Blog Jihlavských listů

Archív rubriky ‘Nezařazené’

O vznešených hodnotách, které mohou přinést staří lidé společnosti

Ján Lauko | Čtvrtek, 21. 6. 2018 v 18:39

Stáří přináší mnoho problémů. Jak fyzických, tak  psychických. No a jedním ze zásadních psychických problémů bývá to, že mnozí staří lidé se po ukončení svého aktivního života nedokážou dlouhodobě vypořádat se silným pocitem zbytečnosti. S pocitem, ještě navíc podporovaným charakterem současné doby, která vidí celý smysl lidského bytí jedině v schopnosti vytváření materiálních hodnot. Je pak samozřejmě snadno pochopitelné, že pokud někdo tuto schopnost ztratí, cítí se zbytečný. Cítí se na obtíž. Cítí se, jak se říká, už jenom do počtu. Toto trápí mnohé staré lidi a vnitřně jich to užírá.

Vše je však ve skutečnosti úplně jinak a dokonce také zcela nemocný člověk, odkázán na cizí péči, může být za určitých okolností pro náš svět a naši planetu mnohem užitečnější, než tisíce lidí v nejproduktivnějším věku.

Tyto skutečnosti jsem si velmi silně uvědomil při slovech jistého starého člověka, kterého opravdu hluboko trápilo, že je už jenom do počtu. Ale co když právě on patří do počtu spravedlivých, kteří světlou hodnotou své spravedlnosti stále udržují opodstatnění trvání lidské existence a bytí na naší planetě?

Naše planeta, ale v širším kontextu také celé naše univerzum je totiž velkým jevištěm boje dvou protichůdných sil. Síly Světla a síly temnoty. No a každý z nás, jednotlivců, se svými postoji, myšlením, hodnotami a jednáním vždy zařazuje do první, nebo do druhé kategorie.

Jinými slovy řečeno, vždy se stáváme buď služebníky Světla, nebo služebníky temnoty. Vždy se musíme nakonec rozhodnout, na kterou stranu se přidáme, protože na obou židlích se dlouhodobě sedět nedá. Vždy totiž musíme tak, jak se píše, pouze „jednoho z těchto dvou pánů milovat a druhého nenávidět“. No a to, na kterou stranu se přidá většina lidí, většina národa a většina světové populace pak formuje konkrétní osud každého jednotlivce, každého národa, nebo celé naší planety.

Pokud se tedy většina z nás rozhodne pro Světlo a jeho hodnoty, budeme určitě kráčet ke světlé budoucnosti. Pokud se ale rozhodneme pro temnotu a její hodnoty, čeká nás nevyhnutelně temná budoucnost.

Světlem a jeho hodnotami je spravedlnost, ušlechtilost, dobro, nezištnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, úcta, čestnost, mravnost, vnitřní čistota a v reálném životě žitá duchovnost.

Temnotou a její hodnotami je nespravedlnost, zlo, bezohlednost, nečestnost, lež, podvod, chamtivost, kariérismus, nemravnost, vnitřní nečistota, formální duchovnost, ale také bezmyšlenkovitost, konzum, plytkost a nízký materialismus.

Většina lidí našeho světa se svou hodnotovou orientací dobrovolně rozhodla kráčet cestou temnoty a proto svůj osobní osud, osud vlastního národa i osud celé naší planety směřují do temnoty. Do temnoty zničení! Do temnoty a zkázy naší planety, ale i do absolutního konečného rozkladu vlastní osobnosti. Toto musí být jasné každému, kdo žije v současném světě a vnímá jeho základní hodnotové směřování.

No a za situace, kdy si většina obyvatelstva světa vybrala cestu temnoty, směřující ke zničení, je nesmírně cenný každý člověk, jednotlivec, který si naopak svou celkovou životní orientací zvolil cestu Světla. Cestu pozitivních, konstruktivních a budujících hodnot dobra, které drží náš svět a zabraňují jeho totálnímu zhroucení.

Bez těchto lidí by se už totiž muselo všechno dávno sesypat, protože oprávněnost existence života a bytí na každé planetě je podmíněna pouze zachováváním konstruktivních a budujících hodnot Světla. Bez nich ztrácí oprávnění své existence jakýkoli život a jakékoliv bytí. Bez nich musí proto vše nevyhnutelně samovolně směřovat do zkázy a sebe destrukce.

