Blog Jihlavských listů

Archív rubriky ‘Kultura’

Talentovaní lidé nemají patent na moudrost! Častokrát je tomu právě naopak!

Ján Lauko | Čtvrtek, 10. 1. 2019 v 19:29

Existují druhy činností a povolání, která nejsou až tak běžná a profesionálně se jim věnuje jen malá skupina populace. Jsou to například herci, nebo zpěváci. Ale také různí léčitelé, jasnovidci a věštci. Na těchto lidí hledí běžné obyvatelstvo do určité míry jako na výjimečných. A oni to cítí, vnímají a jsou si toho vědomi. A vědomí vlastní výjimečnosti, podporováno obdivem v nich vzbuzuje domýšlivost.

Obzvláště vypouklé je to u herců. Je totiž relativně málo herců, kteří se na základě svých kvalit často objevují na plátnech kin, na televizních obrazovkách a následně také na stránkách mnoha časopisů. Často také poskytují různá interview, v nichž se kromě oblasti herectví  vyjadřují i ke společenským a politickým otázkám. Tak vzniká dojem, že spolu se svým talentem získali zároveň i životní moudrost, která jim dává právo usměrňovat, poučovat a vést jiných.

A oni sami tomu ve své domýšlivosti někdy uvěří až natolik, že vedou občanské protesty a revoluce, jdou do politiky a stávají se různými poradci, ministry, nebo dokonce prezidenty. Nechápou totiž, že lidé je volí ne kvůli jejich moudrosti, ale především kvůli tomu, že jsou mediálně známí.

Tito talentovaní lidé, ale zároveň také nejširší masy obyvatelstva, považující jich za výjimečných by měli vědět, že talent v nějaké oblasti a pravá životní moudrost jsou dvě naprosto rozdílné věci. A že pokud je někdo, třeba v konkrétním případě herec, obdarován jedním způsobem, zpravidla už nebývá obdarován druhým způsobem. To je v současnosti zvlášť patrné chronicky protinárodním postojem mnoha příslušníků herecké profese.

A proto je v současnosti realita taková, že mnozí obyčejní a prostí lidé mají k pravé moudrosti mnohem blíže než ti, kteří chrlí své moudrosti v televizních a rozhlasových pořadech, nebo na stránkách různých časopisů. Celé je to jen opět potvrzením nadčasových slov, že první budou posledními a poslední první.

O vzájemném vztahu jakéhokoliv talentu a životní moudrosti třeba ještě vědět, že každý talent a každá výjimečná lidská schopnost nabývá svou pravou cenu jenom tehdy, když je doprovázena pravou moudrostí. Jedině pravá životní moudrost jí totiž může dát správné postavení ve vztahu k pravému cíli.

A pravým cílem našeho bytí je duchovní vzestup prostřednictvím dobra, ctností, ušlechtilosti a spravedlnosti. Jedině na pochopení těchto skutečností stojí skutečná moudrost a skutečné poznání. To je tím nejpodstatnějším a nejdůležitějším, podle čeho bychom si měli zařídit svůj život.

A tímto poznáním mají být pak prodchnuty také všechny výjimečné schopnosti, které lidé mají. Všechno toto má sloužit pouze k napomáhání duchovního vzestupu ostatních. K rozvíjení lidského dobra, lidských ctností, ušlechtilosti a duchovního poznání. Jedině tímto způsobem můžeme totiž kráčet k výšinám vlastního lidství, a zároveň také k výšinám Ducha.

Žel, u většiny talentovaných lidí a lidí obdarovaných různými jinými výjimečnými schopnostmi taková moudrost chybí. Obchází je a vyhýbá se jim proto, že je spojena s pokorou, jednoduchostí a přirozeností. Domýšlivost ve svou výjimečnost tvoří nepřekonatelnou překážku, která bude všechny domýšlivé vždy oddělovat od pravé moudrosti.

