Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Zázraky jsou možné! Poznejte jejich mechanismus

Ján Lauko | Čtvrtek, 16. 5. 2019 v 19:44

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné. V převážné míře se jedná o různá zázračná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázračné pomoci v nějakých kritických nebo vypjatých situacích.

Ale i když se v dnešní době stále dějí takovéto věci, málo se o nich mluví a píše, protože jde o něco, co přece jen stojí mimo rámec moderní  medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického světonázoru. A tím není dobré otřásat a zbytečně znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto věci bokem a lidi, s nimi nějakým způsobem spojené, považovat za slušně řečeno „jiné“. Čili za méně normální a jistým způsobem vyšinuté.

Každopádně však takovéto věci zde jsou a stále budou. A lidé by měli vědět, že v podstatě nejde o žádné zázraky, ale o zcela zákonité dění. O zákonité dění za spolupůsobení vyšší duchovní reality, schopné ovlivňovat hmotnost až do takové míry, že se to jeví jako zázrak.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na tuto problematiku a zároveň zkusme poodhalit určité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.

My lidé žijeme v univerzu, ve kterém jsou činné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.

Princip materiální představuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co všichni tak důvěrně známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svět a který se snaží jeho fungování logicky vysvětlit a zdůvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání dokáže využít v reálný, materiální prospěch lidstva.

No a rozum samozřejmě dokonale zná, co je ve hmotném světě reálné, co je možné a co je naopak nemožné, neuskutečnitelné a nereálné, protože fyzikální zákony materiálního světa to nedovolují.

Ale jak již bylo řečeno, v našem univerzu je činný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvořitele. O existenci Tvůrce všeho, a tedy také světa hmoty. Svět ducha se nachází blíže ke Stvořiteli, zatímco svět hmoty je od něj více vzdálen. Avšak to, co je Stvořiteli blíž, je nezbytně nadřazeno tomu, co je od něj vzdáleno. Co je Stvořiteli blíže stojí tedy výše a co je od něj vzdáleno stojí celkem logicky níže.

A právě proto, že princip ducha stojí nad principem hmoty, může duch v mnoha věcech hmotu ovládat. A když někdy k takovému činu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázračné vyléčení, nebo jako jev, přesahující určité fyzické zákonitosti.

No a v tomto prostoru, čili mezi principem hmoty a principem ducha žije člověk se svou svobodnou vůlí. A právě na základě své svobodné vůle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principů se ve svém životě přikloní. Na každém jednotlivci záleží, který z nich se rozhodne považovat ve svém životě za dominantní. Na člověku záleží, zda se ve své svobodné vůli bezvýhradně přikloní jenom ke hmotě, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, že to duchovní stojí výše, než hmotné. A proto to má mít také v našem životě vyšší prioritu.

Kdybychom měli vyjádřit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmíněné principy by měla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvážené.

Ale žel, vnitřní obzor většiny lidí naší planety, čili celých sto procent jejich zájmu se zaměřuje pouze na princip hmotný. Existují samozřejmě určité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro ně význam třeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zaměřeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty poměry jsou různé a vznikají na základě svobodné vůle lidí ve výběru toho, kolik důležitosti jsou ve svém životě ochotni přisoudit jedné, nebo druhé straně.

No a po tomto nezbytném úvodním vysvětlení se už konečně dostáváme k objasnění mechanismu fungování zázraku. A ukažme si to na konkrétním příkladu, uvedeném v evangeliích. Na příběhu Petra, kráčejícího po moři.

Když se jednou v noci plavili učedníci v loďce na moři, jdouce po hladině se k ním blížil Kristus. Z dálky na ně zavolal, by se nebáli, že je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstříc. A tak, se souhlasem Páně skutečně vystoupil z loďky a kráčel mu naproti po mořské hladině. A nějakou chvíli se mu to také dařilo, ale pak se lekl a okamžitě začal tonout. Ježíš přišel k němu, podal mu ruku, vytáhl ho do loďky a řekl mu: „Proč jsi zapochyboval, ty ty malověrný?“

Tento příběh nám říká o tom, že člověk je schopen za určitých okolností chodit po vodě. Nebo v širším slova smyslu, že člověk je schopen za určitých okolností dělat zázraky.

Otázka je za jakých okolností? A tady je odpověď:

Hmotná a materiální zkušenost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznačně, že po vodě se chodit nedá. Avšak učedníci byli prostřednictvím osoby Ježíše, kráčejícího po moři, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvořitele.

Peter, vidoucí Ježíše kráčet po moři, celou hloubkou své bytosti uvěřil v realitu ducha a pomyslná ručička jeho svobodná vůle se plně posunula do této polohy. Ve své svobodné vůli si jednoduše dovolil uvěřit, že po vodě se kráčet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skutečně umožnila po vodě také kráčet.

Během tohoto zázraku se však ručička Petrovy svobodné vůle pod tlakem dlouholeté zkušenosti reality hmoty přesouvá do opačné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on začne tonout.

Kristus řekl: „Kdybyste měli tolik víry, jako hořčičné semínko a řekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moře, stane se tak!“

To znamená, že kdybychom dokázali přesunout ručičku barometru své svobodné vůle do reality ducha a naše pevná víra by se nezachvěla pod tlakem argumentů hmotných zkušeností rozumu, mohli bychom činit zázraky. Mohli bychom chodit po vodě, ale co je mnohem podstatnější, mohli bychom si vyléčit mnoho nemocí, nebo alespoň výrazně eliminovat jejich příznaky.

