Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Na ekologické téma trochu jinak

Ján Lauko | Pondělí, 14. 10. 2019 v 19:34

Svět, a zejména mladí lidé se začali intenzivně zajímat o ekologickou problematiku. Řešit tento problém je opravdu důležité, protože míra ničení přírody, vody, vzduchu i půdy na naší planetě je obrovská. A to až taková, že skutečně stojíme před ekologickým kolapsem, jehož signály jsou nepřehlédnutelné. Jsou jimi sucha, neúroda, ničivé povodně, přívalové deště, prudké oteplování, ozónová díra, tání ledovců, a tak dále, a tak dále.

To jsou fakta a je opravdu nejvyšší čas, aby se náš přístup k přírodě výrazně změnil. Je proto určitě správné, pokud se začnou vysazovat stromy, pokud začneme cestovat veřejnou dopravou, pokud se budeme snažit snižovat emise, pokud budeme jíst méně masa, pokud nebudeme používat igelitové tašky a pokud budeme dělat ještě mnoho jiných, k přírodě šetrných věcí.

To vše je dobré, ale žel nedostatečné! A nedostatečné je to proto, že lidé tak, jako téměř ve všem, nechtějí jít až ke kořenu problému. Nechtějí znát jeho hluboké, skryté příčiny. Nechtějí si uvědomit, že hrozící kolaps přírody je jen nezbytných důsledkem těchto nepoznaných příčin. Že všemi, výše zmíněnými opatřeními na ochranu přírody budeme sice do určité míry eliminovat vnější důsledky, ale ne příčiny toho, co je způsobuje. A z těchto skrytých a neřešených příčin budou pak opět vyrůstat nejrozmanitější nové neblahé důsledky, protože lidé ve svém boji za záchranu planety byli povrchní a neochotní poznat nejhlubší, skrytou příčinnost tohoto stavu.

Jediný správný způsob boje za záchranu přírody je boj na dvou frontách. A sice boj proti všem vnějším a viditelným důsledkům tohoto problému tak, jak to iniciují aktivisté na svých ekologických protestech. Ale zároveň také boj proti skrytým vnitřním příčinám, ze kterých tyto vnější důsledky vznikly.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat právě na nepoznané, skryté, skutečné příčiny.

Když nahlédneme do historie zjistíme, že lidé, také v rámci evropského prostoru, žili mnohem duchovněji. Že duchovno mělo v jejich životech mnohem větší místo. I když samozřejmě existuje mnoho špatného a nesprávného, co by se dalo vytknout lidem minulých dob.

No a tato, poměrně silná spojitost obyvatelstva s duchovním rozměrem bytí trvala až do období technické revoluce. Do této doby byly vodstvo i vzduch čisté, a naše planeta neměla žádné ekologické problémy.

Vše se však začalo rapidně měnit právě příchodem technické revoluce a nastartováním technického pokroku. Ten měl mimo jiné za následek, že v lidech začala stále intenzivněji vzrůstat důvěra ve vlastní rozum, který přinášel nové, neuvěřitelné technické vymoženosti. Přílišná důvěra v lidské rozumové schopnosti však začala postupně odsouvat stranou duchovní rozměr bytí, na základě čeho se začal stále více rozmáhat materialismus a ateismus.

Základním principem duchovnosti je láska a úcta k člověku i ke stvoření, se směrováním k věčnému, duchovnímu bytí.

Základním principem ateistického materialismu je princip osobního prospěchu, se snahou po konzumním užívání si.

Základním principem ducha je tedy láska ke všem a ke všemu, zatímco základním principem racionalistického materialismu je především láska k sobě samému, projevující se snahou o dosahování osobního profitu.

Do doby příchodu průmyslové revoluce duchovnost alespoň do určité míry tlumila nejnižší, sobecké sklony a pudy člověka. Avšak přesunutím absolutní důvěry na rozum a odsunutím duchovnosti do říše pohádek najednou padly všechny mantinely a všechna omezení. Lidé se stali už jen bezohlednými materialistickými živočichy, toužícími mít stále víc.

Člověk duchovní vidí hlavní cíl bytí v dosažení věčné duchovní říše, nacházející se mimo země, zatímco materialista vidí svůj hlavní cíl v užívání si materie a v konzumním ráji přímo na zemi. A v sobeckém naplňování své vize neváhá vše kolem sebe změnit v ruiny. Vždyť podle jeho názoru má jen jeden život, a proto z něj musí vyždímat, co se jen dá.

Zjednodušeně řečeno, dokud bylo lidstvo korigováno principem duchovnosti, žilo v ekologické rovnováze. Když však odsunulo bokem princip duchovnosti, stalo se racionálně materialistické, a ve své bezohledné touze mít stále víc, začalo bezbřeze drancovat a ničit přírodní zdroje naší planety, až to nakonec dospělo do stádia, ve kterém se nacházíme dnes.

Příčinou současného stavu je tedy vyvýšení hodnoty racionality rozumu, nad hodnoty ducha. To přivodilo konzumní materialismus současného typu, kterým žije západní svět, a který se jako zhoubná choroba šíří do všech částí naší planety. Jde však o proces, jehož prostřednictvím duchovně mrtvá civilizace směřuje k vlastnímu sebezničení.

