Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Další promarněné šance ke zproštění povinnosti zavést euro v ČR

Pavel Paulát | Pátek, 19. 10. 2018 v 23:32

Zproštění povinnosti zavést v ČR společnou měnu euro dosud žádná česká vláda nenavrhla i přes to, že až si Evropská komise usmyslí, euro v ČR zavede i bez našeho souhlasu. V praxi chci doufat, že zatím k tomuto scénáři nedojde, avšak podle úmluv k tomuto může dojít kdykoliv i přes odpor občanů i našeho parlamentu. Lze ale vyjednat výjimku ve Smlouvě o fungování EU. Tuto smlouvu změnit lze, několikrát se tak i stalo. Ze strany ČR se příležitosti k prosazení této výjimky již v minulosti naskytly, ale byly bohužel promarněny ve jménu dobrovolného předávání našich dosavadních národních pravomocí do Brusele nevoleným byrokratům. O první promarněné příležitosti jsem se již zmínil v minulém blogu, a to při vlastním vstupu do EU při přístupových jednáních…

Druhá promarněná příležitost – Lisabonská smlouva

Další příležitostí, jak prosadit výjimku ze zavedení eura pro ČR byla „Lisabonská smlouva“. Ta změnila zásadním způsobem Smlouvu o Evropské unii. Lisabonskou smlouvu vyjednávala vláda Mirka Topolánka a hlavním Topolánkovým vyjednavačem byl Jan Zahradil. Česká republika se ve smlouvě vzdala práva veta v mnoha oblastech rozhodování Evropské unie, souhlasila se zmenšením váhy hlasu při rozhodování!!  Nic za to ČR nezískala. Ani výjimku ze zavedení eura nikdo neprosazoval. Silové prosazení Lisabonské smlouvy u nás zůstává velkou ostudou celé České republiky a zejména ODS a jejího tehdejšího premiéra Mirka Topolánka. Existuje málo případů v dějinách, kdy by se někdo dobrovolně vzdal svých práv, aniž by za to cokoliv získal.

Třetí promarněná příležitost – ESM

Třetí příležitost nastala, když německá kancléřka Merkelová připravila změnu Smlouvy o fungování EU, na jejímž základě by eurozóna mohla zřídit Záchranný fond eu-zóny.

Eurozóna se v roce 2010 dostala do velmi vážných potíží. Kombinace jednotné měny a předlužení jižních států eurozóny si vyžádala obrovské půjčky předluženým zemím.

Toho se obávali Němci už v r. 1992, kdy Evropská unie vznikala. Ochota k zavedení eura a opuštění spolehlivé německé marky byla tehdy mezi lidmi a mezi ekonomy hodně malá. Euro bylo spíš snem politiků, kteří byli posedlí evropským sjednocováním.

Němci ale v tomto roce 1992 do smlouvy o fungování EU prosadili několik ustanovení, která měla zabránit tomu, aby na zbytek eurozóny jednou finančně dopláceli. Němci souhlasili se zavedením společné měny, ale aby se zabránilo tomu, že by do budoucna byli nuceni neustále finančně pomáhat slabším členům eurozóny, přidaly se do smluv věty o tom, že Evropská centrální banka nesmí být zneužita k financování státních rozpočtů a že v EU nikdo neručí za dluhy druhých. EU tedy nemohla zřídit záchranný fond, skrze který by jedni platili dluhy druhých. Bránila tomu Smlouva o fungování EU. Ve smlouvě to bylo napsáno jasně právě proto, aby nebyli ostatní nuceni na slabé ekonomiky eurozóny doplácet. Politici ale chtěli záchranné fondy za každou cenu zavést a udržet euro při životě.

Německý ústavní soud konstatoval, že se buď musí skoncovat se zachraňováním zemí eurozóny z peněz daňových poplatníků ostatních zemí, což by byl nejspíš konec eura jako takového, nebo že se musí změnit smlouva. Kancléřka Angela Merkelová se rozhodla pro změnu smlouvy.

