Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Chlévský

Jan Schwarz | Středa, 17. 4. 2019 v 8:52

Ty tady máš ale zase nepořádek! – zhrozila se matka při nahlížení do dětského pokoje – Já ti asi dám kýbl vody a spláchneš to všecko rovnou na dvůr a do řeky, prostě ten Augiášův chlív uklidíš nebo dostaneš týden domácího vězení, tak si vyber, kde máš koště, mop a hadry na podlahu, dobře víš, a proto začni radši hned, ať to do večera stihneš dát do pořádku.
Nejdřív jsem se domníval, že Augiáš je nějaký vzdálený příbuzný, patrně jeden z bratránků naší poměrně rozvětvené rodiny, až jsem v hodině dějepisu poprvé uslyšel podivuhodnou zvěst o silákovi Hérakleovi, který měl za úkol vyčistit v Élidě Augiášovy chlévy. Bylo v nich prý ustájeno na třicet tisíc kusů dobytka a třicet let ho nikdo nečistil. Héraklés tehdy sestoupil do zahnojené Élidy a pustil se do práce. Čekalo ho doslova peklo, plul přes páchnoucí moře, zdolával nebezpečné soutěsky mezi strmými útesy, šplhal přes obrovské kravince, ve vousech se mu usadili chrobáci, tělo měl pokryté dotěrnými mouchami a navíc k tomu všemu plašil miliony slepic. Hrozilo mu tisíceré nebezpečí v záludných propastech, které dosud nikdo neprobádal, a tak se po návratu z dobrodružné výpravy odebral ke králi s návrhem – Augiáši, odvedu toky řek Alfeia a Péneia na vaše území a odplavím všechen ten hnůj do moře.
Augiáš prý jeho nabídku s radostí uvítal, pouze si umanul nejdříve o všem formálně zpravit nejen Očišťovací komisi, ale i tehdejší Vodohospodářský úřad.
Ovšem, jak se ukázalo, pan král měl neskutečný chlív nejen s dobytkem ve chlévě, nýbrž i v královských úřadech. Statečný Hérakles nakonec přece jen přes všechny úklady antické byrokracie zavedl do zaneřáděných chlévů tok dvou mohutných řek a vody všechnu nečistotu odplavily.
A tak ve chlévech opět zavládl patřičný pořádek.
Podíval jsem se zadumaně z okna zaneřáděného pokoje do dvora, a protože za zahrádkou šuměla od splavu u Homolkova mlýna řeka Jihlávka, chopil jsem se připraveného smetáku a pustil se raději sám a dobrovolně, přátelé přísných matek a historicky poučného vzpomínání, do nekonečného procesu nastolení pořádku a uklízení.

Osobnostní

Jan Schwarz | Čtvrtek, 21. 3. 2019 v 12:54

Když některý časopis v Čechách vyhlásí anketu o českou osobnost tisíciletí, okamžitě zpozorním. A pak se zpotím. A s napětím čekám na výsledky. Ale u nás si už lidé zvykli na kuriózní vážení hodnot a vyhlašování českých osobností, a tak nebylo divu, že jsme už v minulosti vyhlásili vítěznou osobností Čech už i fiktivní a komickou postavu vynálezce Járy da Cimrmana. Je to vůbec náhoda nebo národní povahový rys? A lidé se v autobuse mezi sebou sázeli a přeli, vyhraje to letos tradičně Jára Cimrman nebo třeba hrdina a dobrý voják Josef Švejk?

A výsledek nebyl ani tentokrát pro české nátury příliš lichotivý. Buditelé národa a vlastenci se divili. Mistr Jan Hus, který 11. října 1414 opouštěl ve voze taženém párem koní hrad Krakovec a znovu si pročítal císařský glejt, v němž mu císař Zikmund, sliboval bezpečí slyšení na koncilu v Kostnici a bezpečný návrat domů, Mistr Jan se dostal až na deváté místo v žebříčku osobností.

A co víc, slovutného Husa v jeho životním zápasu předběhli v tabulce osobností i jiné celebrity. Například i Vlasta Burian, kterého jsme po válce ocenili vazbou a vězením za žertovný postoj k bratřím Němcům. To už král komiků chodil po Praze pěšky a na oteklých nohách měl navlečena bagančata. Dokonce i zlatý slavík Karel Gott si vyzpíval přední umístění před statečným Husem. S velkým odstupem se ještě udržel mezi osobnostmi učitel národů Jan Amos Komenský.

Podobně neslavně dopadly ženy. Do čestného umístění prvních deseti se nedostala žádná z nich. Až jako jedenáctá se umístila usměvavá zpěvačka Lucie Bílá, daleko za ní pospíchá za Babičkou půvabná buditelka národa Božena Němcová.