Při čtení Starého Zákona mi utkvělo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému židovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobě zavolat ty nejlepší doktory: „Proč ses spoléhal více na lékaře, jako na Mě?“ Čili: „Proč si podlehl tlaku reality hmoty a neměl si dostatek silné víry v moc reality ducha?“

A to, co dokáže realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobě mnoha zázračných uzdravení. Když je Ježíš konal, vždy se ptal dotyčného, zda věří, že to může udělat. A když se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením říkal jim: „Vaše víra vás uzdravila!“

To znamená, že když nemocný uvěřil v nadřazení reality ducha nad realitou hmoty, když uvěřil, že uzdravení, přicházející z ducha může zvítězit nad nemocí těla, jeho víra, čili jeho vnitřní posun barometru svobodné vůle do reality ducha mu přinesl uzdravení.

Proč o těchto věcech mluvíme? Protože ani po staletích se na nich nic nezměnilo! Protože tyto možnosti tu máme stále! Neboť jedině my ve své svobodné vůli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíčová.

Žel, většina lidstva věří jen v realitu hmoty a rozumu. Jedině tímto směrem trvale ukazuje ručička barometru jejich svobodné vůle. Pro co se však rozhodli, to také mají a v tom také žijí. A proto se spoléhají především na lékaře.

Netuší a nevěří, že ve stvoření proudí dobrotivá, léčiva, hojivá a uzdravující síla Páně, a že každý člověk může ve své vroucí prosbě o ni poprosit a přijmout její blahodárné účinky. A míra jeho čistoty, pokory a víry určí, jakou intenzitu této síly bude moci přijmout.

Když bude jeho pokora hluboká, jeho prosba čistá a jeho víra silná a neochvějná, léčivá síla Světla se v něm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.

Když bude jeho pokora méně hluboká, jeho duše i jeho prosba méně čistá, a jeho víra méně silná, může dojít alespoň k částečnému zlepšení jeho problémů.

Pokud ale nebude mít žádné pokory před velikostí a jsoucností Páně, pokud bude vnitřně vzdálený od čistoty a nebude mít žádné víry v sílu vítězství ducha nad nemocí těla, pak se musí spoléhat už jenom na lékaře.

Miliony lidí se ze své svobodné vůle přimkli k realitě materie a rozumu. A to až do takové míry, že nejsou schopni vnímat, ba ani jen připustit existencí reality ducha se všemi jejími možnostmi doslova zázračného vlivu na svět materie. To hmotné a rozumové jich dokonale duševně uvěznilo a argumentací rozumu všemožně brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vyšší reality.

Rozum těchto lidí najde tisíc důvodů, proč se něco nedá a proč je to nesmysl. Rozum totiž nechce ze svých spárů nijaký způsobem pustit takto uvězněnou osobnost člověka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostně nezboural všechny vězeňské zdi, které kolem něj vystavěl rozum. Aby se v žádném případě nestal pánem nad hmotou, prostřednictvím svého plného příklonu k realitě ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.

PS. Mluvili jsme o tom, že člověk má ve svém životě věnovat padesát procent své pozornosti věcem materiálním a padesát procent věcem duchovním. Co ale konkrétně má obsahovat těch padesát procent pozornosti, zaměřených na realitu ducha?

V první řadě to zahrnuje osobní rozvoj všech vysokých a ušlechtilých ctností, jako je například spravedlnost, čestnost, dobro a podobně. Kromě toho to má být také rozvoj poznání Vůle Páně, která se promítla do stvoření ve formě zákonů univerza. A je základní povinností člověka poznávat tyto zákony a naučit se žít s nimi v souladu. Naučit se je zohledňovat ve svém každodenním životě.

Pokud totiž bude člověk takto činit, pak pozná, že zázraky, v nichž duch vítězí nad hmotou nejsou žádnými činy libovůle, ale důsledně logickým děním, probíhajícím v rámci výše zmíněných zákonů stvoření. Neboť absolutně nic, co se děje ve stvoření, proniknutém zákony Nejvyššího, se nemůže dít mimo rámec těchto zákonů. V jejich rámci je duchovně znalý člověk schopen učinit mnoho opravdu neuvěřitelných věcí, které se z hlediska současné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.

Avšak takový znalý člověk si je zároveň dobře vědom, že není v žádném případě proveditelné to, co nějakým způsobem přesahuje rámec těchto zákonů. Co je jen obyčejnou fantazií a neopírá se o jejich účinky. Takové zázraky, totožné se svévoli, bez opory v zákonech stvoření není tedy možné vůbec uskutečnit, a člověk na určité duchovní výšce si je toho dobře vědom. Avšak na takovou duchovní výšku se lze vypracovat jedině vlastní, vážnou snahou o poznání fungování zákonů univerza, které jsou projevem Vůle Nejvyššího.

Proslov k národu a k jeho mnohým nehodným spisovatelům

Ján Lauko | Pátek, 19. 4. 2019 v 17:24

Osobnost každého člověka se vyznačuje dvěma protikladnými protipóly. Na jedné straně se v něm totiž nachází mnoho dobrého, pozitivního a ušlechtilého, ale na druhé straně zároveň mnoho nedobrého, negativního a neušlechtilého. Není snad nikoho na světě, kdo by v sobě kromě své světlé stránky neskrýval také cosi temné.