Merkelová na zasedání Evropské rady v březnu 2011 navrhla, aby se do Smlouvy o fungování EU přidal nový odstavec:

Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.

Tento výše zmiňovaný odstavec měl umožnit zřízení finančního fondu na zachraňování zemí eurozóny. Když nemůže půjčovat zemím peníze Evropská unie nebo Evropská centrální banka nebo jednotlivé státy, zřídí země eurozóny nový fond – Evropský stabilizační mechanismus.

Se změnou smlouvy, aby byla platná, museli vyslovit souhlas premiéři všech členských států. Každý premiér tak měl právo veta. To byla skvělá příležitost pro vyjednávání.

Českým premiérem odpovědným za přijetí změny smlouvy byl tehdy Petr Nečas (ODS).

Prezident republiky i Česká národní banka tehdy premiéru Petru Nečasovi doporučovali, aby využil příležitosti a vyjednal pro Českou republiku výjimku ze zavedení eura.

Prezident republiky Václav Klaus 18. listopadu 2010 oslovil premiéra Petra Nečase dopisem:

Vážený pane předsedo vlády, od guvernéra České národní banky jsem dostal stanovisko ČNB k materiálu ´Východiska k připravovanému trvalému mechanismu krizového řízení pomoci pro eurozónu´, který má být projednán na vládě České republiky. Názor ČNB se mi zdá velmi rozumný a myšlenka podmínit souhlas České republiky s připravovanou změnou Lisabonské smlouvy a s ustavením permanentního krizového mechanismu požadavkem, aby byl České republice poskytnut opt out na zavedení eura, je vysoce potřebná. Velmi se za ni přimlouvám.

Prezident znovu apeloval na premiéra 27. ledna 2011

Přestože Česká republika dosud nepřijala euro a zmíněný mechanismus má platit pouze pro členské země eurozóny, otevírají se přijetím navrženého postupu do budoucnosti značná rizika ohledně dalšího směřování EU v hospodářské oblasti a schopnosti České republiky je ovlivnit a prosazovat své zájmy. Na tato rizika jsem Vás upozornil již ve svém dopise ze dne 18. listopadu 2010 a doporučil v souvislosti s připravovanou změnou Lisabonské smlouvy a ustavením permanentního krizového mechanismu nastolit požadavek na poskytnutí opt outu pro Českou republiku na zavedení eura, který by možná rizika pro nás omezil.

Premiér ale na tyto dopisy nedbal a v březnu 2011 se změnou smlouvy bez podmínek souhlasil.

Stačilo, aby premiér Nečas Merkelové sdělil, že podpoříme jí navrhovanou změnu smlouvy o fungování EU, ale jen když tam ještě přidají větu, že Česká republika nemusí přijmout euro, když nebude chtít.

Nic takového Petr Nečas neřekl. Změnu smlouvy podepsal a nic za to nechtěl. Nepřímo tak Českou republiku zavázal vstoupit nejen do eurozóny, ale i do záchranného fondu ESM. Až EU rozhodne o zavedení eura v ČR, budeme se muset přidat i do fondu ESM (lidově „trvalý euroval“), kam budeme muset přispívat miliardami korun na zachraňování krachujících států eurozóny (Slovensko, které přijalo euro na to doplácí dodnes a v budoucnosti při krachu dalších evropských ekonomik ještě doplácet bude..).

Čtvrtá promarněná příležitost – přístupová smlouva s Chorvatskem

Nečasova vláda promarnila ještě třetí příležitost. Smlouva o EU se měnila znovu, když k Evropské unii přistupoval její další člen – Chorvatsko. To byla opět příležitost pro nás, kdy se tato smlouva měnila.

