Blog Jihlavských listů

Archív rubriky ‘Kultura’

Jihlava jako sci-fi

Marek Hovorka | Čtvrtek, 4. 10. 2018 v 0:41

C1E24CF4-E92F-4B58-AA6F-D1B789E83171

Jistě jste už viděli sto let staré jihlavské pohlednice, na kterých si jejich autoři představovali, jak bude naše město vypadat v daleké budoucnosti – třeba za sto let? Jak to, že dnes vzducholodě oblohu nekřižují a lidé na kolech také nelétají vzduchem… Co je špatně?

Pamatuji se, jak jsem byl zaražen, když jsem listoval starou knihou o Jihlavě, vydanou ve třicátých letech dvacátého století. Město na mě působilo mladistvě, sebevědomě, moderně. Nebálo se dobré současné architektury, pěstovalo si klíčové instituce, mělo šmrnc a energii – a to přesto, co dnes o té době před druhou světovou válkou víme.

Je taková Jihlava i dnes? Jak bude asi působit na mé pravnuky, až se náhodou dostanou k nějaké rešerši o Jihlavě, kterou jim připraví pilní roboti (zašití kdo ví kde v jejich těle).

Nechci ale udělat stejnou chybu jako vtipní karikaturisté před více než sto lety, nechci se zaměřit na vývoj technologií, který naše představivost není schopna předvídat. Vyjdu ze své zkušenosti, osm let v zastupitelstvu, v takzvané opozici, tedy v místech, kam paprsky slunce často nedopadají. O čem sním, když procházím téměř tisíc stran připravených na každé zastupitelstvo?

Mým snem je město otevřené jako otevřená mysl, zkrátka prostor pro všechny jako příležitost pro každého. Například nepochopím, že si za těch osm let se mnou – stejně jako s žádným jiným (opozičním?) zastupitelem nedal primátor města schůzku a nechtěl znát moje plány, nápady, sny – nechápu, že mi nikdo nezadal úkoly, jak bych něco vyřešil. Ne do šuplíku, ne jen v rámci běžné agendy – ale zkrátka s výhledem do budoucna. Čekal bych takové schůzky aspoň jednou ročně.

Podobně mne trápí, když vidím, že podobná zeď je i mezi radnicí a zbytkem města, zbylými obyvateli. Proč nemá primátor jednou měsíčně na námeští stůl, židli, kafe a koláčky a nemluví s lidmi – jen tak, bez nutného problému. Každý má co říct, každý má mít možnost přijít.

Jak často chodí primátor a jeho náměstci do škol ptát se studentů, co by oni dělali na jejich místě. I já jsem se musel naučit, že každý nápad, který nenapadne mne samotného, není kritika a důkaz mé neschopnosti, ale naopak přiležitost, šance pro společený dialog. Vztah mezi městem, jeho zástupci a nastupující generací je klíčem k dobré budoucnosti.

Proč máme stále jen anketu o nejlepšího sportovce, ale už ne o nejlepší kulturní akci, nejlepšího kuchaře, sociálního pracovníka, prodavače, manažera, byznysmena, učitele, řidiče trolejbusu nebo popeláře? Nechci, aby se toho chopily soukromé firmy, ale aby město vytvářelo prostor pro pozitivní myšlení a zájem o sebe navzájem, hledalo způsoby, jak děkovat lidem, kteří chtějí svou práci dělat nejlépe – nebo zkrátka “jenom” dobře.

Chci žít ve městě, které je přirozeným centrem kraje ne proto, že ho tak před staletími někdo založil. Chci vnímat, že lidé, kteří to mají v popisu práce, každý den usínají s tím, že chtějí, aby Jihlava byla skutečným centrem. Tak jako první cesta českého prezienta bývá na Slovensko a pak do Německa, měl by jihlavský primátor jet hned po zvolení do Třebíče a Havlíčkova Brodu. A ne s rukama v kapsách, ale s kapsami plnými nápadů, jak města i jejich obyvatele vzájemně přiblížit.

A to nemluvím o tom, že by měla existovat propgační kampaň, jak Jihlavu v okolních okresních městech prezentovat, jak a proč lákat jejich obyvatele k nám. Až budeme přirozeným centrem pro okolních sto kilometrů, můžeme usilovat o zaujetí dalších krajů.