Pokud ho od ní nezadržuje odpovídající počet spravedlivých!

Neboť jedině tento, relativně malý počet spravedlivých drží při životě i naši planetu a zabraňuje zániku všeho, co se na ní nachází. Taková je žel realita, aniž by si její nesmírnou závažnost uvědomovala většina lidí, sloužících temnotě.

Pokud se ale máme vrátit zpět k našemu tématu o starých lidech, kteří se cítí být zbyteční a už jenom do počtu, měli by si hluboko uvědomit, že vůbec nejsou zbyteční a vůbec nejsou do počtu, pokud svou celkovou životní hodnotovou orientací patří právě do toho počtu spravedlivých, kteří drží naši Zemi a zabraňují jejímu zániku. A to je nesmírně cenné! To totiž přináší Světlo na Zemi! A toto Světlo rozhání temnotu, která by se jí chtěla zmocnit úplně.

Proto není zbytečný život žádného člověka, který je v tomto smyslu nositelem Světla. Ať by byl jakkoli starý a jakkoli nemocný. Nejvíce rozhodující kritériem kvality života a jeho skutečné hodnoty není totiž nic jiného, než právě míra Světla, kterou jsme schopni kotvit a zprostředkovávat svou existencí.

To je skutečná hodnota! To jsou skutečně hodnotní lidé! Jediný takový člověk, i kdyby byl jakkoli nemocný, nebo starý, je ve skutečnosti mnohem větším přínosem pro naši planetu, jako tisíce jiných lidí v produktivním věku, ponořených do průměrného, standardního sobectví své služby temným hodnotám.

Proto bylo také řečeno, že první budou poslední a poslední první. Neboť prvními ve světě temných hodnot se stávají především lidé, kteří sami tyto temné hodnoty preferují. Velká čest všem výjimkám!

Pravé hodnoty a tím pádem i opravdu hodnotní lidé jsou naopak našim světem odsouváni bokem, až na poslední místo, i když právě oni jsou ve skutečnosti těmi prvními. Prvními v linii Světla, dávající ještě opodstatnění životu na zemi. Jsou prvními, protože jsou skutečně lidmi! A lidskost, pravé lidství člověku propůjčuje pouze jeho úsilí o hodnoty Světla.

Tam totiž, kde tohoto úsilí není se postupně ztrácí také lidskost, až se nakonec ztratí úplně. Pak zůstane už jenom živočich temných hodnot, stále více stahující do temnoty sebe samého i celý svět. Jedině vznešené hodnoty Světla mohou dát vysokou hodnotu každému člověku, který se na ně orientuje bez ohledu na to, jakého je věku.

No a právě k této vysoké metě, k této hluboké životní moudrosti by měl dospět na sklonku svého života, ve svém stáří každý člověk. Neboť jedině ten žil správně, kdo dospěl až sem, i když třeba v mladším věku určitý čas holdoval falešným hodnotám.

Není ale nic smutnější, když starý člověk na sklonku svého života nedozrál k takovémuto druhu moudrosti. Když nakonec zůstal pouze malicherným, hádavým, trvale nespokojeným a plným negativity, kterou vrší na svém okolí. Takovýmto způsobem se pak žel v jistém smyslu stává mnoho starých lidí opravdu přítěží. Ne však svým věkem, ani svou nemohoucností, ale svým ustavičně negativním duševním naladěním, bez pravé moudrosti. Tím se totiž přidávají k obecnému směřování našeho světa do zkázy úplně stejně, jako většina ostatních lidí v produktivním věku, vědomě nebo nevědomě sloužících temnotě.

Byl Kalousek skutečně otráven novičokem?

Jan Žižka | Neděle, 3. 6. 2018 v 1:43

Byli jsme v poslední svědky hned dvou bezmála zázraků. Skripal přežil útok jedem, který nikdo jiný ještě nepřežil, a novinář Babčenko ožil okamžitě po oficiálním oznámení, že byl zabit.

Jak se říká: bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak trapné a nebezpečné.

Jen pár lidí – naštěstí včetně prezidenta – si trouflo postavit se k těmto podivným kauzám čelem a ptát se po důkazech. Okamžitě byli obviněni ze všech zločinů, co si jen člověk dokáže představit.

