Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Jihlavský červenec ve 20. století

Michal Stehlík | Úterý, 5. 7. 2016 v 9:15

Když nahlédneme do kalendáře historických událostí spjatých s Jihlavou, měsíc červenec je přinejmenším spjat se dvěma okamžiky. Jednak je to správní změna roku 1960, kterou přestal existovat Jihlavský kraj. Dále jsou to pak události roku 1951 a nechvalně proslulý případ Babice, kterému se letos dostalo pozornosti u příležitosti 65 let výročí a vydání nové kritické publikace. Dějiny správních změn si zaslouží vlastní pohled, zůstaňme proto nyní u roku 1951.

Nemá smysl líčit podrobně babické události, k tomu je určena ona nová kniha „Babické vraždy 1951“, které se dostalo pozornosti v celostátních denících, rozhlase i televizi. Co se ve zkratce odehrálo? Na vraždu tří funkcionářů v babické škole 2. července 1951 navázalo doslova běsnění Státní bezpečnosti, která měla ostatně již od konce dubna 1951 řadu lidí ve vězení. Právě Hluboká ulice a vyšetřovací místnosti StB byly svědky nejhoršího mučení, psychického i fyzického. Mučení bez ohledu na realitu, jen aby byl vytvořen konstrukt pro politické procesy. A bylo jedno, zda se jednalo o ženy, mladé lidi nebo lidi pokročilého věku, došlo i na oblíbené duchovní v regionu. Právě budova soudu a budova StB, stejně jako Dělnický dům, to vše jsou místa, jež se stala svědky jednoho z největších politických procesů našich dějin. Od vraždy uplynulo deset (!) dní, když bylo zahájeno soudní jednání. Soudci, prokurátoři i obvinění četli či nazpaměť odříkávali své role v předem připraveném divadle. Právní stát neexistoval, obhajoba byla směšnou nápodobou skutečného hájení práv obviněného. Navíc, o rozsudcích bylo rozhodnuto v nejvyšším vedení státu a strany (Gottwald, Slánský, Zápotocký, Široký) již 10. července 1951. Dva dny před soudem. Včetně toho, že P. Jana Bulu „vyňali“ z prvního procesu, aby byl odsouzen k smrti „po žních“. I to jsou vlastnosti babického případu, i to jsou okamžiky spjaté s Jihlavou v červenci 1951. Soud trval do 14. 7. 1951 a na jeho konci bylo – pro mnohé neuvěřitelných – sedm rozsudků smrti. A to k soudu ještě chodily petice požadující tresty smrti pro všechny. Mašinerie byla rychlá a precizní – rozsudky byly vykonány po zamítnutí odvolání a žádostech o milost 3. 8. 1951 po čtvrté hodině ranní. Babice pak zůstaly pro režim důležitým mementem o třídním boji – zneužitým následně v seriálu Třicet případů majora Zemana i knihou Vlčí komando z roku 1981. Po roce 1990 pak přinesly vzpomínky aktérů mnoho subjektivních dojmů, neověřených informací a dalších tradovaných mýtů.

Babice však nejsou rozhodně jen jednou historickou událostí, kterou se Jihlava a Vysočina dostávají do centra dějin. Jsou několikerým mementem. Mementem, které nás upozorňuje na nutnost hájit principy právního státu. Mementem, které nám ukazuje, že tzv. velké dějiny a celosvětové události dokážou ve své atmosféře a „přesahu“ dosáhnout i na nejmenší místa státu. Tehdejší očekávání třetí světové války bylo vnímané v každém koutě naší země. Jsou i mementem, jak je jednoduché, aby se z někdejších sousedů stali nepřátelé, jak jednoduché je postavit lidi proti sobě na tzv. dvě strany barikády. V červenci 1951 se na Vysočině vraždilo. Vraždilo se v babické škole, kde zemřeli nevinní lidé. Vraždilo se na jihlavském popravišti, kde zahynuli také nevinní. Dějiny nejsou černobílé, vyžadují od nás kritický rozum a přemýšlení o věcech. Až příliš jsme si zvykli přijímat prostá fakta a nepřemýšlet. Ale to už není jen o dějinách. Kritický rozum je nám více než třeba i dnes, kdy jsme zahlcování polopravdami i vyslovenými nepravdami, aniž bychom dokázali hned rozeznat jejich charakter.