No a spisovatel je člověk, který prostřednictvím slova dokáže zahrát na jednu z těchto dvou základních strun lidské osobnosti. A to buď na strunu dobra, pozitivity, světla a ušlechtilosti, nebo na strunu temnoty, negativity a nízkosti. Tímto způsobem může potom podle svého osobního rozhodnutí stimulovat v lidech, čili ve svých čtenářích buď to světlejší, nebo to temnější.

A spisovatelé to samozřejmě také dělají, ale je smutné, že ve většině případů se snaží rozechvívat právě temnou a nízkou stránku lidské osobnosti. A dělají tak z čistě zištných důvodů, aby jejich díla byly více čteny a více prodávány. Proto jsou jejich výtvory plné násilí, vulgarismů, navázané sexuality a popisů mnoha jiných dekadentních zvráceností.

Takovou nízkostí navazují okamžitě kontakt s nízkou stránkou osobnosti čtenáře, stimulují ji a pohrávají se s ní. Jde o vědomou manipulaci s osobností člověka, prostřednictvím jeho temné stránky tím, že se mu jako potrava, pobavení a příjemné vzrušení předhazuje nejrozličnější nízkost.

A temná stránka osobnosti nevědomého čtenáře na tyto temné stimuly reaguje, sahá a živí se jimi. Sytí se jimi a ukájí se jimi. Tím se však člověk stává postupně horším, protože v sobě vyživuje temnou stránku své osobnosti, která je vědomě podněcována a stimulována mnohými tvůrci současné moderní úpadkové literatury. No a takovýmto způsobem jednosměrně vykolejený člověk pak stále častěji sahá po podobném druhu literatury a jeho osobnost je jí stále více deformovaná směrem k nízkosti.

Toto však nejsou spisovatelé, ale zločinci, kteří účelově manipulují temnou stránkou lidské osobnosti, a kvůli svému vlastnímu prospěchu a pochybné slávě strhávají čtenáře do stále větší nízkosti, čímž je osobnostně degradují. Takovéto zločinné literatury jsou dnes plná knihkupectví a na základě ní vznikají mnohé filmové scénáře a mnohé divadelní hry.

Skutečný a pravý spisovatel je však někdo úplně jiný! Je to člověk, který velmi dobře ví o dvou stránkách naší přirozenosti, avšak on, na rozdíl od toho, co se kvůli penězům a kvůli slávě dělá dnes, se rozhodl v lidech vědomě stimulovat to světlejší, lepší, pozitivnější a ušlechtilejší. Rozhodl se literárně tvořit tak, aby byla ve čtenářích aktivována a povzbuzována lepší stránka jejich osobnosti. Tím se pak lidé stávají vnitřně lepšími, protože pomaličku roste, mohutní a sílí jejich lepší stránka a naopak, stále více se zmenšuje, ubývá a ztrácí to temné, co se nachází v každém z nás.

Takovou moc má pravý spisovatel, pravá literatura, pravý film a pravé divadlo. Mají moc dělat lidi lepšími, ušlechtilejšími a světlejšími. Jedině toto je účelem každého skutečného a pravého umění.

Darwin přišel na to, že život na naší planetě se postupně vyvíjel od nižších forem života k vyšším, až dospěl k člověku.

Ale pozor! Přesně takovýmto jistým způsobem probíhá v našem univerzu také evoluce ducha! Také ona probíhá postupně od nejnižších forem dobra, morálky a mravnosti k stále vyšším formám pozitivity a ušlechtilosti. Začíná od mravně a nízko stojícího živočicha a končí zralou, mravní a duchovně vysoko stojící osobností, bohatou na ty nejvznešenější ctnosti a kvality.

No a každý, kdo se svou vlastní mírou, svým vlastním způsobem a na základě svých vlastních schopností usiluje o to, aby velký, duchovno evoluční vývoj správně pokračoval, každý takovýto člověk, ať již je spisovatelem, nebo ne, je požehnáním pro své okolí i pro celou společnost.

Nicméně každý, kdo jakýmkoliv způsobem pracuje proti přirozenému proudu duchovní evoluce, každý, kdo sází na nízké v člověku, podporuje a stimuluje to, každý takovýto jedinec, ať již je spisovatel, nebo ne, je zločinným škůdcem. Je škůdcem, který se snaží brzdit přirozený vývoj! Je škůdcům, který se z různých osobních a zištných důvodů snaží oddalovat, nebo dokonce zcela znemožnit to, aby lidé zráli do plné velikosti vlastního lidství. Aby jednou dospěli k plnému rozvinutí všeho toho světlého, dobrého a vznešeného, co se v nich skrývá. Snaží oddalovat, nebo zcela znemožnit to, aby společenství takovýchto ušlechtilých lidských jedinců nakonec společně vybudovalo říši dobra, míru, spravedlnosti a porozumění na naší planetě.

A přestože svět je plný podobných zločinců, obyčejní lidé, nebo v našem případě čtenáři, by měli vědět, že tomuto všemu nejsou vydání jen tak na milost. Měli by vědět, že oni sami mohou na základě své svobodné vůle rozhodovat, kterou ze dvou stránek své osobnosti nechají rozechvívat vnějšími podněty. Zda to bude jejich temná, nebo naopak, jejich světlá stránka. Zda budou přijímat zvenčí do svého nitra, do svého vědomí a do své osobnosti pouze světlé pobídky, nebo naopak, své nitro, své vědomí a svou osobnost dobrovolně vystaví všem stimulům nízkého druhu.

