení je velice zvláštní a nikdo v České republice tak opravdu neučí, to by ty výsledky tady byly daleko jiné. Je to specifická stará pěvecká škola, která už není známá v té čisté podobě, jak ji učí on. Dá se asi říci, že jsem byl pěvecky „nezkažený“ v době, kdy mě dostal do ruky. Snaží se to ve mně nějak zachovat, a tím pádem mi také nedává za hodiny plnou taxu. Což jsem samozřejmě velice rád.

 Není pěstování kulturnosti u dětí v dnešní ostré době stále důležitější? Na Jihlavsku se vyvinula v tom směru jakási hudební centra - Třešť nebo právě Polná. Hybateli jsou konkrétní lidé, jako třešťský učitel Jaroslav Novák, v další generaci Petr Píša, Antonín Vidlák, Walter Hofbauer, následně Martin Mikeš a další, v Polné třeba swingový kapelník Jiří Šíma. Souhlasil byste, že to stojí a padá s osobnostmi a vzory?

 V Polné je určitě takovým vzorem právě pan Šíma. A v současné době taky ředitel ZUŠky Vlasta Matula, který v kooperaci se starostou panem Skočdopolem dělá neuvěřitelně moc pro mladé lidi v Polné. Dávají jim možnost se realizovat. Já to vidím v jiných městech, v tom je Polná opravdu jedinečná. Je to důležité hlavně na začátku, kdy ještě nemáte žádné uznání okolí, které by vám věřilo.

 V Polné jsou v tom směru specifické festivaly - Polenské hudební podzimy, které organizuje pan Neubauer. Co mladým zpěvákům dávají?

 Na ty jsem se vždycky těšil. Když zpíváte před svými rodiči a kamarády, výkon se daleko víc krystalizuje. I když je to zároveň ta největší nervozita, jaká může být.

 Zpívající „kuchaři“

 Připadá mi zvláštní, že opera je z hlediska zájmu veřejnosti i médií minoritní záležitost, ale přesto v různých talentových televizních soutěžích často vyhrává s hlasy od diváků nějaký ten zpívající „operní pěvec“ z lidu. Není to absurdní?

 Samozřejmě to je absurdní. Je to tím, že společnost je velice nevzdělaná a lidé neví, co to kvalitní operní zpěv je. A bohužel to ani nemohou zjistit, protože opravdu kvalitní zpěv je neuvěřitelně vzácná záležitost. Je strašně málo lidí, kteří ho dokážou dělat tak, že vás to úplně přenese někam jinam. A potom v soutěži přijde třeba kuchař, hodí tam trošičku tmavší barvu a lidé si myslí, že to už je opera. To ale není opera, není to profesionální hudba.

 A vy máte své velké vzory?

 Já jsem trošku zvláštní v tom, že moje vzory už jsou většinou sto let po smrti. Třeba Italové Titto Skipa a Banjamino Gigli, anebo česká pěvkyně Jarmila Novotná. V dnešním světě je jen jediný tenor, kterého dokážu uznat - Juan Diego Florez. Poslední opravdu zpívající tenor byl Luciano Pavaroti.

 Opravdu? Kvalitní tenoři nejsou?

 Tenorů je strašně málo, a proto jsme tak trochu protěžovaní. Ať se to ostatním zpěvákům líbí či ne, náš obor je navíc opravdu v něčem nejtěžší, protože zpíváme úplně mimo přirozený rozsah, který máme daný. De facto je poloha našeho registru vykonstruovaná, a tím je také dáno, že v dnešním světě se tenorový zpěv často konstruuje trošku uměle a špatně. Přitom opera je ten nejpřirozenější tón, pouze využívá plně resonanční schopnosti lidského těla. Proto je to hlasitější.

 Jak vidíte svoji vlastní operní budoucnost, v divadlech nebo spíše v koncertních síních?

 Maestro Carangelo mě asi vidí jen v divadlech, ale já bych rád, aby to bylo tak napůl. Nechtěl bych úplně opustit písňové recitály. Miluji i barokní muziku, shodou okolností jsem měl teď nedávno takový svůj první debut s barokní skupinou  Boricco sempre giovane z Pardubic. Na tento typ muziky bych nechtěl nikdy zanevřít.

 Čím je pro vás atraktivní?

