Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

O pravé víře

Jan Schwarz | Pátek, 22. 11. 2019 v 8:30

Za svůj život jsem poznal řadu lidí, kteří se mi představili jako proroci a vyslanci jediného boha a vyprávěli mi o víře, svědčili o její výlučnosti a chtěli mě k ní vést, činili si nárok na můj čas, na mé myšlení, záliby, peníze a vlastně na celý další život, žádali o mou pozornost a poslušnost a horlivost a taky bezmeznou důvěřivost, ale mě vždy odradila různost samozvaných věrozvěstů, každý z nich hovořil o jiném a přece stejném bohu a všichni se dušovali a zaklínali a křižovali a dokazovali, že jejich víra je ta jediná možná, nenahraditelná, osvícená a pravá, a skutečně všechny dohromady nedávaly smysl a vyvracely jedna druhou, což mě vedlo k vlastnímu hledání, a protože bych se nerad dopustil stejné chyby, nikomu nic nepodbízím, jen shrnu své snažení, a komu se to nechce číst a zamýšlet se nad tím, má právě možnost, vážení.
Pravá víra neznamená věřit v zázraky, svátosti a obrazy, nýbrž poznávat jediný zákon, který se hodí pro celý svět a všecko živé stvoření, tedy i pro lidi.
Pravá víra nepotřebuje chrámy, ozdoby, zasvěcující a často nesrozumitelné formule, nádheru a ozdoby, tisícová shromáždění a zpěvy davu, právě naopak, skutečný Bůh vchází do srdce člověka ve skrytu, v tichosti a v osamění.
Někdy mi připadá, jako by se věřící člověk chtěl Bohu zalíbit svou výřečností, kaskádou zbožných slov, nekonečnými frázemi modliteb a slavnostními obřady, a přitom ho chce jen falešným uctíváním uplatit a oklamat. Boha však nelze uplatit, natož oklamat, a kdo tak činí, klame jen sám sebe.
Pravá víra není v tom, že člověk ví, kdy se má postit, kdy chodit do kostela, kdy koho poslouchat a jaké modlitby odříkávat a číst, ale v tom, že žije dobrý život a všecky se učí milovat a s lidmi jedná tak, jak by si přál, aby i oni jednali s ním.
Spinoza, Tolstoj, Schweitzer i Kant a další moudří věděli, že pravá víra je zatím skryta v zárodku, že záleží jenom na nás, na lidech, jestli se jí podaří uchovat, jestli mezi námi zahyne, nebo se zítra v našem srdci rozvine, přátelé již dnes probuzení, avšak nikým a k ničemu nenuceni; pravá víra nás objevuje láskou.