Každý lidský jedinec, na základě vlastní svobodné vůle tedy sám rozhoduje o tom, zda bude kráčet pravou cestou evoluce ducha směrem k maximálnímu rozvinutí všeho toho nejlepšího a nejušlechtilejšího v sobě, nebo v určitém bodě zvrtne kormidlo směrem dolů, právě prostřednictvím aktivace a stimulace toho nízkého v sobě. Jedna cesta je cestou do pekel a druhá cesta je cestou do nebes! Jedna cesta je cestou směrem k výšinám ducha a druhá cesta je cestou temnoty, destrukce a zničení!

V dnešním světě se nachází tisíce pokušení, která nás budou navádět ke špatnému a vytrvale brnkat na temnou strunu naší osobnosti. My však můžeme tomuto všemu říci ne! My to můžeme vnitřně odvrhnout a zapudit! My to nemusíme nechat na sebe působit! My nemusíme poslouchat hlasy nejrozličnějších pokušitelů, vybízející nás ke špatnému, nízkému a neušlechtilému! My se můžeme vědomě orientovat jen na dobré! My můžeme nechat stimulovat a rozvíjet jen světlou stránku své osobnosti!

A tuto světlou stránku má absolutně každý z nás bez výjimky! Na každém z nás však záleží, do jaké míry na ni přesune svůj důraz. Do jaké míry se na ni zaměří. Přesně tak, jak o tom hovoří známé indiánské úsloví: „Uvnitř každého člověka se nacházejí dva vlci. Jeden dobrý a jeden špatný. A vyhraje ten, jehož živíš!“ A já jenom dodám, že když v nás vyhraje ten špatný, nakonec nás roztrhá a sežere!

Náš vnitřní život se svou kvalitou podobá katastrofě

Ján Lauko | Čtvrtek, 28. 2. 2019 v 19:45

Existují věci nesmírně důležité, jejichž dosah podceňujeme. Věci, kterým nepřikládáme velký význam, avšak ve skutečnosti právě oni zásadním způsobem ovlivňují celý náš život. Nevědět o nich, nepřikládat jim význam a podceňovat je pak musí mít nevyhnutelně katastrofální dopad na celé naše bytí.

No a jednou z takovýchto věcí je také náš vlastní, osobní vnitřní život, zahrnující naše cítění a myšlení. Abychom byli schopni pochopit, o čem konkrétně je řeč, uveďme si názorný příklad:

Představme si člověka, který si koupil byt. Nový byt nejprve celý nanovo vymaluje a pak si do něj velmi uvážlivě a pečlivě vybírá každý kus nábytku, aby ho měl co nejútulnější a aby se v něm co nejlépe cítil.

Představme si ale jiného člověka, který si také pořídí byt, ale dále už jedná úplně jinak, než by bylo normální a správné. Jde totiž na smetiště, kde se probírá a postupně zaplňuje svůj byt starými, poškozenými, špinavými a zapáchajícími věcmi.

Určitě není třeba zdůrazňovat, který z těchto dvou majitelů nového bytu prožívá ve své domácnosti vyšší kvalitu života. To je nám přece okamžitě každému jasné.

Nicméně paradoxně to, co je nám v tomto konkrétním příkladu tak jasné, nám není vůbec jasné ve vztahu k našemu vlastnímu, vnitřnímu životu. V této oblasti totiž jednáme úplně stejně, jako onen člověk, který vnáší do svého bytu nejrůznější odpad.

Neboť také náš vnitřní život je možné považovat za jakýsi osobní, vnitřní „bytový“ prostor, do kterého s neuvěřitelnou lehkomyslností a naivitou dovolujeme vstupovat té největší nečistotě a tomu největšímu balastu. Své nitro totiž důvěřivě otevíráme všem, i těm nejnečistějším podnětům, přicházejícím k nám zvenčí. Ať již prostřednictvím knih, filmů, internetu, nebo mnoha jiných věcí. A tento balast, odpad a nečistota se pak stává součástí našeho vnitřního života. Součástí naší vnitřní domácnosti.

Měli bychom tedy už konečně začít vnímat také prostor našeho vnitřního života podobně, jako náš osobní bytový prostor a měli bychom naprosto stejným způsobem rozhodovat, co si do do něj vneseme a co musí navždy zůstat venku za dveřmi.

Naše nitro je totiž místo, kde má svůj počátek vše, co z nás vychází. Ať již v podobě slov, nebo v podobě činů. Všemu tomuto předchází náš citový, nebo myšlenkový impuls.

Pokud ale máme své nitro zavalené různými odpadky a špínou, jaké pak mohou být naše slova, činy a celé naše jednání? Pokud totiž máme naše nitro nečisté, nevyhnutelně to ovlivňuje kvalitu všeho toho, co z nás vychází, protože vycházet z nás může vždy pouze to, co je stejnorodé kvalitě našeho vnitřního života.

Většina lidí dneška, kteří sice žijí v útulných a hezky zařízených domácnostech vůbec netuší, že vnitřně žijí mezi špínou a odpadky, které kvalitativně velmi negativně ovlivňují jejich osobnost, jakož také absolutně všechno, co z nich vychází.

Proč nejednáme ve vztahu k „bytovému“ prostoru našeho vnitřního života stejně, jako každý normální člověk ve vztahu k vlastnímu bytu, který si do něj vědomě a důkladně vybírá pouze věci krásné a vkusné, aby se mezi nimi dobře cítil?

