Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Na vlastní kůži: Veřejná doprava je rychlá, levná, ekologická a trendy!

Jan Míka | Čtvrtek, 1. 9. 2011 v 22:53

Onehdy jsem byl služebně v Praze, kde jsem potřeboval vyřídit dva úkoly. Jeden v centru, na MPSV – v takové té ponuré budově na Smíchově, kousek od Vltavy , druhý pak na opačné straně Prahy, na Lhotce. Protože si vážím svého času, peněz a zdraví, cestoval jsem osobním autem. Svým.

Po dálnici jsem dojel v klidu (až na vysočinské panelové extempóre) na Smíchov (parkování v Carefouru zdarma), vyřídil MPSV, skočil do auta a jel na Lhotku. Cesta na Lhotku přes Smíchov a razítka s tím spojená vyšla na dvě hodiny (hodina Vysočina – Smíchov, půlhodinka na Smíchově s úředním šimlem a půlhodinka po Praze ve špičce). Jen cesta pražskou MHD by vyšla na bratru hodinu a půl.

Poté, co jsem skončil i na Lhotce, skočil jsem do auta s tím, že za hodinku jsem doma, respektive v kanceláři, kde jsem měl domluvený další program. Co se ale nestalo – ráno jsem si vzal náhradní klíče od auta, na kterých sice visely taky náhradní klíče od jiného auta (taková naše rodinná záloha), ale nevisel tam defend-lock, zamykání řadicí páky. A já páku zamkl. Na Vysočině to nedělám, v Praze občas. A tady se stalo to „občas“.

Protože jsem musel domů a taxíka se mi platit nechtělo (třetina minimální mzdy je poměrně dost peněz), vyrazil jsem MHD. BUS stodevětatřicítka mě odvezla za 34 korun na metro, to pak hodilo na Hlavní nádraží. Budova Hlavního nádraží v Praze prošla rekonstrukcí. To se pozná podle toho, že tam zůstala podlaha z umělého mramoru a že se kasy posunuly do sklepa, kde byly skříňky.

Před kasy nechal nainstalovat někdo polopříčetný (začínám chápat chudáka Duška a jeho řeči o kompetentnosti hošů z dopravy) zábrany, které vídáme v amerických filmech před kluby, nebo v kině (tady už se to taky rozmáhá), aby se pacifikovala fronta. Ta tam ale nebyla. Těch 10 lidí, co čekalo na odbavení se nevěřícně dívalo na černou pásku a nevědělo, jak jí přeskočit, přelézt, ale nepodlézt.

Nakonec jsem se tím nějak propletl, došel jsem k okýnku a koupil si lístek. Průšvih nastal při placení – karta se mi třikrát vrátila (úřednice mi tvrdila, že se peníze nestrhly, tak uvidíme, na případnou reklamaci se moc těším). První dva pokusy se mi snažila vyčíst, že neumím natypovat PIN, při třetím, když jsem jí typoval před nosem, už jen tiše šeptala, že je to „asi rozbitý“ a že se tomu vůbec nediví.

Tak jsem zaplatil cash. Nechal jsem tam 176 korun (+34 za MHDčko, celkem 210). V jednom z nových super zrekonstruovaných stánků (staré bramborákovny a párkovny v rohlíku s braníkem desítkou odnesl zřejmě čert) jsem si koupil bagetu – nebyla čerstvá, byla v igelitu a fantu.

Vybaven a odbaven jsem našel vlak – šlo o starého dobrého poctivého koženkového kamaráda, kterým jsme jezdili už na výlety v první třídě (to se psal rok 1984), tenhle však dostal tuning. Na kořence byly plyšové přehozy (prošoupané). Zpoždění to nemělo, v kupé pro osm jsme seděli čtyři a bylo to ažaž. Váš skromný vypravěč a jeho bageta a fanta, paní Odkvetlá, pan Eva a Vašek v černých vytahaných teplákách, jak Rus v neděli, v nich riflovou košili a na ní rybářskou vestičku. A lakýrky! A pak ještě někdo.