Čapkovsky řečeno – Osobnost je vždycky jen článkem lidství. – Osobnost je cíp módních šatů ve výloze. Podobizna povahy národa. Osud poraní mnohem snáze ty, kteří stojí vysoko. A v Čechách se prý vždy rádo škodilo těm, kteří se dostali vysoko a mohli by se časem změnit v mravní autoritu. Osobnost člověka spočívá v prosazování, a ostatní se diví – Jak to může vydržet a přetrvat?

To umístění Husa mi ale nedá spát. Začal jsem opatrně zjišťovat, kdo anketu vedl a vyhodnocoval. Ani bych se už nedivil, přátelé české historie, kdyby šéf ankety mluvil stroze lámanou češtinou a hlavu měl krásně ryšavou a z redakce by na něj volali – Ziki! – Ale snad ne.          

Opilý

Jan Schwarz | Pátek, 22. 2. 2019 v 8:03

Potkat večer po uzavírací hodině před hostincem souseda a odpovědět mu na pozdrav znamená dobrovolně si vyslechnout přednášku na libovolné téma, konzultované do této chvíle u výčepu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Alkohol je největší nepřítel lidstva, jenže, pastore, nekázal jste v neděli ve sboru, že máme milovat i své nepřátele? – zeptal se mě soused opřený o dveře do lokálu. Kývl jsem hlavou a pokusil se odejít, ale přednáška z katedry schodiště místní restaurace mi byla souzena osudem. – Užíváme si dneska svobody demokracie, doktoři, podnikatelé i dělníci sedí u jednoho stolu, pijí pivo z jednoho sudu, ovšem končí to jako vždy, vážený doktore vědy duchovní, tady jsem si tu nespravedlnost světa sepsal a seřadil podle abecedy, takže poslyšte – po chvíli marného snažení se mu podařilo vyjmout z obálky čerstvý zápis a zvedl prst k hvězdné obloze.

Zatímco akademický malíř je pod obraz, anesteziolog skončí v bezvědomí, básník je v limbu, boxer ztřískaný, dermatolog je kožený. Dopravák má špičku, dřevorubec je zrubaný, elektrikář nadrátovaný, entomolog je na mol, ovšem hudebník na moll, funebrák je tuhý a chmelař jako žok.

Kanonýr je jako dělo, karbaník se zkároval, klempíř je na šrot, avšak pastor je jako slovo boží, kominík se zase zčadil a kamarád kovář je zbušený, nad nimi se kymácí kuchař na kaši, květinářka se jen trochu nakropila, ovšem kynolog je zas jak doga, lakýrník se zlakoval, letec je jako bomba, loutkoherec je zpumprlíkovaný, malíř pokojů zmalovaný, metař nametený, meteorolog na mraky, myslivec piclý, ocelář zkalený, ortopéd polámaný, pedagog vyškolený.

Písmomalíř zlinkovaný, pištec zhvízdaný, pneu-servisman je gumový, poslanec odhlasovaný, pumpař na totál. Pyrotechnik je jako puma, řezník jako prase, řidič se zřídil, sedlák ji má jako vidle a selka je na motyku, sklenář má okno, sládek je nachmelený, soudce jak zákon káže, švadlena je na hadry, tramvaják se vykolejil, truhlář je jak prkno, uklízečka na prach, veterinář jako zvíře.

Vyhýbkář zas namazaný, zahradník je zlitý, zoolog má opici, zootechnik skončil jako dobytek, zpěvák se zhulákal a zákazník má nakoupíno … kam utíkáte, pastore?

No, přece psát fejeton, přátelé nápojů, které mění mravy i mudrce.

 

VELEmyší

Jan Schwarz | Pondělí, 3. 12. 2018 v 13:24

Problémy si nikdo z nás prožívat zrovna nepřeje, a přitom se často stávají školou života – poznamenal kolega pastor při debatě o solidaritě a vzájemné pomoci strádajícím obyvatelům zemí, v současné době zmítaných ve válečných vřavách, byť se odehrávaly zdánlivě daleko, na druhém konci světa. – Připomíná mi to příběh jedné myši. – Udiveně jsem kroutil hlavou – Osud lidstva chceš srovnávat s hlodavcem?

Určitě si podobná vyprávění pamatuješ z dětství, takže já ti jedno připomenu. Tahle myška koukala skrz otvor ve zdi a viděla farmářovu ženu, jak otvírá nějaký balíček. Uvnitř byla pastička. Vyděšená myš běžela přes dvůr a upozorňovala všechny křikem – V domě je pastička! – Slepice zvedla hlavu a kvokla – Myško, to je vážný problém, ale mne se netýká.

Myš se otočila na prase a vypískla – Pastička je v domě! – Prase soucitně zachrochtalo – To je mi líto, ale ani já pro tebe nemůžu nic udělat, ovšem budu se za tebe modlit. – Myš se vydala ke krávě – Pastička je v domě! Pastička! – Kráva smutně zabučela – Ach, myško, je mi tě líto, ale přece neponesu kvůli pastičce v kuchyni svou kůži na trh. – Odmítnutá myš se vrátila se skloněnou hlavou domů.