Žijeme totiž ve stvoření, které je duchovní a jeho účelem je poskytnout lidským bytostem, v něm žijícím, prostor pro jejich duchovní vzestup ke stále k stále větší zralosti a dokonalosti. Kdo však z tohoto hlavního účelu stvoření jakýmkoliv způsobem vybočí, třeba ve formě přehnaného uctívání rozumu, materialismu, ateismu a prázdného, konzumního způsobu života, stává se duchovně mrtvým. A proto se zcela logicky stává jeho další setrvávání ve stvoření neopodstatněné. Proto, hnaný zákony univerza, spěje k sebezničení, jak to můžeme vidět na příkladu současného lidstva, v jeho fatální ztrátě duchovnosti.

Lidé si však už začínají uvědomovat tyto skutečnosti. Začínají vnímat, že je vskutku čeká ekologický kolaps a sebezničení. A proto začínají podnikat kroky k tomu, aby ekologický kolaps odvrátili, co je chvályhodné a žádoucí.

Ale to je málo, protože jde pouze o odstraňování těch nejvypuklejších důsledků, které má svědomí skrytá, klíčová vnitřní příčina. A tou příčinou je katastrofální ztráta duchovnosti lidstva, kterou si samo sobě vykopalo vlastní hrob. A do tohoto hrobu ho srazí buď ekologický kolaps, nebo něco úplně jiného, protože to, co je duchovně mrtvé patří do hrobu.

Pokud se tedy vrátíme k současným ekologickým protestům, jsou oprávněny a rozhodně je potřeba změnit náš vztah k přírodě. Avšak naše dosavadní bezohlednost vůči přírodě je jen důsledkem skutečné příčiny, kterou je pýcha rozumu! Kterou je pyšné vyvýšení rozumového racionalismu nad hodnoty ducha, na základě čehož vznikl sobecký materialismus, ateismus a konzumní užívání si.

A právě na těchto principech stojí, tímto principům věří a v souladu s těmito principy žije většina těch, kteří se účastní ekologických protestů. Uctívání těchto principů dohnalo svět do dnešního stavu, ovšem lidmi, kteří je uctívají, jsou také samotní protestující. V tom spočívá velká faleš a farizejství! Není přece možné stát ve svém vlastním životě na destrukčních principech, a když tyto principy přivolají destrukci, budeme proti ní protestovat a budeme se snažit odvrátit její důsledky. Ale své vlastní destruktivní filozofie života, která to mě všechno na svědomí, se nevzdáme!

Milí protestující aktivisté! Jen ten, kdo se stane duchovně živým, dokáže pomoci našemu světu! Bojujme za ochranu přírody, ale zároveň se zřekněme destruktivního principu nadřazení hodnot rozumu nad hodnoty ducha! Zřekněme se materialismu, ateismu a konzumního způsobu života, jako základního smyslu a jediného vrcholu našeho bytí, protože jen tak bude moci být náš boj pravý a upřímný!

Neboť jen odstraňováním vnějších důsledků, bez odstranění skutečné příčiny v podstatě nic nedosáhneme. Neboť to, co je samo v sobě duchovně mrtvé, nemůže dospět k ničemu jinému, než k záhubě! K záhubě přírody, k záhubě planety, nebo k záhubě lidstva!

Jen to, co je živé, to jest duchovně živé, má schopnost vše kolem sebe směřovat k životu! Jen to je schopné přivodit rozkvět! Rozkvět lidstva, rozkvět přírody i rozkvět planety!

Záchrana naší planety před ekologickým kolapsem stojí tedy na dvou pilířích. Na vnějších opatřeních a na vnitřním, duchovním oživení jednotlivce, společnosti i civilizace. Neboť duchovně mrtvá civilizace nemůže nic zachránit! Ani přírodu, ani svou planetu, ani samu sebe!

Jsou však lidé, účastnící se na ekologických protestech lidmi duchovními? Nebo jsou jen racionalistickými materialisty, čili lidmi, stojícími právě na té platformě, která má ekologický kolaps na svědomí? Jak je na tom známá aktivistka Gréta Thunberg? Opírá se o duchovní principy, nebo je jen ateistkou a materialistkou?

Náš svět se může zachránit jen tak, že se duchovně obrodí! Jinak ho čeká záhuba! Ekologická, nebo nějaká jiná!

Mladí protestující lidé by se proto měli především postavit právě proti zhoubnému uctívání racionalismu, materialismu a ateismu, které moderní civilizace postavila nad hodnoty ducha! To je příčina, ze které vyrůstají všechny jedovaté výhonky!

Mladí lidé jsou však žel, zatím jenom dětmi materialismu, které si chtějí zachránit svůj racionálně materialistický svět, co však bez komplexního, duchovně materiálního snažení není možné.

O nezbytném pádu všeho, co nestojí na pravém základě

Ján Lauko | Čtvrtek, 19. 9. 2019 v 19:38

Když člověk někdy poslouchá český rozhlas, až žasne nad širokou škálou toho, co lidé dělají, o co se zajímají a co je baví. Existují desítky nejrůznějších aktivit, které se za jediný den objeví v různých rozhlasových reportážích. Desítky různých osobností z oblasti vědy, umění, politiky, zdravotnictví, sportu a jiných oblastí prezentují na rozhlasových vlnách své profesionální úspěchy i svůj osobní život. V rozhlase je zároveň cíleně vytvářena atmosféra pohody, úspěchu a snahy o úspěšné vyřešení všech, ještě existujících problémů.