A pokud zůstaneme při hercích, jejich deficit pravé moudrosti nakonec častokrát způsobí, že jejich talent, ať by byl jakkoli výjimečný, se často stane neštěstím a prokletím.

Jak? Pokud se herec ve svém životě alespoň do určité míry nepřiblíží k poznání moudrosti, spočívající v duchovním vzestupu k lidskosti prostřednictvím rozvíjení ctností, pak nemůže svůj talent uplatňovat tak, aby své diváky usměrňoval k pravému životnímu cíli.

Častokrát, a v dnešní době je to ještě zvlášť vypouklé, uplatňuje svůj talent zcela opačným způsobem a směřuje diváky k nízkosti, vulgárnosti, obscénnosti a vášním. A tak se potom často stává vynikající herecké umění cestou zkázy nejen pro diváky, ale i pro samotného člověka ním obdarovaného. Jeho talent je totiž ve službách temna a nikoli ve službách Ducha, Světla, dobra a ušlechtilosti.

Jedině nabytím skutečné moudrosti a podněcováním k ní nabývá každý talent a každá výjimečná schopnost svou pravou cenu!

A tento princip platí beze zbytku nejen ve vztahu k zástupcům hereckého umění, ale také ve vztahu ke tvůrcům výtvarného umění, ve vztahu k literárním tvůrcům, ke tvůrcům populární hudby a podobně. A samozřejmě také ve vztahu k různým léčitelům, jasnovidcům a věštcům.

Také oni musí vědět, že pravá moudrost nepřichází automaticky s jejich schopností léčit, nebo s jejich schopností vidět do minulosti, nebo do budoucnosti. O nabytí pravého poznání a pravé moudrosti musí také oni usilovat úplně stejně, jako ostatní zbytek populace bez jakýchkoliv schopností.

Ale žel domýšlivost, plynoucí z jejich výjimečných darů jim to znemožňuje. A proto je v tom předbíhají mnozí obyčejní lidé bez jakýchkoliv schopností. A proto jejich dary a schopnosti nikdy nedosáhnou takové síly a takové pronikavosti působení, jaké by musely dosáhnout, kdyby se opíraly o pravou moudrost.

Existuje množství duchovních zdrojů, kde je možné tuto moudrost hledat a nacházet. Je však třeba zdůraznit, že ve všech těchto zdrojích se objevují jen větší, nebo menší střípky skutečné moudrosti, nejednou přímo utopeny v množství zbytečného, nebo přímo škodlivého balastu.

Je tedy zcela logické, že vzhledem k takovémuto stavu vznikla potřeba soustředit skutečnou moudrost do souhrnné a ucelené podoby. Do jednoho zdroje, osvobozeného od všeho zbytečného a zavádějícího. A takovým zdrojem, z něhož může opravdu vážně hledající člověk čerpat skutečnou moudrost a skutečné poznání je výjimečné dílo „Ve Světle Pravdy“.

Jihlava jako sci-fi

Marek Hovorka | Čtvrtek, 4. 10. 2018 v 0:41

C1E24CF4-E92F-4B58-AA6F-D1B789E83171

Jistě jste už viděli sto let staré jihlavské pohlednice, na kterých si jejich autoři představovali, jak bude naše město vypadat v daleké budoucnosti – třeba za sto let? Jak to, že dnes vzducholodě oblohu nekřižují a lidé na kolech také nelétají vzduchem… Co je špatně?

Pamatuji se, jak jsem byl zaražen, když jsem listoval starou knihou o Jihlavě, vydanou ve třicátých letech dvacátého století. Město na mě působilo mladistvě, sebevědomě, moderně. Nebálo se dobré současné architektury, pěstovalo si klíčové instituce, mělo šmrnc a energii – a to přesto, co dnes o té době před druhou světovou válkou víme.

Je taková Jihlava i dnes? Jak bude asi působit na mé pravnuky, až se náhodou dostanou k nějaké rešerši o Jihlavě, kterou jim připraví pilní roboti (zašití kdo ví kde v jejich těle).

