Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

VELEmyší

Jan Schwarz | Pondělí, 3. 12. 2018 v 13:24

Problémy si nikdo z nás prožívat zrovna nepřeje, a přitom se často stávají školou života – poznamenal kolega pastor při debatě o solidaritě a vzájemné pomoci strádajícím obyvatelům zemí, v současné době zmítaných ve válečných vřavách, byť se odehrávaly zdánlivě daleko, na druhém konci světa. – Připomíná mi to příběh jedné myši. – Udiveně jsem kroutil hlavou – Osud lidstva chceš srovnávat s hlodavcem?

Určitě si podobná vyprávění pamatuješ z dětství, takže já ti jedno připomenu. Tahle myška koukala skrz otvor ve zdi a viděla farmářovu ženu, jak otvírá nějaký balíček. Uvnitř byla pastička. Vyděšená myš běžela přes dvůr a upozorňovala všechny křikem – V domě je pastička! – Slepice zvedla hlavu a kvokla – Myško, to je vážný problém, ale mne se netýká.

Myš se otočila na prase a vypískla – Pastička je v domě! – Prase soucitně zachrochtalo – To je mi líto, ale ani já pro tebe nemůžu nic udělat, ovšem budu se za tebe modlit. – Myš se vydala ke krávě – Pastička je v domě! Pastička! – Kráva smutně zabučela – Ach, myško, je mi tě líto, ale přece neponesu kvůli pastičce v kuchyni svou kůži na trh. – Odmítnutá myš se vrátila se skloněnou hlavou domů.

Té noci byl slyšet v kuchyni divný zvuk – CVAK – to pastička dopadla svou kořist. Rozespalá hospodyně se šla brzy ráno podívat, co se stalo. Potmě si nevšimla, že se do pastičky chytila za ocas jedovatá zmije, a ta ji uštkla. Farmář svou ženu odvezl do nemocnice, a domů se vrátila s horečkou. Muž se rozhodl jí pomoci léčbou silným vývarem, a zabil slepici. Jenže bolest ženy neustávala a přišli ji navštívit přátelé. Farmář je chtěl pohostit, a tak zapíchl prase. Farmářova žena však umřela. Na pohřeb přišlo tolik lidí, že vdovec musel zabít krávu, aby měl k obědu dostatek masa. A myš to pozorovala puklinou ve zdi. Proto když uslyšíš, že někdo má problém, a myslíš si, že se tě to netýká, vzpomeň si: pokud je někdo z nás ohrožen, všichni jsme ve velkém nebezpečí.

Neštěstí druhých je prubířským kamenem na cestě poznání, kdo je můj bližní, přátelé života i myšky bloudící, a poutníci na křižovatkách světa zatím jen tiše stojící.

Ortenův

Jan Schwarz | Pondělí, 10. 9. 2018 v 15:55

Dovolte mi dnes malé ohlédnutí za básníkem, kterého jistě mnozí, a nejen poetové, vzpomenou 30. srpna, kdy se roku 1919 v Kutné Hoře narodil, aby ze světa tragicky odešel 1. září 1941 ve věku 22 let.

A proto u třebíčské synagogy vzpomínám v modlitbě protkané do jarmulky vzpomínek – Já nejsem ještě prach, ale vím, že povětřím už víří smrt a proto se nechám bičovat i hladit tvými verši a proti času utíkám v touze zahlédnout, jak dobrovolně odcházíš ze zahrady. Z dlaní života ses napil jedu a s hvězdou šesticípou na kabátě vkročil do silnice, abys’ pod vozem krále Heroda dodýchal ten svinský skrojek bytí; na pražské ulici bychom se stejně nepotkali, narodil jsem se příliš, příliš pozdě; naštěstí pro mne už doba nezabíjela, jen nenápadně zevnitř sála krev, ale zvenčí nechala žít a dýchat a snít, a pod popelem dřímala lež, převlékala se za pravdu a popelu kdekdo vzdával hold jak živému plameni, i já hleděl na ten dráp v popelavém závoji, s jediným přáním, aby nedrásal a nepálil a neotloukal lidi do píšťalek, do falešných melodií a NA PLNÝ HLAS, jak ti rozumím, duše umučená, básníku žlutavých hvězd.