Co je však do očí bijící je skutečnost, že všechno toto se pohybuje pouze v určitém rozmezí, bez snahy dosáhnout až na dno – do hloubky. Až ke skutečné podstatě věci, nebo problému. V tomto směru jakoby stála jakási přesně stanovena, nepsaná hranice, která se nepřekračuje.

A proto, i přes mnohé hodnotné a inspirující, zůstává vše určitým způsobem více, nebo méně povrchní, protože právě takto to vytváří dojem pohody a jisté míry bezkonfliktnosti, čímž se jednotlivé relace stávají poslouchatelné pro nejširší masy posluchačů. Cosi hlubší, jdoucí opravdu na doraz, by totiž na posluchače vyvíjelo příliš vysoký tlak a příliš vysoké duševní a osobnostní nároky, co by se nakonec negativně projevilo na číslech poslechovosti. A právě proto se v pozadí vší této rozsáhlé rozhlasové produkce přece jen skrývá plytkost a prázdnota. A to ve smyslu nedostatečnosti tahu směrem k nejhlubší podstatě věcí, problémů a celého života jako takového.

No a tento stav má samozřejmě svou příčinu. Je jí skutečnost, že absolutně všechno ve světě lidském je postaveno pouze na racionálně materialistickém základě. Jenom na racionalisticky materialistické platformě. A podstatou této platformy je pouze čistě pozemský prospěch, čistě pozemský blahobyt, čistě pozemský úspěch a čistě pozemské zužitkování života. To je vše, co nabízí tato platforma. To je vše, co se vejde do jejího rámce. A její hranicemi jsou omezeny téměř všechny filozofické, umělecké, nebo dokonce duchovní snahy, protože se opírají jen o materiální zkušenost a její racionalistický výklad. Ano, také duchovní snahy jsou tím poznamenány, protože právě rozumová racionalita je způsobem, jakým jsou vnitřně uchopeny.

Vše je tedy jenom jakože! Jenom odsud potud, bez skutečné hloubky! A hloubka tomu chybí proto, že to nestojí na pravé, to jest duchovní platformě. Na pravém, duchovním základě. A právě proto, že toto chybí, musí vše nevyhnutelně klouzat pouze po povrchu, bez pravé hodnotové hloubky a obsažnosti.

Pokud si totiž vezmeme pojem duchovno a duchovní, tak dnes se to obecně omezuje pouze na nějaké vnitřní rozechvění třeba při návštěvě chrámu a podobně, avšak žel, bez výraznějšího dopadu na každodenní život. Duchovnu je v lidském nitru, nebo také navenek vyhrazen jenom velmi malý prostor, zatímco vše, co se dnes dělá, buduje, staví, projektuje, tvoří, ba dokonce, na co se myslí, vše toto je reálně postaveno pouze na racionálně materialistickém základě.

To však, co nám nabízejí produkty takovéhoto racionalistického materialismu nás nemůže v žádném případě vnitřně naplnit. A proto člověk, jako bytost v jádru duchovní, zůstává v dnešní době vnitřně hladový, žíznivý a prázdný. A je tomu tak zcela logicky proto, že ve všem, co existuje, se to duchovní vůbec nevyskytuje.

Pro lepší pochopení si uveďme jednoduchý příklad. Představme si velký listnatý strom, který má mohutný kmen a z tohoto kmene vyrůstá mnoho větví, rozrůstajících se až do těch nejdrobnějších větviček. Nicméně míza, síla a tím pádem život se dostávají ke všem těmto jednotlivým větvičkám jen přes mohutnost kmene, z něhož vyrůstají a od kterého jsou závislé.

A přesně taková je také realita kolem nás. Kmen, přes který proudí míza, síla a život je duchovní podstata bytí. Jedině ona vyživuje veškerou vnější, fyzickou a materiální mnohočetnost jevů a dějů, které známe. A proto je pochopitelné a logické, že všechno to vnější a viditelné by se mělo aktivně opírat o tento vlastní duchovní základ. Z něj by mělo čerpat a na něm budovat. Proto by měl každý člověk, jako drobná větvička tvořit, stavět, budovat, pracovat, ba dokonce myslet jedině na duchovním základě.

Budovat a myslet na duchovním základě znamená dělat vše, co v životě děláme, pouze ve vztahu k naplnění skutečného, duchovního smyslu bytí. To znamená, že člověk by měl dělat všechno jen s ohledem na věčnost a ve vztahu k věčnosti, ze které přišel a do které se má vrátit. Toto by se mělo stát rozhodující a toto by se mělo stát kritériem všech věcí. Na takovémto základě a tímto způsobem by mělo být na zemi lidmi vytvářeno vše, co vzniká. Mělo by to být duchovně hodnotné, čili proniknuté a prostoupené duchovními hodnotami, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, ušlechtilost a podobně. Toto je základ, na kterém má stát lidská civilizace a toto je duchovní platforma, z níž má vše vznikat.