Cesta proběhla v pohodě, záda mě bolely jen minimálně a zpoždění nestálo za řeč. Na Vysočině jsem prošel halou, kde jsem si uvědomil, že rekonstrukce je stejně tak potěmkinovská, jako v Praze. Umělý mramor na zemi byl stejně umělý jako kdy předtím. Špíny bylo dost a pan „security“ nebyl taky zrovna nejčistší.

Cesta trvala přesně tak dlouho, jako v roce 1998. Dvě hodiny a kousek plus půl hodinka v pražské MHD. Domů jsem se dostal ve čtyři hodiny, program od dvou jsem pochopitelně zrušil. Cesta autem by vyšla na hodinku, v případě zácpy na hodinku dvacet. Cestu po městě už nepočítám, protože jsem se nechal zbaběle odvézt čistým (!) klimatizovaným (!) autem (!).

Jsem rád, že nejsem šetřílek a i druhé auto v rodině má klimačku. Opravdu. Pražská socka ji nemá a rychlík taky ne. A bylo dost teplo. Takže, počítejte se mnou : cesta autem vyjde na cca 300 korun (120 km * 7 litrů na 100 Km * 3,50 za litr) bez amortizace, cesta „bídou“ pak na 210 korun. Časová ztráta je minimálně 1,5 hodiny, spíše však 2. „Ušetříme“ 90 korun. No comment.

Bohatší o tuto zkušenost jsem si řekl, že železnou drahou tedy už jako ne. Každopádně, do Prahy jsem potřeboval – už jsem měl správné klíče a auto pořád na Lhotce. Takže padla volba na druhou ikonu public transportu – na autobus. Z Jihlavy do Prahy na Roztyly to vycházelo na 1,5 hodiny, bratru 135 Korun. Z Roztyl na Lhotku je to kousek, čas cca 15 minut, lístek na bídu za 24 kaček.

Teoreticky to vypadá dobře. Praxe se ukázala býti pekelnou. Bus firmy, která nemá webovky a asi ani jiný bus, přijel do Jihlavy s dvaceti minutami. Na pozdrav „dobrý den“ odpověděl pan řidič něco jako „chmm“. Vzal si dvě stovky, vrátil upatlané mince a vyrazili jsme. První příčná nerovnost mě vyděsila. Seděl jsem nad přední nápravou, od které se ozvalo „kchchkkkch“. A sakra – tlumiče. Jo, byly to tlumiče – kdo jel někdy po dé jedničce ví, jak vypadá povrch.

A tak bylo v busu veselo. Kromě praskajícího a mlátícího pravého předního tlumiče vrzaly sedačky, odfukovala vzduchotechnika (to jsem nezažil ani v modré karose), občas něco smrdělo – myslím, že brzdy, ale ruku do ohně bych za to nedal. Jelo to devadesát, do kopce taky šedesát.

To, že byly všechny nápisy ve francoužštině (včetně slova „nouzový východ“ ) je už jen taková malá třešínka. Představa, že rumunský překupník táhne vyřazené Iveco z francouzského vrakoviště, aby dožilo jako kyvadlová doprava na trase Morava – Praha je možná vtipná, ale tak u Monty Pythonů. Když v tom sedíte, tak se nebavíte. Přiznám se bez mučení, měl jsem strach. Poprvé v životě. Autobus vypadal jako vrak, kterým jsme jezdili v roce 90 do Polsky, a možná to i byl on.

Když jsme se zpožděním dojeli na Roztyly, byl jsem opravdu rád. Pak už jen metro a stodevětatřicítka (narvaná, smradlavá, takže na stojáka, jedna ruka na mobil, druhá na peněženku – nálepky „pozor na zloděje“ visely po celém busu) a hurá do auta. Jo, abych nezapomněl, kupoval jsem si přes mobil lístek na MHD. Přišel mi po hodině – to už jsem byl v půli cesty domů a minimálně 50 kilometrů od Prahy. Ještě, že mě nechytil strejda revisor.