Krajské instituce jsou pak dalším milníkem na cestě do budoucnosti. Stačí vyměnit cedulky “okresní” za “krajské” a je hotovo, nebo potřebujeme něco víc k tomu, abychom se stali krajským městem? A chceme jím vůbec být, nebo se těšíme, až první šetřící ministr zmenší počet krajů a Jihlavu někam připojí?

Jistě, peníze jsou k tomu všemu potřeba, ale samy o sobě nestačí. Podobně jako nestačí hezky předláždit námeští, aby začalo více žít. Změna je v přístupu, v myšlení, v odvaze – a tak vás prosím, vyberte si na volební plachtě ty kandidáty, kteří nás nasměrují do budoucnosti skutečné, a nemalují jen vzducholodě a horkovzdušné balóny. Máte na to 37 křížků a určitě víc než 37 možností. Dá to chvíli práci, ale beztak se v Jihlavě všichni známe. Za sebe i za své a vaše pravnuky vám děkuji.

Mezinárodní konflikty mohou být různé. I mravnostní!

Ján Lauko | Čtvrtek, 1. 3. 2018 v 13:48

Zpráva z tisku: Město Piešťany sáhlo po cenzuře umění a způsobilo skandál mezinárodních rozměrů. Primátor města Miloš Tamajka a nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová dali z hlavní síně sundat obrazy legendárního českého malíře Jiřího Načeradského a přesunuli je do bočního vestibulu. Vadilo jim zobrazení nahých lidských těl.

Majitel sbírky, respektovaný sběratel umění a publicista Ivan Melicherčík považuje tento přístup za barbarský vůči umění i vůči uznávanému českému výtvarníkovi. Něco takového prý ještě nezažil.

Nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová je ale toho názoru, že takové obrazy nepatří do oddací síně. Galerie je totiž zároveň také sňatkovou místností.

Když jako nová ředitelka spatřila již nainstalované obrazy, nelíbilo se jí to. Šla proto za primátorem a ten dal příkaz stáhnout obrazy z oddací síně a dát je do foyer.

Odborníci na umění kroutí nad malostí Piešťan hlavou. Galerista Peter Mach, spravující dílo Jiřího Načeradského je cenzurou v Piešťanech šokován. Říká, že obrazy a kresby Jiřího Načeradského vystavovala významná muzea v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Berlíně, kde se všude setkala s uznáním a ne s cenzurou a se svěšením obrazů.

V slovech Martina Kellenbergera, známého slovenského výtvarníka je však již cítit trochu jiný pohled, když říká: „Je to výstava pro dospělé. Některé obrazy na ní jsou odvážné a některé mohou vyvolat úsměv, u někoho snad také pohoršení. Výstavu bych však určitě nesundal pouze proto, že jsou tam věci, na které je třeba ve vztahu k dětem dohlédnout“.

Tolik tedy z denního tisku. My se však nyní zkusme podívat na celou problematiku trochu hlouběji a ukázat si, kde se asi nachází pravda v konfliktu dvou stran, s jejichž jedna argumentuje uměním, odborností a světovým renomé, zatímco druhá argumentuje morálkou a mravností.

Podstata problému spočívá v odpovědi na základní, filozoficko duchovní otázku, zda je přípustné, aby v lidské společnosti existovaly hodnoty a priority, které by bylo možné za určitých okolností postavit nad mravnost a morálku?

Je to zásadní otázka, se kterou se musí každý vypořádat především ve vztahu k sobě samému. Čili ve vztahu k tomu, jak se on sám bude dívat na svět a jak v něm bude jednat. Zda bude mravnost a morálku považovat za to nejvyšší a podřídí tomu všechno ostatní, nebo naopak, zda bude schopen kritérium mravnosti a morálky odsunout v určitých momentech bokem a nadřadit nad ně jiné hodnoty.