Nechci ale udělat stejnou chybu jako vtipní karikaturisté před více než sto lety, nechci se zaměřit na vývoj technologií, který naše představivost není schopna předvídat. Vyjdu ze své zkušenosti, osm let v zastupitelstvu, v takzvané opozici, tedy v místech, kam paprsky slunce často nedopadají. O čem sním, když procházím téměř tisíc stran připravených na každé zastupitelstvo?

Mým snem je město otevřené jako otevřená mysl, zkrátka prostor pro všechny jako příležitost pro každého. Například nepochopím, že si za těch osm let se mnou – stejně jako s žádným jiným (opozičním?) zastupitelem nedal primátor města schůzku a nechtěl znát moje plány, nápady, sny – nechápu, že mi nikdo nezadal úkoly, jak bych něco vyřešil. Ne do šuplíku, ne jen v rámci běžné agendy – ale zkrátka s výhledem do budoucna. Čekal bych takové schůzky aspoň jednou ročně.

Podobně mne trápí, když vidím, že podobná zeď je i mezi radnicí a zbytkem města, zbylými obyvateli. Proč nemá primátor jednou měsíčně na námeští stůl, židli, kafe a koláčky a nemluví s lidmi – jen tak, bez nutného problému. Každý má co říct, každý má mít možnost přijít.

Jak často chodí primátor a jeho náměstci do škol ptát se studentů, co by oni dělali na jejich místě. I já jsem se musel naučit, že každý nápad, který nenapadne mne samotného, není kritika a důkaz mé neschopnosti, ale naopak přiležitost, šance pro společený dialog. Vztah mezi městem, jeho zástupci a nastupující generací je klíčem k dobré budoucnosti.

Proč máme stále jen anketu o nejlepšího sportovce, ale už ne o nejlepší kulturní akci, nejlepšího kuchaře, sociálního pracovníka, prodavače, manažera, byznysmena, učitele, řidiče trolejbusu nebo popeláře? Nechci, aby se toho chopily soukromé firmy, ale aby město vytvářelo prostor pro pozitivní myšlení a zájem o sebe navzájem, hledalo způsoby, jak děkovat lidem, kteří chtějí svou práci dělat nejlépe – nebo zkrátka “jenom” dobře.

Chci žít ve městě, které je přirozeným centrem kraje ne proto, že ho tak před staletími někdo založil. Chci vnímat, že lidé, kteří to mají v popisu práce, každý den usínají s tím, že chtějí, aby Jihlava byla skutečným centrem. Tak jako první cesta českého prezienta bývá na Slovensko a pak do Německa, měl by jihlavský primátor jet hned po zvolení do Třebíče a Havlíčkova Brodu. A ne s rukama v kapsách, ale s kapsami plnými nápadů, jak města i jejich obyvatele vzájemně přiblížit.

A to nemluvím o tom, že by měla existovat propgační kampaň, jak Jihlavu v okolních okresních městech prezentovat, jak a proč lákat jejich obyvatele k nám. Až budeme přirozeným centrem pro okolních sto kilometrů, můžeme usilovat o zaujetí dalších krajů.

Krajské instituce jsou pak dalším milníkem na cestě do budoucnosti. Stačí vyměnit cedulky “okresní” za “krajské” a je hotovo, nebo potřebujeme něco víc k tomu, abychom se stali krajským městem? A chceme jím vůbec být, nebo se těšíme, až první šetřící ministr zmenší počet krajů a Jihlavu někam připojí?

Jistě, peníze jsou k tomu všemu potřeba, ale samy o sobě nestačí. Podobně jako nestačí hezky předláždit námeští, aby začalo více žít. Změna je v přístupu, v myšlení, v odvaze – a tak vás prosím, vyberte si na volební plachtě ty kandidáty, kteří nás nasměrují do budoucnosti skutečné, a nemalují jen vzducholodě a horkovzdušné balóny. Máte na to 37 křížků a určitě víc než 37 možností. Dá to chvíli práci, ale beztak se v Jihlavě všichni známe. Za sebe i za své a vaše pravnuky vám děkuji.