Stálo to 159 Korun, trvalo to dvě hodiny, čekání na Godota v Jihlavě nepočítám. Cesta zpátky byla otázkou hodiny (včetně „zácpy“ anoncované v zelené vlně a vyšla na tři stovky. V klidu, bez praskajících tlumičů, v levém pruhu a s klimatizací. Vybavila se mi slova z reklamy na DM drogerii. Zde jsem byl člověkem.

Takže až mi nějaký aktivistický meloun bude vykládat, jak je ta veřejná doprava super, levná a ekologická, vím, co mu řeknu. NEIN, DANKE! Vážím si svého času, vážím si svého zdraví, svého pohodlí a života. A vážím si i životního prostředí – moje auto plní Euro IV.

PS. A to jsem jel sám. Jet dva, nedej Bože tři, dostaly by se náklady a i přepočtené emise CO2, NOx a dalších škodlivin auta hluboko pod všechny autobusy, vlaky a podobné udělátory. Zařekl jsem se, že pokud budu kdy cestovat veřejnou dopravou, tak maximálně letadlem.

Rekvalifikační IT vzdělávání v době krize

Jan Míka | Pondělí, 23. 3. 2009 v 15:04

Krize, která se vesele přelila z oblasti hypoték pro nemajetné Američany do celého světa se začíná dotýkat také vzdělávacích firem v Česku. A to razantně.

Je to pochopitelné – vžijme se do kůže manažera výrobního podniku, jehož produkce je závislá na zahraničním odběrateli – a takových firem a jejich manažerů je v Česku, které se stalo lepší montovnou, jejíž konkurenční výhoda tkví zejména v levné koruně a geografické poloze „za dveřmi“ Německa (které produkuje výrobky s vyšší přidanou hodnotou), jedenáct do tuctu.

Kde nic není, ani HR poradce nebere

Ve chvíli, kdy neexistuje poptávka, jakože tato poptávka se nyní razantně snižuje, firma musí šetřit. Také se moderně říká „katovat kosty“ (z anglického „Cost cutting“), neboli snižovat náklady. Kde snížit náklady nejméně bolestně? V oblasti zbytných služeb. Za elektřinu, vodu a energie platit musíme, personální náklady se také nesnižují nikterak jednoduše – ten, kdo v Česku kdy propouštěl zaměstnance o tom ví své – trh práce je jen o něco málo méně rigidní než v sousedním Německu. Na materiálu a surovinách se také nevyplatí šetřit – tam je rozpočet napnutý už teď a použití nekvalitních vstupů by mohlo vést k fatálním následkům.

Oblast, kde ušetřit se nabízí sama – jde o externí „měkké“ služby – firmy škrtnou personální poradenství – headhunteři, personální agentury a různí kouzelníci nabízející služby mající za cíl ještě lepší stmelení týmu, teambuildingy, development centra a podobné legrácky o tom ví své. Další oblast, kde se červená tužka vyřádí dosytosti, je oblast firemního vzdělávání. S krizí zmizely jazykové kurzy, vzdělávání v oblasti IT (ať jde o různá mistrovství v různých wordech, excelech a internetech, případně kurzy skenování a digitalizace pro mírně pokročilé) i další produkty, které firmy nabízely svým lidem de facto jako bonusy nad rámec mzdy.

Kdo to zaplatí?

Problém, jak pro poskytovatele vzdělávání, tak i zaměstnance, tkví v tom, že v Česku se příliš nenosí platit za vzdělání z vlastní kapsy. A to ani v dobách relativního blahobytu, natož pak v dobách krize. Uvidíme, jak a zda vůbec bude fungovat projekt P.I.V.O (Podpora individuálního vzdělávání občanů), o kterém se zatím víceméně nesměle špitá a Google (polovina března 2009) o něm najde celkem 9 záznamů (ve valné většině redundantních). Každopádně, ať již s pivem nebo bez něj, vůle platit za vzdělávací aktivity je v Česku tradičně velmi malá. Pro zajímavost: V minulém roce jsme realizovali IT kurzy pro Univerzitu volného času při Městské knihovně v Praze. Na kurs (zaměřený na kancelářské programy) se přihlásilo a zaplatilo celkem 5 (!!) účastníků.

