Blog Jihlavských listů

Před pár dny začal rok, který je již předem ocejchován za rizikový, nejistý, kritický. Máme těmto předpovědím věřit? Ano i ne. Vždyť z rok starých odhadů nezůstal kámen na kameni.

Dnes se všichni shodují jen v tom, že nikdo nic s určitostí neví, ale zároveň se předbíhají v temnotě scénářů nadcházejících týdnů. Komu tedy věřit? Bankéřům, politikům, novinářům nebo snad věštcům a kartářkám? Myslím, že nejvíc sami sobě. Na nás totiž záleží, jakých dvanáct měsíců prožijeme.

První lednový den byl výjimečný ještě v jiném ohledu, než je výčet změn a obav. Obraz lodi obložené květinami, která zvolna plula po Labi směrem k Ústí, byl archetypem loučení se zemřelým. Zesnulý Václav Havel ani v těžkých dobách neustupoval ze zásad a principů, kterým věřil. Naopak, důvěřoval jim a zasazoval se za ně bez vidiny výhod či zisku.

Právě tento odkaz považuji za inspirativní v roce, o kterém je nyní těžké dopředu cokoli napsat. To, co jsme v dobrých časech měli za smysluplné a užitečné, bychom v těch nejistých neměli opouštět. O tom, zda nový rok bude rokem dobrým, totiž nerozhodnou jen vnější okolnosti, ale podstatnou měrou my sami. Nepodléhejme „blbé náladě“, která se může snadno šířit.

Zasedání Senátu na začátku srpna nemělo být původně příliš složité a pro média tématicky příliš zajímavé. Situace se změnila poté, co byly mezi projednávané body zařazeny petice „Zachraňme Šumavu“ a petice „Za záchranu a zachování populace kamzíka horského v pohoří Hrubého Jeseníku pro příští generace“. Od tohoto okamžiku bylo jasné, že minimálně projednávání těchto dvou bodů bude velmi sledované, a tudíž , že lze očekávat, že se neobejde bez většího počtu obsáhlejších vystoupení různé kvality.

Tak se také stalo a předpokládám, že zájemci se s diskutovanou problematikou mohli i díky jednání v Senátu podrobně seznámit.

Můj osobní názor na projednávání petic v Senátu je poněkud ambivalentní. Na jedné straně projednávání petic v Senátu umožňuje problém zviditelnit a silněji na něj upozornit, na straně druhé hrozí stupňování politizace řešeného problému a s tím souvisí možnost vzniku snah na potlačení vlivu odborných názorů. Z tohoto pohledu je otázkou, zda 10 000 podpisů je tou správnou hranicí, která po provedeném šetření stanovuje povinnost zařazení projednání petice na nejbližší schůzi Senátu.

Trochu ve stínu projednávaných petic došlo na srpnové schůzi Senátu k projednání novely Soudního řádu správního. V rámci projednávání novely tohoto zákona bylo také diskutováno ustanovení, které se týkalo kromě jiného i stanovení pravidel možnosti rušení územních plánů obcí a případně i zásad územního rozvoje krajů.

Společně se senátorem Petrem Víchou jsme v rámci jednání Senátu navrhli pozměňovací návrh, který zajišťuje stejné podmínky pro možnost rušení územních plánů nebo jejich částí bez ohledu na to, kdy tyto plány nabyly účinnosti. Tento náš pozměňovací návrh byl nakonec schválen napříč politickým spektrem významnou většinou senátorek a senátorů.

Zásadní přínos námi navržené změny spočívá v tom, že na rozdíl od minulosti, kdy bylo možné navrhovat rušení územních plánu v podstatě donekonečna, je nyní možné tyto návrhy podávat pouze nejvýše do tří let po nabytí účinnosti územního plánu.

Pokud by byl tento pozměňovací návrh přijat i v Poslanecké sněmovně, došlo by podle mého názoru k významnému posílení jistoty obcí a krajů, při plánování svého rozvoje, a tím i posílení stability jejich rozvoje. Na druhé straně tříletá lhůta je dostatečně dlouhá na to, aby mohly být případné účelově schválené územní plány nebo jejich části napadeny a třeba i zrušeny.