Člověk by proto měl do svého nitra vpouštět pouze to, co je hezké, dobré a ušlechtilé. A naopak, měl by bránit vstupu tomu, co je ošklivé, nečisté, nemravné, neušlechtilé, zvrhlé a obscénní. Takovému něčemu by neměl v žádném případě dovolit vstupovat do osobního prostoru svého vnitřního života. Měli bychom si tedy vědomě vybírat! Vědomě vpouštět do svého nitra pouze věci dobré a ušlechtilé, a nekompromisně přibouchnout dveře onoho pomyslného bytu před vším zkaženým a nečistým, co by se chtělo dostat dovnitř.

Neboť vědomým výběrem toho, co prostřednictvím nejrozličnějších vnějších podnětů vpouštíme do svého nitra můžeme ze svého vnitřního života udělat nádherně a vkusně zařízený byt, ve kterém se budeme výborně cítit. Nebo dokonce jsme z něj schopni udělat chrám!

Avšak my z něj ve své naivitě a nevědomosti děláme místo plné nejrozličnější špíny a odpadků. A naivně si myslíme, že takové něco nemá žádný zásadní vliv na kvalitu celého našeho života. Že to nemá žádný zásadní vliv na naši současnost a naši budoucnost. Na celou naši osobnost a celý náš osud.

Existuje mnoho lidí, kteří se aktivně snaží hledat východiska z bídy a problémů našeho světa. Jde o politiky, státníky, vědce, žurnalisty, nebo umělce. Jejich snahy jsou častokrát upřímné, avšak přesto nejsou schopni dát světu jasné vize a najít cestu ke skutečně lepší budoucnosti.

Tito lidé totiž nevědí, že základním předpokladem k tomu, aby jejich úsilí mohlo být úspěšné, je snaha o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. Pokud tak totiž oni sami nečiní a podceňují to, okna bytu jejich vnitřního života jsou nevyhnutelně zanesená nečistotou, přes kterou není vůbec vidět, nebo je vidět jenom velmi matně. A proto jim ani nelze nalézt a spatřit pravou, pozitivní cestu vpřed.

Tuto pravou cestu vzestupu mohou totiž národu a společnosti ukázat pouze lidé, jejichž vnitřek je čistý! Lidé, jejichž okna bytu jejich vnitřního života jsou čisté a proto přes ně vidí jasně a daleka. Až tam, kam má lidstvo směřovat a oni jsou schopni ho tam vést. Nikdo jiný toho schopen není! Žádné jiné schopnosti a předpoklady to nezaručí!

Budoucnost a dobro lidstva jsou tedy přímo závislé od čistoty a ušlechtilosti našeho vnitřního života. Jedině v tomto a v ničem jiném se skrývá naše naše lepší, hezčí a lidsky mnohem hodnotnější budoucnost. Všechny ostatní cesty jsou jenom slepými uličkami, po kterých je sice možné určitou dobu kráčet a na kterých se nám může i nějakou dobu zdánlivě dařit, ale na jejich konci se vždy nachází neprostupná zeď v podobě nejrozličnějších krizí, recesí, konfliktů a agresí.

Náš svět si totiž myslí, že budoucnost je ve vzdělanosti a ve vědě. V učených, vzdělaných a inteligentních lidech. Toto je ale zásadní omyl! Pokud totiž vnitřek lidí nebude čistý, není možné v žádném případě zaručit, že vzdělání, kterého se jim dostalo, bude opravdu použito správně, čili ke prospěchu všech.

Znamená to tedy, že jakékoli vysoké vzdělání, jakékoliv vysoké poznatky a schopnosti budou lidmi vždy používány pouze způsobem, přesně odpovídajícím kvalitě jejich vlastního vnitřního života. Čili v současnosti způsobem ne nejčistším, nejspravedlivějším a nejmorálnějším.

Neboť každý člověk může jednat pouze tak, jak mu dovoluje stav jeho nitra. Nijak jinak! To je logická zákonitost. Skutečná realita je proto dnes žel taková, že nekvalita vnitřního života většiny lidí navzdory všem našim poznatkům, znalostem, vzdělanosti a blahobytu směřuje naši civilizaci do propasti.

Člověče, jestli chceš osobně přispět k tomu, aby se stal svět lepším místem pro život, dbej o ušlechtilost a čistou svého vlastního vnitřního života! Vpouštěj do něj pouze to, co je dobré, pěkné a ušlechtilé, a uzavírej ho před nízkým a nečistým. Vnitřně se nezaobírej žádnou nečistotou a neživ ji! Tím velmi pomůžeš sobě samému, ale i celému našemu světu.

Talentovaní lidé nemají patent na moudrost! Častokrát je tomu právě naopak!

Ján Lauko | Čtvrtek, 10. 1. 2019 v 19:29

Existují druhy činností a povolání, která nejsou až tak běžná a profesionálně se jim věnuje jen malá skupina populace. Jsou to například herci, nebo zpěváci. Ale také různí léčitelé, jasnovidci a věštci. Na těchto lidí hledí běžné obyvatelstvo do určité míry jako na výjimečných. A oni to cítí, vnímají a jsou si toho vědomi. A vědomí vlastní výjimečnosti, podporováno obdivem v nich vzbuzuje domýšlivost.

Obzvláště vypouklé je to u herců. Je totiž relativně málo herců, kteří se na základě svých kvalit často objevují na plátnech kin, na televizních obrazovkách a následně také na stránkách mnoha časopisů. Často také poskytují různá interview, v nichž se kromě oblasti herectví  vyjadřují i ke společenským a politickým otázkám. Tak vzniká dojem, že spolu se svým talentem získali zároveň i životní moudrost, která jim dává právo usměrňovat, poučovat a vést jiných.