Pokud se podíváme na daný problém z duchovního hlediska, čili z hlediska existence Stvořitele, je odpověď jednoznačná a absolutně jasná. Vždy a v každé situaci, dokonce i tehdy, pokud by nás to mělo stát život, jsme jako lidské duchovní bytosti povinni zohledňovat na prvním místě především kritéria mravnosti a morálky. Kritéria mravnosti a morálky, které ve skutečnosti, ve své nejelementárnější podstatě dělají z člověka člověka. Jedině oni jsou totiž hlavním kritériem naší lidskosti. Bez nich bychom žili jako zvířata.

Kdybychom tedy vždy a v každé situaci jednali v souladu s nimi, naše Země a život na ní by se musel nutně změnit v rajskou zahradu. Byl by to život, naplněn spravedlností, dobrem, čestností a ušlechtilostí, které jsou zákonitým ovocem stromu mravnosti. Neboť dobrý strom musí nutně přinášet jenom dobré ovoce.

Podívejme se však na reálný, každodenní život kolem sebe a najdeme v něm naopak obrovské množství zkaženého ovoce zla, nečestnosti, nespravedlnosti, bezohlednosti, nelidskosti, a tak dále, a tak dále. To ale znamená, že strom, na kterém roste takové zkažené ovoce musí být špatný!

A tento špatný strom je stromem nemorálnosti a nemravnosti! Stromem iluze zhoubného přesvědčení, že je možné stavět určité hodnoty výše, než je mravnost a morálka. Třeba takzvané výtvarné umění, třeba divadlo, nebo film. Nebo  třeba podnikání, státní, nebo politické zájmy, nebo cokoliv jiného.

Pokud totiž v kterékoli z těchto oblastí začneme odsouvat mravnost a morálku bokem a na první místo klást něco jiného, je to cesta do pekel. Je to cesta do záhuby, kterou se vydal náš svět tak, jak nám to naznačuje výše zmíněný, kulturně mravní konflikt v Piešťanech.

Ukazuje nám totiž, že odborná veřejnost, renomovaní kritici a publikum v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, nebo v Berlíně staví hodnoty takzvaného moderního umění mnohem výše, než hodnoty elementární mravnosti a morálky. Než hodnoty mravnosti a morálky, na zpochybňování kterých okamžitě reaguje svědomí každého soudního člověka.

Ale žel, náš svět už ztratil jakoukoliv soudnost! Mnozí vzdělaní, vlivní a mocní si už dávno zvykli stavět své vlastní hodnoty a své vlastní priority nad mravnost a morálku. A právě proto to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Právě proto se náš svět stal doupětem bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zkaženosti, zvrhlosti a nelidskosti.

Mnozí mocní, vzdělaní a vlivní tohoto světa, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří sdílejí jejich názory, nebo je jenom slepě přijímají, všichni tito se s ironií a posměchem dívají na naivní prosťáčky, kteří ve své zaostalosti ještě kladou mravnost a morálku na nejvyšší místo. Zásadní otázka ale zní, kdo je zde ve skutečnosti zaostalým?

Pokud totiž budeme tvrdě upřímnými a řekneme si pravdu, obrazy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že mají být svěšeny, ale neměly být nikdy ani namalovány!

Filmy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že nemají být promítány, ale neměly být nikdy ani natočeny!

Knihy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, nejenže nemají být čteny, ale neměly být nikdy ani napsány!

Ale pojďme dál!

Podnikatelské záměry, které odporují mravnosti a morálce, nemají být nikdy plánovány, ani prováděny! A tak je to také se všemi státnickými, nebo politickými rozhodnutími. Tak je to se všemi činy kohokoliv z lidí, které pokud odporují mravnosti a morálce, neměly být nikdy provedeny. Ba dokonce, tak je to také s našimi myšlenkami, protože těmi, které protiřečí mravnosti a morálce, jsme se nikdy ve svém nitru neměli a nemáme vůbec zabývat!

Pokud by totiž ve výtvarném umění, ve filmech, v literatuře, v divadle, v politických rozhodnutích, v podnikání, při každém jednotlivém činu každého z nás, ba dokonce při každé naší jednotlivé myšlence bylo jako rozhodující právě morální hledisko, náš svět by byl rozhodně mnohem krásnějším, lepším a ušlechtilejším místem.

V současnosti je ale žel takovým, jakým je právě proto, že je dokonalým obrazem a dokonalými odrazem nesprávného postoje většiny lidí k hodnotám mravnosti a morálky.