Pokud se tedy opět vrátíme k českému rozhlasu, ne že by bylo špatné vědět, jak se například peče dobrý koláč. Ne že by bylo špatné vědět, jak ošetřit ovocné stromky. Ne že by bylo špatné vědět, jaká bude premiéra v národním divadle. Ne že by bylo špatné vědět stovky jiných zajímavých a užitečných věcí tak, jak se o nich hovoří v  českém rozhlase, ale žel, je maximálně špatné, pokud se tyto podružné věci a vědomost o nich stávají prioritou, zatímco lidé beznadějně tápou ve skutečných prioritách vlastního bytí. Vždyť přece většina z nich nemá vůbec zodpovězeny takové zásadní otázky, jaký je vlastně pravý smysl jejich života? Na co žijí na zemi? Co bude po smrti? Zda existuje Stvořitel? A jak správně a hodnotně žít?

Lidé tedy nestavějí své životní priority na vlastním duchovním zušlechtění, na rozvíjení duchovního poznání a na dosahování lidské duchovní velikosti tak, jak by to mělo po správnosti být. Jejich prioritou je dosahování velikosti a úspěchů jedině v široké oblasti různých druhů materiálního dobra v podobě pozemského úspěchu, peněz, majetků, slávy, moci, kariéry, osobního renomé, osobního prospěchu a podobně.

Ale všechno toto, i když se to na první pohled nezdá, je ve své omezenosti, stojící na materialisticko rozumovém základě, cestou k nízkému a špatnému. Cestou k ekologickému kolapsu naší planety, cestou k válkám a teroru, cestou neustále se zvyšujícího rozdílu mezi bohatými a chudými, cestou k nárůstu nenávisti a extremismu, cestou k bujení lidského egoismu, cestou k permanentně se opakujícím krizím a cestou k mnoha jiným smutným a tragickým věcem.

Nicméně paradoxně, jakékoli zlepšení této situace se hledá vždy jen na materialisticky racionálním základě, čili způsobem, který má tento skutkový stav na svědomí a který ho sám způsobil.

Řešení a vyřešení všech zmíněných problémů však spočívá jedině v přesunu celého lidského bytí na duchovní základ. To znamená, že prioritou našeho osobního života i života celé společnosti se má stát duchovní zušlechtění. Má to být hodnotový přerod směrem k hodnotám cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a morálky, které se mají stát jednotlivci i celou společností ceněny více, než všechno ostatní. Prioritou se má stát rozvoj duchovního poznání, které nám dá jasné a pravdivé odpovědi na to, co je skutečným smyslem našeho bytí, co se se námi stane po smrti, kdo je Stvořitel, jak se projevuje jeho jsoucnost ve stvoření a co tato skutečnost se všemi jejími důsledky znamená pro člověka jednotlivce i pro celé lidstvo.

Toto je duchovní základ, na kterém máme stát a od něhož se má odvíjet všechno ostatní. Pak bude totiž to všechno ostatní poznamenáno pravým poznáním a bude se to rozvíjet na základě pravého poznání. Jedině pak budou všechny věci na našem světě pravé, to jest takové, jaké být mají a jaké vždy být měly. Čili stojící na pravém základě a vyrůstající z pravých základů. Jedině toto má budoucnost a jedině toto má šanci trvale se rozvíjet.

Pokud ale tento posun neprovedeme a jako jednotlivci i celá společnost budeme nadále setrvávat na nesprávném a nedostatečném, materialisticko racionálním základě, budeme muset na vlastní kůži velmi bolestně prožít, kam nás to nakonec všechny přivede. A možná ten čas není už ani tak daleko!

Bezohledný lidský konzum devastuje přírodu!

Ján Lauko | Pondělí, 12. 8. 2019 v 14:56

Nevím, zda jste zachytili zprávu, že od 29 července 2019 začíná lidstvo žít na ekologický dluh. To znamená, že tímto dnem jsme v rámci roku 2019 vyčerpali všechny obnovitelné zdroje, a od tohoto data až do konce roku budeme čerpat zdroje, které už příroda není schopna sama obnovit. Od tohoto dne tedy začíná naše bezohledné a trvale nezvratné drancování. Pravda je totiž taková, že v současnosti potřebujeme k uspokojení všech svých potřeb přírodní zdroje dvou planet, což značí, že životní úroveň lidí a jejich potřeby výrazně převyšují možnosti naší planety.

V koloběhu povinností pravděpodobně mnozí tuto informaci nezaregistrovali. Co jsme ale zaregistrovali úplně všichni jsou úmorné letní horka, doprovázené suchem. Byly časy, kdy bylo léto krásným a příjemným obdobím, na které jsme se těšili. V současnosti se však naopak stává obdobím, nesmírně únavným a zatěžujícím, takže mnozí, kteří vyslovení nemusí, v největších vedrech raději ani nevycházejí ven.

Avšak neustále rostoucí nesnesitelnost letních veder, jaké u nás nikdy předtím nebyly, není ničím jiným, než odpovědí přírody na nesnesitelnost a neudržitelnost drancujícího přístupu lidí k ní. A je to odpověď tak viditelná, že ji nepřehlédne nikdo. Ani ti, co nevědí, že jsme již v tomto roce začali žít na ekologický dluh. Na absolutně každého z nás bez výjimky tvrdě dopadají negativní důsledky toho, jak se my sami chováme vůči přírodě.

