Blog Jihlavských listů

Archív rubriky ‘Politika’

Píšova show

Petr Klukan | Úterý, 18. 9. 2018 v 11:57

Dokonalé, skvělé, úžasné, velkolepé, promyšlené, nápadité, chytré, za srdce chytající… Sobotní akce k 100. výročí republiky na jihlavském náměstí se povedla. Ne povedla, ale doslova strhla a okouzlila! Koncerty, dobové rekvizity, nápad se stromem Vysočiny, století promítnuté na radnici, moudrý text, železné kyvadlo času, z něhož se vytvořila osmička a posléze dvě nuly…člověk to ani vstřebat vše najednou nemohl a určitě si odnášel svíravé pocity z vyobrazených let 1939, 1948 i 1968…a radostné a uvolňující z roku 1989. A pak bezprostřední video dětí a narozeninový dort. Dojemné, nostalgické, pravdivé, včetně snímků promítaných na Prior.

Úžasná show, napsal kdosi na sociální síť, a já bych dodal, že vůbec ne laciná, jak některé show bývají, ale důstojná a poučná, která z mysli neutekla po jejím skončení. Oslavy výročí bývají různé, tuto těžko kdo na Vysočině překoná. Dokázal by to snad jen jeden člověk: sám Petr Píša, který je podepsán i pod tou sobotní.

Jihlava je boží!

Eva Nováková | Pátek, 14. 9. 2018 v 12:59

Toto jednoduché zvolání může evokovat mnoho významů a každý si v něm může najít to své. Někomu připomíná bránu Matky Boží, jiný v něm hledá duchovní rozměr našeho města. Pro mě osobně znamená to, že Jihlava je skvělým místem pro život.

Když jsem se sem před třemi lety stěhovala, znala jsem Jihlavu jen z Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu. Tak nějak jsem si představovala, že festivalový týden asi neodráží realitu všedního dne a plánovala si, jak budu po večerech vyšívat a učit se cizí jazyky. Z omylu mě vyvedlo hned prvních pár dnů a týdnů strávených v Jihlavě. Po Dni Charity, kdy náměstí zaplnily rodiny a přátelé dětí, které vystupovaly na pódiu, následovala otevíračka nového klubu Bezvědomí a Veganské hody, organizované skupinou dobrovolníků, z nichž většina ve volném čase vaří pro lidi bez domova.

Jsou to právě oni, kdo mi ukázali, že Jihlava žije. Dodnes se trochu červenám, když si vzpomenu, jak museli poslouchat dotazy mých pražských kamarádů: „A co ty v té Jihlavě vlastně děláš? Není tam mrtvo?“ Přiznám se, že jsem jim zprvu neodporovala. Pak jsem si ale uvědomila, že to jsou místa jako kino Dukla, divadlo DIOD nebo jihlavské náměstí, které by nám mohl závidět leckterý Pražák. Z Prahy jsem odjížděla s tím, že těch 10 akcí denně, které se tam konají, není ani možné stíhat. V Jihlavě už se začínám cítit podobně.

Filmové kluby, kurzy akrobacie na šálách, komunitní akce, divadelní představení na netradičních místech, městské hry, skvělé kavárny a různé skupiny aktivních lidí. To je jen zlomek toho, co Jihlava nabízí. Pestrá kultura za přijatelnou cenu a možnost realizace vlastních projektů – to byly vedle práce důvody, proč jsem si Jihlavu zamilovala. Práce v Charitě mi ukázala i problémy, se kterými se zdejší lidé potýkají. Naučila mě pokoře, porozumění a dala mi odhodlání zapojit se do jejich řešení na systémové úrovni. Jihlava mě v mnohém obohatila a cítím, že je čas jí to vrátit.

Svým dalším působením v Jihlavě bych chtěla přispět k tomu, aby se radnice otevřela lidem. Pro rozvoj města je zásadní, aby se jeho občané mohli zapojit do rozhodování, například formou participativního rozpočtu nebo účastí v komisích. Město by také mělo aktivně podporovat projekty nadšenců, které přispívají k lepšímu životu v Jihlavě, posilovat sociální soudržnost a budovat kapacity dostupného bydlení tak, aby se na dění v Jihlavě mohli podílet i ti, kdo dnes řeší spíše existenční problémy.

Jak říká jedna skvělá žena: “Jihlava je nový Berlín, jen o tom ještě neví.” Jenom společně dokážeme rozvinout potenciál Jihlavy a udělat z ní místo k životu pro každého.