Pokud by ale lidé změnili svůj postoj, změnili by celý svět! Pokud by totiž začali stavět mravnost a morálku vždy na první místo, věci by se okamžitě začaly měnit k lepšímu! Jedině v tomto je skrytá lepší budoucnost! Jedině tímto způsobem se náš svět může stát opravdu lepším!

Jednejme tak, i když to v současnosti vzbudí posměch u všech těch, kteří nás budou považovat za zaostalé. Všichni tito moderní a pokrokoví totiž ve své slepotě netuší a nevnímají, že svým zpochybňováním bezvýhradné nadřazenosti morálky a mravnosti se stávají služebníky temnoty, směřujícími náš svět do záhuby. Do záhuby, způsobené uctíváním zhoubného principu přípustné nemorálnosti, která z něj, v dalším nezbytném řetězení udělá peklo.

My se však staňme služebníky světla, kteří náš svět budou naopak směřovat k lepší budoucnosti tím, že ve svém nitru, i ve svém reálném životě postaví právě mravnost a morálku vždy a v každé situaci na první místo.

Ještě k volbám

Jan Žižka | Neděle, 22. 10. 2017 v 1:37

Je jasné, že na prognózy je velmi brzy. Nemáme ani tušení jak se teď posílený p. Babiš zachová, ani jak se zachovají ostatní strany, které sice proklamovaly svoji nechuť k hnutí Ano, ale pokud by to stálo za to, jistě svůj postoj rychle změní.
- (Mimochodem, dovede si někdo představit vládu bez lidovců?)
Osobně považuji výsledek voleb za očekávatelný – voliči raději volili risk, než jistotu vládnutí „osvědčených“ politických stran. Je to logické, obzvláste, když většina médií nevynechala ani den, aniž by nás informovala, co hrozného zas to neposlušné hnutí provedlo. Důsledně organizovaná anti-kampaň přinesla výsledky – a to v podobě 29,6 % pro Ano.
Tajemstvím však pro mne asi navždy bude politická sebevražda ČSSD, tedy strany, ke které by měly mít velmi blízko střední vrstvy.
Dle mého názoru se projevila podivná deviace politických stran – potažmo i České republiky, a to zásadně stavět do čela naprosto neschopné lidi.
Podíváme-li se zpět, uvidíme „lídry“ typu Sobotky, Topolánka, Nečase, Bursíka nebo Schwarzenberga. Ať čtenář sám posoudí, jestli tito lidé mají přirozenou autoritu, charisma, alespoň průměrnou inteligenci nebo ryzí charakter. Či cokoliv, co by je předurčilo někoho či něco úspěšně vést.
Kdyby ČSSD bývala došla k volbám bez nesmyslného humbuka, odvolávání, pomluv a hádek, byl by výsledek v těchto volbách radostnější.
Dovolím si jako její bývalý volič ČSSD poradit – dlouze a draze neanalyzujte dnešní volební fiasko, vyhoďte vedení, které se neosvědčilo a neosvědčí a začněte znovu. Jste tradiční strana, která by neměla jen tak zmizet.

Žijeme si tu přímo hvězdně

Aleš Urban | Pondělí, 9. 10. 2017 v 13:31

Existují neziskové organizace, které umí pomáhat. Žádají si přitom o dotace na provoz a při podání žádostí musejí doložit řadu dokumentů. S tím je spojená také řada kontrol. Vždy musí doložit potřebné, a to doslova každou korunu. Po všech těch kontrolách musí ještě vystavit výroční zprávu. V jejím obsahu se můžeme dočíst, kolik financí a od koho získaly. Kromě pomoci a papírování leccos ještě stihnou. Třeba pořádají tradiční a návštěvníky oblíbené akce. Nic však nejde hned. Za těmito organizacemi většinou stojí lidé, kteří mají nejenom praxi v oboru, ale hlavně se těší dobrému jménu.

Mince má ovšem dvě strany, a tak tu máme ještě hvězdnou nadaci, v Jihlavě jedinou. Pro tu však platí jiná pravidla. Ano, nezveřejňuje výroční zprávy, ano, nemá transparentní účet, ano, nedozvíme se, kam veškeré dary jdou a ne, nemáme nárok se to dozvědět.