A oni sami tomu ve své domýšlivosti někdy uvěří až natolik, že vedou občanské protesty a revoluce, jdou do politiky a stávají se různými poradci, ministry, nebo dokonce prezidenty. Nechápou totiž, že lidé je volí ne kvůli jejich moudrosti, ale především kvůli tomu, že jsou mediálně známí.

Tito talentovaní lidé, ale zároveň také nejširší masy obyvatelstva, považující jich za výjimečných by měli vědět, že talent v nějaké oblasti a pravá životní moudrost jsou dvě naprosto rozdílné věci. A že pokud je někdo, třeba v konkrétním případě herec, obdarován jedním způsobem, zpravidla už nebývá obdarován druhým způsobem. To je v současnosti zvlášť patrné chronicky protinárodním postojem mnoha příslušníků herecké profese.

A proto je v současnosti realita taková, že mnozí obyčejní a prostí lidé mají k pravé moudrosti mnohem blíže než ti, kteří chrlí své moudrosti v televizních a rozhlasových pořadech, nebo na stránkách různých časopisů. Celé je to jen opět potvrzením nadčasových slov, že první budou posledními a poslední první.

O vzájemném vztahu jakéhokoliv talentu a životní moudrosti třeba ještě vědět, že každý talent a každá výjimečná lidská schopnost nabývá svou pravou cenu jenom tehdy, když je doprovázena pravou moudrostí. Jedině pravá životní moudrost jí totiž může dát správné postavení ve vztahu k pravému cíli.

A pravým cílem našeho bytí je duchovní vzestup prostřednictvím dobra, ctností, ušlechtilosti a spravedlnosti. Jedině na pochopení těchto skutečností stojí skutečná moudrost a skutečné poznání. To je tím nejpodstatnějším a nejdůležitějším, podle čeho bychom si měli zařídit svůj život.

A tímto poznáním mají být pak prodchnuty také všechny výjimečné schopnosti, které lidé mají. Všechno toto má sloužit pouze k napomáhání duchovního vzestupu ostatních. K rozvíjení lidského dobra, lidských ctností, ušlechtilosti a duchovního poznání. Jedině tímto způsobem můžeme totiž kráčet k výšinám vlastního lidství, a zároveň také k výšinám Ducha.

Žel, u většiny talentovaných lidí a lidí obdarovaných různými jinými výjimečnými schopnostmi taková moudrost chybí. Obchází je a vyhýbá se jim proto, že je spojena s pokorou, jednoduchostí a přirozeností. Domýšlivost ve svou výjimečnost tvoří nepřekonatelnou překážku, která bude všechny domýšlivé vždy oddělovat od pravé moudrosti.

A pokud zůstaneme při hercích, jejich deficit pravé moudrosti nakonec častokrát způsobí, že jejich talent, ať by byl jakkoli výjimečný, se často stane neštěstím a prokletím.

Jak? Pokud se herec ve svém životě alespoň do určité míry nepřiblíží k poznání moudrosti, spočívající v duchovním vzestupu k lidskosti prostřednictvím rozvíjení ctností, pak nemůže svůj talent uplatňovat tak, aby své diváky usměrňoval k pravému životnímu cíli.

Častokrát, a v dnešní době je to ještě zvlášť vypouklé, uplatňuje svůj talent zcela opačným způsobem a směřuje diváky k nízkosti, vulgárnosti, obscénnosti a vášním. A tak se potom často stává vynikající herecké umění cestou zkázy nejen pro diváky, ale i pro samotného člověka ním obdarovaného. Jeho talent je totiž ve službách temna a nikoli ve službách Ducha, Světla, dobra a ušlechtilosti.

Jedině nabytím skutečné moudrosti a podněcováním k ní nabývá každý talent a každá výjimečná schopnost svou pravou cenu!

A tento princip platí beze zbytku nejen ve vztahu k zástupcům hereckého umění, ale také ve vztahu ke tvůrcům výtvarného umění, ve vztahu k literárním tvůrcům, ke tvůrcům populární hudby a podobně. A samozřejmě také ve vztahu k různým léčitelům, jasnovidcům a věštcům.

Také oni musí vědět, že pravá moudrost nepřichází automaticky s jejich schopností léčit, nebo s jejich schopností vidět do minulosti, nebo do budoucnosti. O nabytí pravého poznání a pravé moudrosti musí také oni usilovat úplně stejně, jako ostatní zbytek populace bez jakýchkoliv schopností.

Ale žel domýšlivost, plynoucí z jejich výjimečných darů jim to znemožňuje. A proto je v tom předbíhají mnozí obyčejní lidé bez jakýchkoliv schopností. A proto jejich dary a schopnosti nikdy nedosáhnou takové síly a takové pronikavosti působení, jaké by musely dosáhnout, kdyby se opíraly o pravou moudrost.

Existuje množství duchovních zdrojů, kde je možné tuto moudrost hledat a nacházet. Je však třeba zdůraznit, že ve všech těchto zdrojích se objevují jen větší, nebo menší střípky skutečné moudrosti, nejednou přímo utopeny v množství zbytečného, nebo přímo škodlivého balastu.

Je tedy zcela logické, že vzhledem k takovémuto stavu vznikla potřeba soustředit skutečnou moudrost do souhrnné a ucelené podoby. Do jednoho zdroje, osvobozeného od všeho zbytečného a zavádějícího. A takovým zdrojem, z něhož může opravdu vážně hledající člověk čerpat skutečnou moudrost a skutečné poznání je výjimečné dílo „Ve Světle Pravdy“.

