Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Usmívání

Jan Schwarz | Pátek, 11. 10. 2019 v 6:43

Můj zážitek klinické smrti se popisuje těžko. Slova jsou signály k dorozumění z tohoto světa. Jak popsat zážitek z druhé strany? Přesto se pokusím vyjádřit poznání cesty, na kterou moje slovní zásoba zatím nestačí. – Prošel jsem DVA světy. Už vím, PROČ vizionáři a proroci tak těžko a kostrbatě popisovali své vize z věčnosti … není to jen problém překladu ze starověkého jazyka, biblické hebrejštiny, jak namítnou někteří teologové, je to zkušenost poutníka, který navštívil DVA od sebe vzdálené a přitom stále propojené světy… Vrátím se teď k nečekané havárii: Náraz kola o automobil, pád, řinčení skla, a náhle ticho, pak nečekaný hluk, vrtulník se mnou odlétal do vojenské nemocnice ve Střešovicích.
Přístroje nad mou hlavou na Jednotce Intenzivní Péče hlásily zdravotnímu personálu podivnou změnu. Ale já už jejich blikání na monitoru a vyzvánění nevnímal. V oslnivě jasném světle jsem stoupal výš a výš.
Ocitl jsem se na podivné silnici. Byla pustá, ale zdálky se blížil vůz. Nastoupil jsem a rozhlížel se. Sedělo tu plno známých, usměvavých bytostí. Uviděl jsem svou babičku. Zemřela tak dávno, před mnoha lety. Já ji poznal v dětství už jako nevidomou, prošedivělou paní, ale tady byla mladší, černovlasá, usmívala se a VIDĚLA. Poblíž seděl můj strýc. Potkával jsem ho před mnoha lety ve Studené na návsi a pak náhle zemřel. Připravil mi tím odchodem nejedno překvapení. Všichni mu říkali Mirku a na smutečním oznámení přitom bylo vytištěné jiné jméno – Waldemar.
Posadil jsem se vedle babičky a začal jí vyprávět, co všechno mě za ta léta potkalo. V církvi, ve sněmovně, na ministerstvu. Naslouchala mi a stále se tiše usmívala. Až jsem si to uvědomil. Babička sice zemřela kdysi dávno, ale po celou dobu mého života mi byla stále blízko a všechno, úplně všechno o mě věděla.
Pak vůz náhle zastavil. Na cestě se třpytil zlatý pruh.
Všichni ztichli, jakoby na něco čekali.
Po chvíli jsem pochopil, že se mám rozhodnout.
Zašeptal jsem – Babi, vím, bude mě to moc bolet, ale vrátím se. – A jmenoval jsem lidi, kteří na mě dole čekají. Řidič otevřel dveře. Vystoupil jsem a zamával babičce do okna. Vůz přejel zlatou čáru.
… A já se propadal do temné studny s kalnou vodou.
… Přibýval Tlak … Teplota … Únava … A bolest …
Jako bych si na sebe znovu oblékal tělo. Těžký skafandr.
Probíral jsem se dlouho. Trvalo to měsíce, než jsem si uvědomil čas, běh událostí na světě.
SOUČASNOST.
Má první slova prý byla – Všecko je politika!
Do nemocničního pokoje přicházela psycholožka a zjišťovala, kde se nacházím. Zajímalo ji třeba – Jaké je roční období? – a věděla, že mám postel daleko od okna a nevidím ven. Ptala se – Jak se jmenuje náš prezident? – a nedivila se, když jsem odpověděl – Gustáv Husák.
Ještě jeden zážitek z druhé strany mi utkvěl v paměti. Seděl jsem v domku pod hradem Lipnice a opíral se zády o pryčnu kovové postele, v níž umíral spisovatel Jaroslav Hašek. Těžce lapal po dechu. Byl zděšený. Umíral a nechápal, proč život končí. PROČ má skonat? A tak mladý.
Popsal jsem návštěvu v domku na Lipnici lékařské komisi. Mužové v pláštích tiše kývali hlavami. Naštěstí přišla na návštěvu přítelkyně Jolana a řekla – Právě se koná zasedání Společnosti Jaroslava Haška a Richard Hašek očekával návštěvu Jana Schwarze na Lipnici.
Pozemským časem prostupují paprsky věčnosti. Kdo ucítil dotek jejich záře, hledá způsob, jak to sdělit, anebo mlčí.
I teď cítím blízkost svého přítele, básníka a lékaře MUDr. Jana Mičky. Zesnul nečekaně a já se s ním v Příbrami bolestně loučil a dlouho jsem vzpomínal na naše hovory o básnících z mého rodného kraje, o Vítězslavu Nezvalovi, Jakubu Demlovi, o Zahradníčkovi, Otokaru Březinovi …
… Propast mezi věčností a námi je hluboká, ale všichni jsme si blízko, a smrti? Té se nelekám … Před závěrečným pozdravem ocituji mystického básníka Otokara Březiny, který si zapsal – Mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení – … mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení … přeji vám všem krásné dobré jitro a teď se už jen usmívám