České republice byla na jednání Rady EU slíbena výjimka v jiné věci – výjimka z uplatňování Charty základních práv EU. Bylo domluveno, že se taková výjimka (jakou si již během vyjednávání Lisabonské smlouvy sjednaly Polsko a Velká Británie) přidá do Smlouvy o přistoupení Chorvatska do EU. V roce 2009 se premiéři dohodli, že naše výjimka bude připojena ke Smlouvě o Evropské unii v okamžiku uzavření příští přístupové smlouvy. Bylo dojednáno i přesné znění textu, který se ke smlouvě měl připojit: „[Výjimka] o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království se použije na Českou republiku.

http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=CS&t=PDF&gc=true&sc=false&f=ST%2015265%202009%20INIT

Do přístupové smlouvy s Chorvatskem se ale nepřidalo nic z toho, co bylo slíbeno. Nejenže česká vláda souhlasila nakonec s tím, že se výjimka pro nás z uplatňování Listiny základních práv EU do přístupové smlouvy s Chorvatskem nepřidá. Česká republika za své netrvání na této slíbené výjimce nezískala nic. Opět stačilo požadovat, aby se do Smlouvy o fungování EU přidala věta, že se na Českou republiku nevztahuje povinnost zavést euro. Naše vláda ale jako obvykle nepožadovala vůbec nic.

 

Euro je jednosměrná ulice

Pavel Paulát | Pátek, 14. 9. 2018 v 2:17

Smlouva o fungování EU je napsaná tak, že eurozóna je jednosměrnou ulicí. Dá se do ní vstoupit, ale už se nedá z ní vystoupit (všiměte si této stupidity-uzavřu smlouvu, která je výhodná pouze pro jednu stranu).

Tyto smlouvy zakazují státům, které jednou vstoupily do eurozóny znovu zavést vlastní měnu. Jde sice vypovědět samotnou Smlouvu o EU, tím by ale skončila nejen povinnost mít euro, ale skončilo by i celé členství země v Evropské unii.

Výjimku ze zavedení eura si vyjednat musíme

Dokud nebudeme mít sjednanou výjimku, která bude vepsána ve smlouvě, má Evropská unie bohužel právo kdykoliv rozhodnout o tom, že se v České republice zruší koruna a zavede euro.

Lez vyjednat výjimku? Ano, ale aby výjimka byla platná, musí být napsána ve Smlouvě o fungování EU. Tuto smlouvu měnit lze, už se i několikrát měnila. Změnu ale musí vždy schválit všechny členské státy. Změna smlouvy tedy není jednoduchá, není ale ani nemožná. Záleží tedy hlavně  na naší vládě, jestli návrh takové změny předloží.

Žádná česká vláda dosud v Bruselu požadavek na takovou změnu smlouvy nepředložila.

I když se několik unikátních příležitostí k prosazení této výjimky naskytlo.

První promarněná příležitost – Smlouva o přistoupení k EU

První příležitostí, kdy bylo možné vyjednat výjimku ze zavedení eura pro Českou republiku, bylo uzavření samotné Smlouvy o přistoupení České republiky k EU. Takto si třeba sjednala výjimku při sjednávání smlouvy o členství v EU  Velká Británie v roce 1992. Ke Smlouvě o fungování EU se přidal protokol č. 15 o Velké Británii, kde se říká:

„Pokud Spojené království Radě neoznámí, že má v úmyslu přijmout euro, není povinno tak učinit.“

Britové by vůbec nesouhlasili se smlouvou, kdyby jim ostatní odmítli tuto výjimku dát.

Druhou výjimku po Velké Británii má v Evropské unii Dánsko. Dánsko si prosadilo změnu smlouvy až dodatečně. Na rozdíl od britské vlády dánská vláda původně výjimku nepožadovala. Jenže v Dánsku rozhodovali o Smlouvě o Evropské unii lidé v referendu. Dánským voličům se ovšem nelíbilo, že by Dánsko muselo zrušit dánskou korunu a zavést euro. Proto v referendu 2. června 1992 smlouvu odmítli.

Dánská vláda pak dodatečně sjednala pro Dánsko stejnou výjimku, jakou měla Velká Británie. Do Smlouvy o EU se přidala věta:

„Postup uvedený v článku 140 Smlouvy o fungování Evropské unie umožňující zrušení výjimky ze zavedení eura může být zahájen jen na žádost Dánska.“

S touto výjimkou Dánové napodruhé Smlouvu o EU schválili.