Jsou odpuštěna slova nepřátel, která berou víru a vracejí život, v básni NENAPSANÉ, pročpak ji lidi nečtou, proč nesténají bolestí nad verši, když v takovém nečase tak těžkou cestou jdeš a raději oněmíš, než bys vyslovil soud a dal jedinou MALOU ODPOVĚĎ VELKÉMU PROČ – pro slávu ubohých, pro lásku k zemřelým, pro kočky, pro kosy, pro samotu snů – a taky pro mne, Jiří Ortene, i já toužím žít.

Třeba se najde srdce dívčí, které udiveno mým podivným slohem otevře knihu básní a nechá se probudit POETIKOU a odhalí pod snítkou verše tvé uschlé slzy, co stačily dozrát v jablka sladká a šťavnatá, mezi nebem a zemí, kořeny přibité v bolesti, tak, přesně tak roste strom štěstí i neštěstí i člověk v TĚLE ŽEN a BLÁZINEC páření lásce podoben, to píše básník, i vám, KARIN, ano, vám, a stále neví, zda jste ještě živa, protože na zem kles, když předtím se krví smál a krví plakal, a proto neskončí nikdy ten nebezpečný věk, dokud nepochopíte, že váš básník veršem neumírá.

Odešel ale do OČISTNÉ hodiny. Povstaňte, pozůstalí. A pojďte a bijte a tlučte a bolesti se učte, vy, kteří nezapomínáte obětí básníků, co vzdali se jména a svobody a dechu a zalknuti špínou padli; hrob se však nezavřel, a básni zbývá, ČEMU SE ale BÁSEŇ ŘÍKÁ, v ústraní do hrsti vzlyknout a mít rád, blahoslavený Jiří Ortene, také dnes na tebe vzpomínáme – jbarecha Adonaj – sbohem a – le hitraot – na shledanou, laskavý básníku.

Pyrrhův

Jan Schwarz | Středa, 5. 9. 2018 v 14:46

Když jsem v čase Husákovy normalizace nastoupil do práce v cihelně, to abych poznal, jak nesmiřitelná je pěst dělnické třídy, naučili mě cihláři odebírat vypálené kousky jílové hlíny z rozjetého pásu, stavět ještě horké cihly do hrání a zbavit se včas nánosů popela na tvářích, a při tom rovnání se zajímali, jak jsem se k té dřině dostal, a já přiznal veřejnou kritiku soudruha Gustáva, který se rozhodl napravit hlavy všem snílkům pražského jara, takže po nápisu – PRAVDA VÍTĚZÍ – DUBČEK – SVOBODA, který jsem s přáteli psal na Masarykovu rozhlednu v noci 21. srpna 1978, tedy v čase 10. výročí srpnové invaze spojeneckých vojsk, jsem byl zařazen k pásu na výrobu cihel, ale mistr kroutil hlavou a řekl – Nic si z toho nedělej, uvidíš, že to bylo Pyrrhovo vítězství.

A tak jsem mezi cihlami lovil z paměti vzpomínky z dějepisu, abych si vybavil jednoho z největších starověkých dobyvatelů a vládců Alexandra Velikého, jehož říše se rozprostírala od Makedonie až k Egyptu a Indii. Nicméně po jeho smrti r. 323 se říše rozpadla a na jejím místě se utvářely nové státní celky. Jedním bylo království epirské, v jehož čele stanul král Pyrrhos. Nebyl to panovník ledajaký, svůj původ odvozoval přímo od Achilla a bojovností rozhodně nedělal hrdinovi od Tróje hanbu.