Milosrdný

Jan Schwarz | Úterý, 17. 9. 2019 v 13:25

Slávku, buď k němu milosrdný, nezapomeň, že má nemocnou ženu a dvě děti – radil jsem řediteli prosperující firmy, rozhodnutého přísně potrestat provinilce, který nestihl splnit nařízený úkol a snažil se prozatím celou lapálii zaretušovat do ztracena, aby se v příhodný okamžik vrátil k jejímu vyřízení.
Milosrdný? – láteřil šéf rozezleně – Copak jsem nějaký samaritán? Se mnou se taky život nemazlí – a přísně poklepal nevyřízenou složkou na pracovním stole. – O Samaritánech můžeš v neděli kázat v kostele, ale splnit pracovní úkol, to je zákon na cestě k úspěchu a prosperitě, kdybych to tady vedl, jak mi radíš, tak zajdu brzy na úbytě. Ten tvůj Samaritán asi neřídil firmu jako já?

 
To ne, Slávku, Samaritáni se zabydleli v Izraeli v 8. století před naším letopočtem, kdy asyrský král Sargon deportoval židovské obyvatelstvo do Asýrie. Židé se nakonec přece jen vrátili domů, nenáviděli však Samaritány a opovrhovali jimi. Ti z nich přirozeně taky radost neměli a často je napadali. Tento stav trval po celá staletí, ještě po babylonském zajetí, a taky za vlády Římanů. V Ježíšově podobenství měli posluchači pochopit, co je to láska k bližnímu. Židy opovrhovaný Samaritán se stal svědkem tragédie muže, kterého lupiči přepadli, o vše jej obrali a polomrtvého opustili. Stalo se to na silnici z Jericha, asi osm kilometrů před Jeruzalémem, v pusté hornaté krajině. Po nějaké době tudy jel kněz s levitou, chrámovým sluhou, ale klidně nechali souvěrce ležet bez pomoci. Pak přijížděl Samaritán na soumaru. Ten sestoupil k raněnému, ošetřil ho a dopravil do nejbližší hospody, kde je dodnes hostinec U milosrdného Samaritána. Hospodskému dal tehdy peníze, aby se o zraněného postaral a slíbil, že na zpáteční cestě doplatí, co je třeba. Pro kněze tedy nebyl ani Žid v neštěstí bližním, pro Samaritána se jím stal i nepřítel, protože to byl člověk v neštěstí.

 
Budiž tedy, stanu se milosrdným, ale naposled! – zabručel přísný šéf a nalil mi do kávy rum se samaritánským úsměvem. – Milosrdenství má být každému učiněno, buď žid, pohan neb zlý křesťan – kázal už v pochmurném středověku kazatel v Kapli betlémské, přátelé a znalci mistra Jana Husa a žáci pro život i v současnosti tolik potřebné laskavosti a vlídnosti.