Evropská unie nemůže v Dánsku zavést euro. Dánsko může zavést euro, jen když bude samo chtít.

Když vyjednávala v roce 2003 česká vláda pod vedením premiéra Vladimíra Špidly podmínky přistoupení České republiky k Evropské unii, byl hlavním Špidlovým vyjednavačem Pavel Telička. Špidlova vláda si ale nechala nadiktovat podmínky vstupu do EU od Evropské unie. Výjimku ze zavedení eura, takovou, jakou měla Velká Británie a Dánsko, ani Špidlova vláda nepožadovala. Vláda pak předložila Smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii veřejnosti, a ta ji v referendu schválila.

 

 

 

Eurozóna – členství musí být dobrovolné

Pavel Paulát | Neděle, 9. 9. 2018 v 20:29

Devatenáct států z osmadvaceti v Evropské unii udělalo vážnou chybu. Zbavily se svých národních měn a zavedly společnou evropskou měnu – euro.

Česká republika má povinnost euro zavést. Plyne to ze Smlouvy o přistoupení České republiky k EU. Podmínky této smlouvy sjednal hlavní vyjednavač tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly, pan Pavel Telička. Je škoda, že tehdejší vyjednavači nevyjednali pro Českou republiku výjimku, abychom nemuseli euro zavádět.

Jsou země, které mají, pokud jde o euro, vyjednanou výjimku. Velká Británie nemusela zavést euro, britští vyjednavači to prosadili do Smlouvy o fungování Evropské unie (vzhledem k brexitu to již není aktuální, britové změnili přístup k EU radikálněji). Také Dánsko nemusí euro přijmout. Dánové totiž smlouvu v roce 1992 odmítli v referendu a schválili ji až na podruhé, když jim ostatní do smlouvy přidali výjimku ze zavedení eura.

My výjimku sjednanou nemáme. Není tedy na nás, jestli euro zavedeme, ani není na nás, kdy ho zavedeme. Euro u nás zavede Evropská unie rozhodnutím Rady ministrů na základě návrhu Evropské komise podle článku 140, odst. 2 Smlouvy o fungování EU. Naši žádost tedy Evropská unie nepotřebuje k tomu, aby bylo u nás euro zavedeno. Euro může České republice způsobit velké škody. Jak těmto škodám zabránit?

Proč euro škodí

Lidé dobře vědí, proč euro v České republice nechtějí. Vidí, kam přivedla společná měna Řecko a další krachující státy eurozóny. Vidí, jaké obrovské částky posílají ostatní členové eurozóny na záchranu těchto států (ESM, lidově euroval).

Problémy, do kterých se eurozóna dostala, jsou zákonité a byly předvídány. Slavný ekonom Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, v roce 2002, kdy euro vzniklo, předvídal, že se eurozóna do 15 let rozpadne. Říkal, že jedna měna pro různé země je problém, je to experiment, který ještě nikdy nikde nefungoval. Říkal, že dříve či později se některá země dostane do problémů, které nebudou řešitelné bez vlastní měny. Nebo budou řešitelné jen za cenu obrovských finančních transferů na záchranu krachující ekonomiky.

To se dělo v Řecku, když tato země byla „obdarována“ eurozónou částkou 240 miliard eur (6700 miliard korun). Samozřejmě je to půjčka, kterou jednak nebude schopno splatit a jednak mu nijak nepomůže z bídy, do které se vinou eura dostalo. Než tedy měnově integrovat nesourodné oblasti, tím je poškodit a pak zachraňovat penězi cizích daňových poplatníků, je lepší zachovat si vlastní měnu.

Měna, to totiž nejsou jen peníze, které používáme k placení. Měna má i svůj kurz, který je velmi důležitý pro každou ekonomiku.