Protesty „Za slušné Slovensko! Komentář, ze kterého se lze poučit

Ján Lauko | Čtvrtek, 22. 11. 2018 v 18:30

Jsem si vědom toho, že v dnešní době bezohledné nemorálnosti je zvláštní apelovat čímsi takovým, jako je morální právo. Ale přece jen tak činím, protože věřím, že ještě existuje dostatečné množství lidí, pro které slovo morálka něco znamená. Jedině tito lidé jsou si totiž ještě schopni uvědomit do očí bijící nemorálnost každého nového protestu, organizovaného pod hlavičkou „Za slušné Slovensko“. A my si nyní v plné nahotě ukažme, v čem konkrétně spočívá tato ztráta morálního práva.

Občanské protesty na Slovensku začaly bezprostředně po vraždě novináře Jana Kuciaka a jeho přítelkyně. Takříkajíc pár hodin po vraždě vyvstalo podezření, že v ní má jistým způsobem prsty vládní strana Směr. To vyvolalo velkou vlnu pobouření, na základě čeho vyšli slušní lidé do ulic, žádali demisi vlády a nové, předčasné volby.

Vzpomínám si, že v úplně prvních protestech před úřadem vlády zazněly také slova: „Vrazi! Vrahové odstupte! “

Pod tlakem stále se stupňujících protestů nakonec došlo k odstoupení premiéra slovenské republiky Roberta Fica a ministra vnitra Roberta Kaliňáka.

Mezi tím však pokračovalo vyšetřování vraždy a vyšetřovací tím, také ve spolupráci se zahraničím, odhalil úplně jiné pachatele, než byli ti, kvůli kterým původně začaly masové protivládní protesty se sloganem „Za slušné Slovensko“.

Je nesmírně vážné obvinit někoho z vraždy, nebo se spojení s vraždou. A je velmi vážnou věcí vyprovokovat kvůli tomuto obvinění občanské nepokoje s cílem svrhnout legitimně zvolenou vládu. S cílem vypsání nových parlamentních voleb s nadějí, že masové protesty zkompromitují  vládní strany natolik, že v nových parlamentních volbách přehrají a do vlády se dostane současná liberální opozice. Liberální opozice, mnohem více nakloněna směrem k Bruselu a jeho agendě, a také směrem k USA.

A je velmi závažnou věcí, pokud se prvotní obvinění, které toto všechno vyvolalo a způsobilo nakonec ukáže jako falešné.

Za takovéto situace základní slušnost říká, že když někoho z něčeho vážného obviním a moje obvinění se na základě vyšetřování ukáže jako křivé a falešné, tak pokud jsem opravdu slušným člověkem, za jakého se pasuji, je mou povinností omluvit se. Omluvit se dotyčnému, který byl mnou křivě obviněn a jehož pověst tím značně utrpěla. To by bylo slušné!

Ale nejslušnější lidé na Slovensku, to jest organizátoři protestů „Za slušné Slovensko“ mají spolu s ukřičenými a neuvažujícími davy na náměstích své vlastní představy o slušnosti. Všichni tito slušní lidé si totiž vůbec neuvědomují, že zveřejněním výsledků vyšetřování vraždy Jana Kuciaka ztratili svou tvář a s ní také morální právo organizovat další protesty, protože tyto protesty byly již od samého počátku postaveny na lži a na falešném obvinění.

Je děsivé, že tento morální precedens, který mohl být alespoň částečně zmírněn omluvou za křivé obvinění část národa vůbec nevnímá, a navíc organizátoři protestů „Za Slušné Slovensko“ se stali společensky obecně uznávanými osobnostmi, oceněnými dokonce prezidentem.

Morální právo a charakter tedy zjevně nejsou silnou stránkou slušných lidí a tento morální precedens, tato morální diskreditace značky „Za Slušné Slovensko“ vůbec nevadí ani masám, které se ve svém zvláštním neslušném boji za slušnost shromažďují na náměstích.

A nutno zvlášť zdůraznit, že tyto protesty byly nemorální od samého začátku. A to ze dvou důvodů.

Za prvé proto, že není možné bezprostředně po vraždě, pouze na základě neurčitých indicií a domněnek okamžitě s jistotou tvrdit, kdo je objednatelem vraždy. Z této zarážející rychlosti a jistoty, která nebyla ničím podložena, vyvstává proto důvodné podezření, že vražda novináře se stala pouze výhodným spouštěcím momentem zahájení masových politických protestů s cílem dosáhnout pád vlády. S cílem dosáhnout vypsání předčasných voleb a zvolení nové vlády, která by mnohem více vyhovovala vkusu úzké skupiny organizátorů protestů a hlavně silám, stojícím za nimi. Jde o liberální síly, usilující o ještě mnohem větší zotročení a podmanění slovenského národa západu, čemuž současná vláda alespoň částečně brání.

Jinými slovy řečeno, viník vraždy, to jest současná slovenská vláda, nevyhovující záměrům domácích a světových liberálních kruhů, tento viník byl jasný už dávno před tím, než k nějaké vraždě vůbec došlo. A když k ní došlo, stala se vynikající záminkou a vhodným spouštěcím momentem k vyvolání masových protivládních protestů.

Toto však není nic jiného, než nejpodlejší hyenizmus, který se přiživil na nešťastné smrti novináře, se záměrem dosáhnout jejím prostřednictvím vlastní mocenské a politické cíle, vytyčené už dávno před tím. Takové jednání, pokud ho odkryjeme v celé jeho nahotě, nemá vůbec nic do činění ani s morálkou, ani se slušností. A přece s drzostí sobě vlastní si tento spolek, jako vyslovený výsměch vší morálky a slušnosti, zvolil vzletný název „Za slušné Slovensko“. To za prvé.

