Fotograf Oldřich Škácha vystavuje na jihlavské radnici osm desítek fotografií Václava Havla, které pořídil během čtyřiceti let jeho života. V rozhovoru pro JL vzpomněl na Havla i na další odcházející morální vzory. 

 Jak vlastně začal váš kontakt s Václavem Havlem?

   Začalo to v podstatě ve filmovém klubu na Národní třídě v šedesátých letech. Pak jsem se s ním blíže seznámil na Sjezdu spisovatelů v roce 1967. On se hodně kamarádil s režiséry – s Milošem Formanem, Pavlem Juráčkem. A já jsem ho vlastně začal intenzivně fotit právě od svatby Pavla Juráčka.

Ty fotografie zachycují i některé docela přelomové momenty…

 Tak to nějak plynulo, začala normalizace a začalo se to vrstvit. Lidé, jako byli Vaculík, Kohout a další, začali tvořit jakousi opoziční skupinu lidí, kteří jasně a jednoznačně odmítali Husákovu normalizaci. A tady dole na výstavě je také fotografie z momentu, který vlastně definitivně rozhodl o Havlově osudu, a to když napsal otevřený dopis Gustávu Husákovi.

 Tehdy ho kamarádi varovali - to smrdí kriminálem, Václave. A on říkal - já jsem si toho vědom. A taky jsou tam hned fotky, kdy ho nějakých čtrnáct dní po odeslání toho dopisu vzali do cely předběžného zadržení na osmačtyřicet hodin. Bezdůvodně ho zavřeli… To byly Helsinky, kdy naši, tedy Husák, podepsali lidská práva. A Václav jim jen připomněl, aby to dodržovali.

Co  se vám osobně pod jménem Václava Havla jako první vybaví?

   Především nesmírně skromný a bezvadný chlap, který mně jako fotografovi nikdy neodmítl fotografování. Samozřejmě jsem ale musel sám cítit, kdy není vhodná chvíle fotit. Například teď v závěru života, kdy se cítil špatně, jsem ho samozřejmě moc nefotografoval. Pouze jsem mu říkal - Václave, já bych potřeboval udělat pár fotek.  On na to -  v tomhle stavu? A já - jenom jako dokument. A on - no tak dobře… Ale to byl vždycky jen mžik a pak už jsem ho nechal.

 Takže právě skromnost  vnímáte jako dominantní Havlovu vlastnost?

   V každém případě o jeho skromnosti není pochyb a nikdy mu to nestouplo do hlavy – sláva žádná. Ale co je taky důležité! My jsme nedávno, to ještě za jeho života, probírali celý ten jeho obrovský archiv, který se má stěhovat do knihovny Václava Havla. A tam je mimo jiné taková tlustá složka, která se jmenuje „Dary“. On během svého prezidentského funkčního období dal na všechny možné dobročinné účely, včetně nadace, více než sto milionů korun! To se nějak nikde neprezentuje. Že byl bezvadnej, chytrej, ve světě oblíbenej, to všichni víme, ale tohle nikde nezaznívá…

 Pravda, to asi častěji slýcháme poznámku, že měl velký majetek…

   A je to zvláštní, protože on, ačkoli byl z té vysoké sociální skupiny – tedy z „buržoazie“, když to tak v uvozovkách řeknu, měl velice silně vyvinuté sociální cítění. Čili tam všechny ty návštěvy - to já mám mnohokrát zachyceno… To byli lidé na vozíčcích, slepí a tak, to tam bylo pořád. Tady na výstavě bohužel není fotografie, kde mu právě postižení dávají na hlavu trnovou korunu. To je naprosto výstižné – v tom máte ten kriminál, v podstatě i celá jeho prezidentská funkce byla takový kriminál. Ono to navenek jen jinak vypadá. To ten Václav prostě byl a vlastně i v srdcích lidí zůstává.

Vy ale nejste zdaleka pouze fotografem Václava Havla. Jaký je váš program, vaše téma? 

 Fotím osobnosti, které bohužel odcházejí. Mým cílem je zachovat obraz lidí mé generace, to znamená dnešních sedmdesátníků, kterých si vážím a kteří nenávratně mizí. Ať už to byl Arnošt Lustig, Jirka Gruša, Miloš Forman, který na tom teď také není zdravotně dobře, Milan Kundera – velmi špatně. Odešlo celé jádro takových lidí – Medek, Tigrid a další. 

A nezdá se, že by se podobné výrazné morální vzory začaly objevovat v dnešní střední generaci…

   Nic. Pusto a prázdno.

 To je ovšem na závěr smutné konstatování!

   Bohužel. 

---------------------------------------------------------------------------------------

 Oldřich Škácha (* 16. 10. 1941, Praha) je český dokumentární fotograf známý především díky fotografiím Václava Havla a dalších osobností z oblasti politiky a kultury. V šedesátých letech se zabýval i aktem, v sedmdesátých pak vytvořil několik kalendářů pro různé podniky.

  V roce 1959 se vyučil fotografem v družstvu Fotografia. V letech 1959-1963 vystudoval Státní grafickou školu v Praze. Nastoupil jako fotoreportér do časopisu Svět sovětů (1964-1966), poté pracoval jako svobodný fotoreportér pro různá nakladatelství a instituce (filmová studia Barrandov, Svobodné slovo, Mladý svět, Květy ad.).

  Po roce 1969 mu byla další činnost komunistickým režimem znemožněna. Sblížil se s osobnostmi okolo V. Havla. V roce 1990 se stal jeho osobním fotografem, má s Havlem bezmála 40 tisíc negativů pořízených fotoaparátem Leica.

  Jihlavská výstava osmdesáti Škáchových fotografií V. Havla potrvá ve foyer a v Gotické síni radnice do konce února.