Blog Jihlavských listů

Podnikatel Ivo Leopold z Jihlavy požádal o milost prezidenta republiky (JL o tom jako první informovaly minulý pátek). Asi ji nedostane, protože v kauze ICOM již jedna udělena byla.

Ivo Leopold je bratrem Radka Leopolda a synem Jaroslava Leopolda. Všichni tři jsou spjatí s kauzami firmy ICOM. Od případu Zemědělských staveb až po tzv. bahamské akcie. Velký rozsah trestné činnosti převtělili do obchodních machinací s bezcennými akciemi, které objemem dosáhly desítek miliard korun. Škoda měla být způsobena přes jednu miliardu korun.

V největší polistopadové trestní kauze na Vysočině a v jedné z největších v celé republice již jedna prezidentská milost padla. Dostal ji Zdeněk Kratochvíl, další z manažerů firmy ICOM, který byl souzen a hrozilo mu vězení.

Podle mluvčího Prezidentské kanceláře Radima Ochvata prezident Václav Klaus ročně obdrží na 2,5 tisíce žádostí o milost. Udělí jich několik desítek. Vloni 25, v roce 2008, kdy o ni požádal Zdeněk Kratochvíl, Klaus omilostnil 48 osob.

Udělování milostí bylo kritizováno již za prezidenta Václava Havla. Lidé se zpravidla podrobněji nedozví důvody, proč ten který člověk o milost žádá, ani pohnutky prezidenta, proč vyhoví zrovna tomu, a ne někomu jinému.

Diskuse o milostech opět rozvířila na podzim minulého roku jistá policistka, která se po usvědčení z trestného činu psychicky zhroutila. Požádala o milost a dostala ji. Sama pak měla tvrdit, že milost byla pro ni koupena.

Předseda Senátu Milan Štěch má na svých osobních webových stránkách článek, v němž se „obouvá“ do prezidenta Klause kvůli milostem a jmenuje zmíněnou policistku a Zdeňka Kratochvíla. Ve článku Štěch Agentuře Mediafax přímo říká: „Údajně ještě běžely čtyři vyšetřovací kauzy, kde by možná byl nebo nebyl odsouzen, ale vzhledem k tomu, že mu pan prezident dal milost, tak kauzy byly zastaveny a stíhán nemůže být.“

Podle něho se Kratochvíl velmi rychle uzdravil a je opět nejvyšším manažerem firmy. Propíraná udělená milost movitému jihlavskému podnikateli bývá označována jako kontroverzní.

Jak JL řekl mluvčí Prezidentské kanceláře, prezident každou žádost posuzuje individuálně. Jen bláhový člověk si může myslet, že zatímco občané sledují večer seriál Ulice, pan prezident si pročítá životní příběhy osob, dělá si poznámky a třídí na hromádky – Určitě ne, Asi ne, Možná, Ano.

Vše musí mít připraveno od svého úřadu a prezident se probírá jen vybranými doporučenými žádostmi – jestli vůbec. I kdyby byl prezident nejčestnější člověk na celé zeměkouli, nemůže to samé zaručit u všech lidí svého úřadu. Dvě mediálně probírané udělené milosti tak nechávají na panu prezidentovi šmouhovitý stín pochyb. V této fázi se na stůl prezidenta dostává milost Iva Leopolda alias Martina Millera. Leopoldovi však k udělení milosti nenahrávají dvě věci. Za prvé se žádost o milost dostala „ven“ a veřejnost o ní ví, a pan prezident potažmo jeho úřad ví, že o tom veřejnost ví. Za druhé již byla jedna milost v kauze manažerů ICOMu udělena.

Námitka, že jednotlivé žádosti jsou přece posuzovány individuálně, a je tedy možné udělit dvě, tři i více milostí v jedné kauze, je sice pravdivá, ale v praxi by něco takového mohlo vyvolat velkou negativní odezvu. Velmi důležité je, co Leopold do žádosti napsal. Pokud se odkazuje například na ztrátu duševního zdraví či nechápání smyslu soudního řízení, jeho šance na udělení milosti je takřka nulová, protože by „opakovala“ již jednu udělenou milost.

Ač je pan prezident rád středem pozornosti a rád jde proti proudu, nemá na sklonku svého mandátu potřebu zviditelňování se udělením další takovéto kontroverzní milosti. A jeho lidé v úřadu zase nemají zapotřebí, aby se jim do třídění žádostí vrtali novináři.

Odborák, tak se budově DKO říkalo odnepaměti. Ne dům kultury, ačkoliv kultura se tu provozovala ve všech stupních. Chodilo se prostě do odboráku a do „bílého“, jak se označovala zdejší restaurace. „Mramorový chrám“ uznávaný architektonickými odborníky, pro neznalé obrovská studená stavba, jejíž prostory rozehřály až filmy ve filmovém klubu, plesy ve společenském sále nebo různá vystoupení. Odborákem prošli snad všichni obyvatelé města Jihlavy. Učili se zde první taneční kroky, chodili do kina, na čaje, do restaurace, na plesy a koncerty.

Před rokem 1989 vše patřilo všem, a tak se nikdo nad vlastnictvím nepozastavoval. To až po Sametové revoluci. Odborák patřil odborům, v rámci transformací, delimitací a přerozdělování majetku získalo jihlavský odborák pět odborových svazů. Před deseti lety, v roce 2002.