Jak jsem již naznačil, obhajoba tohoto pozměňovacího návrhu nás čeká v Poslanecké sněmovně zřejmě na začátku nebo v průběhu září 2011. Tak uvidíme, zda se i poslanci většinově přikloní k podpoře větší stability a jistoty obcí a krajů při plánování svého rozvoje.

Miloš Vystrčil, senátor, www.vystrcil.cz

(autorem článku je opět Kamila Hronová)

(můj blog má sloužit jako motivace k diskuzi. Na ty z Vas kdo chtějí jen slovně napadat a to bez věcního podkladu, jednoduše nelze reagovat.) 

Ze života blokádníka II. aneb zpátky v pekle

Krátce po sepsání a uveřejnění  první části zápisků z blokádnického života jsem na Šumavu odjela podruhé.Stejně jako  mnozí jiní jsem zjistila, že ta nejistota, co se asi děje na místě,  se nedala vydržet. Hlavou krouží pouze myšlenky typu: “jak to tam zvládají, kolik stromů zase padlo, atd.”  A tak jsem se sebrala a odjela na dalších osm dnů. Ovšem jak čas plynul a situace na místě se stávala stále vyhrocenější, jsem pocítila, že jsou moje zápisky zastaralé a musím psát dál. Chtěla bych totiž, aby byla společnost pravdivě informována o tom, co se na Šumavě odehrává.  Po několika dnech na Šumavě jsem totiž získala pocit, že jsem se ocitla v jakési paralelní realitě, kde zákon a právo naprosto přestaly fungovat. Kde platí jen arogance, korupce, brutální moc a právo silnějšího. Na místě jsou neustále porušovány všechny možné zákony a na naše protesty či citace zákonů policisté stereotypně odpovídají slovy : “O tom s vámi nebudu diskutovat.”  Tam, kde byla dříve klidová zóna, nyní stojí desítky aut, kolem pobíhají těžkooděnci a vyvlékají lidi ven z lesa. Jako bychom byli ve válce.

Náš nenásilný odpor policisty dráždí a tak den ode dne zvyšují brutalitu svých zákroků. Každý den je někdo mučen. Kupodivu se zdá, že jsou to častěji ženy. A že policisté každý zákrok natáčejí na kameru? Není nic lehčího než odehnat svědky, oběť obestoupit a vypnout kameru. A pak to může začít…

Velké pozornosti se ze strany médií dostává místním obyvatelům. “Chtějí prý zelenou Šumavu a bojí se o své domovy”.  Pokud bych je neviděla ve skutečnosti, tak bych pro ně měla pochopení. Trochu jiné je potkat je ve skutečnosti. Je to zfanatizovaný řvoucí dav, ve kterém nechybí zakuklenci a psi vzpínající se na řetězech. Zřejmě to nejsou lidé, kteří stojí o demokratické principy. Kromě nich je mezi místními samozřejmě mnoho normálních lidí, kteří jsou rozeštváváni mediální agenturou najatou parkem. Ta pilně tiskne propagační materiály proti nám a tvrdí, že jsou dílem všech místních obyvatel. Bohužel, ti kteří s tím nesouhlasí, raději mlčí. Ona ta jejich chalupa může také lehce shořet… Kam až je druhá strana ochotna zajít jsem poznala na vlastní kůži. Když jsme se vraceli z rozhovoru s novinářem na Modravě,  autu, které jsme chvíli nechali bez dozoru selhaly brzdy. Řidič to nějak zvládl. Já jen přemýšlím, zda to byla pouze pohrůžka nebo zcela vážně míněný pokus o vraždu?

Respektovala bych lidi, kteří mají opačný názor, ale jsou ochotni si poslechnout můj názor. Bohužel na Modravě se stalo to, že místní lidé vyhnali aktivisty, kteří si otevřeli informační stánek a chtěli diskutovat. Kde zůstalo právo na informace? Co to o těch lidech vypovídá?

Jedna z oblíbených frází místních je to, že jsme za naši činnost prý placeni.K tomu mohu říct jediné: Nevím, za kolik peněz by byl někdo ochoten se nechat mlátit, ponižovat a vystavovat nebezpečí. To může člověk dělat jenom z přesvědčení.