Sobectví lidí je však bezmezné, protože jsou pouze nemnozí, kteří chápou tuto souvislost. Kteří si uvědomují toto vzájemné propojení. A je jen málokdo, kdo je také ochoten a schopen z toho vyvodit nějaké osobní důsledky. Osobní důsledky ve smyslu omezení vlastních nároků a potřeb na takovou míru, jaká bude pro přírodu přijatelná a udržitelná. Říká se tomu osobní uhlíková stopa.

Pro miliony lidí naší země jsou ale toto všechno jen obyčejné informace, které pustí jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven tak, jako tisíce jiných informací. Pro miliony lidí konstatování těchto skutečností nic neznamená a osobně se jich to nijak netýká. Nejsou ochotni vyvodit osobní odpovědnost za katastrofální horka, za sucho, za každodenní vymírání nejrozličnějších živočišných druhů, za plenění deštných pralesů, z nichž za jedinou minutu ubude plocha o velikosti fotbalového hřiště, a tak dále, a tak dále.

Lidé jsou hodnotově orientovaní na konzumní způsob života a v něm má místo pouze stále větší ekonomický růst a stále větší uspokojování vlastních materiálních potřeb. V něm je absolutně nemyslitelné nějaké dobrovolné uskrovňování se. Vždyť přece celá společnost je postavena na spotřebě a různých službách, zaměřených na uspokojování lidského užívání si. Musel by být přece blázen ten, kdo by se dobrovolně omezoval. A zvláště tehdy, když na to má! Když si to může dovolit. Vždyť žijeme jen jednou, a proto si je potřeba života pořádně užít.

Nicméně ty, bezohledný konzumní slepec, uvaž jednu věc! Zkus se zamyslet nad tím, jaký bývá osud toho, kdo žije dlouhodobě na dluh. Jen si zkus představit, že bydlíš v nějakém bytě a neplatíš nájem. Jak dlouho myslíš, že ti to bude tolerováno? Budeš vícenásobně upozorněn, a když své dluhy nevyrovnáš a nezačneš pravidelně platit nájemné, z bytu tě vyhodí!

A přesně stejně, ty konzumní sobec, zaslepený svým užíváním si, žiješ na ekologický dluh a příroda naší planety tě již delší dobu upozorňuje, aby sis bral jenom tolik, kolik ti může dát. Upozorňuje tě na to vedry, jaké zde nikdy dosud nebyly. Upozorňuje tě na to suchem! Upozorňuje tě na to prudkými a ničivými přívalovými dešti! Upozorňuje tě na to neúrodou a zdražováním potravin! A upozorňuje tě na to ještě mnoha jinými věcmi, které ty nechceš vidět.

Ty totiž chceš jen stále nerušeně pokračovat ve svém konzumním bláznovství a nic jiného tě nezajímá. Věz však, ty sobec, že nakonec dopadneš tak, jako každý jiný, kdo žije na dluh a koho jednoduše dříve, nebo později vyhodí z bytu. A tak jednou také tebe, ekologického zločince a ničitele, vyhodí mocná Matka příroda ze svého pronájmu na planetě Zemi! Ba co víc, bude ti odepřeno právo dále přebývat v celém tomto stvoření, protože prázdnota a ubohost konzumního materialismu se do tebe zažraly tak hluboko, že jejich uctíváním ses stal jen bezduchým ničitelem všude tam, kde se nacházíš. A proto, aby si už nemohl dále škodit a ničit, ti tato možnost bude vzata, a tobě nezůstane zcela nic, jenom pláč a skřípění zubů.

Pamatuj, ty bezduše konzumní sobec, že jedině sem tě přivedou tvé materialisticky prázdné hodnoty, které si uctíval, a pro které si ve své egoistické slepotě neváhal ničit všechno kolem sebe.

Lidé našeho světa uznávají ničivé a rozvratné hodnoty, které je vedou a přivedou ke zničení a k rozvratu. Pokud však chtějí tomuto zničení a rozvratu zabránit, musí změnit hodnoty, které uznávají. Musí se přeorientovat na hodnoty, které nevedou ke zničení a rozvratu, ale k harmonii a rozkvětu.

A k harmonii a rozkvětu vedou jedině hodnoty ducha! Vede k nim jedině rozvíjení a uctívání hodnot ducha!

Hodnoty ducha nejsou hodnoty materiální, jejichž nepřiměřené nabývání ničí a drancuje naši planetu! Hodnoty ducha nejsou peníze, majetky, moc, sláva, konzum a užívání si!

Hodnotou ducha je úsilí o spravedlnost, čestnost, dobro a ušlechtilost! Hodnotou ducha je úsilí o pochopení skutečného smyslu vlastního života! Hodnotou ducha je hledání odpovědí na základní existenční otázky, a sice kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Hodnotou ducha je úsilí o přibližování se k Stvořiteli. A čím větší budou lidé vyvíjet úsilí o dosahování hodnot ducha, tím bude všechno na zemi lepší, hezčí a harmoničtější.

V tomto spočívá obrovský rozdíl oproti hodnotám materie. Obrovský rozdíl, který je důkazem zásadní neplnohodnotnosti a nedostatečnosti materiálně konzumních hodnot, protože čím více se lidé zaměřují na jejich dosahování, tím je na světě hůř. Tím je na světě více sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, závisti, nečestnosti, nevraživosti, násilí a bídy. Tím více lidé drancují a ničí přírodu na celé planetě. To znamená, že to funguje úplně opačně, než při snaze o hodnoty ducha.