Když nedá privát, dá erár

V nastalé situaci se vzdělávací firmy snaží, zcela pochopitelně, jít cestou nejmenšího odporu a zrealizovat vzdělávací aktivity tam, kde to v současnosti alespoň trochu jde – tato oblast je nasnadě – jde o, v době blahobytu opomíjený a mnohdy i posmívaný, stát a zakázky placené z veřejných zdrojů. Nabízejí se peníze jak české, tak i evropské– tedy vzdělávací zakázky financované v rámci aktivní politiky zaměstnanosti administrované jednotlivými úřady práce (APZ) a placené z českých peněz, v rámci takzvaných Národních individuálních programů (NIP) placených v poměru 15/85 (Česko vs „Evropa“) – administrují jednotlivé úřady práce a Regionálních individuálních projektů (RIP), které jsou placeny také v poměru 15/85, ty jsou administrovány „krajskými“ úřady práce, na okresní úrovni pak úřady práce. Všechny tři aktivity (APZ, NIP, RIP) jsou zaměřeny primárně na klienty úřadů práce – jednak lidi bez práce, jednak ty, kterým hrozí ztráta zaměstnání.

Z výše uvedeného vyplývá, že vzdělávací a „vzdělávací“ aktivity zaměřené na tmelení týmu, obchodní dovednosti a vůbec rozvoj zaměstnance nejsou prioritou těchto programů. Jmenované aktivity jsou jednak drahé, jednak obtížně meřitelné (jejich výstupy nejsou kvantifikovatelné, přínos je diskutabilní – zkuste si například poctivě odpovědět na otázku „Co mi dal, kromě slušného daňově uznatelného výdaje, půlrok systemického koučování?“) Co naopak prioritou je, je nasnadě – programy APZ podporují vzdělávací aktivity, které se zaměřují na rekvalifikační vzdělávání – a to jednak profesní (svářečské kurzy, kurzy práce s motorovou pilou, kurzy práce s CNC obráběcími stroji, získání nebo rozšíření řidičského oprávnění – jde zejména o „céčko“ a jeho nadstavby, práce v polygrafii, sociálních službách a další), jednak neprofesní – zde jde zejména o IT kurzy.

Společným jmenovatelem těchto vzdělávacích aktivit je jejich nižší časová dotace (50 – 250 hodin), relativně nízká cena a okamžitá využitelnost pro cílovou skupinu. Co se RIPů a NIPů týče, jsou priority nastaveny podobně. Rozdíl tkví snad jen v tom, že s „klientem“ nepracuje vzdělavatel jednorázově – learn and go, ale dlouhodoběji. Klient, kromě profesního či neprofesního vzdělávacího produktu, dostane i balíček poradenství, případně různé formy podpory (na dojíždění, stravování, hlídání dětí).

Musíme tam všichni

Zatímco na Titaniku zní tango, vrhají se vzdělavatelé houfně do vod rekvalifikačního vzdělávání. A vzhledem k tomu, že učit CNC obrábění, nebo svařování elektrickým obloukem není žádná legrace, vrhají se vzdělavatelé na kurzy IT. V Česku totiž vládne názor, že co Čech, to specialista na fotbal, MS Word a MS Excel. A kdo je specialista, ten předává bojové umění dál. Obrovská výhoda vzdělávání v IT tkví také v tom, že z prostředků alokovaných do rekvalifikací v APZ, RIPech a NIPech plyne cca polovina (nebo o maličko víc) do vzdělávání v oblasti základních IT dovedností. A že jde o trh jehož obrat se počítá v desítkách milionů korun je nasnadě.

Trh s rekvalifikačním vzděláváním se tedy pomaličku zahušťuje (nebo ředí, záleží na úhlu pohledu). Každopádně se deformuje. To je vidět jednak na extenzivním – horizontálním – růstu nabídky. Tedy všichni nabízejí podobný produkt za podobnou cenu. Rozdíl je jen v kvalitě zpracování.