Když je měna příliš silná (drahá) nebo příliš slabá (levná), způsobuje to vážné problémy. Kurz je cena, za kterou cizinci měnu nakupují, když u vás chtějí něco nakupovat. Když je měna příliš silná, nebude k vám nikdo chtít jezdit na dovolenou, nebude od vás chtít nikdo kupovat žádné zboží. Vaše ekonomika bude ochromena.

Každé ekonomice vyhovuje úplně jiný kurz. Jiný kurz má koruna, jiný kurz má britská libra. Dříve jiný kurz měla německá marka, jiný kurz měla řecká drachma. Dnes má Německo i Řecko jeden kurz. Pro Řecko, slabou ekonomiku, je euro moc silné. Pro Německo, silnou ekonomiku, je zase euro příliš slabé. Euro je zkrátka takový průměr.

Důsledky tohoto zprůměrování evropské ekonomiky do jednoho kurzu jsou dalekosáhlé. Euro je na Řecko moc drahé. Nikdo nekupuje euro, aby v Řecku investoval, aby tam něco vyráběl.

Němci posílají do Řecka obrovské sumy formou půjček a řecký dluh vůči Německu roste. Řekové musí výměnou za půjčky plnit německé požadavky – např. zvyšovat daně, což ale jejich ekonomice dále ubližuje. V Řecku roste nenávist vůči Němcům, v Německu roste nenávist vůči Řekům. Euro evropské ekonomiky ničí a rozeštvává jednotlivé národy proti sobě.

Když se rozdělila československá měna a vznikly samostatná česká koruna a samostatná slovenská koruna, stala se velmi přirozená věc: Slovensko bylo tehdy slabší ekonomikou. Jakmile zavedlo svoji měnu, ta proti české oslabila. Koupit slovenskou korunu bylo najednou pro všechny cizince levnější. Na Slovensko začalo jezdit více turistů, začaly růst investice do slovenské ekonomiky. Slovenská ekonomika začala více exportovat a začala růst.

Přesně to potřebovalo Řecko. Dokud bude mít Řecko za svoji měnu euro, nebude řecká ekonomika schopna odrazu ode dna. Bude pořád v područí Evropské centrální banky a bude pořád závislá na finanční pomoci od silnějších členů eurozóny.

 

GDPR-nepřipravený, nedomyšlený a chaotický zmetek EU

Pavel Paulát | Pondělí, 20. 8. 2018 v 13:14

Nová pravidla EU o ochraně osobních údajů – tzv. GDPR, která tedy údajně má napomoci hájit práva občanů proti zneužívání jejich vlastních dat, nabyla účinnosti dne 25.května 2018.

Já osobně v tom žádný přínos nevidím, firmy s tím akorát musely strávit spousty zbytečného času, a ne jenom firmy. Zákony se nikdy nemají dělat podle konkrétní situace, potom zcela jistě nejsou dobré.

V ČR máme zákony – máme např. trestný čin zneužití dat, můžeme trestat i firmy, to znamená, že nepotřebujeme žádnou evropskou legislativu. Stačí používat české zákony, které už máme, jenom se prostě nevyužívají. Nechci, aby EU řešila tyto věci ! Není to totiž vůbec potřeba, ničemu to neprospívá, unifikace této normy není žádným přínosem, je proti přirozenému vývoji a já ve skutečnosti potřebuji ochranu před zbytečnými regulacemi EU.

Nám totiž nechybí ochrana proti firmám – my potřebujeme chránit proti EU…

Mýty o EU

Pavel Paulát | Středa, 22. 6. 2016 v 0:08

Nejčastější mýty, které jsou s Evropskou unií spojené se pokusím popsat a uvést skutečnosti na pravou míru. Mezi tyto mýty patří to, že EU zajišťuje volný obchod, volný pohyb osob a prosperitu. Tato tvrzení jsou velmi zavádějící a ve skutečnosti na nic z těchto „největších výhod EU“ Evropskou unii s její bruselskou byrokracií vůbec nepotřebujeme a prosperitě Evropské unie přímo škodí.