Pudlí

Jan Schwarz | Pátek, 26. 7. 2019 v 13:04

Když jsem nastoupil v Praze do redakce časopisu Naše rodina, chodil jsem na Karlově náměstí každý den kolem zajímavé barokní budovy zvané Faustův dům a pokaždé zatoužil nahlédnout do tajuplných sklepení, která mohla skrývat po staletí mnohá tajemství pověstného badatele.

Tak Horáka z Vysočiny zaujal dům doktora Fausta? – usmíval se kolega redaktor Jirka Sůva. – Ten pán tam skutečně kdysi přebýval, ale dej si pozor, aby tě nepotkal podobný osud, protože on sice strojil zajímavá kouzla, bádal v čarodějných knihách, zabýval se astrologií, byl posedlý hledač „kamene mudrců“ a „elixíru života“, dokonce svou duši čertu upsal, jen aby mu rohatec posloužil a vyplnil všecka přání. Ovšem, pak vypršel smluvený čas a ďábel pravil – Tak dost už a pojď. – Jenže doktoru Faustovi se nikam jít nechtělo, vzpouzel se a bránil, jak uměl, avšak čert ho chytil do pazourů a vyrazil s ním ven, a to nikoliv dveřmi, ale stropem.

Třeba došlo jen k výbuchu při některém z Faustových laboratorních pokusů – snažil jsem se uvést pověst na pravou míru logickým vysvětlením. Kolega redaktor pokýval hlavou – Koncem 18. století se ujal faustovské látky básník Johann Wolfgang Goethe a vytvořil z ní vrcholné dílo německé literatury. Faust v jeho dvoudílném dramatu už není středověký pohádkový černokněžník, nýbrž člověk posedlý touhou najít smysl života, který se stal symbolem věčného lidského hledání. Když si jednou vyšel na procházku, všiml si, že kolem něho krouží černý pudl. Nedal se zahnat, přilepil se mu na paty a nakonec se usadil v jeho studovně, kde se za kamny začal nadýmat a roztahovat, až na sebe vzal lidskou podobu a představil se jako ďábel Mefistofeles. A doktor Faust pronesl překvapeně – Tak tohle bylo jádro pudla! – Pekelník ho svedl s krásnou Markétkou, dal mu okusit všechny slasti a rozkoše, avšak jeho úsilí vyznělo naprázdno. Faust po všelikém bloudění našel smysl života v dobru a v prostém lidském štěstí. Když umíral, nestal se kořistí pekel a za zpěvu andělů se potkal s milovanou Markétkou.

A já jen zadumaně pokýval hlavou, snad i my zavčas pochopíme smysl důmyslných podvodů, přátelé zkoušek života a pudlí historie.

Velikonoční

Jan Schwarz | Pondělí, 22. 4. 2019 v 10:51

Křesťanství je základním kamenem euroamerické civilizace – hlásá můj soused a s tím nelze než souhlasit, takže před velikonočními svátky mě napadlo pokusit se o malý test, který by prověřil znalosti o jednotlivých dnech. Anketní výslech přátel na ulici nedopadl slavně, ale kdo nevěděl, tak se většinou omluvil, že má naspěch, abych se prý nezlobil, a já doma místo zlobení mohl zasednout k sepsání dnešního fejetonu.

Škaredá středa. Nejdřív mě zajímalo, proč je taková, abych si u sousedů potvrdil, že Jidáš se ve středu na Ježíše škaredil, a kdo by ho následoval, ten by se mračil každou středu celý rok. V některých zemích je středa nejen škaredá, ale taky sazometní neboli smetná, jelikož v ten den se všude vymetaly komíny.

Zelený čtvrtek připomíná barvu palmových ratolestí, kterými vítali Židé zázračného proroka Ježíše u Jeruzalémské brány, ale i v Čechách se už všechno zelená. Chcete-li podle tradice něco udělat pro své zdraví, připravte si na prostřený stůl špenát, kopřivy, popenec, řeřichu, hlávkový salát, prostě něco zeleného.