Bohužel nám musí stačit věta, že veškeré finance jdou na pomoc potřebným. Hlavně moc neblábolit. Tečka.

Jak se kupují auta

Tomáš Ďásek | Pondělí, 4. 7. 2016 v 22:54

Z veřejně dostupných dat Českého statistického úřadu vyplývá, že zhruba každých pět minut se v naší zemi narodí jedno malé, zbrusu nové dítě. Je zajímavé, že podle jiné tabulky se zhruba ve stejném intervalu u nás také prodá jedno zbrusu nové auto. Pokud se nad tím zamyslíme, tak řečičky o ekonomické krizi asi nebudou až tak vážné – když každý český novorozenec dostane hned do kolébky klíčky od nového fára. Ovšem to se bavíme pouze o NOVÝCH autech. Představte si, že než se další tříapůlkilový dáreček s křikem procpe na světlo operačního sálu, změní za tu dobu v ČR svého majitele tři ojetá auta. Pokud bychom tedy nebrali v úvahu sex takzvaně pro radost, nebo z nudy, ale pouze z hlediska jeho prvotního rozmnožovacího účelu, bylo by možné na základě těchto dat říci, že češi, moraváci a slezané mnohem raději kupují auta, než souloží. Každým dnem se internet rozroste o několik desítek tisíc nových inzerátů na prodej automobilu. Takový inzerát má obvykle svoje ustálená pravidla a formulace, které se doslova dědí z generace na generaci. Inzeráty většinou nepodává oblastní Charita, ale lidé z masa a kostí – tudíž jejich cílem je samozřejmě prodat co nejlépe. Na druhé straně barikády (tedy vlastně LCD monitoru) ale stojí druhá půlka lidstva, která by zase ráda co nejlépe koupila. Pokud k nim také patříte, dovoluji si vám předložit krátký přehled – jakýsi žebříček deseti nejoblíbenějších a přitom nejzbytečnějších vět, které se ve všech správných inzerátech už desítky let objevují a stručné vysvětlení toho, co vlastně doopravdy znamenají.

První majitel – důchodce !

V naší české kotlině je stále pevně zakořeněný názor, že se výše uvedená formulace rovná výhře v loterii. Bohužel naprostý opak je pravdou. Podtočený motor, spojka zralá na výměnu. Dědeček má obvykle ve zvyku v honbě za co nejnižší spotřebou podřazovat teprve až když auto začne cukat jako stará tatramatka a nohu má pořád položenou na spojkovém pedálu, aby tím vykompenzoval své už trochu pomalejší reakce. Auto má sice málo najeto, ale jezdilo většinou jenom tříkilometrové trasy z domu do Kauflandu, kdy se ani nestačilo ohřát a motor je na tom tudíž zhruba stejně, jako kdyby najel půl milionu po dálnici. Servisní prohlídky v značkovém autoservise skončily, jakmile skončila i záruka – protože jsou nekřesťansky drahé. Dál už se o auto staral vypečený servisman Frantík Vomáčků z vedlejší ulice, u něhož výměna oleje za patnáct stovek znamená obvykle pouze to, že na podlahu pohodí prázdnou pikslu od oleje, kterou našel v koši na pumpě a na ventilové víko připlácne samolepku SHELL se zapsanými kilometry, aniž by vůbec otevřel plnící víčko.

Menší kosmetické vady

Zakytované prorezlé prahy, prasklý nárazník, odprýsknuté přední sklo přímo před očima řidiče, „skoba“ na stropním čalounění a nefunkční stahování bočních oken. Zdánlivé maličkosti, nemající sice zásadní vliv na přepravní funkci, ale díky kterým byste za tohle auto druhý den ve stejném bazaru dostali o dvacet tisíc míň.

Motor po GO !

Před rokem byl vyměněný olej (v Hypernově totiž tenkrát bylo v akci čtyřlitrové balení za 199Kč), v lepším případě možná došlo dokonce i na výměnu vzduchového filtru. Je to sice asi trochu zvláštní, ale pokud si někdo nechá udělat celkovou generálku motoru, případně mění rozvody a vodní pumpu, tak obvykle kupodivu neplánuje auto v nejbližší době prodávat.