A za druhé spočívá ztráta morálního práva v tom, že jakákoliv masová protestní shromáždění na náměstích, ať by byly desetitisícová, nebo byť stotisícová, nemají právo žádat pád vlády pouze na základě nepodložených obvinění. Tato vláda totiž vzešla z legitimních a demokratických voleb, reprezentujících vůli ne desetitisíců, nebo statisíců zfanatizovaných a zmanipulovaných křiklounů na náměstích. Tato vláda byla zvolena miliony slovenských občanů v řádných volbách.

Takovýmto přístupem totiž vzniká precedens, že pokud se najde dostatečný počet lidí, kteří zaplní náměstí, mohou být schopni shodit jakoukoli vládu. A to i přesto, že jejich protesty vzniknou na základě účelové nepravdy, nebo základě lži tak, jak se to stalo v případě spolku „Za slušné Slovensko“.

Současná vláda má za ušima mnohé. To nikdo nepopírá. Ale jak se ukázalo na základě vyšetřování, vrazi nejsou. Slušnost vyžaduje omluvu. Tuto omluvu bychom však marně čekali.

Podobný postoj je ale důkazem toho, že pro „slušné“ masy na náměstích a „slušné“ organizátory protestů je slovo slušnost jen prázdným slovem. Je jen něčím, co drží před sebou jako štít kvůli tomu, aby mohli v jeho stínu dosáhnout své vlastní cíle.

Ale paradoxně, ani tyto vlastní cíle nejsou jejich vlastní. Jsou to totiž cíle těch, kteří stojí za nimi. Jsou to cíle liberálních světových a domácích mocenských sil, stojících v zákulisí a pohybujících organizátory protestů i masami na náměstích jako loutkami na provázcích.

A tyto loutky křičí, rozhořčují se, hrozí a protestují domnívajíce se, že to dělají oni sami. Nevnímají však, že na jejich rukou, nohou, hlavách, hlasivkách a zejména na jejich mozcích se nacházejí tenké, průhledné nitky, kterými pohybují zvrácené, šedé, liberální eminence v zákulisí, využívající tyto naivní loutky k tomu, aby prostřednictvím nich dosahovaly svých vlastních mocenských, politických, ekonomických a světovládných cílů.

A všichni si můžeme být stoprocentně jisti, včetně oněch ukřičených loutek, že to nejsou cíle, zohledňující prospěch slovenského národa, ale naopak cíle, které budou mít za následek demontáž jeho sociálních jistot, jeho zotročení, absolutně vydrancování a slepé podřízení světovým mocenským liberálním elitám, které neusilují o prospěch žádného národa, ale jen o prospěch sebe samých. Které usilují pouze o své vlastní zištné, bezohledné a mocensky i hospodářsky světovládné cíle. A to vše samozřejmě se slovy těch nejušlechtilejších ideálů na rtech. Přesně tak, jak se říká: V ústech med, ale v srdci jed.

Žel, velká část slovenského národa tyto věci nevnímá a ve své povrchnosti, naivitě a hlouposti se stává nemyslícími nástroji na dosahování záměrů choromyslných zvrhlíků, stojících v pozadí, kteří však mají dostatek prostředků na to, aby celému světu vnucovali své zvrácené záměry.

PS. Důvodem zahájení protestů takzvaných slušných lidí byla v první řadě vražda Jana Kuciaka, ale v druhé řadě také různé přehmaty současné vlády. Její podvody, úplatkářství, klientelismus, obohacování se a mafiánské praktiky. Také z tohoto důvodu chtěli a stále chtějí slušní lidé svrhnout současnou vládu.

Tyto důvody jsou však opět velkým pokrytectvím a manipulací s nemyslící veřejností, protože vzniká účelově vytvářený, ale klamný dojem, že odstraněním současné vlády bude zároveň odstraněn také podvod, obohacování se, úplatkářství, klientelismus a mafiánské praktiky.

Ale to je lež, protože tyto neduhy by tu zůstaly i za vlády současné opozice po předčasných volbách. A z největší pravděpodobností by se ještě znásobily, protože by bylo třeba krást i pro sebe a dopřát to také svým dobrým liberálním přátelům ze západu.

Výše zmíněné neduhy totiž nejsou fixovány na žádnou konkrétní vládu, a proto ani nezmizí, pokud nějakou vládu lidé sesadí. Tyto neduhy spočívají v samotném kapitalistickém systému jako takovém, s celou jeho bezohlednou chamtivostí po zisku.

Ale mám nepříjemnou obavu, že příčina zmíněných neduhů je skrytá ještě mnohem hlouběji. A to v lidech samotných!

Znamená to tedy, že žádná vláda a žádný nový společenský systém nepřinese v tomto směru pozitivní změnu, dokud se lidé samotní, čili jednotlivci morálně, mravně a hodnotově vnitřně neobrodí. Ale k něčemu takovému mají žel takzvaní slušní lidé na náměstích svou výše zmíněnou ztrátou morálního práva protestovat, kterou si ani neuvědomují, velmi daleko.

Dosáhnout skutečného obrození společnosti je tedy možné pouze prostřednictvím osobního, vnitřního, hodnotového a morálního obrození jednotlivců, nikdy však ne prostřednictvím pokřiků zmanipulovaných davů na ulicích.




© 2008 Parola s.r.o.