Do kampaně proti M. Zemanovi se, jako obvykle, zapojil univerzální a břitký rétor ing. Kalousek. Po shlédnutí jeho vystoupení v ČT jsem si uvědomil, že i on se možná stal obětí útoku nervově paralytickými jedy.

Posuďte sami po shlédnutí jeho vystoupení. Naprostá neschopnost věcně odpovídat, třes rukou, rudé tváře, neustále grimasy. Vzhledem k tomu, že se u ing. Kalouska nedá předpokládat, že by byl opilý, i vzhledem k tomu, že jsme podle jeho slov obklopeni agenty, se mi zdá celkem pravděpodobné, že i on se stal terčem útoku. Důkazy sice nemám, ale prosím vás, k čemu důkazy.

Trafiky končí

Petr Klukan | Pátek, 18. 5. 2018 v 11:26

Trafiky k životu patřily jakoby odnepaměti. Kupovaly se v nich noviny, časopisy, cigarety. Alespoň ti starší si vzpomenou.
V těch stáncích na ulici lidé kupovali Rudé právo, Práci, Lidovou demokracii, nebo třeba okresní Jiskru. A k tomu jedny Marsky, Cleyky, Startky, Petry, nejlacinější Partyzánky a Lípy, nebo ty drahé Sparty v měkké či tvrdé krabičce. A samozřejmě i sirky a zapalovače, nebo tikety na Sazku či Sportku.

Takový stánek byl křižovatkou cest především v ranní době, kdy se šlo do práce, a odpolední, kdy se šlo z práce. Dřevěné boudy, za jejímiž skly se skrývaly nejen časopisy, ale i alkohol, žvýkačky, limonáda…
Zcela svébytnou trafikou byl v Jihlavě stánek naproti Tuzexu. Seděl v něm pan Lauer. Chodilo se k němu i o svátku, protože měl třeba i chleba. Nebo když jste zapomněli na svátek někoho z blízkých, bonboniéra a víno od Lauera zachránily rodinný klid. Protože ostatní obchody byly v neděli zavřené. To, co po revoluci dokázali Vietnamci, mít „stále“ otevřeno, s tím začal ještě před nimi pan Lauer.
I po Listopadu 89 trafiky zůstaly. Jen obsah novin v nich prodávaných se změnil. Ani v tisku už nevládla jediná strana, a časopisy i noviny se rozrostly o tituly dosud nebývalé. Ať už to byly humoristický časopis Trnky-Brnky, erotický Nei Report, nebo obrovské noviny Prostor.

Doba letěla, noviny vznikaly a zanikaly, ale stánky zůstávaly. Stále měly co nabídnout. Svůj sortiment rozšířily o videa, posléze DVD, paperbacky, mapy, jízdenky…
Konec stánků zapříčinil globální internet „zadarmo“, v jehož elektronických útrobách především mladí získávají informace i zábavu. A moderní a zdravé je nekouřit, takže se kuřivo ze stánků přestěhovalo do několika mála kamenných trafik, kde mají doutníky i cigarety lepší zázemí.

Zatímco císař Josef II. rozhodl, aby se prodejny tabáku (trafiky), který byl v Rakousku státním monopolem, přednostně přidělovaly válečným invalidům za služby prokázané v boji, současná doba invalidům nepřeje. Ti by si mohli ve stánku přivydělat, a cítili by se užiteční.

Babišova vláda však dbá především na výběr stokorunových nebo tisícových daní, protože honit uniklé miliony je nesrovnatelně těžší, a tak se rozhodla zahrnout do elektronické evidence tržeb i malé stánkaře. Ten Babiš, který v džungli devadesát let využil všech svých pák, známostí a „darů“ politikům, aby se stal nejbohatším a nejmocnějším. Jím zavedené EET tak stánkařům dalo poslední ránu do vazu.
Trafiky tedy mizí. Jejich pojmenování je spíše slyšet v souvislosti s politickou scénou, kdy se „trafiky“ udělují odloženým politikům. Možná že přidělení „trafik“ také chápou, jako v době císaře pána – za prokázanou a neochvějnou službu v boji, i když politickém. Lidé však takové „trafiky“ spíše vnímají jako protislužbu či legální úplatek.