Lidl je levný, Aldi je ale levnější

Na totálně nepřehledném, přehřátém a předimenzovaném trhu se tak cena stává logicky hlavním hodnotícím indikátorem. Měřit kvalitu totiž není jak. Systém ISO není, ač „isaři“ budou tvrdit pravý opak a na důkaz své pravdy budou chodit třeba po žhavém uhlí (troufnu si podotknout, že vzdělávání není řízení výroby ani stavba elektrárny), Q FOR je na tom podobě (měření zákaznické spokojenosti – o tom, jak je produkt kvalitní, svědčí i jiné veličiny než spokojenost klienta, ale to je námět na jiný článek). Jediná „meta“, která zbývá, je udělení nebo neudělení akreditace Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Úřady práce, jako „majitelé“ životně důležitého balíku peněz se tedy dostávají do schizofrenní situace. Kvalitu mají „garantovanou“ externě, tedy platnou akreditací MŠMT. Řídí se, jak řečeno výše, pouze cenou nabízeného produktu. A ceny, protože je krize, pochopitelně padají. V branži není výjimkou, že takový pád činí až 70%. Rekvalifikační vzdělávání je na tom podobně jako autodoprava. Kamióny jezdit musí a pokud není na naftu, tak se do nich nalije vegetol (ten vyjde na 15 korun za litr, zeptejte se taxikářů). Pojede to pomaleji, časem se zničí turbo, ale do cíle to snad dojede. Ostatně Bursík na to jezdí taky.

Let´s go party

Podobně uvažují vzdělavatelé. A to jednak „staří“, co na trhu nějakou dobu působí, tak i ti „noví“, které do vod rekvalifikací přivedl pach krve ekonomické velryby vlečené na pokusy do japonské restaurace. Ekvivalentem řepkového oleje do nádrže dieselu se stávají podkvalifkovaní lektoři. A tak se stává, že dospělé učí prodavačky, servírky a automechanici narychlo rekvalifikovaní na IT profesionály. To není legrace, ale smutná realita, o které by se dalo žertovat, kdyby se to dělo v Uzbekistánu a ne u nás. Jak řečeno, nejde o ojedinělý případ, ani bolístku garážových vzdělavatelů, kteří se na snížení cen podílejí snad měrou nejvyšší. Do svědomí si musí sáhnou i „renomované“ a „velké“ firmy, které se rády honosí pozicemi lídrů trhu. Je to jako s toxickými aktivy vzešlými z rizikových hypoték – má je vpodstatě každý.

A jak to bude dál?

Co z toho plyne pro trh? Mainstreemové vzdělávání jako takové přestává být výnosnou činností. Do budoucna se bude jednat o zajímavý doplňkový byznys, rozhodně se za něj nevybaví mrakodrap, ani nekoupí Lexus. Bude se také muset změnit přístup ke vzdělavatelům. V Česku je vzdělávání volnou živností. Na trhu panuje podobná atmosféra jako na trhu služeb o oblasti lidských zdrojů. V polovině davadesátých let si mohl založit personální agenturu každý, kdo měl dvě nohy, alespoň jednu ruku a uměl říct s výrazným ruským přízvukem slovo „ejčár“. V současnosti reguluje udělování licencí na služby personálních agentur ministerstvo práce a trh se zvolna čistí. Z garáží vycházejí mátožné postavy „taky HR odborníků“ a vracení se do nich auta. Podobným procesem očisty bude muset projít i vzdělávací trh. Vzdělávací firmy tvořené čtyřmi ambiciózními středoškoláky (garantujícími kvalitu vzdělávání) by se měly odebrat na východ nebo do věčných lovišť. Případně do věčných lovišť na východ. Podobně jako v „kamenném“ školství by vzdělávání – a to jak rekvalifikační, tak kvalifikační – mělo být doménou odborníků. Andragogů. Na volném trhu si nedovedeme příliš představit páku, která by vrátila ježka do klece. Na trhu regulovaném a placeném státem – ideálně rekvalifikačním, si naopak takový nástroj dovedeme představit zcela plasticky. Doufejmě, že auta se vrátí i do garáží, ve kterých se nyní nacházejí učebny mnoha rekvalifikačních zařízení.