Ne, dějiny se nevracejí ani nepostupují nějak „v kruhu“. Dějiny tvoříme my a jsme to my, kdo je stále stejný. A je jen na nás, zda budeme poučitelní nebo prostě jen ti, kdo opakují chyby.

Babicke vrazdy_obalka_print.indd

Smysluplná, ale nepřesvědčivá EU

Michal Stehlík | Pátek, 24. 6. 2016 v 10:09

Britské referendum, které se přiklonilo s téměř 52 % k odchodu Velké Británie z Evropské unie, má mnoho spletitých důvodů. Zároveň je naopak velmi jednoduchým signálem a dokladem o stavu evropských struktur, a nejen jich.

Obecně. Každý projekt, který stojí na spolupráci více subjektů, vyžaduje nejen mnoho energie na jeho založení, ale především udržení či přímo rozvoji. Vedle toho, pokud je závislý na politické vůli – a tedy vůli občanů – musí věnovat pozornost citlivému vnímání toho, aby byl stále pro občany srozumitelným a smysluplným. Přesvědčivým. Obávám se, že pokud tento velmi jednoduchý – zjednodušující – model nasadíme na vznik, fungování, ale především aktuální stav Evropské unie, musí být odpověď poměrně stejně jednoduchá. Evropská unie ve stávající složité situaci nedokázala přesvědčit britské občany o své smysluplnosti. Ekonomické, mezinárodněpolitické a další věcné argumenty přitom nehrály v rozhodování tu zásadní roli. Emoce vítězily. Tvrdá kampaň se spoustou faulů – z mého pohledu výrazně na straně odpůrců EU – je samozřejmě součástí onoho přesvědčování. Pokud by ale tato kampaň vpadla do situace, kdy má EU stabilní pozici v názorech společnosti, nemohla by patrně být takto úspěšná.

Integrace Evropy měla své viditelné a vážné trhliny již v posledních letech, britské referendum je jen konkrétním dokladem tohoto procesu. Vykřičníkem. Hranicí. Mezníkem. Opět s trochou přehánění se na jedné straně spojená Evropa nese na křídlech idejí a pospolitosti, aby ji na druhé straně táhly ke dnu byrokratické mechanismy i tolik kritizovaný centralismus. Navíc, masivní vlna rozšíření v posledních letech vytvořila tak trochu jinou EU. Vztah ke společné struktuře se totiž nebuduje podpisem splněných kritérií a rozhodnutím vlády a parlamentu. Vztah je dlouhodobá záležitost, na které se musí pracovat, neustále jej znovuobnovovat, stejně jako demokracii. Spoléhat se na status quo je cesta ke konci podobných společných projektů.

Britské referendum tak přineslo kromě jiného dva jednoduché závěry. Rozhodně již nebude možné „tak nějak automaticky“ hovořit o postupující integraci Evropy. Druhý závěr je pak příliš smutný doklad o tom, že nestačí, aby byl projekt ve své podstatě smysluplný, musí být také přesvědčivý. A to nyní Evropská unie pro občany Velké Británie rozhodně nebyla. A pro nás?

Stonařovské ohlédnutí 1945 v roce 2016

Michal Stehlík | Pondělí, 20. 6. 2016 v 14:48

Dějiny posledního století přinesly mnoha místům naší země příliš trpkého. Snad žádné jiné století neovlivnilo celé skupiny obyvatel tak radikálním způsobem. Byly to dějiny ideologií, dějiny velkých myšlenek, ale i dějiny ztrát a krutosti. Zároveň, dlouhá léta jsme se tvářili, jako kdyby se nás tyto dějiny netýkaly, jako kdyby byly součástí nějakého velkého systému, který se vznáší nad námi. Do jisté míry bezesporu ano. Jenomže dějiny nejsou nějakým přehledem událostí, na které se s odstupem díváme jako by „za sklem“. Jsou dějinami konkrétních lidí, jejich rozhodnutí, jejich slabostí, odvahy i strachu. Jsou dějinami matek, rodin, dějinami dětí.