Zatím končí a jsou odstraňovány jen ty opravdové trafiky – stánky o rozměrech malilinkatého pokojíku. Na chodníku po nich zůstává prázdné místo. Je to škoda, ale život jde dál a prázdnotu zacelí čas. Tu na chodníku, i tu v duši, po nostalgických vzpomínkách.

Západní způsob myšlení se hroutí. A spolu s ním také západ!

Ján Lauko | Čtvrtek, 5. 4. 2018 v 19:42

Není žádná náhoda, že v Čechách i na Slovensku se společnost výrazně polarizuje. Že se vytvářejí dvě skupiny lidí, stojící proti sobě až v nepřátelství.

Že jedni jsou za Zemana a druzí proti Zemanovi. Že jedni byli za protesty za slušné Slovensko a druzí zase proti nim. Že jedni jsou za Rusko a Putina, a druzí zase proti Rusku a Putinovi.

Ve všem tomto se skrývá něco zásadnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu totiž o vzájemné pnutí mezi dvěma typy myšlení a cítění, které úzce souvisí se současnou změnou charakteru vesmírného záření.

Toto záření totiž dosud podporovalo individualismus a racionálně analytické myšlení, příznačné pro západní svět. Odteď však začíná být vesmírem podporován východní typ myšlení a vnímání světa, postavený na intuitivnosti, spolupráci a kolektivním úsilí o dobro celku.

Celkem reálně se tyto tendence začínají stále viditelněji projevovat právě vzestupem Ruska a Číny, zatímco naopak na západě začíná celkem viditelně docházet k různým rozkladným, až sebe destruktivním procesům.

Takové je současné dění v hrubých rysech a my se nyní podívejme na celou věc trochu detailněji, protože jeho důsledky se bytostně dotýkají každého z nás.

Vývoj na naší planetě je univerzem řízen zcela konkrétním směrem, a tento směr je určován, nebo jinak vyjádřeno, doslova vynucován celkem konkrétním typem vyzařování vesmíru.

V minulosti žili třeba na naší planetě dinosauři a jiní ještěři. Existenci a rozvoj tohoto typu fauny, ale také flóry podmiňoval konkrétní charakter vyzařování univerza. Po čase se však toto vyzařování změnilo a vzalo vítr z plachet ještěrům, kteří byli do té doby vedoucím živočišným druhem. Jeho změna pro ně znamenala záhubu, avšak otevřela dveře možnosti plného rozvinutí nového vedoucího živočišného druhu, a sice savců. Tím došlo k zahájení dalšího velkého časového cyklu ve vývoji života a vědomí na naší planetě.

No a podobným způsobem to pokračovalo až do novověku, kdy opět nová změna vesmírného cyklu začala podporovat analyticko kritický a racionalisticko individualistický způsob myšlení. Všechny národy, které se dokázaly naladit na tento typ záření, byly s podporou univerza vynesené nahoru a staly se vedoucími. A byly to především národy západní. Jejich postupný, intelektuálně racionální vývoj začal středověkou učeností, prudce expandoval v renesanci, později v osvícenství, pak v technické revoluci, a nakonec vyvrcholil vědecko technickým rozvojem současného typu.

Západní racionalismus dal světu mnohé nové poznatky, objevy a vynálezy. Došlo k obrovskému rozvoji matematiky, fyziky, astronomie, mechaniky, filozofie a mnoha jiných odvětví. Šlo o období ve vývoji lidstva, které mělo svůj obrovský význam a posunulo nás výrazným způsobem dopředu v mnoha oblastech. Lidé se prostřednictvím svého analyticky racionálního myšlení stali doslova pány světa. A nejen doslova, ale zcela konkrétně se na absolutní vrchol vyšvihly právě národy racionalistické a technicky zdatné.

Tyto národy se však žel, na základě své převahy začaly vyvyšovat nad ostatní. Začaly se nad ně nadřazovat, začaly si je podmaňovat a zotročovat, protože zaostalejší obyvatelé jiných zemí jednoduše nedokázali svými luky a šípy čelit dělům a puškám dobyvatelů.