3n14ge y0u7 p3n15 aneb nevyžádaná pošta a reklama v čase Vánoc

Jan Míka | Pondělí, 29. 12. 2008 v 17:20

Určitě to taky všichni znáte – vaše domovní schránka se čas od času naplní spoustou zbytečného papíru: nabídkami zboží, které nepotřebujete od firem, které neznáte. Snad kromě těch z nás, kteří mají doma, nebo na chalupě, kotel na pevná paliva, tyto papíry nikdo neupotřebí. V lepším případě letmo pročte a zahodí. Takovéto nevyžádané reklamě se říká spam. Proti spamu existuje jediná obrana – nalepit na schránku cedulku „STOP REKLAMNÍM LETÁKŮM“ nebo něco tak na ten způsob.

S příchodem elektronické komunikace se začalo dařit nevyžádané reklamě podstatně více než za „offline“ časů. Poslat nevyžádaný leták a mail je přece jenom maličko rozdíl. Leták musí někdo vymyslet, vytisknout a do schránky vhodit. Oproti tomu e-mail nic nestojí a odeslání je dílem dvou kliků.

A tak se naše elektronické poštovní schránky plní tisíci maily nabízejících nám větší a tvrdší penisy, ještě levnější a antidepresivnější antidepresiva, levné tituly z malých amerických univerzit (titul Dr. za 50 dolarů – no, nekupte to!), případně levný a jen maličko kradený software (En14rge UR p3n15, bUy Che4p softW4r3). Proti tomuto moru bojují poskytovatelé internetu, poskytovatelé mailových služeb, podniky, státní správa. Boj to není marný, objemy doručeného spamu se daří omezovat.

Češi mají štěstí v neštěstí – většina takovéhoto spamu je totiž anglickojazyčná a s přihlédnutím k chabé jazykové vybavenosti populace tedy relativně neškodná. Když už něco takového vyjde česky, budí to spíše pousmání (drahoušek zákazník, pošli nám svůj pina od česká spořitelna).

Ale i Češi se vyučili a spam začíná bujet. A i tam, kde lišky dávají datovým paketům dobrou noc, u nás, na Vysočině. K pěkné tradici tu patří například hotel U Lípy v Kamenici nad Lipou, který zamořuje český kyberprostor dobrých pět let (několik obtěžovaných na jeho provozovatele podalo trestní oznámeni – spam není legální – nedělo se ale nic). Letošní Vánoce však přinesly novinku – reklamní spam maskovaný jako přání všeho dobrého v roce 2009.

Mám dva firemní maily (mika@peoplesource.cz a mika@personalista.com). Na tyto maily přišla spousta nabídek laciných jen málo jetých ojetin (někde u Velmezu), jen málo jetého ubytování (již zmiňovaný Hotel u Lípy), pronájmů, zájezdů. Dokonce i webhostingu – tedy umístění internetových stránek. Všechny uvozené magickými písmenky P.F. Jen čekám na drahoušek zákazník, 3n14rGe your P3n1zz, PF 2009. Naštěstí mají mailové programy magické tlačítko „Mark as spam“.


personalista.com se spoléhá na just4web.cz, banán a pana Kaluže neznáme a znát nechceme

Herzlich willkommen zurück, Genosse!

Jan Míka | Středa, 24. 12. 2008 v 15:42

Po válce proběhla v západním Německu důsledná a relativně brutální denacifikace. Ti, kdož se zapletli s přisluhovači ďábla, nesměli do veřejných funkcí, museli se kát. Společnost si uvědomila, že roky 1933 až 1945 byly tak nějak chucpe. Němci se za druhou světovou válku doteď stydí. Když je potřeba nasadit Bundesarmádu kdekoliv „venku“, vedou se ostré debaty.