Pyrrhos byl ovšem povaha neklidná a dobrodružná a celý život válčil. Krutou bitvu s Římany rozhodli nakonec Pyrrhovi sloni, kteří natropili v řadách Římanů takovou spoušť a zmatek, že jejich vůdce, konzul Valerius Laevinus, se dal na útěk. Počet mrtvých a zraněných byl obrovský na obou stranách, takže Pyrrhos obhlížel po boji bitevní pole a věcně poznamenal – Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni.

Dobyvačný vladař si však ani pak nedal pokoj, a vedl války i doma v jednom kuse, až se zapletl do stranických bojů v městě Argu, kde po něm při pouličních šarvátkách hodila jakási bojechtivá žena ze střechy cihlu, král spadl z koně, a nepřátelští vojáci mu uřízli hlavu.

A já u běžícího pásu obdivně potěžkal mokrou, ještě nevypálenou cihlu, abych na vlastní kůži poznal, jak složitě někdy historie začíná a jak jednoduše, přátelé marných pokusů o mou nápravu, končí.

Andělský

Jan Schwarz | Pátek, 31. 8. 2018 v 8:12

Jeden moudrý kolega mi kdysi v době oslav mých narozenin přál do života hodně štěstí, zdraví a spokojenosti, pak se na chvíli odmlčel, pohlédl mi zpříma do očí a tiše špitl – A hlavně ti ze srdce přeji, abys vždy našel v čase potřeby dostatečnou oporu a pomocnou ruku andělů mezi přáteli. Na tom v životě nejvíc záleží.

Poděkoval jsem za tak srdečné a zvláštní přání a podotknul, že mám sice dobré kamarády a přátele, ovšem ti nelítají zatím jako andělé. Jednomu chybí křídlo, druhý je příliš viditelný tam, kde by ho zvláště jeho paní vidět radši neměla a spolužák Mirek, jak jsem si všiml včera podle jeho rozbitého nosu, se létat teprve učí a právě nedávno se mu nedařilo a on zakopl a nešikovně přistál u zavřených dveří obchodního domu.

Kolega se usmál – Luciano de Crescenzo si kdysi poznamenal, že lidé jsou vlastně andělé, avšak pouze s jedním křídlem. Proto někdy potřebují objetí přítele, aby spolu, ve dvou, mohli vzlétnout. Luciano dobře věděl, že člověku není zatěžko být chvíli sám, mnohem těžší je mu žít v opuštěnosti. To je největší bolest a zkouška života. Měli bychom si proto častěji všímat druhých lidí a učit se proměňovat se navzájem v andělské bytosti. A Mirkovi vyřiď, ať se žádným klopýtnutím ani pádem nenechá odradit, a když je to potřeba, ať se nebojí chodit pěšky.

Odcházel jsem domů, a stále slyšel to nezvykle přátelské blahopřání. Tolik filozofů už přemýšlelo a popsalo stohy lejster, aby se dobralo smyslu našeho života na matičce Zemi, léta se zabývali objevem pokladů Pravdy, záhad nekonečného Vesmíru, řešili tajemství rébusu všemocné Vědy a tajuplných mysterií, a my se máme naučit v letu životem proměnit sami sebe v anděly.

A tak jsem se pokusil i do svých gratulací připojit andělské přání. Záleží na nás, jak často jedni druhým podáme pomocnou ruku, abychom se dokázali zvedat po nečekaných pádech ze země a znovu objevit dobrou náladu, nový cíl a radost života. A totéž přeji i vám, objevitelé vzácné soudržnosti, ať se dnes dokážete povznést s pomocí dobrých sousedů a kamarádů nad každou svízel a třeba i lavinu starostí, hodně zdaru, přátelé dosud tak vzácného andělského poletování.