Seménka pravdy

Jan Schwarz | Sobota, 9. 11. 2019 v 8:34

V hrobce starověkého egyptského vládce našli archeologové kromě jiného i misku s obilím, pokusili se obilí zasít a k překvapení všech ta tisíce let stará zrna vzešla. Ta zpráva mi utkvěla v paměti a vzpomněl jsem si na ni, když se mě jeden známý s úsměškem ptal, jak se může moderní člověk řídit zastaralými biblickými názory.
Mlčel jsem. Vždyť i v mém životě byla doba, kdy jsem považoval slova Písma za překonaná a neživotná, taky mně se zdála Bible nesrozumitelná a plná mýtů a ptal jsem se, proč ještě dnes věřit zprávě o potopě světa, k čemu jsou trouby, bořící zdi Jericha, a jak mohl Jozue zastavit slunce v dolině Ajalón po celý den, ale pak jsem prožil chvíli osvícení, a zakusil jsem, jak chutnají zrnka pravdy, ukrytá v Bibli na tisíce let, aby v mém srdci vzešla podobně nečekaně jako zrna obilná z faraónovy hrobky.
Jenže, jako je slunce a měsíc, světlo a tma, láska a nenávist, touha i lhostejnost, i tahle pravda má dva konce. Stačí si domyslet moudrý příběh, v němž se ďábel prochází s andělem a uvidí člověka, jak se shýbnul a cosi zvedl ze země. – Co našel? – ptá se znepokojeně ďábel a anděl mu radostně říká – Ten člověk právě prohlídnul a objevil kus pravdy. A já nedovolím, abys’ mu ji zase vzal. – Nevadí, – zahučel ďábel zlověstně a pak se zachechtal – nechám ho z té částečky pravdy vybudovat jediné a neomylné náboženství.
Jeví se mi tedy, že pravda prší k zemi jako seménka ke vzklíčení v našem srdci, je na člověku, jestli je v sobě zaseje a nechá růst, anebo je udusí duchovní pýchou, či je dokonce v teologickém snažení kříží a neuchopitelnou Boží moudrost mísí s lidským názorem, zda se postaví na místo Boha a Tvořivé tajemství, plynoucí z věčnosti, domýšlivě vysvětlí a překroutí svým rozumem.
Otevírám proto s uctivostí Knihu knih, vybírám zrnka Boží pravdy a žiju z nich, snažím se někdy umlčet rozum a nechat promluvit i srdce, a učím se snášet výsměch těch, kteří žasnou sami nad sebou a srdce nosí v řetězech, kteří vykládají s jistotou, jak a z čeho Bůh tvořil svět, kteří znají odpověď na každou otázku… snad jednou najdeme odvahu, abychom si přiznali, že nevíme tolik, co jsme si mysleli, přátelé semének pravdy, které jsme třeba právě nyní tiše zaseli.

