Blog Jihlavských listů

K akci Prague Pride a podobným bych chtěl říci, že proti homosexuálům nic nemám, ale takovéto akce hodnotím jako homosexuální exhibicionismus. Nebýt takových akcí, ani by si nikdo nějakých nesmyslných rozdílů v orientaci nevšímal. Prostě mě nezajímá kdo z mých známých, kamarádů nebo lidí z okolí má jakou orientaci. Myslím si tedy, že u takových akcí jde zejména o to na sebe upozorňovat a dělat ze sebe prostě zajímavé a z davu vybočující. Jsem heterosexuál což jsem o sobě nikdy neměl potřebu říkat a tak mě taky nikdy nenapadlo organizovat slety heterosexuálů. Byla by to stejná ptákovina jako akce homosexuálů a asi by mě měli všichni včetně novinářů oprávněně za blázna. Když je to však naopak, tak je za netolerantního skorozločince každý kdo má za blázny slétavé homosexuály. Je to vlastně stejné jako s tím „rasismem“. Obojí je postaveno naruby.

Irsko v sobotu 3. října 2009 v opakovaném referendu ratifikovalo Lisabonskou smlouvu. První referendum totiž nepřineslo výsledek, který byl v Bruselu žádoucí. Proč Irové nyní rozhodli jinak? Proč vůbec připustili druhé referendum? Protože byli vydíráni, zastrašováni, upláceni a mediálně masírováni. Evropská komise do kampaně v Irsku nalila spoustu peněz a udělala vše proto, aby Irsko zlomila. Jsem si jist, že pokud by toto referendum opět nedopadlo podle představ Evropské komise, bylo by opakováno, dokud by občané Irska nepodlehli. Samozřejmě v zájmu svobody a demokracie v Evropě.

Nyní jsme na řadě my, Češi. Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské Unie, chtěli jsme se rovným dílem podílet na jejím rozvoji a rozhodování. Ze stejného důvodu vstupovali i ostatní. Nevstupovali jsme proto, aby o nás rozhodovali jiní, ti velcí a dle svých vlastních zájmů. Věřili jsme, že máme právo říci ano nebo ne dle své vlastní vůle a bez nátlaku ostatních. Jenže Evropská unie je demokratické společenství suverénních států jen do chvíle, než řeknete nesouhlasím, nebo pochybuji. V tom okamžiku se z něj stává totalitní moc, která říká „Musíš souhlasit, protože jsi vstoupil“.

Tón, jakým si dovolí k nám, našim činitelům evropští politici a fanatičtí zastánci Lisabonské smlouvy promlouvat, je neuvěřitelný a nehorázný. Nestydí se nás otevřeně vydírat a vyhrožovat nám. Z této bruselské rétoriky, která k nám ústy Barrosa a dalších míří, mi jde mráz po zádech.

Tito Lisabonští fanatici neváhají urážet ani našeho pana presidenta. A přidávají se i naši občané, neuvědomující si, jak nebezpečné tyto útoky pro naši zemi jsou. Jako občané přece nemusíme s presidentem souhlasit, ani ho milovat, abychom k němu chovali přirozenou úctu. V Anglii taky každý nemusí milovat královnu. Přesto by si nikdo nedovolil ji urážet a pokud ano, Angličany by si velmi rozhněval. My Češi si klidně na svého presidenta pliveme sami a necháme, ať si plivne i kdokoliv jiný. Nevážíme si svého presidenta, své země, svobody a tudíž ani sami sebe.

Dnes už tedy nejde o jednotlivé body Lisabonské smlouvy, ale o výhružný tón a nátlak, s jakým je prosazována. O jasné vzkazy, že možnost volby není a jako členové EU musíme poslouchat.

Dnes jde o samotnou svobodu a suverenitu naší země. O to, zda se po dvaceti letech svobody zalekneme výhrůžek a zda podepíšeme. Zda podepíšeme pod nátlakem a se strachem. Pokud ano, teprve v ten okamžik si nás opravdu přestanou všichni vážit a už vždy budeme jen podepisovat, co nám pod nos strčí.

Věřím, že nám dějiny dají za pravdu a vyjadřuji podporu panu presidentovi.

V úterý podvečer padla vláda. Jeden z „přeběhlíků“, kteří jí vyslovili nedůvěru, byl Vlastimil Tlustý. Člověk, který vždy vystupoval jako čestný pravicově založený politik, jehož jediným životním omylem bylo členství v komunistické straně. Nebyl to omyl. Byl to projev jeho charakteru. Dnes pomohl komunistům a socialistům svrhnout pravicovou vládu. Vyslovil tak souhlas s tím, co roky odsuzoval. Se zvyšováním daní a s „léčením“ ekonomiky státu dalším zadlužováním. Sám sobě plivl do tváře.

Vlastimil Tlustý není bohužel první ani poslední politik, který provedl tento názorový kotrmelec. Jsou zde další, kteří se nás občany snaží přesvědčit o svém názorovém „prozření“. Podívejme se například na pana Ratha, Kotta, či z Jihlavy pana Výborného. Také byli členy ODS a nakonec se názorově „našli“ v ČSSD. Opravdu jim takto zásadní změny osobního postoje chceme věřit?

Podle mě jde o účelové názorové úkroky podle momentální situace a podle toho, zda se jim ten či onen názor právě vyplatí. S takovými lidmi by se měla každá strana vypořádat, neboť tito lidé škodí především jí samé.

A poučení pro ODS? Bývalý komunista neexistuje, stejně jako neexistuje bývalý zločinec.