Blog Jihlavských listů

Prší. Vzhledem k množství uplakaných dnů současný stav počasí patrně mnohem lépe vystihuje slavná hláška pana Kemra – alias dědy Komárka – z filmu Na samotě u lesa, jenž rozvážným hlasem na zápraží pravil : „chčije a chčije“. Ze sena bude letos spíš jenom jakási mokrá plesnivá siláž, obchodníci se zahradním nábytkem a opalovacími krémy si nervózně hryžou nehty, agenti pojišťoven v záplavových zónách koketují s myšlenkami na sebevraždu a krásné slečny – jindy touto dobou dávno odhalující všechny ozdoby svých ztepilých těl, chodí zahalené jak arabská tchýně.

Prostě prší. Prší a to je dobře. Bylo totiž už dlouho strašné sucho a dusno. A nemluvím teď jenom o počasí, ale hlavně o politice. Bouřka, která se strhla o tomto víkendu, přinesla nejen nečekaný přívalový déšť a krupobití do parlamentu, ale především pročistila totálně zkažený a nedýchatelný vzduch. Stejně jako jsem byl před volbami totálně znechucen a zhnusen způsobem, jakým strany vedly svoje kampaně, tak jsem nyní nadšen z toho, jak se vše obrátilo proti nim. Nemyslím si, že sluníčko, které nad naší republikou konečně trochu nesměle povylezlo, už bude jen a jen svítit a hřát – na to znám počasí i politiku až příliš dobře, ale tak radikální posun na barometru jsem opravdu nečekal. Předseda jedné z největších stran – Jeho výsost Velký Meteorolog Napoleon zjistil, že předvolební průzkumy jsou s odpuštěním stejně na prd jako dlouhodobá předpověď počasí. Květované košile, které si předem nakoupil na svoji vítěznou prázdninovou cestu, se rázem ukázaly jako zcela zbytečné. Druhá největší strana zase zjistila, že byla příliš dlouho zahleděná sama do sebe a zapoměla se občas kouknout z okna, co se děje venku na obloze. Průtrž mračen vtrhla do ulic a spláchla všechno smetí a kdejaké neřádstvo do kanalizace. Pravda, občas sebou vzala i nějakou tu lidoveckou zahrádku a kroupy zadupaly do země i Liškovic zelené políčko. Ale nebojte se – příroda je mocná a do čtyř let to zase všechno vyroste znovu. Jen třešničkám to kupodivu nijak výrazně neublížilo – v klidu stačily odkvést a jejich plody jsou zatraceně tvrdé, takže jich bude stejně jako posledně. Na zahrádkách nám vyrazilo pár úplně nových zajímavých rostlinek, které na první pohled vypadají hezky, ale zatím vůbec nevíme, co jsou vlastně zač a co z nich nakonec vyroste. Orchideje to jistě už od pohledu nejsou, ale doufejme, že to aspoň nebude zase nějaký neřádný plevel, kterého bude obtížné se jednou zbavit…

Teď, když na chvilku vysvitlo sluníčko, je potřeba honem utíkat ven a snažit se na zahrádce udělat co nejvíc práce. Uklidit všechen ten binec, který jsme tam bůhvíproč přes zimu nechávali, napíchat kolíky k polámaným stonkům pivoněk a pořádně přihrnout rašící brambory. Prostě přestat se válet a konečně se dokopat k nějaké smysluplné činnosti.

Apropó, abych nezapoměl milí sousedé – nezapomeňte hlavně na slimáky. Jsou to potvory vypasené, slizké a déšť jim vůbec nevadí – spíš naopak. Určitě tam někde v záhoncích v klidu pochrupávají a těší se na čerstvoučkou kapustičku…

Možná znáte ten příběh o hostinském, který vyvěsil na dveře plakát: „Naléváme zdarma, veškerou úhradu zaplatí vaši potomci, až vyrostou!“ Chlapi ze vsi se nejdřív ostýchají, pak je ale lákadlo přemůže a hodují hojně a vesele až do půlnoci. Ve veselé náladě chtějí odejít bez placení, ale číšník jim zavírá cestu a ukazuje hustě popsaný účet. „Vždyť se řeklo, že je to pro nás zdarma!“ namítají. „Pro vás ano, ale vaši otcové tu nechali slušnou sekeru,“ reaguje číšník.

Tento příběh je poučný i pro hospodaření obce, města a státu. Rozumní hospodáři znají odpovědnost za všechno, co jednou předají svým dětem, nejen za ekonomiku, ale i za životní prostředí, kulturu a další hodnoty.