Kdo naopak nedenacifikoval, byli východní Němci a Rakušané. Bylo to jednodušší. Nacikápové se přeunuli do Stasi, praxi měli, subordinaci taky. A ten, kdo se zapletl s hitlerovci byl vydíratelnější než ten, kdo skončil s čistým štítem. V Rakousku to bylo podobné, nacisti zůstali v klidu. Snad jim tam byli líp než v Argentině. Podle toho také vypadá rakouská politická kultura a fungování vůbec.

Když se Česko vydalo v roce 1989 cestou civilizace a slušnosti a opustilo kurs směrem střední Asie, měli jsme na výběr, jak se vyrovnat s našimi přisluhovači ďábla (zda je zlo hnědé, nebo červené je de fakto jedno, socializmus, nebo nacionální socializmus je jako rakovina plic vs rakovina prostaty).

Zvolili jsme si cestu Rakouska i s jeho zatuchlou politikou, malostí a sklepy plnými hrůzy. Teď sklízíme ovoce. Komunisty tolerujeme na místní, okresní i krajské úrovni. Je jen otázkou času, kdy je uvidíme ve vládě, nebo na hradě.

Říkali nám rudej teror//Leninovi derviši//my jim zato postavíme//šibenici nejvyšší. Pamatujete??

PS. Na Personalistovi.com vyšla anketa mapující názor populace na komunzlo. Nedopadla nikterak zle. Posuďte sami.

V Brodě proběhne akce zaměřená na spolupráci škol a praxe

Jan Míka | Čtvrtek, 13. 11. 2008 v 11:29

V Havlíčkově Brodě proběhne 20. listopadu od 8,30 do 18,00 hodin Veletrh pracovních příležitostí. Akce proběhne v kulturním domě Ostrov v centru Havlíčkova Brodu. Veletrh je určen pro širokou veřejnost: žáky, studenty, nezaměstnané, lidi ohrožené ztrátou zaměstnání a lidi zvažující změnu zaměstnání. Pořadateli akce jsou Hospodářská komora Havlíčkův Brod, vzdělávací společnost Peoplesource, Úřad práce Havlíčkův Brod a Kraj Vysočina.

Akce začne v 8,30, kdy dojde k oficiálnímu přivítání vystavovatelů a návštěvníků zástupcem Kraje Vysočina. Následovat bude vystoupení taneční skupiny Joy pod vedením Moniky Voborníkové a barmanská show zajištěná studenty Obchodní akademie a hotelové školy Havlíčkův Brod.

Dopolední program bude zaměřen převážně na žáky a studenty základních a středních škol – těmto žákům budou prezentovány příklady spolupráce škol a podniků. Proběhnou soutěže tematicky zaměřené na přiblížení řemesel a technických oborů mladým lidem. Soutěže budou zajišťovat střední školy, zároveň budou probíhat prezentace spolupráce těchto škol a zaměstnavatelů. Během dopoledne proběhne i série seminářů, které budou zaměřené na získání informací důležitých pro správné psaní životopisu, motivačního dopisu, studenti a zájemci budou mít možnost vyzkoušet si pracovní pohovor „nanečisto“.

Odpolední program bude cílen na širokou veřejnost, budou probíhat prezentace jednotlivých zaměstnavatelů. V době od 14 do 17 hodin proběhnou personalistické semináře, tematicky zaměřené na obsah a strukturu životopisu, motivačního dopisu a pracovního pohovoru, odborným garantem bude společnost Peoplesource v. o. s. V 17 hodin proběhne seminář na téma Spolupráce zaměstnavatelů a škol – cesta ke kvalifikované pracovní síle. Odborné vedení semináře zajistí Marie Dušková, vedoucí výcviku Bosch Diesel, Josef Váca, ředitel SŠT Jihlava, Ladislav Fiala, ředitel SPŠ stavební v Havlíčkově Brodě a Alexandr Jakove, projektový manažer agentury Czechinvest.

Akce bude zakončena rautem pro partnery akce, vystavovatele a účastníky semináře „Spolupráce zaměstnavatelů a škol“. Účast na rautu přislíbil nový hejtman kraje Jiří Běhounek a náměstek hejtmana Libor Joukl.




© 2008 Parola s.r.o.