Ze všech stran obklopen záští, pomluvami a konfrontován s bezvýsledností svého snažení chvílemi člověk ztrácí víru ve smysl svého úsilí. V jednom takovém momentu mi pomohli Slováci. Slovenští Vlci. Přijeli nám oplatit pomoc  z dob blokády v Tatrách před několika lety, kde bylo ke konci více Čechů než Slováků. Říkali se přesvědčeím: “Naše blokáda trvala 56 dnů a pak jsme ji vyhráli. A přijeďte se teď podívat a porovnat  místa, kde jsme to ubránili a místa, která byla vytěžena…”

Na Ptačím potoce však stále řvou motorové pily a stromy, nemocné stejně jako zdravé, padají k zemi.  Do celé záležitosti se vložila  evropská komise a požaduje vysvětlení. Myslet si, že ale zasáhne včas a zastaví ilegální kácení, by bylo naivní. Mojí nejhorší představou je to, že budou všechna cenná místa Šumavy vykácena a potom  nám evropská komise uloží pokutu , kterou my všichni zaplatíme.  Za to, že jsme zničili evropsky cennou lokalitu. Místo, kde les měl šanci změnit se v prales.

 Do konce života budu nenávidět zvuk motorových pil.

Z prostředí, které připomíná bojiště,  mě vytrhl jednodenní výlet po modravských rašeliništích, který vedla jedna z vědkyň stínové rady parku,  RNDr Ivana Bufková, PhD. Úžasná žena, která zřejmě zná na Šumavě každý strom a každý kámen.  Naše trasa vedla neznačenými cestami, přes rašeliniště, potoky  a lesy. Viděšla jsem mnnoho úseků uschlého lesa, ale neviděla jsme žádný takzvaný “mrtvý les”. Tam, kde staré stromy uschly, dole už raší nový život – bohatý a přírodě blízký.  Přemýšlím, proč vlastně lidem tak vadí pohled na suché stromy. Nabízí se paralela s vytěsněním smrti v naší západní společnosti. Smrt je tabu, umírající člověk patří do nemocnice, doma na očích ho mít nechceme.

Obzvláště brutální policejní zákrok se odehrál ve čtvrtek 4. srpna na místě, které jsme nazvali Osvětim. Je to již 3-hektarová stále se rozrůstající holina. Ano, motorovou pilou vzhůru k zelenějším zítřkům. Policisté nás brutálně vyvlékali z lesa, pouta se zařezávala do rukou a vláčení za vyvrácené ruce mi matně připomnělo středověké čarodějnické procesy. Kolemjdoucí policista prohodil: “Nechce jít, svině?” Jatka stromů a jatka lidí…

A uprostřed všech těchto hrůz se náhle začíná odehrávat něco úžasného.  Zastrašování a týraní lidé se narovnávají a odhodlaně říkají. “Mě nezlomí”.  A přitom to nejsou žádní profesionální bojovníci.  Je to učitelka, zahradník či student ekologie. Po prožitém strachu a utrpení vstávají silnější než byli a já poprvé v životě chápu, co to je za sílu, která umožňuje lidem přežít všechny hrůzy. Která po celé dějiny lidstva umožňovala lidem jít s odvahou na smrt, protože se odmítli vzdát své pravdy. Ohromná duševní síla, kterou nemůže žádná brutální síla zlomit. I já jsem v sobě objevila potenciál, o kterém jsem dříve nevěděla  a mohu upřímně říct, že už vím, že jsem kvůli své pravdě schopna vydržet téměř všechno. A ta pravda zní: V Národním parku se nekácí kvůli kůrovci. Kácí se tam proto, aby ho developeři mohli rozkrást.

Dovoluji si zakončit parafrází mých původních zápisků :  Jsme vyčerpaní, špinaví, promoklí, mnozí z nás i zbití… a opravdu neustoupíme.  

Korupce, boj proti korupci, korupční prostředí není zdaleka jenom tématem a problémem České republiky. Důkazem tohoto tvrzení je fakt, že do organizace zadávání veřejných zakázek a s tím spojenými pravidly se rozhodla vložit i Evropská unie.