Mezinárodní konflikty mohou být různé. I mravnostní!

Ján Lauko | Čtvrtek, 1. 3. 2018 v 13:48

Zpráva z tisku: Město Piešťany sáhlo po cenzuře umění a způsobilo skandál mezinárodních rozměrů. Primátor města Miloš Tamajka a nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová dali z hlavní síně sundat obrazy legendárního českého malíře Jiřího Načeradského a přesunuli je do bočního vestibulu. Vadilo jim zobrazení nahých lidských těl.

Majitel sbírky, respektovaný sběratel umění a publicista Ivan Melicherčík považuje tento přístup za barbarský vůči umění i vůči uznávanému českému výtvarníkovi. Něco takového prý ještě nezažil.

Nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová je ale toho názoru, že takové obrazy nepatří do oddací síně. Galerie je totiž zároveň také sňatkovou místností.

Když jako nová ředitelka spatřila již nainstalované obrazy, nelíbilo se jí to. Šla proto za primátorem a ten dal příkaz stáhnout obrazy z oddací síně a dát je do foyer.

Odborníci na umění kroutí nad malostí Piešťan hlavou. Galerista Peter Mach, spravující dílo Jiřího Načeradského je cenzurou v Piešťanech šokován. Říká, že obrazy a kresby Jiřího Načeradského vystavovala významná muzea v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Berlíně, kde se všude setkala s uznáním a ne s cenzurou a se svěšením obrazů.

V slovech Martina Kellenbergera, známého slovenského výtvarníka je však již cítit trochu jiný pohled, když říká: „Je to výstava pro dospělé. Některé obrazy na ní jsou odvážné a některé mohou vyvolat úsměv, u někoho snad také pohoršení. Výstavu bych však určitě nesundal pouze proto, že jsou tam věci, na které je třeba ve vztahu k dětem dohlédnout“.

Tolik tedy z denního tisku. My se však nyní zkusme podívat na celou problematiku trochu hlouběji a ukázat si, kde se asi nachází pravda v konfliktu dvou stran, s jejichž jedna argumentuje uměním, odborností a světovým renomé, zatímco druhá argumentuje morálkou a mravností.

Podstata problému spočívá v odpovědi na základní, filozoficko duchovní otázku, zda je přípustné, aby v lidské společnosti existovaly hodnoty a priority, které by bylo možné za určitých okolností postavit nad mravnost a morálku?

Je to zásadní otázka, se kterou se musí každý vypořádat především ve vztahu k sobě samému. Čili ve vztahu k tomu, jak se on sám bude dívat na svět a jak v něm bude jednat. Zda bude mravnost a morálku považovat za to nejvyšší a podřídí tomu všechno ostatní, nebo naopak, zda bude schopen kritérium mravnosti a morálky odsunout v určitých momentech bokem a nadřadit nad ně jiné hodnoty.

Pokud se podíváme na daný problém z duchovního hlediska, čili z hlediska existence Stvořitele, je odpověď jednoznačná a absolutně jasná. Vždy a v každé situaci, dokonce i tehdy, pokud by nás to mělo stát život, jsme jako lidské duchovní bytosti povinni zohledňovat na prvním místě především kritéria mravnosti a morálky. Kritéria mravnosti a morálky, které ve skutečnosti, ve své nejelementárnější podstatě dělají z člověka člověka. Jedině oni jsou totiž hlavním kritériem naší lidskosti. Bez nich bychom žili jako zvířata.

Kdybychom tedy vždy a v každé situaci jednali v souladu s nimi, naše Země a život na ní by se musel nutně změnit v rajskou zahradu. Byl by to život, naplněn spravedlností, dobrem, čestností a ušlechtilostí, které jsou zákonitým ovocem stromu mravnosti. Neboť dobrý strom musí nutně přinášet jenom dobré ovoce.