Ještě před nástupem velkého vesmírného cyklu, podporujícího západní racionalismus se dostalo celému světu důrazného upozornění, že vždy a za každé situace je třeba mít na zřeteli nejvyšší princip bytí, spočívající v úctě a lásce k bližnímu, jako k sobě samému. Poznání a uplatňování toho principu se totiž mělo stát jakousi záchrannou brzdou. Ta měla zabránit tomu, aby vedoucí národy světa nezneužívaly všeho toho, čeho mohly dosáhnout za podpory univerza. Aby toho nezneužívaly ve formě jakékoli nadvlády člověka nad člověkem, nebo národa nad národem. Neboť racionalismus, ničím nekorigován, má tendenci zvrhnout se právě k takovémuto zneužívání.

Žel národy, které byly univerzem vyneseny na vrchol nedbaly principu lásky k bližnímu, a proto svou nabytou moc zneužily ve formě kolonialismu, bezcharakterního uctívání peněz a kapitálu, rozpoutáváním válek, ekonomickým zotročováním národů, nebo jejich okrádáním o přírodní zdroje. Vedoucí národy upadly do dychtivosti po moci a vlivu, do bezuzdného užívání, do nemravných zvráceností a do mnoha jiných negativních věcí.

No a v současnosti dosahuje zvrácenost tohoto způsobu myšlení svého vrcholu. Pěkná slova o humanismu, demokracii, lidských právech a jiných ušlechtilých věcech se stala jen zástěrkou bezohlednosti, chamtivosti a geopolitických, nebo čistě ekonomických zájmů. Zástěrkou neovladatelné touhy po absolutní moci nad lidmi a národy, prostřednictvím jejich totálního zotročení, jako konečného cíle.

Avšak na vrcholu bodu již v současnosti absolutně zvráceného principu racionalisticky individualistického myšlení západního typu dochází k pravidelné cyklické změně vesmírného záření, která má posunout naši civilizaci opět o další krok vpřed v jejím vývoji.

Svět začíná být univerzem tlačen do nové kvality! Pokud totiž kdysi mluvil Kristus o lásce k bližnímu jako o možnosti, nový typ vyzařování vesmíru to nyní přináší jako požadavek! Jako nezbytný požadavek uskutečnění nového evolučního kroku ve vývoji lidské civilizace. Kdo tuto změnu charakteru vyzařování vesmíru zachytí a bude s ní kráčet v souladu, toho síly univerza vynesou na vrchol a budou ho podporovat.

Vesmírné záření začíná tedy podporovat snahu o kolektivní dobro a snahu o dobro celku, namísto předchozí individualizace. Začíná podporovat intuici a lidskost, namísto dosavadní racionality. Začíná podporovat spolupráci a rovnost, namísto dosavadního hierarchického nadřazování bohatých a mocných nad chudších a slabších.

Reálnou ukázkou těch dvou pólů, to jest starého a již zdegenerovaného způsobu myšlení západního typu a nového, konstruktivního, a na spolupráci založeného myšlení východního typu získáme porovnáním zahraniční politiky západu a Ruska. Ze strany západu jde stále jen o zastrašování, výhrůžky, agresivitu a neustále vyvolávání konfliktů, s křečovitou snahou za každou cenu udržet svou převahu a profitovat z ní. Na rozdíl od toho ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov mluví všude, kde jen přijde o spolupráci. Je přímo do očí bijící a jasně viditelné, jak západ sází pouze na provokaci a konfrontaci, zatímco východ usiluje o spolupráci.

Abychom ale dobře rozuměli, také princip rozvoje rozumové racionality byl ve vývoji lidstva potřebný a přinesl mu nesmírně mnoho užitku. Byl to nezbytný krok, ale protože žel nebyl předními národy světa, které zachytily toto vesmírné záření a dlouho kráčely v jeho podpoře, dostatečně razantně korigován principem lásky k bližnímu, dospěl nevyhnutelně až do zdegenerované podoby, v jaké ho známe dnes, třeba s jeho prosazováním gender ideologie, která kromě rodu mužského a ženského zná ještě dalších padesát rodů.

A podobných, vysloveně zvrácených prvků je v současnosti na západě velmi mnoho. Je očividný doslova až kolaps logického myšlení, když například příslušníci komunity LGBTI vítají imigranty, přičemž v zemi, odkud migranti přicházejí hrozí za homosexualitu trest smrti. A pokud by imigranti zavedli právo šaríja na území Evropy, hrozil by trest smrti homosexuálům také zde.