To jsou také dějiny Jihlavska, Jihlavy i Stonařova v polovině 20. století. Složitý historický vývoj tehdy vyvrcholil nacistickou zločinnou ideologií, která se rozhodla potlačit konkrétní skupinu obyvatel na úkor druhé. Přineslo to v letech 1938–1945 mnoho bolesti, strachu i trpkosti. Následně se na jaře 1945 situace zvláštně otáčí a tentokrát je ze společnosti vylučován příslušník opačného národa. Mluví se o kolektivní vině, o potřebě vyčištění prostoru. Dějiny již nemají být osobní, mají mít kolektivní logiku. Je to v mnohém pochopitelné, ale nikoho to nemůže zbavit odpovědnosti za konkrétní činy, konkrétní slabosti. Tábory zůstávají, jen se mění jejich obyvatelé. Včetně starých lidí, včetně dětí. I tuto konkrétní historii si prožil Stonařov. Byli bychom však opět příliš jednostrannými, pokud bychom nahlíželi na dějiny jen jako na obraz jedné události, byť ve své podstatě tragické. Vnímejme souvislosti, chápejme, co přivedlo obyvatele jednoho státu až na tuto hranici vzájemné nenávisti a neporozumění. Mluvme o tom, snažme se o pochopení.

Dějiny 20. století přinesly mimo jiné také ztrátu důvěry ve spravedlnost. I když se ji snažíme v těchto složitých procesech najít, stále nám uniká, jako kdyby skutečně nebyla z tohoto světa. Je těžké hovořit o spravedlnosti u židovského dítěte z Jihlavy, které odchází s transportem v květnu 1942 do Lublinu. Je těžké hovořit o spravedlnosti u českého dítěte, které ztratí otce zatčeného gestapem. Je těžké hovořit o spravedlnosti u německého dítěte umístěného v červnu 1945 do stonařovského tábora. V popisu dějin se nám ztrácí jednoduchá linka dobrého a špatného. Ale – opravdu se ztrácí? Copak neexistují základní lidské hodnoty? Základní lidská práva? Copak jejich porušování může omluvit – ospravedlnit – nějaká „doba“ nebo „režim“? Obávám se, že nemůže. Proto se při pohledu na naše společné těžké dějiny poloviny 20. století držím myšlenky o nutném vzájemném odpuštění a smíření, které však nesmí jít ruku v ruce se zapomínáním.

Smíření a pochopení musí být spojeno se znalostí a pamětí.

Žijeme v nesmírně rychlé době, událost střídá událost, dějiny se jako by zbláznily a uhánějí vpřed takovou rychlostí, která nám snad ani nedovoluje být jejich skutečnou součástí. Ale není tomu tak, protože to základní se nemění. Život nás, našich blízkých, rodičů a dětí, každodenní starosti i radosti. Minulé století nás však přesvědčilo o tom, jak jednoduché je, aby do našich životů vstoupily ideologie, které pod hesly velkých myšlenek vždy skončily na drátech táborů. Proto nezapomínejme – i uprostřed našich všedních starostí vnímejme svět kolem nás. I dnes je třeba odvaha, i dnes je třeba slušnost a přihlášení se k základním hodnotám tolerance a pochopení. V tomto případě je skutečně historie učitelkou života, byť učitelkou poměrně krutou a přísnou. Je výzvou pro náš dnešek i zítřek.

Dějiny totiž netvoří nikdo za nás, tvoříme je my sami, každý z nás. A to je výzva i odpovědnost.

Jihlavský červen ve 20. století

Michal Stehlík | Čtvrtek, 2. 6. 2016 v 22:36

Klíčové červnové události jsou ve 20. století v Jihlavě spojeny s česko-německým vztahem a jeho radikálními historickými zlomy.

Blíží se totiž červnová výročí událostí z roku 1920 a 1945. První z nich je spojena s takzvaným jihlavským krvavým Slunovratem. Dne 23. června 1920 se odehrály v Jihlavě a okolí doslova nacionální bouře, na jejichž konci byli i mrtví čeští vojáci. Představitelé jihlavských Němců měli totiž i téměř dva roky po vzniku Československa problémy s respektem k nové státoprávní situaci. Pouliční bouře vyvrcholily střelbou a mrtvými, přičemž v roce 1920 již není na území české části státu příliš podobně radikálních událostí. Československo však bylo již těžko zpochybnitelnou realitou. Na příští léta se už nesetkáváme s takto bouřlivým průběhem. Stačila však kombinace hospodářské krize, mezinárodní situace a vybičovaného nacionalismu, aby se atmosféra roku 1920 vrátila i do Jihlavy. Konec třicátých let pak představuje u výrazné části zdejších Němců příklon s sudetoněmecké straně a její protičeskoslovenské politice. Ve volbách do obecního zastupitelstva 12. června 1938 tak získala SdP více než 36 procent hlasů. Druhá zdejší německá strana – německá sociální demokracie 1,23 procenta…  Musíme přitom ještě vnímat, že více než cca šest stovek německy hovořících židovských voličů přitom SdP nevolilo. Svět se již řítil nezadržitelně k tragédii války a po ní také k jejím v mnohém podobně tragickým důsledkům.