Člověče, vzpamatuj se a hodnotově se obroď, aby s tebou Majitel světa nakonec nezatočil tak, jako se špatným nájemníkem, který chtěl žít pouze na dluh.

Kapitalismus bez lidské tváře! Pravda o súčasné realitě

Ján Lauko | Čtvrtek, 18. 7. 2019 v 19:33

Ve společnostech, jako je například Asus, Tesco, Shimano, Kes, Plus, LG-Philips, McDonalds a mnoha jiných jsou pracující kontrolováni soukromými strážnými službami, které dávají pozor, aby nemluvili, nechodili na záchod, usmívali se a plnili vysokou pracovní normu, za kterou často nedostanou ani minimální mzdu, když třeba dobrovolně odmítnou zůstat v práci čtyři hodiny navíc.

Ženy v období menstruace nosí červené šátky na rukávech, takže mohou navštívit toalety více, než jednou za směnu. Je jim to však strženo z almužny.

Boháči a takzvaní politici, z nichž mnozí ve skutečnosti nikdy nepracovali a také jimi koupené média nechtějí nic slyšet o realitě kapitalistického ráje. Nechtějí, aby se o tom mluvilo a psalo. Namísto toho, jako odpoutávající manévr, jsou noviny vždy plné informací o zločineckých režimech na druhém konci světa.

Tolik citát z úvodu jedné internetové diskuse. Jsou to slova, drsně a nezaobaleně odhalující skutečnou, pravou tvář současné pokrytecké společnosti. Společnosti, ve které mají vládní garnitury plná ústa svobody, demokracie a dodržování lidských práv, avšak na druhé straně, v téže společnosti jsou nejednou lidé nuceni pracovat přímo ve feudálních podmínkách.

No a v zemích třetího světa, kde je za účelem co největších zisků investován kapitál ekonomicky nejvyspělejších států s takzvanou nejdelší tradicí „demokracie“, tak tam jsou pracovní podmínky doslova otrokářské.

Podívejme se však na celou věc z hlediska vyšších Zákonů, stojících nad zákony lidskými, jejichž účinkům podléhají všichni lidé. Ať už o tom vědí, nebo ne.

K výše popsaným, nelidským praktikám by nikdy nemohlo dojít, kdyby naše civilizace respektovala už 2000 let známou, jednoduchou zásadu, která zní: Nedělej jiným to, co nechceš, aby jiní činili tobě!

Kdyby se lidé řídili touto zásadou při svém podnikání, při investování, při tvorbě různých projektů, v práci, prostě při všem, co dělají, navždy by se musely ztratit všechny, výše zmíněné projevy bezohlednosti, bezcitnosti a nelidskosti. Život podle této zásady by byl totiž praktickým projevem úcty a lásky k našim bližním.

Žel, takto žít jsme se nenaučili po celá staletí a proto se sami, nerespektujíc Zákon Lásky, automaticky stavíme pod Zákon Spravedlnosti.

Oko za oko, zub za zub! Co kdo zaseje, to také sklidí! Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! Přesně takovýmto způsobem účinkuje železný Zákon Spravedlnosti, který každému neomylně vrátí přesně tu míru bolesti, utrpení, disharmonie a nespravedlnosti, jakou on sám způsoboval jiným. A to čím později, tím důrazněji a tvrději!

A pokud se nyní opět přeneseme k pracovním podmínkám, které byly zmíněny na začátku, tak právě Zákona neúplatné Spravedlnosti, zosobněného ve slovech: Co kdo zaseje, to také sklidí, by si měli být zvlášť vědomi všichni  majitelé, akcionáři a vrcholný management firem, v kterých se praktikuje parazitování na lidech. Měli by si ho být vědomi také jejich slepě poslušní poskoci a vykonavatelé jejich vůle, zosobnění ve vedoucích, mistrech a jiných, kteří mají v náplni práce terorizovat a šikanovat obyčejné, řadové pracovníky.

Ano, lidské zákony jim to beztrestně dovolují, ale z hlediska vyšších Zákonů sklidí dříve, nebo později odpovídající ovoce toho, co sami svým nelidským přístupem zasévali. Sklidí to různým způsobem, a to třeba formou zdravotních, pracovních, rodinných, nebo psychických problémů, formou nehod a neočekávaných neštěstí, a tak dále, a tak dále. A pokud účinky velké Spravedlnosti Páně nepocítí v tomto svém současném životě, vůbec to neznamená, že jim snad unikli. Tyto účinky je dostihnou dokonce i po jejich smrti!

Na závěr budiž proto ještě jednou zdůrazněno: Buď se lidé budou řídit Zákonem Lásky, vyjádřeným ve slovech: Nedělej jiným to, co nechceš, aby jiní činili tobě!

Nebo, pokud ho budou ignorovat, sami se tím staví pod účinky Zákona Spravedlnosti, vyjádřeného slovy: Oko za oko, zub za zub! Nebo, co kdo zaseje, to také sklidí!