  • Mýtus č.1:
  • EU zajišťuje volný obchod

EU není organizace, která by stavěla na ideji volného obchodu. Navíc obchod mezi členskými státy nezajišťuje EU, ale Evropský hospodářský prostor (EHP), což je separátní smlouva, a mimo EU je jejím signatářem i Norsko, Lichtenštejnsko a Island. EHP je v současnosti svazován regulacemi z Bruselu, ale i tak mají státy EHP, které stojí mimo EU, větší možnost se škodlivé legislativě EU vyhnout, než mají členské státy EU. Z celkového počtu 30 000 evropských směrnic musely státy EHP stojící mimo EU přijmout jen zhruba pětinu, aby měly přístup na jednotný trh.

EU má složitý systém cel, jejichž výnosy jdou do společného rozpočtu. Před vstupem do EU se říkalo, že nebudeme potřebovat celníky. Opak je pravdou. Naše celní správa má nyní přes 7 000 zaměstnanců, což je více než kdykoliv dříve. Místo toho, aby celníci působili jen na hranicích, nyní kontrolují auta obchodníků kdekoliv v republice. Se státy EU sice díky EHP můžeme obchodovat bez cel, kvůli EU ale nemůžeme bez cel obchodovat s okolním světem, protože podléháme jednotné obchodní politice EU, která spočívá ve vysokých clech a dalších překážkách. Bez EU by byl obchod svobodnější.  Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) propaguje volný obchod bez dalších podmínek, regulací apod.

  • Mýtus č.2:
  • EU zajišťuje volný pohyb osob

Volný pohyb pracovních sil je sice možný, ale je komplikován mnoha byrokratickými restrikcemi. Dávno pominuly doby, kdy se pracovní síla stěhovala za prací. Dnes vidíme, jak se firmy stěhují za levnější pracovní silou, a to zpravidla mimo přeregulované území EU.

Volný pohyb pracovních sil se mnohdy zaměňuje za volné cestování v rámci Schengenského systému. O existenci pasových kontrol na hranicích mají rozhodovat státy a i bez bruselské integrace je možné vytvářet zóny pro volné cestování. Schengenský systém se svým masivním shromažďováním osobních údajů lidí vyžaduje obrovské omezení svobod každého obyvatele a v souhrnu patrně není nejvýhodnější formou spolupráce. Migrační tlaky a s tím spojená rizika všech států se totiž sčítají na hranici každého členského státu a vznikají někdy neřešitelné problémy, dokonce se nepřiměřeně zvyšují bezpečnostní rizika. Přirozený systém by měl být založen na spolupráci států, které mají stejné migrační tlaky a stejná rizika.

  • Mýtus č.3:
  • Volný pohyb kapitálu

Zdánlivá svoboda volného pohybu kapitálu se ve skutečnosti dotýká jen velmi úzké skupiny investorů. Normální občan kteréhokoli státu může investovat podle pravidel WTO, aniž by k tomu potřeboval bruselské centrum. Dokonce naopak, evropské regulace komplikují možnosti investovat mimo území EU.

  • Mýtus č.4:
  • EU vděčíme za mír

Představa, že druhou světovou válkou oslabené evropské státy zajišťovaly v realitě studené války a ve světě rozděleném do dvou bloků nějaký mír, je nepravdivá. Neexistuje jediný doklad o tom, že by něco takového evropské struktury udělaly, a ani k tomu nikdy neměly žádnou kapacitu. Mír v Evropě v době studené války zajistila autorita Spojených států amerických a kolektivní obranná spolupráce v NATO. Jedinou fungující zárukou naší bezpečnosti je spolupráce v NATO. Spolupráce je založena na principu konsensu a na identifikaci rizik a zájmů. Společná rizika se vyplatí řešit společnými silami. NATO představuje také platformu, která řeší bezpečnostní problémy v duchu vlastní filozofie. Dokonce se dá říci, že nejdůležitější v NATO je způsob řešení problémů na základě dialogu, analýzy rizik a konsensu.