Kniha mého života – Desatero

Jan Schwarz | Čtvrtek, 28. 6. 2018 v 9:30

Kniha mě provází od dětství, už v 5 letech jsem se naučil číst a objevil, snad symbolicky, Honzíkovu cestu, později mě oslovily Foglarovky, a taky příběh Bílého tesáka Jacka Londona, a počet autorů utěšeně rostl, avšak inspirací pro psaní knih mi bylo až setkání s paní Zezulkovou, tehdy všem dobře známou a oblíbenou spisovatelkou Vlastou Javořickou – u babičky ve Studené, takže knih utěšeně přibývalo, jenže knihou mého života se stala bible, ta mě posilovala při pobytu ve vězení v Plzni na Borech, bible mě provázela životem, bible mě vedla i k bádání dr. Vlasty Fialové v Kralicích nad Oslavou v tamější, dnes by se řeklo ilegální tiskárně kralických Bratří Jednoty bratrské a po letech mě inspirovala k sepsání knihy Tajemné dveře do domu Bible.

Stáří je poslední dějství života jako dramatu, zvláště když k tomu přistoupila omrzelost a přesycení – napsal kdysi Cicero, a Karel Čapek o stáří poznamenal, že je parazitem vlastního mládí, ale já s těmi pány docela nesouhlasím, a proto, snad mi posluchači odpustí to srovnání, jsem, jako Mojžíš 21. století, sepsal Desatero seniora.

1. Staň se sám sobě přítelem.
Nikdy bych neměnil přátele za míň šedivých vlasů nebo za ploché břicho. S přibývajícím věkem jsem k sobě laskavější a méně kritický.

2. Buď rozhodný a svobodný.
Viděl jsem příliš mnoho přátel opustit tento svět předtím, než pochopili svobodu, která přichází s věkem. Co je komu do toho, když se rozhodnu číst nebo psát na počítači do rána a spát až do poledne?

3. Buď veselé mysli.
Začnu klidně tančit na ty nádherné melodie z 60. a 70. let a zpívat Vlajku, hymnu trampů jako tenkrát, když jsem stál nad táborovým ohněm a sledoval kamarády, kteří MUSÍ být přece o hodně lepší, přátelští, čestní a ušlechtilí.

4. Nestyď se.
Když se mi zachce při vzpomínce plakat, začnu. A na pláž půjdu v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho, navzdory soucitným pohledům mladíků atletických postav, vždyť vím, že i oni budou jednou staří.

5. Buď zapomnětlivý.
Vím, že jsem občas zapomnětlivý, ale některé životy byly úplně zapomenuty, a nikoho to nezajímá. A já si pamatuji důležité věci a vše potřebné si píšu do diáře.

6. Zvykej si na pocity zlomeného srdce.
V minulých letech bylo moje srdce zlomeno bolestí. Když ztratíte někoho blízkého, pokud trpí vaše dítě, jestliže vašeho oblíbeného psa přejede auto… ale zlomené srdce mi dalo sílu, porozumění a soucit.

7. Buď spokojen.
Tak rád jsem žil, až mi vlasy zšedly a mladičké úsměvy se vryly do hlubokých rýh na mé tváři. Mnozí se přede mnou nezasmáli, a zemřeli dřív, než jejich vlasy zbarvilo stříbro.

8. Mysli pozitivně.
Jak stárnu, snažím se být optimistický. Už mě nezajímá, co si o mně myslí ostatní. Nemám otázky, sám sebe se už neptám. Dokonce jsem získal výsadu být v očích druhých i špatný.

9. Buď rád zralý.
Můj věk mě přivedl do času posledních plodů při sklizni života. A tak ukládám do věčných stodol čitelnou památku mého jména.

10. Nehořekuj a užívej si daru každého dne.
Nebudu žít pořád, vím, ale dokud jsem tu, neztrácím čas hořekováním, co mohlo být, a dělat si starosti, co bude. A jíst řízek a večer pít kávu s čokoládou můžu každý den, pokud budu mít chuť. Amen.

V zastoupení Mojžíše Desatero seniora  zapsal nikoli na kamenné desky na hoře Sinai, ale do notebooku pod Hrádkem u synagogy v Třebíči pastor pro 21. století Jan Schwarz




© 2008 Parola s.r.o.