Té noci byl slyšet v kuchyni divný zvuk – CVAK – to pastička dopadla svou kořist. Rozespalá hospodyně se šla brzy ráno podívat, co se stalo. Potmě si nevšimla, že se do pastičky chytila za ocas jedovatá zmije, a ta ji uštkla. Farmář svou ženu odvezl do nemocnice, a domů se vrátila s horečkou. Muž se rozhodl jí pomoci léčbou silným vývarem, a zabil slepici. Jenže bolest ženy neustávala a přišli ji navštívit přátelé. Farmář je chtěl pohostit, a tak zapíchl prase. Farmářova žena však umřela. Na pohřeb přišlo tolik lidí, že vdovec musel zabít krávu, aby měl k obědu dostatek masa. A myš to pozorovala puklinou ve zdi. Proto když uslyšíš, že někdo má problém, a myslíš si, že se tě to netýká, vzpomeň si: pokud je někdo z nás ohrožen, všichni jsme ve velkém nebezpečí.

Neštěstí druhých je prubířským kamenem na cestě poznání, kdo je můj bližní, přátelé života i myšky bloudící, a poutníci na křižovatkách světa zatím jen tiše stojící.

Ortenův

Jan Schwarz | Pondělí, 10. 9. 2018 v 15:55

Dovolte mi dnes malé ohlédnutí za básníkem, kterého jistě mnozí, a nejen poetové, vzpomenou 30. srpna, kdy se roku 1919 v Kutné Hoře narodil, aby ze světa tragicky odešel 1. září 1941 ve věku 22 let.

A proto u třebíčské synagogy vzpomínám v modlitbě protkané do jarmulky vzpomínek – Já nejsem ještě prach, ale vím, že povětřím už víří smrt a proto se nechám bičovat i hladit tvými verši a proti času utíkám v touze zahlédnout, jak dobrovolně odcházíš ze zahrady. Z dlaní života ses napil jedu a s hvězdou šesticípou na kabátě vkročil do silnice, abys’ pod vozem krále Heroda dodýchal ten svinský skrojek bytí; na pražské ulici bychom se stejně nepotkali, narodil jsem se příliš, příliš pozdě; naštěstí pro mne už doba nezabíjela, jen nenápadně zevnitř sála krev, ale zvenčí nechala žít a dýchat a snít, a pod popelem dřímala lež, převlékala se za pravdu a popelu kdekdo vzdával hold jak živému plameni, i já hleděl na ten dráp v popelavém závoji, s jediným přáním, aby nedrásal a nepálil a neotloukal lidi do píšťalek, do falešných melodií a NA PLNÝ HLAS, jak ti rozumím, duše umučená, básníku žlutavých hvězd.

Jsou odpuštěna slova nepřátel, která berou víru a vracejí život, v básni NENAPSANÉ, pročpak ji lidi nečtou, proč nesténají bolestí nad verši, když v takovém nečase tak těžkou cestou jdeš a raději oněmíš, než bys vyslovil soud a dal jedinou MALOU ODPOVĚĎ VELKÉMU PROČ – pro slávu ubohých, pro lásku k zemřelým, pro kočky, pro kosy, pro samotu snů – a taky pro mne, Jiří Ortene, i já toužím žít.

Třeba se najde srdce dívčí, které udiveno mým podivným slohem otevře knihu básní a nechá se probudit POETIKOU a odhalí pod snítkou verše tvé uschlé slzy, co stačily dozrát v jablka sladká a šťavnatá, mezi nebem a zemí, kořeny přibité v bolesti, tak, přesně tak roste strom štěstí i neštěstí i člověk v TĚLE ŽEN a BLÁZINEC páření lásce podoben, to píše básník, i vám, KARIN, ano, vám, a stále neví, zda jste ještě živa, protože na zem kles, když předtím se krví smál a krví plakal, a proto neskončí nikdy ten nebezpečný věk, dokud nepochopíte, že váš básník veršem neumírá.

Odešel ale do OČISTNÉ hodiny. Povstaňte, pozůstalí. A pojďte a bijte a tlučte a bolesti se učte, vy, kteří nezapomínáte obětí básníků, co vzdali se jména a svobody a dechu a zalknuti špínou padli; hrob se však nezavřel, a básni zbývá, ČEMU SE ale BÁSEŇ ŘÍKÁ, v ústraní do hrsti vzlyknout a mít rád, blahoslavený Jiří Ortene, také dnes na tebe vzpomínáme – jbarecha Adonaj – sbohem a – le hitraot – na shledanou, laskavý básníku.




© 2008 Parola s.r.o.