 Když zpíváte jen role v opeře, hrajete v kostýmu a spolupracujete s různými lidmi, tak si zároveň „nazpíváváte“ špatné návyky. Ty písně, to je pro zpěváka tak občerstvující! Nikomu nevadí, že na pódiu jen stojíte a snažíte se soustředit pouze na technicky čistý zpěv a na muziku. Navíc je zpívání recitálů a písní obtížnější. Na opeře se totiž na krásné scéně a v krásném kostýmu leccos ztratí. Ale když máte třeba jen klavírní recitál, tak zpěváci říkají, že jste na tom pódiu doslova nahatý. Tam potom opravdu musíte ukázat, co umíte.

 Staráte se nějak speciálně o svůj hlas?

 Nestarám. Snažím se jen zpívat dobře, a to je největší starost, kterou hlasivkám dávám.

 Milovník kávy

 Oslovují vás další oblasti, třeba sport?

 Co mi dal pánbůh hudebně, to mi vzal v oblasti sportu. Především se to týká veškerých her. Jakmile je tam míč, puk nebo cokoli, co se  pohybuje rychle, moje oko to naprosto nestíhá sledovat. Zato jsem ovšem velký milovník kávy. Mám rád dobrou kávu a nespokojím se s lecjakou „curyfindou“. Tady v Česku trochu chybí v tomto směru tradice, ale já se snažím v rámci finančních možností dostat k co možná nejlepší kávě. Ono je to ale taky o tom, v čem ji člověk připravuje. A zase takový fajnšmekr, abych si koupil Brezzu z Itálie,  kávovar od firmy, která ho vynalezla, zatím nejsem. Na to ještě nemám.

 Takže nejlépe zrelaxujete u dobré kávy?

 Možná to vyzní špatně, ale nejraději relaxuji u stupidních seriálů typu Futurama.

 Futurama přece není vůbec stupidní.

 Ale tak - víte, co se tam stane, že Bender bude zase něco vymýšlet a potom na konci zjistí, že jeho kamarádi jsou nejlepší. Ale obecně jsou pro mě filmy a seriály jako relax opravdu to nejlepší. Nemám na to vždycky úplně čas, ale večer, když mám za sebou den, kdy jsem se celé hodiny učil texty a zpíval, tak si rád uvařím, což je moje další vášeň, a sednu si k nějakému tomu filmu.

 A jaký typ jídel preferujete?

 Já jím všechno, na co mám chuť.

 Zatím si to můžete dovolit. Ale operní pěvci vlastně často bývali dost korpulentní a říkalo se dokonce, že hlas je třeba o něco opřít…?

 Nezáleží to opravdu na tom, kolik špeku na sobě máte. Jde o to, jak to s hlasem umíte.

 Ale třeba váš oblíbený Pavaroti byl pořádný kus chlapíka…?

 Ono se to třeba neví, ale on měl velice malinký hlásek. Ovšem uměl s ním pracovat. Dokonce se někdy říká, že míval mikrofon, ale  na tom v jeho podání nebylo nic tak špatného, protože tóny které vytvářel, byly naprosto nezapomenutelné a celý svět zná operu hlavně díky němu.

 Dnes dokonce promotéři tu a tam přiznají, že i operní zpěvák či zpěvačka už také musí trochu vypadat, aby se na ně lidem i dobře koukalo…?

 Takový trend tu opravdu je. Já neříkám, že zpěvák musí mít nějaké přesné míry, ale myslím si, že už se to trochu moc přehání. Opera je sice divadelní sdělný prostředek a scéna také hraje roli, ale je přece určena hlavně pro poslech, nikoli na koukání. Já jsem spokojený, když zavřu oči a tu operu vidím v hlavě. Protože autor, který ji napsal, když je to tedy dobrý autor, nepotřebuje, aby zpěvák při zpěvu visel na tyči a houpal se, aby se divák měl taky na co koukat.

 V únoru a březnu (22.2. a 1.3.) vystoupíte se svým operním recitálem v Kühnově síni Polenského hradu. O co půjde?

 Budu zpívat za klavírního doprovodu své pardubické korepetitorky Evy Kulichové, bude to recitál na oslavu pětadvacátého výročí polenské ZUŠky, kde jsem začínal. S panem starostou Skočdopolem ale plánujeme určitě udělat na nádvoří polenského hradu i další větší akci, koncert na otevřeném pódiu s orchestrem. Chtěl bych se vrátit do Polné a ukázat lidem, co dělám. Na začátku mě podpořili a já bych jim to chtěl i tímto způsobem vrátit.

Diskuze k článku