Ještě než přistoupíme k druhému výraznému „červnu“ v dějinách Jihlavy, roku 1945, je třeba se podívat na jiné datum – a totiž červen 1942. Protektorát zažívá nacistický teror po likvidaci Heydricha. Zažívá Lidice, Ležáky a doslova fyzický prožívaný každodenní strach o holé životy českých lidí. Je to důležité připomenout při hledání příčin poválečné reakce většiny českého obyvatelstva. Jihlava si události spojené s odsunem německého obyvatelstva prožila v několika momentech, divokého odsunu i odsunu plánovaného. Právě do června 1945 – 9. června a 21. června – patří velké poválečné transporty. Jihlava za sebou měla složitých třicet let. První válku. Vznik republiky, kterou výrazná část zdejších obyvatel nepřivítala. Nacionální bouře. Protektorát a nadvládu nacistického teroru. A nyní poválečnou odvetu a dobovým slovníkem „vyčištění“ prostoru od Němců. Včetně lidských obětí a zločinů souvisejících s tímto procesem.

Na podobně traumatické události je pak těžké nasazovat logiku spravedlnosti, viníků a nevinných, zlých a dobrých. Jedná se o složitý problém, který nemá počátek v nějakém bodě nula, od kterého by se dali jasně pojmenovat ti, co „za všechno mohou“. Zároveň se ale nelze tvářit, že se v jednom či druhém případě „nic nestalo“. Jihlavu čeká nyní v červnu 2016 návštěva krajanů a začíná se hovořit o „vyrovnání se“ s touto minulostí. Jediné vyrovnání je ovšem možné na základě znalosti a pojmenování všech souvislostí . Jeho předpokladem je odmítnutí nenávisti, ať má jakýkoliv původ – vždyť jsme v tomto prostoru zažili za posledních sto let nenávist a vyčleňování lidí ze společnosti na základě jazyka, víry, rasy, sociálního zařazení. Berme tyto těžké dějiny jako memento – jakmile začneme svět dělit na „my“ a „oni“, nakračujeme na cestu, která může vypadat rozumně, ale jednoho dne přinese nevinné oběti.

K poučení nestačí položit květiny k pomníku, poučení nás musí provázet i v našich aktuálních rozhodováních.

EVS5b7ae8_odsun

Příběh justiční vraždy P. Buly

Michal Stehlík | Čtvrtek, 19. 5. 2016 v 21:34

Byl večer 25. února 1951, když se P. Jan Bula vrátil z divadelního představení v Chlístově na svoji faru do Rokytnice nad Rokytnou. Tam ho k jeho překvapení čekal někdejší spolužák z moravskobudějovického gymnázia Ladislav Malý. Byl v uniformě příslušníka SNB. Vzpomínali až do rána na staré časy a Malý u Buly přespal. Na druhý den odešel P. Jan vyučovat náboženství. Když se vrátil, nezvaný návštěvník tam stále byl a představil bývalému spolužákovi historku o tom, kterak unesl arcibiskupa Berana a před odchodem před hranice se potřebuje Beran vyzpovídat. Bula mu nejprve uvěřil. Seznamuje ho s dalšími, kteří budou Malého ukrývat. Začátek příběhu, který pro mnohé skončí nepředstavitelně tragicky.

V dalších měsících se snaží Malý P. Jana různě zapojovat do svého „odboje“ – šílené a zmatené snahy o jakési akce proti komunistickému režimu. Bula začíná odmítat. Mezitím se mu dostává varování od P. Podveského, aby si na Malého dal pozor, ale je pozdě…  Na komunistický režim má přitom svůj jasný názor. V roce 1949 přečetl statečně několik pastýřských listů, za což byl dokonce odsouzen do vězení, jako mnoho dalších kněží. Trest mu smazala milost prezidenta Gottwalda. Stejného Gottwalda, který brzy rozhodne o jeho osudu. Ladislav Malý realizuje s Drahošem Němcem přepady v Heralticích a Podheralticích. Střílí se. Bezpečnost zasahuje.