Oči pro pláč

Petr Klukan | v 9:32

Krach stavební firmy PSJ vypadá hrozivě a dopad bude mít velký. Některé zakázky se zastaví nebo zpozdí, a také fotbalový klub Vysočina se bude potýkat s financemi, protože ještě nedávno prvoligový klub stál a padal především s PSJ.

Značka PSJ přesto bude fungovat dál. Je to totiž velké uskupení firem, a do konkurzu půjde jen PSJ, a.s. Vždyť před lety obdobně krachla PSJ Jihlava. Komu tedy zbydou oči pro pláč? Hlavně věřitelům, malým firmám, kterým PSJ dlužilo a dluží. Ty už se peněz asi nedočkají.

PSJ a její vedení však bude v podnikání pokračovat. V ostatních firmách koncernu, nebo nové PSJ Concrete, kterou založili v loňském roce. Pro velké hráče totiž krach jedné z firem není existenční. A když vycítí konec, to zdravé zachrání a to špatné nechají utopit.

Euro je jednosměrná ulice

Pavel Paulát | v 2:17

Smlouva o fungování EU je napsaná tak, že eurozóna je jednosměrnou ulicí. Dá se do ní vstoupit, ale už se nedá z ní vystoupit (všiměte si této stupidity-uzavřu smlouvu, která je výhodná pouze pro jednu stranu).

Tyto smlouvy zakazují státům, které jednou vstoupily do eurozóny znovu zavést vlastní měnu. Jde sice vypovědět samotnou Smlouvu o EU, tím by ale skončila nejen povinnost mít euro, ale skončilo by i celé členství země v Evropské unii.

Výjimku ze zavedení eura si vyjednat musíme

Dokud nebudeme mít sjednanou výjimku, která bude vepsána ve smlouvě, má Evropská unie bohužel právo kdykoliv rozhodnout o tom, že se v České republice zruší koruna a zavede euro.

Lez vyjednat výjimku? Ano, ale aby výjimka byla platná, musí být napsána ve Smlouvě o fungování EU. Tuto smlouvu měnit lze, už se i několikrát měnila. Změnu ale musí vždy schválit všechny členské státy. Změna smlouvy tedy není jednoduchá, není ale ani nemožná. Záleží tedy hlavně  na naší vládě, jestli návrh takové změny předloží.

Žádná česká vláda dosud v Bruselu požadavek na takovou změnu smlouvy nepředložila.

I když se několik unikátních příležitostí k prosazení této výjimky naskytlo.

První promarněná příležitost – Smlouva o přistoupení k EU

První příležitostí, kdy bylo možné vyjednat výjimku ze zavedení eura pro Českou republiku, bylo uzavření samotné Smlouvy o přistoupení České republiky k EU. Takto si třeba sjednala výjimku při sjednávání smlouvy o členství v EU  Velká Británie v roce 1992. Ke Smlouvě o fungování EU se přidal protokol č. 15 o Velké Británii, kde se říká:

„Pokud Spojené království Radě neoznámí, že má v úmyslu přijmout euro, není povinno tak učinit.“

Britové by vůbec nesouhlasili se smlouvou, kdyby jim ostatní odmítli tuto výjimku dát.

Druhou výjimku po Velké Británii má v Evropské unii Dánsko. Dánsko si prosadilo změnu smlouvy až dodatečně. Na rozdíl od britské vlády dánská vláda původně výjimku nepožadovala. Jenže v Dánsku rozhodovali o Smlouvě o Evropské unii lidé v referendu. Dánským voličům se ovšem nelíbilo, že by Dánsko muselo zrušit dánskou korunu a zavést euro. Proto v referendu 2. června 1992 smlouvu odmítli.

Dánská vláda pak dodatečně sjednala pro Dánsko stejnou výjimku, jakou měla Velká Británie. Do Smlouvy o EU se přidala věta:

„Postup uvedený v článku 140 Smlouvy o fungování Evropské unie umožňující zrušení výjimky ze zavedení eura může být zahájen jen na žádost Dánska.“

S touto výjimkou Dánové napodruhé Smlouvu o EU schválili.

Evropská unie nemůže v Dánsku zavést euro. Dánsko může zavést euro, jen když bude samo chtít.