Pro mnohé ty, kteří se dobrovolně rozhodli jít právě touto cestou, bude jejich osobní žeň nesmírně trpká, ba až zničující, protože během svého života zůstávali hluší a slepí vůči všem varováním, a ve svém egoismu pouze soustavně kupili vinu za vinou, aby nakonec, pod obrovským balvanem vlastních, nahromaděných vín navěky bídně zahynuli.

Zázraky jsou možné! Poznejte jejich mechanismus

Ján Lauko | Čtvrtek, 16. 5. 2019 v 19:44

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné. V převážné míře se jedná o různá zázračná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázračné pomoci v nějakých kritických nebo vypjatých situacích.

Ale i když se v dnešní době stále dějí takovéto věci, málo se o nich mluví a píše, protože jde o něco, co přece jen stojí mimo rámec moderní  medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického světonázoru. A tím není dobré otřásat a zbytečně znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto věci bokem a lidi, s nimi nějakým způsobem spojené, považovat za slušně řečeno „jiné“. Čili za méně normální a jistým způsobem vyšinuté.

Každopádně však takovéto věci zde jsou a stále budou. A lidé by měli vědět, že v podstatě nejde o žádné zázraky, ale o zcela zákonité dění. O zákonité dění za spolupůsobení vyšší duchovní reality, schopné ovlivňovat hmotnost až do takové míry, že se to jeví jako zázrak.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na tuto problematiku a zároveň zkusme poodhalit určité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.

My lidé žijeme v univerzu, ve kterém jsou činné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.

Princip materiální představuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co všichni tak důvěrně známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svět a který se snaží jeho fungování logicky vysvětlit a zdůvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání dokáže využít v reálný, materiální prospěch lidstva.

No a rozum samozřejmě dokonale zná, co je ve hmotném světě reálné, co je možné a co je naopak nemožné, neuskutečnitelné a nereálné, protože fyzikální zákony materiálního světa to nedovolují.

Ale jak již bylo řečeno, v našem univerzu je činný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvořitele. O existenci Tvůrce všeho, a tedy také světa hmoty. Svět ducha se nachází blíže ke Stvořiteli, zatímco svět hmoty je od něj více vzdálen. Avšak to, co je Stvořiteli blíž, je nezbytně nadřazeno tomu, co je od něj vzdáleno. Co je Stvořiteli blíže stojí tedy výše a co je od něj vzdáleno stojí celkem logicky níže.

A právě proto, že princip ducha stojí nad principem hmoty, může duch v mnoha věcech hmotu ovládat. A když někdy k takovému činu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázračné vyléčení, nebo jako jev, přesahující určité fyzické zákonitosti.

No a v tomto prostoru, čili mezi principem hmoty a principem ducha žije člověk se svou svobodnou vůlí. A právě na základě své svobodné vůle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principů se ve svém životě přikloní. Na každém jednotlivci záleží, který z nich se rozhodne považovat ve svém životě za dominantní. Na člověku záleží, zda se ve své svobodné vůli bezvýhradně přikloní jenom ke hmotě, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, že to duchovní stojí výše, než hmotné. A proto to má mít také v našem životě vyšší prioritu.

Kdybychom měli vyjádřit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmíněné principy by měla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvážené.

Ale žel, vnitřní obzor většiny lidí naší planety, čili celých sto procent jejich zájmu se zaměřuje pouze na princip hmotný. Existují samozřejmě určité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro ně význam třeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zaměřeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty poměry jsou různé a vznikají na základě svobodné vůle lidí ve výběru toho, kolik důležitosti jsou ve svém životě ochotni přisoudit jedné, nebo druhé straně.

No a po tomto nezbytném úvodním vysvětlení se už konečně dostáváme k objasnění mechanismu fungování zázraku. A ukažme si to na konkrétním příkladu, uvedeném v evangeliích. Na příběhu Petra, kráčejícího po moři.

Když se jednou v noci plavili učedníci v loďce na moři, jdouce po hladině se k ním blížil Kristus. Z dálky na ně zavolal, by se nebáli, že je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstříc. A tak, se souhlasem Páně skutečně vystoupil z loďky a kráčel mu naproti po mořské hladině. A nějakou chvíli se mu to také dařilo, ale pak se lekl a okamžitě začal tonout. Ježíš přišel k němu, podal mu ruku, vytáhl ho do loďky a řekl mu: „Proč jsi zapochyboval, ty ty malověrný?“

Tento příběh nám říká o tom, že člověk je schopen za určitých okolností chodit po vodě. Nebo v širším slova smyslu, že člověk je schopen za určitých okolností dělat zázraky.

Otázka je za jakých okolností? A tady je odpověď:

Hmotná a materiální zkušenost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznačně, že po vodě se chodit nedá. Avšak učedníci byli prostřednictvím osoby Ježíše, kráčejícího po moři, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvořitele.

Peter, vidoucí Ježíše kráčet po moři, celou hloubkou své bytosti uvěřil v realitu ducha a pomyslná ručička jeho svobodná vůle se plně posunula do této polohy. Ve své svobodné vůli si jednoduše dovolil uvěřit, že po vodě se kráčet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skutečně umožnila po vodě také kráčet.

Během tohoto zázraku se však ručička Petrovy svobodné vůle pod tlakem dlouholeté zkušenosti reality hmoty přesouvá do opačné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on začne tonout.