Usmívání

Jan Schwarz | Pátek, 11. 10. 2019 v 6:43

Můj zážitek klinické smrti se popisuje těžko. Slova jsou signály k dorozumění z tohoto světa. Jak popsat zážitek z druhé strany? Přesto se pokusím vyjádřit poznání cesty, na kterou moje slovní zásoba zatím nestačí. – Prošel jsem DVA světy. Už vím, PROČ vizionáři a proroci tak těžko a kostrbatě popisovali své vize z věčnosti … není to jen problém překladu ze starověkého jazyka, biblické hebrejštiny, jak namítnou někteří teologové, je to zkušenost poutníka, který navštívil DVA od sebe vzdálené a přitom stále propojené světy… Vrátím se teď k nečekané havárii: Náraz kola o automobil, pád, řinčení skla, a náhle ticho, pak nečekaný hluk, vrtulník se mnou odlétal do vojenské nemocnice ve Střešovicích.
Přístroje nad mou hlavou na Jednotce Intenzivní Péče hlásily zdravotnímu personálu podivnou změnu. Ale já už jejich blikání na monitoru a vyzvánění nevnímal. V oslnivě jasném světle jsem stoupal výš a výš.
Ocitl jsem se na podivné silnici. Byla pustá, ale zdálky se blížil vůz. Nastoupil jsem a rozhlížel se. Sedělo tu plno známých, usměvavých bytostí. Uviděl jsem svou babičku. Zemřela tak dávno, před mnoha lety. Já ji poznal v dětství už jako nevidomou, prošedivělou paní, ale tady byla mladší, černovlasá, usmívala se a VIDĚLA. Poblíž seděl můj strýc. Potkával jsem ho před mnoha lety ve Studené na návsi a pak náhle zemřel. Připravil mi tím odchodem nejedno překvapení. Všichni mu říkali Mirku a na smutečním oznámení přitom bylo vytištěné jiné jméno – Waldemar.
Posadil jsem se vedle babičky a začal jí vyprávět, co všechno mě za ta léta potkalo. V církvi, ve sněmovně, na ministerstvu. Naslouchala mi a stále se tiše usmívala. Až jsem si to uvědomil. Babička sice zemřela kdysi dávno, ale po celou dobu mého života mi byla stále blízko a všechno, úplně všechno o mě věděla.
Pak vůz náhle zastavil. Na cestě se třpytil zlatý pruh.
Všichni ztichli, jakoby na něco čekali.
Po chvíli jsem pochopil, že se mám rozhodnout.
Zašeptal jsem – Babi, vím, bude mě to moc bolet, ale vrátím se. – A jmenoval jsem lidi, kteří na mě dole čekají. Řidič otevřel dveře. Vystoupil jsem a zamával babičce do okna. Vůz přejel zlatou čáru.
… A já se propadal do temné studny s kalnou vodou.
… Přibýval Tlak … Teplota … Únava … A bolest …
Jako bych si na sebe znovu oblékal tělo. Těžký skafandr.
Probíral jsem se dlouho. Trvalo to měsíce, než jsem si uvědomil čas, běh událostí na světě.
SOUČASNOST.
Má první slova prý byla – Všecko je politika!
Do nemocničního pokoje přicházela psycholožka a zjišťovala, kde se nacházím. Zajímalo ji třeba – Jaké je roční období? – a věděla, že mám postel daleko od okna a nevidím ven. Ptala se – Jak se jmenuje náš prezident? – a nedivila se, když jsem odpověděl – Gustáv Husák.
Ještě jeden zážitek z druhé strany mi utkvěl v paměti. Seděl jsem v domku pod hradem Lipnice a opíral se zády o pryčnu kovové postele, v níž umíral spisovatel Jaroslav Hašek. Těžce lapal po dechu. Byl zděšený. Umíral a nechápal, proč život končí. PROČ má skonat? A tak mladý.
Popsal jsem návštěvu v domku na Lipnici lékařské komisi. Mužové v pláštích tiše kývali hlavami. Naštěstí přišla na návštěvu přítelkyně Jolana a řekla – Právě se koná zasedání Společnosti Jaroslava Haška a Richard Hašek očekával návštěvu Jana Schwarze na Lipnici.
Pozemským časem prostupují paprsky věčnosti. Kdo ucítil dotek jejich záře, hledá způsob, jak to sdělit, anebo mlčí.
I teď cítím blízkost svého přítele, básníka a lékaře MUDr. Jana Mičky. Zesnul nečekaně a já se s ním v Příbrami bolestně loučil a dlouho jsem vzpomínal na naše hovory o básnících z mého rodného kraje, o Vítězslavu Nezvalovi, Jakubu Demlovi, o Zahradníčkovi, Otokaru Březinovi …
… Propast mezi věčností a námi je hluboká, ale všichni jsme si blízko, a smrti? Té se nelekám … Před závěrečným pozdravem ocituji mystického básníka Otokara Březiny, který si zapsal – Mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení – … mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení … přeji vám všem krásné dobré jitro a teď se už jen usmívám

Milosrdný

Jan Schwarz | Úterý, 17. 9. 2019 v 13:25

Slávku, buď k němu milosrdný, nezapomeň, že má nemocnou ženu a dvě děti – radil jsem řediteli prosperující firmy, rozhodnutého přísně potrestat provinilce, který nestihl splnit nařízený úkol a snažil se prozatím celou lapálii zaretušovat do ztracena, aby se v příhodný okamžik vrátil k jejímu vyřízení.
Milosrdný? – láteřil šéf rozezleně – Copak jsem nějaký samaritán? Se mnou se taky život nemazlí – a přísně poklepal nevyřízenou složkou na pracovním stole. – O Samaritánech můžeš v neděli kázat v kostele, ale splnit pracovní úkol, to je zákon na cestě k úspěchu a prosperitě, kdybych to tady vedl, jak mi radíš, tak zajdu brzy na úbytě. Ten tvůj Samaritán asi neřídil firmu jako já?