Při zasedání Senátu v první polovině června 2011 se při projednávání bodu Zelená kniha o modernizaci politiky EU v oblasti zadávání veřejných zakázek: „Směrem k efektivnějšímu evropskému trhu veřejných zakázek“ rozvinula zajímavá diskuse, která opět obnažila dlouholetou vzájemnou neslučitelnost a střety některých cílů EU.

V zelená knize (tzv. Green Paper) veřejných zakázek pokládá Evropská komise celkem 114 otázek a snaží se tak zmapovat hlavní „evropské“ problémy při zadávání veřejných zakázek.

Asi nikoho příliš nepřekvapí, když napíši, že cílem Evropské komise je zadávání veřejných zakázek zjednodušit, modernizovat, učinit pružnější a zajistit zvýšení účinnosti vynakládání veřejných prostředků. To si určitě přejeme všichni nebo alespoň většina z nás a budeme Evropské komisu při její bohulibé činnosti v tomto smyslu držet palce.

Zároveň ale a to považuji za varovné a v protikladu s předchozími cíli, chce Evropská komise změnami zadávání veřejných zakázek napomoci realizaci politice inovací, udržitelného rozvoje a dalších politik prosazovaných v rámci strategie EU 2020.

Ne že bych měl něco proti dlouhodobému a ještě k tomu inteligentnímu růstu, ale osobně jsem přesvědčen, že v rámci zadávání veřejných zakázek nelze jako kritéria hodnocení zavádět například hodnocení toho, do jaké míry uchazeč podporuje inteligentní růst, udržitelnost nebo třeba boj proti oteplování.

Snahu používat způsoby zadávání veřejných zakázek a způsoby jejich hodnocení jako politický nástroj nepovažuji za správnou a věřím, že Evropská komise od tohoto záměru nakonec ustoupí.

Miloš Vystrčil, sená­tor, www.vystrcil­.cz

Socialismus se vrací. Jen tak lze vysvětlit ubohý krok vlády, která ignoruje už i základní práva obyčejných lidí. Moc dobře si vzpomínám na první dny po 17. listopadu 1989. Komunisté se stále ještě domnívali,že mají situaci pevně v rukou a chystala se generální dvouhodinová stávka. Soudruzi ve vládě vyhrožovali nelegálností stávky. Tvrdili, že způsobí nedozírné škody na našem hospodářství a snažili se jí zabránit všemi úskočnými prostředky. Nicméně se jim zabránit stávce nepodařilo a sametová revoluce se mohla úspěšně rozběhnout.

Současná údajně pravicová vláda uvažuje a jedná naprosto stejně, jako ti staří soudruzi z dob konce totality. Právo na stávku je jedna ze svobod, které jsme si sametovou revolucí vybojovali a u nás tuto svobodu využíváme narozdíl od našich západních sousedů jen málokdy. Přesto se současná vláda k plánované stávce staví jednoznačně komunisticky. Tvrdí, že dojde k obrovským škodám na národním hospodářství. Vyhrožuje nelegálností stávky a na rozdíl od komunistických mocipánů ještě přidala vyhrůžky na ekonomickou likvidaci odborům. Jen tak lze vysvětlit podání žaloby Kalouskova ministerstva na konání stávky a soudní předběžné opatření v kombinaci s vyhrožováním případnými žalobami na náhradu škody. Oficiálním důvodem zákazu stávky je tvrzení, že stávka musí být ohlášena 3 pracovní dny předem a nikoliv 3 kalendářní. Každý, kdo čte noviny sice o stávce věděl nmohem dříve, ale to prý nebylo oficiální. K tomu Nečas s Kalouskem přidali úskok s předáním soudního rozhodnutí do rukou odborů tím, že si odbory pozvaly na sobotní mimořádné jednání vlády, kde už čekala justiční stráž s papírem v ruce. Jinak by rozhodnutí platilo až v pondělí, tedy pro vládu pozdě. Nic jiného než podraznické chování to být nemůže.

Ironií je, že komunistům šlo tehdy o hodně, což se o současné vládě říci nedá. Metody, myšlení a způsoby mají však stejné. Současná vláda není pravicová, není reformní, není schopná ani moudrá a už vůbec ne protikorupční. Bohužel je jen ubohá. Nic víc.