  • Mýtus č.5:
  • Členství v EU přináší prosperitu

Podle Lisabonské strategie z roku 2000 měla být EU do roku 2010 nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa, založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytvářející více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost. To byla utopie ještě před příchodem krize. Pokusy o centrální plánování toho, co bude podporováno dotacemi, rozhodně k hospodářskému růstu nevedou.

 

Referendum o vystoupení z EU

Evropská integrace se definitivně přeměnila v unifikaci a harmonizaci všech a všeho. Mezivládní spolupráci dávno nahradila nadnárodní bruselská byrokracie, která má obrovské pravomoci bez jakéhokoli mandátu občanů a která za chyby nenese žádnou odpovědnost. Samostatnost země se proměnila v podřízenost. Demokracie v postdemokracii, kde většinu legislativy tvoří evropské direktivy, které zvolení národní politici hraním si na demokracii, totiž rituálem zvedání rukou, pouze implementují. Svobodné rozhodování jednotlivců je svazováno a potlačováno dalšími a dalšími regulacemi, které dnes a denně dokazují, že si bruselská byrokracie a evropské elity neváží svobody a důstojnosti občanů. Pro Českou republiku a životy českých občanů by bylo nejlepším řešením z Evropské unie vystoupit. O vystoupení z EU by bylo nutné uspořádat celostátní referendum. Do té doby je potřeba mírnit dopady evropské legislativy v Evropském parlamentu a posílit v něm opravdovou opozici.

EFTA jako alternativa k EU

Alternativou členství v EU je Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, z anglického European Free Trade Association). EFTA  není – na rozdíl od EU – založena na byrokracii, na přerozdělování  peněz a na dotacích, na společné měně a na přehlasovávání jedněch druhými. Evropské sdružení volného obchodu je založeno na rovnoprávnosti, dobrovolné spolupráci, volném obchodu, volném cestování. Členství v EFTA automaticky znamená bezcelní obchod s desítkami zemí světa, s nimiž EFTA uzavřela dohody o volném obchodu.

Přístup na volný trh EU zajišťuje smlouva o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Můžeme vystoupit z EU a zároveň zůstat signatáři smlouvy o EHP. Tím bychom se dostali do stejné pozice, jakou mají Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tyto státy mají volný obchod s EU výměnou za to, že přebírají evropské směrnice, které se vztahují k uvádění zboží na společný trh. Rozhodně se tedy na ně nevztahují např. směrnice o dani z benzínu, o dani z elektřiny, o dani z přidané hodnoty a další. Neplatí na ně celní sazebník EU, který by omezoval jejich obchodování se zbytkem světa, ani kvóty na výrobu cukru ani zákazy vysazování vinic. Nemusí zavádět euro ani přispívat do záchranných fondů eurozóny.

Celkově země EHP přijímají méně než pětinu evropské legislativy. Státy EFTA mají díky smlouvě o EHP podstatně větší schopnost vyhnout se legislativě, která je pro ně skutečně škodlivá, než státy EU. Cílem by tedy měla být reforma EHP, která by minimalizovala vliv EU na legislativu zemí EFTA. Po vystoupení  z EU se můžeme rozhodnout, jestli chceme zůstat součástí tzv. Schengenského prostoru, který zajišťuje volné cestování. Alternativní pojetí volného pohybu pracovních sil má i EFTA.

Za svobodu a demokracii

Hlavním cílem všech politiků bez rozdílu stranického dresu v České republice by měla být prosperita a svoboda českých občanů. Proto nám nemůže být lhostejné, co se dějě na evropské úrovni. Chtěl bych, aby Česká republika garantovala práva a svobody českých občanů a umožnila jim prosperovat. Proto je potřeba usilovat o takové evropské uspořádání, ve kterém Česká republika nebude podléhat diktátu směrnic z Bruselu. Z Evropského parlamentu je potřeba čelit regulacím, kterými nás zaplavuje Evropská komise, aby čeští občané mohli žít ve svobodné a demokratické zemi a v prosperující ekonomice.




© 2008 Parola s.r.o.