Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

 Zájem především mladé výtvarné generace v Jihlavě provází od poloviny února výstavu profesora Martina Mainera.

 Realizací výstavy profesora ak. malíře Martina Mainera, nekonformního emotivního umělce a obdivovatele přírody, pokračuje Oblastní galerie Vysočiny v prostorách v Komenského ulici v představování výrazných současných českých výtvarníků. Navazuje tak na linii, jejímž velmi výrazným a zdařilým bodem byla např. výstava Milana Caise (přelom let 2010 a 2011).

 V osobě Martina Mainera představuje OGV osobitou, kritickou a mladými výtvarníky uznávanou bytost výtvarného světa. Mainer se narodil v Ostravě - Havířově (1959), absolvoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, obor textilní výtvarnictví (1978–1981) a Akademii výtvarných umění v Praze (1981–1985) u profesora Arnošta Paderlíka.

 Mainer je jednou z nejvýznamnějších osobností současné české malby, s kořeny v generaci osmdesátých let. Nejprve se představil na řadě neoficiálních výstav nazvaných Konfrontace, organizovaných v polovině osmdesátých let studenty AVU. Tady se prezentovali malíři tehdejší „nové vlny“ s emocionálním a expresivním rukopisem.

 Samostatně Mainer vystavuje od roku 1980. Okamžitě po převratu, v roce 1990, učinil rozhodnutí jít na „volnou nohu“ a živit se prodejem obrazů. Vzápětí byl např. vybrán na prestižní výstavu Wanderlieder ve Stedelijk Muzeu v Amsterodamu, absolvoval půlroční pobyt ve Švýcarsku, získal cenu Jindřicha Chalupeckého a s ní stipendijní pobyt v Saualite v USA. Čtyři měsíce pobýval v Kalifornii, Novém Mexiku a New Yorku. Jak sám uvádí, setkání s hinduistickým guru Ram Dassem ovlivnilo jeho duchovní směřování.

 Rokem 1998 se datuje začátek Mainerova působení na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde vede ateliér malby. V roce 2002 získal docenturu na VŠUP v Praze a o tři roky později profesuru na AVU v Praze.

 Zahrada Limuzy

 V roce 1997 se Mainer odstěhoval do obce Limuzy nedaleko Prahy. Tento fakt, a také malířův stále bližší vztah k přírodě, je zásadní i pro stávající jihlavskou výstavu. Vystavené a v katalogu reprodukované obrazy totiž většinou vznikaly právě jako reakce na obyčejnou, nejbližší realitu na zahradě či na dvorku domu v Limuzích: Květy, traviny a listy, ohořelá dřeva, jabloně, výjevy z okouzlení přírodou – pokora a radost z malování.

 „Již více než dvacet let si uvědomuji a kochám se krásou těch neobyčejnějších věcí, které naši zahradu vytvářejí – ať jsou to hromádky různých věcí nebo rostliny,“ říká Mainer, „už dávno vím, jak je úžasné pěstovat to, co na zahradě samo roste, a jak se kytičky umí odvděčit, když je necháme žít… A umět to - už dávno bych naše široké a krásně divoce neuspořádané hnojiště pod starou třešní namaloval…“

 Zatím se Mainer drží spíše detailů: „Zálibně pohlížím na větev jabloně, starou lísku a všudybylé jasany, nebo spadané klacky z ořechu, nebo ohořelá dřeva a jiné pahýly, drobný plevel, zvonečky, všudypřítomné léčivky kopřivu, vlaštovičník, třezalku a jiné samovolně u nás rostoucí byliny…“

 Vedle drobných obrázků z cest jsou dominantou výstavy typicky velkoformátová Mainerova plátna (jak malíř neformálně poznamenal při vernisáži, stěhovat je po klikatých schodech jihlavského galerijního domu nebyl žádný med).

 Otevřít hubu…

 Autorskou výstavu Mainerových nejnovějších věcí slovem uvedl její kurátor Karel Babíček. Jak ale zdůraznil, stojí za konceptem výstavy především sám autor. „Martin Mainer je pořád divoch se svojí hlavou, s emocemi. Dělá se s ním výborně, ale dělá se s ním po mainerovsku…,“ vysvětloval Babíček.

 Téma výstavy a poklid zobrazené přírody jako by byly v protikladu s emocemi nabitou osobností M. Mainera. Co vše je ukryto za malířským opěvováním čistého a barevného světa přírody, poodhalil ovšem Mainer hned při vernisáži: Svůj kritický vztah k současnému směřování společnosti vyjádřil citací svého textu v katalogu, a sice obsáhlého manifestu, kterým brojí proti likvidaci volných křovin v našem světě.

 „Myslím, že by lidi měli přestat mít strach otevřít hubu, protože nás tady fakt drtěj - a křovinořez je jen malej příměr,“ vysvětlil vzápětí Mainer, že jeho metafora z přírody je mnohem širším vyjádřením k tomu, co se děje kolem. Jeho otevřenou výzvu si vyslechla i spousta výtvarníků z nejmladší generace, pro které je prof. Mainer autoritou. Před vernisáží také vedl v Jihlavě pro studenty výtvarných oborů tříhodinovou přednášku.

Diskuze k článku