Nebo třeba skutečnosti, jdoucí přímo proti základnímu pudu sebezáchovy a sebeúcty, kdy se ozbrojení němečtí policisté dají zmlátit migranty jen proto, aby v případě adekvátní odpovědi na jejich násilnosti nebyli označení za politicky nekorektní, nebo za islamofoby.

Pokud jsme tedy na začátku mluvili o polarizovaní naší společnosti, velmi úzce to souvisí se všemi, výše uvedenými skutečnostmi. Jde totiž o střet mezi lidmi, ještě západního typu racionalistického myšlení, který má stále reálnou moc a opodstatnění svého dalšího trvání vyvozuje z toho, co dosud vytvořil, i když už v podstatě ztrácí vítr z plachet.

Na druhé straně barikády stojí lidé nového, intuitivního, na spolupráci a rovnosti založeného, východního typu myšlení, cítění a vnímání světa, jejichž začínají protlačovat do popředí síly vesmíru. A tyto síly budou tlačit do popředí každého jednotlivce, každého člověka, ale také každý národ, který se na ně naladí a začne jednat v jejich duchu. Je tedy jen čistě na nás, zda zachytíme tyto nové impulzy univerza a přizpůsobíme se jim, nebo se budeme stále křečovitě orientovat na to staré, které má zatím ještě velkou sílu a moc. A proto také mnoho přívrženců.

Ale tato moc se už hroutí! Už kolísá, protože ztrácí dosavadní podporu univerza, ačkoli se ještě z posledních sil snaží udržet dosavadní status quo. Rozpadající se moc západu se dostává do agónie, čímž se ale stává mimořádně nebezpečnou, protože nejvíce kope kůň, který se právě ve smrtelní agonii nachází.

Je to tedy celé jako z pohádky o dvanácti měsíčkách, kdy žezlo vlády drží v rukách určitou dobu vždy jeden z nich, a pak předá svou vládu druhému. A tak nyní také my žijeme v době, kdy musí racionalistický způsob západního typu myšlení, který přinesl světu mnoho dobrého, chtě nechtě nezbytně předat žezlo vlády do rukou intuitivního, o dobro celku a o spolupráci usilujícího způsobu myšlení východního typu.

Neboť to, co vytvořil západ dosud, představovalo určitý nezbytný stupeň vývoje lidské civilizace. Představovalo to určitý schod, na kterém naše civilizace stála dlouhá období oběma svýma nohama. Avšak nastává čas vyložit v přirozeném vývoji nohy na další schod, přičemž to staré a předešlé se nikde neztrácí. Odnášíme si to totiž sebou, jako nezbytnou a potřebnou součást našeho předchozího vývoje.

PS. Ono je v podstatě bezpředmětné rozlišovat mezi způsobem myšlení západního a východního typu. Ve skutečnosti totiž existuje jen myšlení konstruktivní, nebo nekonstruktivní. Jen myšlení, z hlediska dalšího evolučního vývoje naší civilizace perspektivní, nebo neperspektivní. Nerozhodují tedy žádné hranice, ani žádná národní omezení, protože představitele obou těchto typů myšlení můžeme najít v každém národě.

Zároveň však ale platí, že toho perspektivního a konstruktivního typu myšlení a vnímání světa se, vyjádřeno v procentech, nachází mnohem více na takzvaném východě a naopak, toho nekonstruktivního a neperspektivního mnohem více na západě.

No a zcela na závěr se ještě podívejte na tento krátký, desetiminutový dokument o vzhledu současné moderní Moskvy, který pravděpodobně nikdy neodvysílá žádná z našich nenávistně a protirusky zaměřených televizí.

https://www.youtube.com/embed/hZaN4jaQT_4

Maximálně kritický pohled na charitu, přijímání migrantů a ekologii

Ján Lauko | Čtvrtek, 1. 2. 2018 v 19:20

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil.

Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita.

Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami!

Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější?

Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní?

Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky?

Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně.

Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci.

Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita.

Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků.

Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné.

A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu.

Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo.

Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec  zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci!

Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie!

Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin.

V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů.

Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů.

No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout.

Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění.

Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity.

Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni!

Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost.

Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu.

Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země.

No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci.

Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie.

Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat!

Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly?

Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha.

V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků.

A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům.

To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha.

Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí!

Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky.

Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí.

Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země.

A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby.

Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.




© 2008 Parola s.r.o.