Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Pohádka na dobrou noc

Marcela Hummlová | Pátek, 5. 2. 2016 v 14:36

Jestlipak jste si už povšimly, milé děti, že poslední dobou nám poletuje po internetu zbrusu nová pohádka o Sněhurce? Má formu barevných obrázků, něco jako komiks, a text této nové Sněhurky – přesněji multikulti Sněhurky – předčítá svým příjemným, kultivovaným hlasem pan Miroslav Donutil, herec, bavič a vypravěč historek, obvykle prezentovaných v TV pořadech  „Donutil nás k smíchu“. – Tato nová Sněhurka nás však k smíchu nenutí, zato nás nutí k zamyšlení, co asi donutilo pana Donutila ke spoluúčasti na takovém projektu.

Tu novou Sněhurku jste, milé děti, asi všechny ještě neviděly, viďte, a tak vám budu o ní vyprávět, abyste byly na ten zážitek připravené. To budete koukat! Já koukala taky.

Dozvěděla jsem se totiž, že Sněhurka nebyla žádná krásná princezna, co uprchla před krutou a závistivou macechou do lesů, kde se jí ujali trpaslíci, nýbrž že to byla nezaměstnaná dívka s pletí bílou jako sníh, tak bílou, že vůbec nesnášela pobyt na slunci, a tak nemohla sehnat žádnou práci, protože všechna ta zaměstnání, co jí nabízeli na pracáku, se bez  pobytu na slunci neobešla. Sněhurka tedy seděla doma, a patrně tam plakala, co taky jiného, když vtom někdo té husičce poradil, že existuje i něco jako slunečníky a klobouky, a že  když si je vezme, může jít klidně ven. A tak ona si opatřila slunečník, – který jí asi koupila nějaká neziskovka, protože kde by na to vzala, když byla nezaměstnaná?, – a šla na tu procházku. A vtom jí vstoupil do cesty Osud.

Kde se vzal, tu se vzal, najednou stál před ní úplně černý mládenec, černý jako černá bota, až na ty zuby, kterými se na Sněhurku zubil. Sněhurka z toho upadla do šoku, protože něco tak černého v životě neviděla, teda až na ty boty, a protože nevěřila očím a chtěla se přesvědčit hmatem, požádala černého mládence, zda si na něj může sáhnout. On jí to rád dovolil, a na oplátku si chtěl sáhnout taky. A Sněhurka mu to dovolila, protože byla tak trochu přihlouplá, jak jste si, děti, už jistě všimly, a tak se chvíli vzájemně otlapkávali, ale je nutno zdůraznit, že Sněhurka si začala. Potom spolu zaskočili do kavárny na kafe, no – a zamilovali se, a vzali se.

A hádejte, děti, co bylo dál? Inu, jak už to bývá, narodily se jim děti, ale – a teď přijde to překvapení – ty děti byly  hnědé! Takže, jak předpokládám, vůbec se nebály slunce, naopak, a mohly lítat venku od rána do večera. A to je konec pohádky.

Že se vám ta pohádka zdála moc krátká? A že byste rády věděly, jak všichni žili a co bylo s jejich bělopleťovou maminkou Sněhurkou? No, to nám tahle internetová pohádka sice  neříká, ale proč ne, můžeme se pokusit o prognózu – a to na základě zkušeností viděných a slyšených.

Takže to docela dobře mohlo být i takhle: Sněhurka se svými hnědými dětmi a černým manželem žili na sociálních dávkách, které byly asi dost vysoké, protože ve Sněhurčině  vlasti, v běloplěťové Evropě, černou kůži obdivují jako něco extra, co je hodné zvláštního ocenění. Takže se měli celkem dobře. A jejich hnědé děti lítaly venku od rána do večera, a rostly a rostly, až z nich byli kluci jako buci. Ovšem do práce se jim moc nechtělo, taky proč, když měli ty dávky, a studovat už vůbec ne, protože to by se museli učit, což je nebavilo. Ale co se nestalo! Jednoho dne je jejich kamarád vzal do velikého domu jménem mešita, a tam se vám dozvěděli takové věci, že jim z nich kolik dní hučelo v hlavě! Dumali a dumali, a potom se rozhodli, že místo studování z nich budou raději „lvíčata chalífátu“ a předurčení vládci světa, a utekli z domova a šli bojovat za Islámský stát, aby se ta světovláda co nejdřív uskutečnila. A brzo tam dělali takové věci, že jich byl plný internet.

A co si počala maminka Sněhurka? No, v podstatě měla tři možnosti. Za prvé: prohlásila, že její hodní kluci by nikdy nic takového nedělali, utřela si uplakané oči, zabalila se co nejdůkladněji a šla do Islámského státu své kluky vysvobodit. A tam ji bohužel zabili, protože brát chalífátu jeho lvíčata je zakázáno.

Za druhé: utřela si uplakané oči a prohlásila, že její kluci jsou hodní kluci, že jsou to všechno pomluvy, a že to dá k soudu. Ale to si dala! Právníci jsou prapodivná chasa, prý když se dva sejdou, tak jsou z toho tři právní názory, a tak se soudila a soudila, a i když se jí neziskovky snažily pomáhat, konce to nebralo, a jestli neumřela, soudí se dodnes.

Za třetí: Sněhurka nikdy nebyla moc akceschopná, navíc nemohla na to slunce, a když ještě celé léta jen seděla doma a pořád dokola vařila, prala a uklízela, tak ztratila svou akceschopnost úplně. Podívala se z okna a viděla, že ulice je plná hnědých dětí lítajících sem a tam, a že je jich čím dál víc. Podívala se kolem sebe a zjistila, že zůstala sama, a že s tím vlastně nemůže nic dělat. Pochopila, že Osud si s ní škaredě zahrál, sedla si do svého koutku a plakala a plakala, až se uplakala.

Ano, je to smutný konec, děti, moc smutný. A přitom to mělo takový hezký začátek, viďte?

Tak dobrou noc, a probůh, ať se vám zdá něco veselejšího, a hlavně – o něčem jiném! I když v dnešní době, chápu, je to těžké.

ČR: stát, nebo „klientské centrum“? aneb Povodně vystřídalo „zemětřesení“

Marcela Hummlová | Čtvrtek, 20. 6. 2013 v 15:32

Před necelým půlrokem vyšel v JL rozhovor s MUDr. Janem Hnízdilem, známým lékařem a autorem populární knihy „Mým marodům“, se slibným titulem: „Konec světa se nekonal. To ale neznamená, že máme vyhráno“. Jeho tématem nebyly ani tak tajuplné jevy či medicína, jako spíš politika a politikové, ale nebylo to od věci! Doktor Hnízdil totiž míní, že česká politická scéna vyzařuje takové kvantum negativní energie, že působí jako „generátor nemocí“, a že mnozí čeští politikové jsou „charakterovými invalidy“ a „těžce postiženými psychopaty“, jimž „chybí mozková centra odpovědná za soucit, svědomí, odpovědnost a spolupráci“, takže se „lidé diví, jak se mohou takto chovat, a oni se zas diví, čemu se lidé diví“. – Inu, podle toho, jak to u nás poslední dobou vypadá, na tom určitě něco je.

Pokračování »




© 2008 Parola s.r.o.