Podívejme se však na reálný, každodenní život kolem sebe a najdeme v něm naopak obrovské množství zkaženého ovoce zla, nečestnosti, nespravedlnosti, bezohlednosti, nelidskosti, a tak dále, a tak dále. To ale znamená, že strom, na kterém roste takové zkažené ovoce musí být špatný!

A tento špatný strom je stromem nemorálnosti a nemravnosti! Stromem iluze zhoubného přesvědčení, že je možné stavět určité hodnoty výše, než je mravnost a morálka. Třeba takzvané výtvarné umění, třeba divadlo, nebo film. Nebo  třeba podnikání, státní, nebo politické zájmy, nebo cokoliv jiného.

Pokud totiž v kterékoli z těchto oblastí začneme odsouvat mravnost a morálku bokem a na první místo klást něco jiného, je to cesta do pekel. Je to cesta do záhuby, kterou se vydal náš svět tak, jak nám to naznačuje výše zmíněný, kulturně mravní konflikt v Piešťanech.

Ukazuje nám totiž, že odborná veřejnost, renomovaní kritici a publikum v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, nebo v Berlíně staví hodnoty takzvaného moderního umění mnohem výše, než hodnoty elementární mravnosti a morálky. Než hodnoty mravnosti a morálky, na zpochybňování kterých okamžitě reaguje svědomí každého soudního člověka.

Ale žel, náš svět už ztratil jakoukoliv soudnost! Mnozí vzdělaní, vlivní a mocní si už dávno zvykli stavět své vlastní hodnoty a své vlastní priority nad mravnost a morálku. A právě proto to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Právě proto se náš svět stal doupětem bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zkaženosti, zvrhlosti a nelidskosti.

Mnozí mocní, vzdělaní a vlivní tohoto světa, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří sdílejí jejich názory, nebo je jenom slepě přijímají, všichni tito se s ironií a posměchem dívají na naivní prosťáčky, kteří ve své zaostalosti ještě kladou mravnost a morálku na nejvyšší místo. Zásadní otázka ale zní, kdo je zde ve skutečnosti zaostalým?

Pokud totiž budeme tvrdě upřímnými a řekneme si pravdu, obrazy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že mají být svěšeny, ale neměly být nikdy ani namalovány!

Filmy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že nemají být promítány, ale neměly být nikdy ani natočeny!

Knihy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, nejenže nemají být čteny, ale neměly být nikdy ani napsány!

Ale pojďme dál!

Podnikatelské záměry, které odporují mravnosti a morálce, nemají být nikdy plánovány, ani prováděny! A tak je to také se všemi státnickými, nebo politickými rozhodnutími. Tak je to se všemi činy kohokoliv z lidí, které pokud odporují mravnosti a morálce, neměly být nikdy provedeny. Ba dokonce, tak je to také s našimi myšlenkami, protože těmi, které protiřečí mravnosti a morálce, jsme se nikdy ve svém nitru neměli a nemáme vůbec zabývat!

Pokud by totiž ve výtvarném umění, ve filmech, v literatuře, v divadle, v politických rozhodnutích, v podnikání, při každém jednotlivém činu každého z nás, ba dokonce při každé naší jednotlivé myšlence bylo jako rozhodující právě morální hledisko, náš svět by byl rozhodně mnohem krásnějším, lepším a ušlechtilejším místem.

V současnosti je ale žel takovým, jakým je právě proto, že je dokonalým obrazem a dokonalými odrazem nesprávného postoje většiny lidí k hodnotám mravnosti a morálky.

Pokud by ale lidé změnili svůj postoj, změnili by celý svět! Pokud by totiž začali stavět mravnost a morálku vždy na první místo, věci by se okamžitě začaly měnit k lepšímu! Jedině v tomto je skrytá lepší budoucnost! Jedině tímto způsobem se náš svět může stát opravdu lepším!