Velký pátek je den hlubokého smutku, kdy byl Ježíš ukřižován a pohřben do skalního hrobu. V tento den se nesmělo hýbat zemí, proto lidi nepracovali na poli ani v sadu, vstávali před východem slunce, omývali se tekoucí vodou z potoka, dodržovali přísný půst a nepůjčovali nic z domácnosti, protože by mohlo dojít k očarování nezbytných nástrojů. Nesmělo se ani prát prádlo, které by se namočilo do prolité krve.

Na Bílou sobotu se všude uklízelo, bílilo a připravovalo na den slavného Vzkříšení, hod Boží Velikonoční. Hoši pletli pomlázky z vrbového proutí, hospodyně vázaly březové metličky, zdobily vajíčka, vymetaly ohniště a žehnal se nový oheň, kterým končila doba přísného půstu.

A nastal Hod Boží velikonoční, z chrámů zněly varhany, zvonily zvony a radostné AlleluJah – Chvalme Pána bylo slyšet ze všech stran, doma na stole zavoněly mazance, beránci a vejce jako příslib jara probouzely v srdci naději, přátelé svátků duchovního probouzení a věčného života, milostiplné Velikonoce i vám přeje

 

Chlévský

Jan Schwarz | Středa, 17. 4. 2019 v 8:52

Ty tady máš ale zase nepořádek! – zhrozila se matka při nahlížení do dětského pokoje – Já ti asi dám kýbl vody a spláchneš to všecko rovnou na dvůr a do řeky, prostě ten Augiášův chlív uklidíš nebo dostaneš týden domácího vězení, tak si vyber, kde máš koště, mop a hadry na podlahu, dobře víš, a proto začni radši hned, ať to do večera stihneš dát do pořádku.
Nejdřív jsem se domníval, že Augiáš je nějaký vzdálený příbuzný, patrně jeden z bratránků naší poměrně rozvětvené rodiny, až jsem v hodině dějepisu poprvé uslyšel podivuhodnou zvěst o silákovi Hérakleovi, který měl za úkol vyčistit v Élidě Augiášovy chlévy. Bylo v nich prý ustájeno na třicet tisíc kusů dobytka a třicet let ho nikdo nečistil. Héraklés tehdy sestoupil do zahnojené Élidy a pustil se do práce. Čekalo ho doslova peklo, plul přes páchnoucí moře, zdolával nebezpečné soutěsky mezi strmými útesy, šplhal přes obrovské kravince, ve vousech se mu usadili chrobáci, tělo měl pokryté dotěrnými mouchami a navíc k tomu všemu plašil miliony slepic. Hrozilo mu tisíceré nebezpečí v záludných propastech, které dosud nikdo neprobádal, a tak se po návratu z dobrodružné výpravy odebral ke králi s návrhem – Augiáši, odvedu toky řek Alfeia a Péneia na vaše území a odplavím všechen ten hnůj do moře.
Augiáš prý jeho nabídku s radostí uvítal, pouze si umanul nejdříve o všem formálně zpravit nejen Očišťovací komisi, ale i tehdejší Vodohospodářský úřad.
Ovšem, jak se ukázalo, pan král měl neskutečný chlív nejen s dobytkem ve chlévě, nýbrž i v královských úřadech. Statečný Hérakles nakonec přece jen přes všechny úklady antické byrokracie zavedl do zaneřáděných chlévů tok dvou mohutných řek a vody všechnu nečistotu odplavily.
A tak ve chlévech opět zavládl patřičný pořádek.
Podíval jsem se zadumaně z okna zaneřáděného pokoje do dvora, a protože za zahrádkou šuměla od splavu u Homolkova mlýna řeka Jihlávka, chopil jsem se připraveného smetáku a pustil se raději sám a dobrovolně, přátelé přísných matek a historicky poučného vzpomínání, do nekonečného procesu nastolení pořádku a uklízení.




© 2008 Parola s.r.o.