 
To ne, Slávku, Samaritáni se zabydleli v Izraeli v 8. století před naším letopočtem, kdy asyrský král Sargon deportoval židovské obyvatelstvo do Asýrie. Židé se nakonec přece jen vrátili domů, nenáviděli však Samaritány a opovrhovali jimi. Ti z nich přirozeně taky radost neměli a často je napadali. Tento stav trval po celá staletí, ještě po babylonském zajetí, a taky za vlády Římanů. V Ježíšově podobenství měli posluchači pochopit, co je to láska k bližnímu. Židy opovrhovaný Samaritán se stal svědkem tragédie muže, kterého lupiči přepadli, o vše jej obrali a polomrtvého opustili. Stalo se to na silnici z Jericha, asi osm kilometrů před Jeruzalémem, v pusté hornaté krajině. Po nějaké době tudy jel kněz s levitou, chrámovým sluhou, ale klidně nechali souvěrce ležet bez pomoci. Pak přijížděl Samaritán na soumaru. Ten sestoupil k raněnému, ošetřil ho a dopravil do nejbližší hospody, kde je dodnes hostinec U milosrdného Samaritána. Hospodskému dal tehdy peníze, aby se o zraněného postaral a slíbil, že na zpáteční cestě doplatí, co je třeba. Pro kněze tedy nebyl ani Žid v neštěstí bližním, pro Samaritána se jím stal i nepřítel, protože to byl člověk v neštěstí.

 
Budiž tedy, stanu se milosrdným, ale naposled! – zabručel přísný šéf a nalil mi do kávy rum se samaritánským úsměvem. – Milosrdenství má být každému učiněno, buď žid, pohan neb zlý křesťan – kázal už v pochmurném středověku kazatel v Kapli betlémské, přátelé a znalci mistra Jana Husa a žáci pro život i v současnosti tolik potřebné laskavosti a vlídnosti.

Pudlí

Jan Schwarz | Pátek, 26. 7. 2019 v 13:04

Když jsem nastoupil v Praze do redakce časopisu Naše rodina, chodil jsem na Karlově náměstí každý den kolem zajímavé barokní budovy zvané Faustův dům a pokaždé zatoužil nahlédnout do tajuplných sklepení, která mohla skrývat po staletí mnohá tajemství pověstného badatele.

Tak Horáka z Vysočiny zaujal dům doktora Fausta? – usmíval se kolega redaktor Jirka Sůva. – Ten pán tam skutečně kdysi přebýval, ale dej si pozor, aby tě nepotkal podobný osud, protože on sice strojil zajímavá kouzla, bádal v čarodějných knihách, zabýval se astrologií, byl posedlý hledač „kamene mudrců“ a „elixíru života“, dokonce svou duši čertu upsal, jen aby mu rohatec posloužil a vyplnil všecka přání. Ovšem, pak vypršel smluvený čas a ďábel pravil – Tak dost už a pojď. – Jenže doktoru Faustovi se nikam jít nechtělo, vzpouzel se a bránil, jak uměl, avšak čert ho chytil do pazourů a vyrazil s ním ven, a to nikoliv dveřmi, ale stropem.

Třeba došlo jen k výbuchu při některém z Faustových laboratorních pokusů – snažil jsem se uvést pověst na pravou míru logickým vysvětlením. Kolega redaktor pokýval hlavou – Koncem 18. století se ujal faustovské látky básník Johann Wolfgang Goethe a vytvořil z ní vrcholné dílo německé literatury. Faust v jeho dvoudílném dramatu už není středověký pohádkový černokněžník, nýbrž člověk posedlý touhou najít smysl života, který se stal symbolem věčného lidského hledání. Když si jednou vyšel na procházku, všiml si, že kolem něho krouží černý pudl. Nedal se zahnat, přilepil se mu na paty a nakonec se usadil v jeho studovně, kde se za kamny začal nadýmat a roztahovat, až na sebe vzal lidskou podobu a představil se jako ďábel Mefistofeles. A doktor Faust pronesl překvapeně – Tak tohle bylo jádro pudla! – Pekelník ho svedl s krásnou Markétkou, dal mu okusit všechny slasti a rozkoše, avšak jeho úsilí vyznělo naprázdno. Faust po všelikém bloudění našel smysl života v dobru a v prostém lidském štěstí. Když umíral, nestal se kořistí pekel a za zpěvu andělů se potkal s milovanou Markétkou.

A já jen zadumaně pokýval hlavou, snad i my zavčas pochopíme smysl důmyslných podvodů, přátelé zkoušek života a pudlí historie.




© 2008 Parola s.r.o.