Věřím tomu, že na Vysočině je hodně dobrých hospodářů, kteří pro krátkodobý prospěch nebudou likvidovat to, co má přinést plody až za několik desítek let.

I naše nová strana, TOP 09, chce dál rozvíjet tyto myšlenky – ostatně už sám název je zkratkou Tradice, Odpovědnosti a Prosperity. Náš program nenabízí laciné sliby a nevyzkoušené experimenty, ale staví na rozumné ochraně tradice, podpoře podnikavosti a především odpovědnosti každého jedince za svůj vlastní život a nepřenášení dluhů na naše děti. Věřím, že právě lidé z Vysočiny mohou takové myšlenky nejen přijmout za své, ale také podpořit v následujících volbách.

Nositeli těchto myšlenek mohou být tváře, které Vám nabízíme na naší kandidátce. Stojí před Vámi lidé z Vašeho kraje, lidé, kteří už něco v osobním životě dokázali, vždy se chovali odpovědně a tuto odpovědnost přenášejí i do správy věcí veřejných. Proto Vám nabízím změnu. Změnu, která je návratem ke zdravému selskému rozumu. Ve vší úctě si Vás dovoluji požádat o hlas pro odpovědnou politiku.

V souvislosti se školným na vysokých školách, které navrhuje TOP09, se ve veřejnosti vytváří dojem, že doposud je vysoká škola zadarmo a po zavedení školného bude za peníze. To je zásadní nepochopení.

Každý rodič, jehož potomek studuje na vysoké škole, vám potvrdí, že „vejška“ je za peníze, za dost peněz. Nechci tady rozebírat náklady na studium, ale osm až devět tisíc měsíčně je docela reálný odhad.

Školné skutečně není strašák, bude tvořit jen další část celkových nákladů na studium. Půjčit si bude možné nejen na zaplacení školného, ale i na pokrytí ostatních nákladů spojených se studiem na vysoké škole.

Školné nemusí za jistých okolností představovat okamžitou zátěž, připravují se takové nástroje jako je odklad placení školného až po absolvování školy, vysokoškolské půjčky či výhodné spoření.

Školné však také znamená zvýšení osobní motivace studentů vedoucí k větší odpovědnosti za studium.V nepos­lední řadě systém půjček umožní snadnější přístup ke vzdělání právě pro sociálně slabší jedince. Investovat do studia a investované peníze dostat zpátky díky lépe placené práci, díky vyšší kvalifikaci. To je nová možnost. Vlastně ne nová, jinde ve světě je to už stará možnost.

Zavedení takové možnosti financování vysokoškolského studia je podstatou politiky TOP09, politiky, která přivede naše terciární vzdělávání do 21. století.

Politici, ale nejen oni, se na vysokých školách objevují častěji hlavně v předvolebním období. Nejen tehdy, ale přece jen mnohem častěji, než jindy. Přinášejí přednášky a besedy na aktuální témata a samozřejmě reprezentují i svoji politickou stranu.

Dělají to bez přímé politické propagace, ale přece jenom jsou to političtí šéfové, známé osobnosti spojené s určitým politickým směrem.

Je správné pustit na akademickou půdu politiky? Vždyť akademická půda je prvoplánově nepolitická.

Jsem přesvědčený, že tito lidé do akademických poslucháren patří. Jsou totiž nejen tváří politiky. Jsou také těmi, kteří rozhodují o důležitých věcech, které se týkají nás všech. Mnohdy jsou to lidé s velkými odbornými zkušenostmi či vědomostmi. Tady již není řeč o politice, tady se hovoří o společenských tématech, které se nás všech, a také studentů a akademických pracovníků významně dotýkají. Studenti se o jejich přednášky zajímají a kultivují na nich své společenské i lidské postoje.

Vedle politiků se na akademické půdě objevují odborníci z různých profesí. Ti také často reprezentují různé významné instituce a přinášejí s sebou nepřímou propagaci např. banky, veřejné či politické instituce, firmy. Pokud tedy tím prvním plánem je aktuální nebo domluvené téma, potom není o čem diskutovat.

V současné době přibývá k výše uvedeným důvodům ještě jeden navýsost aktuální. Celosvětová ekonomická krize nás jen tak rychle neopustí. O jejím řešení v naší republice budou rozhodovat právě ti, které nemáme do škol pustit? My všichni chceme vědět, co bude, nebo alespoň co by mohlo být. Oddělovat společnost od školy zkrátka nejde.