Po dalších čtyřech letech z pěti odborových svazů (Odborový svaz (OS) dopravy, OS KOVO, OS státních orgánů a organizací, OS zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb a OS námořníků) zbyly jen tři (OS dopravy, OS KOVO a OS státních orgánů a organizací) a doufejme, že to tak již zůstane.

Předseda OS KOVO, pan Středula, nedávné padesátileté výročí DKO oslavil spolu s Jihlavany přímo v sále při galakoncertu. A současná ředitelka DKO V. Podhorská ho při úvodní řeči mile vyzvala k nutnosti vyměnit sedadla v divadelním sále, na kterých sedět delší dobu je utrpení.

Co na to předseda OS KOVO, kterému DKO patří již deset let? Povzdychl si, že jim bohužel DKO celou dobu své existence nepatřil, a tudíž současní vlastníci musí investovat s rozmyslem, jak to finanční situace dovolí. Otázkou zůstává, zda za minulé vlastníky považuje i svůj OS KOVO, který DKO vlastní již 10 let. V každém případě potvrdil fakt, že „dřívější“ odbory se snažily z budovy především peníze získat, než aby je do ní investovaly.

Z pohledu návštěvníků DKO je však jedno, kterým odborovým svazům budova patří, protože objekt je odnepaměti odborů. Jak vidno, i odbory, chápané lidmi jako celospolečenská organizace pomáhající zaměstnancům, dokážou být v tržním hospodářství tvrdými kapitalisty. Zvyšování výdělečnosti objektu DKO pomocí nástavby pro Finanční úřad a pronájem kanceláří komerčním subjektům se jeví z hlediska ziskovosti jako velmi správné. Bohužel, jak vyplynulo ze slov předsedy OS KOVO, zpět do budovy se investovalo velmi málo.

Ať už se Jihlavanům budova DKO líbí nebo ne, odborák má nezastupitelné místo nejen v kulturním životě města. Lze si jen přát, aby se i odbory umoudřily a začaly se chovat ke svému majetku šetrně. Neboť, jak tvrdí jedno přísloví, krávu nelze vydojit úplně, jinak chcípne. Z přístupu současného vedení DKO i majitelů se zdá, že se blýská na lepší časy.

Symbol roku 1989, politik, státník, dramatik, Václav Havel. S ním je spjat polistopadový vývoj státu, kdy padl komunistický režim. On vedl zemi zpátky do Evropy mezi země, kde je svoboda a demokracie samozřejmostí. Ve světě měl ještě větší kredit než doma.

Dokázal pojmenovat, ukázat, kritizovat a on to byl, kdo v plén zavedl pojem blbá nálada. Ale také ten, kdo znovu připomněl málem zapomenuté: pravda vítězí, a rozšířil na známé: pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, i když o pravdoláskařích se dnes hovoří někdy až posměšně. Byl a zůstal zřetelným symbolem jednoznačné změny, ačkoliv dnes žehráme na neřesti lidí, kteří korumpují nebo se nechávají korumpovat a nechceme vědět, že si již vládneme sami a je jen a jen na nás jak.

Každý z nás má nějakou vzpomínku na Václava Havla. Řekněme si ji v duchu jen sami v sobě a nechme okolo zaznít ticho. Protože jak napsal sám Havel: Jak často je přece ve skutečnosti ticho výmluvnější než sebevýmluvnější řeč!

Už jsme si zvykli, že volební sliby jsou často jen pouhým trikem, jak získat hlasy, moc a peníze. Co ale se sliby nevolebními? Třeba těmi, které dal ministr zdravotnictví lékařům, kteří vloni tvrdě požadovali navýšení platů?

Volební sliby kdysi elegantně smetl ze stolu po vyhraných volbách dnešní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. A to když prohlásil, že sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a v konfrontaci s realitou neobstojí. V tu chvíli mluvil bezesporu pravdu. To samé by ale dnes mohl říci ministr zdravotnictví lékařům. A bezpochyby by měl pravdu.

Sliby se ale mají plnit! Nebo existuje hranice, kdy mohu vzít slib zpátky?

Kdysi vyhlášené heslo Blíž k občanům dostává pořádně na frak. Zatímco by se měly služby opravdu přibližovat stále více k lidem, stát dělá pravý opak. Důkazem toho je i změna vydávání občanských průkazů, která se chystá za necelý měsíc a půl.

Od Nového roku totiž budou vyřizovat občanky jen větší města, ta, pro které bude mít stát potřebnou techniku včetně fotoaparátu pro pořizování snímků žadatelů. Zatímco lidé z obcí s matričními úřady mohli dříve požádat o občanku „doma“, od 1. ledna se budou muset vydat třeba až do Jihlavy.

Když už si vezmou volno, aby si po svatbě nechali udělat občanky nové, nemusí se na magistrátě obejít, nebo budou čekat dlouhou, dlouhou dobu. Ani elektronický objednávací systém není samospásný, protože vyřizovat se po novu budou například i občanky pro děti, o jejichž fotografování mohou vyprávět „komunální“ fotografové celé story.

Třeba úředníci dělají jen dopředu humbuk, aby se vyvinili z případné kritiky, řeknete si. V tomto případě ale mají pravdu. Snížením počtu míst, kde lze vyřídit občanku, a naakumulováním lidí jen do pár míst stát určitě ušetří, ale na úkor pohodlnosti a vstřícnosti k občanům. Prostě v rozporu s avizovaným heslem Blíž k občanům.