Když vyjednávala v roce 2003 česká vláda pod vedením premiéra Vladimíra Špidly podmínky přistoupení České republiky k Evropské unii, byl hlavním Špidlovým vyjednavačem Pavel Telička. Špidlova vláda si ale nechala nadiktovat podmínky vstupu do EU od Evropské unie. Výjimku ze zavedení eura, takovou, jakou měla Velká Británie a Dánsko, ani Špidlova vláda nepožadovala. Vláda pak předložila Smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii veřejnosti, a ta ji v referendu schválila.

 

 

 

Děti a město: Vraťme dětem živý svět!

Vít Zeman | Čtvrtek, 13. 9. 2018 v 18:14

“Ráda bych na hřišti zůstala o něco déle. Stačilo by, kdyby tu byl stín, nebylo tu tolik větrno a kdyby tu bylo pítko. Jsem za naše hřiště ráda, ale mám tři děti, každé jinak staré, a pro každé z nich je tu jen jedna atrakce. Potřebuji hřiště, kde můžu strávit celé dopoledne a vím, že se děti nezačnou po třiceti minutách nudit. Kéž by tu bylo trochu normální přírody.”

V srpnu jsem se rozhodl navštívit dětská hřiště v Jihlavě. Je to téma, kterému se věnuji profesně, ale prostory pro děti a jejich rodiče mě zajímají i jako otce. Jsem z generace, která si hrála na ulicích a ke hře využívala vše, co bylo zrovna po ruce. Stavěli jsme bunkry, hráli na schovávanou a lezli po stromech. Při pohledu na současná typizovaná hřiště se nemohu ubránit pocitům nostalgie a otázkám, zda jako dospělí dokážeme navrhnout místa, která budou děti bavit, rozvíjet a zároveň budou bezpečná.

V úvodu jsem použil citaci maminky, se kterou jsem se při prohlídkách hřišť potkal. Vyjadřuje jak potřeby rodičů, tak i jejich dětí, kterým jsou hřiště primárně určena. „Rád bych byl venku, ale s jednou prolézačkou mě to dlouho nebaví. Potřebuji trochu nebezpečí a ne tupou klouzačku. Chci lézt po stromě, nebýt chvilku vidět, schovat se, ponořit boty do vody. Dejte mi tekoucí vodu, do ní pár pulců a budu tady celé dopoledne. Kéž bych si mohl hrát na smetišti.“ Podobné věty zaznívají v zahraničních výzkumech přímo od dětí.

Co je tedy jádrem oživení dětských hřišť a dalších prostor, které mají sloužit celým rodinám?

Politici se často spokojí s ujištěním, že nová hřiště vyhovují evropským standardům a normám, a jsou především bezpečná. Našim sídlištím tak dominují typizovaná hřiště, oplocená a zářící všemi barvami. Již na první pohled je však patrné, že nenavazují na okolní prostory města, nabízejí jednotvárnou hru a nezahrnují přírodní prvky. Pro tato hřiště je charakteristické, že jim chybí nabídka takzvaného přijatelného rizika.

Prostředí současných hřišť děti izoluje a neumožňuje jim účastnit se okolního dění ve městě. Děti potřebují místo, kde se mohou potkávat se svými vrstevníky a zároveň potkávat i jiné generace dětí – tedy místo, kde mohou vytvářet vztahy.

Pro každou venkovní hru je důležitý kontakt s přírodou a přírodními živly. Pro děti ve městě je zásadní, aby se v okolí svého bydliště mohly seznamovat s prvky blízkými přírodě, ať už to je ve veřejném prostoru, v parcích nebo na školních zahradách. Je pro ně důležitý bezprostřední kontakt – s vegetací, vodou, ohněm, zemí i se zvířaty. Například strom, na který se dá vylézt, umožňuje dětem získávat nové zkušenosti a posouvat své dovednosti.

Máme-li motivovat děti k tomu, aby trávily více času venku, musíme je pochopit a naslouchat jim. Pochopit jejich touhu zdolávat nebezpečí, vytvářet si vlastní svět a občas se do něj schovat. Pojďme jim to s přijatelným rizikem nabídnout. Dopřejme rodičům komfort dětských parků, kde kromě toalet a pítka najdou i stín. Začněme stavět taková hřiště, kde dítě s matkou nebo otcem najde zábavu na celé dopoledne.

Věřím, že pokud budou mít děti možnost trávit kvalitní čas venku, v místě, kde najdou inspiraci pro samostatný pohyb, pro zábavu i dobrodružství, vzroste u nich touha upřednostňovat reálný svět před tím virtuálním. Prvním krokem je změna našeho přístupu.




© 2008 Parola s.r.o.