Je večer 27. dubna 1951 a opilý Malý přijde s Němcem na Bulovu faru. Žádá pomoc a P. Jan odmítne. Malý vyhrožuje a na konci žádá další alkohol. P. Jan mu nechá hospodyní alespoň neředit líh. Malý vše vypije a odejde. Mezitím bezpečnost získá informace od zatčeného hajného Kopuletého a jeho ženy. Navíc, již od roku 1950 má pod dohledem tzv. Smetanovu odbojovou skupinu. Je rozhodnuto o zatýkání.

Bylo 30. dubna a den před prvomájovými oslavami bezpečnost vpadne do mnoha domácností. Přijdou si také pro P. Jana Bulu. Ladislav Malý přitom unikne a dál se toulá krajem. Výslechy, bití, mučení.  Dotazy na jména, na Malého. Velmi brzy jsou hotové protokoly a P. Jan zůstává v jihlavském vězení. Vyražené zuby, někdejší pohledný kněz zmučený po týdnech „práce“ Státní bezpečnosti.

Je večer 2. července 1951, něco málo po půl jedenácté večer. Do babické školy vejdou Ladislav Malý a Antonín Mityska. Padne výstřel a pak je slyšet dávka ze samopalu. Pod schody školy zůstanou tři mrtví, nahoře na schodech sténá zraněný Bláha. Bezpečnost od rána 3. července masivně zatýká. Ve vězení je přitom již od poloviny června babický farář Václav Drbola. Ještě si 5. července dojdou pro P. Františka Pařila do Horního Újezda. V bolíkovickém poli jsou zastřelení Malý a mladý Antonín Mityska. Bezpečnost připravuje rychle, možná až příliš rychle, přijdou monstrprocesy.

Byl 10. červenec 1951, v Praze seděli u stolu čtyři muži, politické vedení komunistické strany. Gottwald. Zápotocký. Široký. Slánský. Schválí tresty smrti v babických procesech. Navrženo je jich osm. Pro první proces jich schválí sedm. P. Jana Bulu si „nechají“ na druhý proces. Až po žních. A rozhodnutí vládců zní jasně. Trest smrti.

Je 15. listopadu 1951 a v třebíčském kině jsou vyneseny rozsudky druhého babického procesu. P. Jan Bula. Trest smrti. Odvolání. Marně. I když, přece jen, alespoň jeden soudce Nejvyššího soudu hlasuje pro zmírnění trestu. V době jednohlasných souhlasů téměř zázrak. Pak žádosti o milost. Ke Gottwaldovi. Do kanceláře prezidenta se dostaví osobně matka. Marie Bulová. Sepíší s ní formální protokol. Ale prezident přece rozhodl již v červenci. Milost se neuděluje.

Byla noc z 19. na 20. května 1952. P. Jan píše poslední dopisy na rozloučenou. „Měl jsem mnoho plánů, jak víš, a stačí maličkost a je po všem. Ale nač nad tím lámat hlavu. Neptej se, proč jsem to musel být právě já. Udělal jsem mnoho práce, na kterou jiní mí předchůdci v Rokytnici potřebovali mnohá léta, aby ji udělali, a já ji udělal za rok, snad proto, že jsem měl vyměřený jen tak krátký život…. Já sám už ničím nemohu Tobě ani sourozencům ani mamince nahradit nic. Nezapomeňte na maminku žádný… Připadá mi, jako bych odjížděl do vzdálených končin, po kterých jsem snad ve snu toužil, vzdálených – odkud, až se vrátím, nenajdu nikoho známého. A protože vím, že návratu není, vím, že Vy přijdete za mnou.“

Je nad ránem 20. května 1952, něco málo po páté hodině. Z cely vyvedou mladého kněze. Je mu 32 let. Na dvoře čeká mistr popravčí. Za 17 minut je konec. Trest smrti byl vykonán. Ale režim je systematický. Ani smrtí to nemá skončit. Ostatky zpopelnit. Aby nezůstalo vůbec nic. Alespoň tak uvažuje systém založeny na hmotě a vzývající materialismus. Jenže co když to nestačí?

Prosinec 2015. Zapečetěné obálky odcházejí do Říma. Blahoslavení. Na P. Jana Bulu se nezapomnělo.

Proto ani my nezapomínejme.

c_32_Bula-Jan-1920




© 2008 Parola s.r.o.