Jednejme tak, i když to v současnosti vzbudí posměch u všech těch, kteří nás budou považovat za zaostalé. Všichni tito moderní a pokrokoví totiž ve své slepotě netuší a nevnímají, že svým zpochybňováním bezvýhradné nadřazenosti morálky a mravnosti se stávají služebníky temnoty, směřujícími náš svět do záhuby. Do záhuby, způsobené uctíváním zhoubného principu přípustné nemorálnosti, která z něj, v dalším nezbytném řetězení udělá peklo.

My se však staňme služebníky světla, kteří náš svět budou naopak směřovat k lepší budoucnosti tím, že ve svém nitru, i ve svém reálném životě postaví právě mravnost a morálku vždy a v každé situaci na první místo.

Ještě k volbám

Jan Žižka | Neděle, 22. 10. 2017 v 1:37

Je jasné, že na prognózy je velmi brzy. Nemáme ani tušení jak se teď posílený p. Babiš zachová, ani jak se zachovají ostatní strany, které sice proklamovaly svoji nechuť k hnutí Ano, ale pokud by to stálo za to, jistě svůj postoj rychle změní.
- (Mimochodem, dovede si někdo představit vládu bez lidovců?)
Osobně považuji výsledek voleb za očekávatelný – voliči raději volili risk, než jistotu vládnutí „osvědčených“ politických stran. Je to logické, obzvláste, když většina médií nevynechala ani den, aniž by nás informovala, co hrozného zas to neposlušné hnutí provedlo. Důsledně organizovaná anti-kampaň přinesla výsledky – a to v podobě 29,6 % pro Ano.
Tajemstvím však pro mne asi navždy bude politická sebevražda ČSSD, tedy strany, ke které by měly mít velmi blízko střední vrstvy.
Dle mého názoru se projevila podivná deviace politických stran – potažmo i České republiky, a to zásadně stavět do čela naprosto neschopné lidi.
Podíváme-li se zpět, uvidíme „lídry“ typu Sobotky, Topolánka, Nečase, Bursíka nebo Schwarzenberga. Ať čtenář sám posoudí, jestli tito lidé mají přirozenou autoritu, charisma, alespoň průměrnou inteligenci nebo ryzí charakter. Či cokoliv, co by je předurčilo někoho či něco úspěšně vést.
Kdyby ČSSD bývala došla k volbám bez nesmyslného humbuka, odvolávání, pomluv a hádek, byl by výsledek v těchto volbách radostnější.
Dovolím si jako její bývalý volič ČSSD poradit – dlouze a draze neanalyzujte dnešní volební fiasko, vyhoďte vedení, které se neosvědčilo a neosvědčí a začněte znovu. Jste tradiční strana, která by neměla jen tak zmizet.

Žijeme si tu přímo hvězdně

Aleš Urban | Pondělí, 9. 10. 2017 v 13:31

Existují neziskové organizace, které umí pomáhat. Žádají si přitom o dotace na provoz a při podání žádostí musejí doložit řadu dokumentů. S tím je spojená také řada kontrol. Vždy musí doložit potřebné, a to doslova každou korunu. Po všech těch kontrolách musí ještě vystavit výroční zprávu. V jejím obsahu se můžeme dočíst, kolik financí a od koho získaly. Kromě pomoci a papírování leccos ještě stihnou. Třeba pořádají tradiční a návštěvníky oblíbené akce. Nic však nejde hned. Za těmito organizacemi většinou stojí lidé, kteří mají nejenom praxi v oboru, ale hlavně se těší dobrému jménu.

Mince má ovšem dvě strany, a tak tu máme ještě hvězdnou nadaci, v Jihlavě jedinou. Pro tu však platí jiná pravidla. Ano, nezveřejňuje výroční zprávy, ano, nemá transparentní účet, ano, nedozvíme se, kam veškeré dary jdou a ne, nemáme nárok se to dozvědět.

Bohužel nám musí stačit věta, že veškeré finance jdou na pomoc potřebným. Hlavně moc neblábolit. Tečka.




© 2008 Parola s.r.o.