Kristus řekl: „Kdybyste měli tolik víry, jako hořčičné semínko a řekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moře, stane se tak!“

To znamená, že kdybychom dokázali přesunout ručičku barometru své svobodné vůle do reality ducha a naše pevná víra by se nezachvěla pod tlakem argumentů hmotných zkušeností rozumu, mohli bychom činit zázraky. Mohli bychom chodit po vodě, ale co je mnohem podstatnější, mohli bychom si vyléčit mnoho nemocí, nebo alespoň výrazně eliminovat jejich příznaky.

Při čtení Starého Zákona mi utkvělo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému židovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobě zavolat ty nejlepší doktory: „Proč ses spoléhal více na lékaře, jako na Mě?“ Čili: „Proč si podlehl tlaku reality hmoty a neměl si dostatek silné víry v moc reality ducha?“

A to, co dokáže realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobě mnoha zázračných uzdravení. Když je Ježíš konal, vždy se ptal dotyčného, zda věří, že to může udělat. A když se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením říkal jim: „Vaše víra vás uzdravila!“

To znamená, že když nemocný uvěřil v nadřazení reality ducha nad realitou hmoty, když uvěřil, že uzdravení, přicházející z ducha může zvítězit nad nemocí těla, jeho víra, čili jeho vnitřní posun barometru svobodné vůle do reality ducha mu přinesl uzdravení.

Proč o těchto věcech mluvíme? Protože ani po staletích se na nich nic nezměnilo! Protože tyto možnosti tu máme stále! Neboť jedině my ve své svobodné vůli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíčová.

Žel, většina lidstva věří jen v realitu hmoty a rozumu. Jedině tímto směrem trvale ukazuje ručička barometru jejich svobodné vůle. Pro co se však rozhodli, to také mají a v tom také žijí. A proto se spoléhají především na lékaře.

Netuší a nevěří, že ve stvoření proudí dobrotivá, léčiva, hojivá a uzdravující síla Páně, a že každý člověk může ve své vroucí prosbě o ni poprosit a přijmout její blahodárné účinky. A míra jeho čistoty, pokory a víry určí, jakou intenzitu této síly bude moci přijmout.

Když bude jeho pokora hluboká, jeho prosba čistá a jeho víra silná a neochvějná, léčivá síla Světla se v něm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.

Když bude jeho pokora méně hluboká, jeho duše i jeho prosba méně čistá, a jeho víra méně silná, může dojít alespoň k částečnému zlepšení jeho problémů.

Pokud ale nebude mít žádné pokory před velikostí a jsoucností Páně, pokud bude vnitřně vzdálený od čistoty a nebude mít žádné víry v sílu vítězství ducha nad nemocí těla, pak se musí spoléhat už jenom na lékaře.

Miliony lidí se ze své svobodné vůle přimkli k realitě materie a rozumu. A to až do takové míry, že nejsou schopni vnímat, ba ani jen připustit existencí reality ducha se všemi jejími možnostmi doslova zázračného vlivu na svět materie. To hmotné a rozumové jich dokonale duševně uvěznilo a argumentací rozumu všemožně brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vyšší reality.

Rozum těchto lidí najde tisíc důvodů, proč se něco nedá a proč je to nesmysl. Rozum totiž nechce ze svých spárů nijaký způsobem pustit takto uvězněnou osobnost člověka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostně nezboural všechny vězeňské zdi, které kolem něj vystavěl rozum. Aby se v žádném případě nestal pánem nad hmotou, prostřednictvím svého plného příklonu k realitě ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.

PS. Mluvili jsme o tom, že člověk má ve svém životě věnovat padesát procent své pozornosti věcem materiálním a padesát procent věcem duchovním. Co ale konkrétně má obsahovat těch padesát procent pozornosti, zaměřených na realitu ducha?

V první řadě to zahrnuje osobní rozvoj všech vysokých a ušlechtilých ctností, jako je například spravedlnost, čestnost, dobro a podobně. Kromě toho to má být také rozvoj poznání Vůle Páně, která se promítla do stvoření ve formě zákonů univerza. A je základní povinností člověka poznávat tyto zákony a naučit se žít s nimi v souladu. Naučit se je zohledňovat ve svém každodenním životě.

Pokud totiž bude člověk takto činit, pak pozná, že zázraky, v nichž duch vítězí nad hmotou nejsou žádnými činy libovůle, ale důsledně logickým děním, probíhajícím v rámci výše zmíněných zákonů stvoření. Neboť absolutně nic, co se děje ve stvoření, proniknutém zákony Nejvyššího, se nemůže dít mimo rámec těchto zákonů. V jejich rámci je duchovně znalý člověk schopen učinit mnoho opravdu neuvěřitelných věcí, které se z hlediska současné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.

Avšak takový znalý člověk si je zároveň dobře vědom, že není v žádném případě proveditelné to, co nějakým způsobem přesahuje rámec těchto zákonů. Co je jen obyčejnou fantazií a neopírá se o jejich účinky. Takové zázraky, totožné se svévoli, bez opory v zákonech stvoření není tedy možné vůbec uskutečnit, a člověk na určité duchovní výšce si je toho dobře vědom. Avšak na takovou duchovní výšku se lze vypracovat jedině vlastní, vážnou snahou o poznání fungování zákonů univerza, které jsou projevem Vůle Nejvyššího.




© 2008 Parola s.r.o.