Již před lety to řekl básník Egon Bondy v jedné Hrabalově povídce. „Nejen že jde s námi ten, kdo s námi nejde, ale jde s námi i ten, kdo jde proti nám, protože nikdo se nemůže odpárat od epochy.“

Nadcházející Velikonoce, které patří mezi  nejstarší a nejvýznamnější křesťanské svátky mne přivedly na myšlenku, jak tento svátek, který se stále udržuje zejména na venkově, oživit a vnést do této tradice nové a aktuální prvky, které by zaujaly celou naší společnost.  Pochopitelně, že s trochou nadsázky a v odrazu aktuálního politického dění jsem si řekl, že oslavy zmrtvýchvstání ukřižovaného Ježíše Krista, představují jistou naději, kterou v dnešní době všichni zejména v souvislosti s naší domácí politickou scénou  postupně ztrácíme.  A tak mne napadalo, že by bylo rozhodně zajímavé, pokud by pomlázku do rukou dostaly pro změnu ženy a vyplácet by se začali naši politici.  Jak se totiž ukazuje, volby nejsou dostatečným nástrojem k tomu, aby politikové začali svoji práci, za níž jsou placeni daňovými poplatníky, brát vážně, a že by proto jelita, která si zejména dívky odnášejí z velikonočních svátků, zasloužili právě zejména naši poslanci a další vrcholní představitelé státní správy a samosprávy naší země.  Ženy, které by měly právo vyplácet politiky, jsou pak zárukou, že by se tato inovovaná tradice nezvrhla v masakr, ale že by šlo skutečně o tradici, která se týká poctivého odměňování politické reprezentace. Jako-li nechci dehonestovat Velikonoce, tato myšlenka mne zaujala, a proto jsem si dovolil navrhnout i malou koledu, která je v mém případě zaměřena na Vysočinu, v níž působím jako starosta Moravských Budějovic:

Hody, hody, doprovody, dejte menší daně, větší příjmy. Hodně práce pro Vysočinu, Český zboží, žádnou Čínu.  Nejsem žádný básník a myslím si, že podobných a mnohem trefnějších říkadel by mohlo vzniknout nekonečně mnoho, neboť naše domácí politická scéna je vděčnou a dovolím si říct, že i věčnou inspirací. Pochopitelně, že jako komunální politiky, bych sám byl rovněž terčem rozhořčených kolednic, ale proto, že právě jako komunální politik mám na rozdíl od poslanců, ministrů a senátorů každodenní kontakt s občany,  se jejich  názorů nebojím.  

Myslím si tedy, že poněkud inovované Velikonoce by mohly být dobou příležitostí, kdy by mohly legálně ženy symbolickou pomlázkou říci svým zákonodárcům, co si o jejich počínání myslí. Bylo možná úsměvné sledovat, jak by se většina politiků schovávala. Mnozí by jistě pregnantně vysvětlovali, jak nemohou nastavit své pozadí, protože jsou pracovně zaneprázdněni apod.  

Osobně jsem přesvědčen, že mnohým politikům schází k dosažení jisté jejich profesionální úrovně právě osobní kontakt s realitou, kterou však sami vytvářejí. Pokud by ale  museli se svojí kůží jít tzv. na trh, pak by si mnozí jistě rozmysleli, zda mají pracovat pouze pro sebe a své kapsy a nebo zda mají pracovat pro ty, kteří je platí a kteří je jednou ročně také mají právo řádně „vyplatit“ pomlázkami. Pochopitelně, že má představa takových Velikonoc je nereálná, ale myslím, že stojí zato tuto myšlenku rozvinout. Umím si docela živě představit, jak by dostal  na „zadek“ např. pan Paroubek, pan Topolánek, nebo řada poslanců, o nichž vlastně  nikdo nic neví. Navíc by tato má inovace opět vnesla život do našich velkoměst, kam by se jistě sjížděla za účelem řádné „odměny“ značná část našich občanů. Pikantní by mohlo pak být i to, že by každý politik musel za své vyplacení řádně poděkovat a obdarovat kolednice vlastnoručně účelným mazancem. V případě mnohých z politiků by to tak bylo poprvé a možná naposledy, kdy by skutečně udělali něco pro lidi.  

Aby se však  neřeklo, že  navrhuji něco, čeho se sám obávám, tak možná zavedu tuto tradici u nás v Moravských Budějovicích, kde jsem starostou a kde mě názory našich spoluobčanů zajímají. Pokud to však odskáču za všechny politiky, tak si patrně několik týdnu nesednu…