Auto do poslední chvíle jezdilo

Proti tomuto tvrzení se při nejlepší vůli nedá nic namítnout. Každé auto totiž obvykle skutečně jezdí až do poslední chvíle. Jde jenom o to, jak težká ta jeho poslední chvíle byla.

Plná výbava – klimatizace, pouze potřebuje vyčistit

Neboli přesněji řečeno je nefunkční. Klimačka totiž potřebuje vyměnit kompresor, spojku, filtr, přetěsnit a znovu naplnit. Takže v podstatě jako by tam nebyla. Připočtěte k ceně auta ještě dalších patnáct tisíc.

Cena dohodou – rychlé jednání sleva !

Naprosto dokonalá obchodní formulace – velice oblíbená zejména na českém a moravském venkově. Následné pokračování je zpravidla ve formě dialogu : „A jaká by tam teda pane byla ta cena ?“ – „No, tak kolik byste za to pane DAL ?“ – „No, řekněte vy pane, co byste za to jakože CHTĚL ?“ – „Ne, řekněte napřed VY !“ – „NE ! VY !“. Prodejce má totiž velké dilema – když si řekne moc, borec to nekoupí. Když si řekne málo, prodělá a děcka mu to jednou vyčtou. On samozřejmě dobře ví, že chce minimálně padesát – ale co kdyby se náhodou našel nějakej hejl, co nabídne šedesát…

Šikovný kutil jistě opraví

Na autě je zdánlivě nevinná závada, na které si vylámal zuby jak autorizovaný servis, tak následně i tři další neautorizované. Oprava by stála zhruba skoro tolik, co celé jiné auto, takže se ho majitel pokouší rychle zbavit.

Nejvyšší výbava – limitovaná edice !

Naprosto nesehnatelné náhradní díly – a pokud sehnatelné, tak čtyřikrát dražší než u edice nelimitované. Tento model se vyráběl jenom půl roku a vyrobila se jich necelá tisícovka kusů. Žádná levnější alternativa náhradních dílů – druhovýroba z Číny nebo Polska neexistuje. Velká část prvků oné nejvyšší výbavy už navíc samozřejmě ani pořádně nefunguje. Přímo učebnicová past na peníze.

Čerstvě propadlá STK, auto ale určitě bez problémů projde

Neprojde – nebo alespoň ne bez výrazných investic. Ostatně právě proto majitel auto prodává. Vydojil ho takříkajíc na krev, ale je mu líto ukončit vzájemný dlouholetý partnerský vztah ekolikvidací. Inteligentnější prodejce ho alespoň nabídne o měsíc dříve s podobnou formulací, že „končící STK, auto ale určitě bez problémů projde„.

Delší dobu stálo, asi bude potřeba seštelovat.

Stálo proto, že se jednoho dne náhle samo zastavilo. Průměrné stojící auto bez závady totiž obvykle stojí a spořádaně chátrá – případně si maximálně tu a tam mírně zakoroduje – ale kupodivu se málokdy jenom tak z nudy samo od sebe rozšteluje.

Najdete-li v inzerátu na limuzínu vašich snů jednu, či dvě z výše uvedených formulací, zpozorněte – ale neházejte flintu do žita a na zadavatele se prosím nezlobte. Je to přece slušnost, neodbýt prodej jenom nějakým tupým a neosobním konstatováním, že „prodám Mondeo 2009, 115000 km, STK 12/17, Tel.: 723123456“. Naopak – právě takový strohý inzerát by vám měl být podezřelý, když prodávajícímu nestojíte ani za to, aby se vás alespoň trošičku pokusil nakrmit. Pokud ale výše uvedených formulací najdete v jednom inzerátu pět a více, nebo v něm bude více jak deset vykřičníků, tak hned vypněte počítač a běžte se raději zkusit přitulit k manželce – pokud tedy ještě nespí a nebo jí nebolí hlava. Ať se nám hergot ty statistiky alespoň trochu srovnají…
______________________________________________________
Tento článek je určen pouze pro zveřejnění na internetu.




© 2008 Parola s.r.o.