Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Sjezdy.

Antonín Holub | Čtvrtek, 2. 4. 2009 v 17:32

Kdysi se hovořilo : “ Ještě dva sjezdy a jdeme ke zdi “ . Dnes se tato slova neříkají, ale největší zájem médií je hlavně o jména, která se na sjezdu prosadí a tím obsadí klíčová místa v jednotlivých stranách. Spekuluje se, kdo bude předsedou, místopředsedou. Dokonce si můžete oficiálně vsadit jako na koně, kdo na který post usedne.

Vypadá to jako hra, ale hra to není. Stranický vítěz obsadí třeba křeslo premiéra, ministra nebo prezidenta. Tito lidé můžou občanům také pěkně „zavařit“.

Stranické hrátky nejsou věcí jenom několika fandů v jednotlivých uskupeních, ale mohou zásadně změnit náš život.

Všichni máme spoluzodpovědnost za běh věcí a proto bedlivě sledujme, jak se která strana na svém sjezdu chová, zda „nepracuje“ za zavřenými dveřmi, koho si pozve mezi hosty, kolik za sjezd zaplatí a jak mnoho chce své delegáty „pobavit“.

Také tato skutečnost může nás občany poučit, až budeme při „velkých“ volbách rozhodovat o své budoucnosti.

Harašení.

Antonín Holub | Úterý, 3. 2. 2009 v 14:13

Ve své naivitě jsem věřil, že politika je také věcí cti. Za doby totality neměla naše republika v mezinárodní politice žádný vliv. O nás se rozhodovalo v Moskvě. Klement Gottwald hovořil již v prvorepublikovém Parlamentu jasně : ”My komunisté se jezdíme do Moskvy učit, jak Vám zakroutíme krkem” . Z Moskvy nám pak kroutili krkem i vším ostatním. Teď nám pro změnu zavírají kohouty s plynem a vyhrožují za instalaci spojeneckého radaru.
A vrcholoví politici sledují hlavně agentury, které se zabývají veřejným míněním, a pak předvádějí doma i ve světě různé šílenosti. Cizina z nás má legraci, mluví o nás jako o Švejcích a domácí politika jde ode zdi ke zdi. Komunisté doma i v Moskvě mají z nás jistě radost. Nerad bych se dožil toho, aby nám opět někdo kroutil krkem.
Přísloví říká, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ale u nás neplatí ani to přísloví.
Ještě stále máme šanci. Situace je vážná, ale není zoufalá. Věřím, že zdravý rozum, cit a čistá mysl nás ještě neopustily a podle citátu ”jednotou v mnohosti” dojdeme společně k cíli.

Politika je umění možného.

Antonín Holub | Úterý, 20. 1. 2009 v 11:37

A někdy také nemožného. ODS je pro radar a ČSSD zase pro Lisabonskou smlouvu. Neprojde ani jeden návrh, i když obě uskupení o sobě prohlašují, že jsou státotvorné strany.Radar i Lisabonská smlouva jsou spojené nádoby a je schizofrenní jednu smlouvu podporovat a druhou zatracovat.

Lisabonská smlouva zavádí pravidla pro soužití států a národů ve společné Evropě a radar v Česku podporuje obranu spojené Evropy a USA.

Jsme nejen Evropané, ale také občané světa a mělo by nás zajímat, co se děje na vedlejším “dvorku”. A politici, kteří jsou námi zvolení, by měli umět překročit svůj vlastní stín a hledat cestu pro blaho svých občanů.

Demokracie, prosperita a bezpečnost k těmto atributům patří. Tyto vlastnosti můžou někomu vadit až tak, že je ochoten nelitovat peněz a času aby zvrátil nastavený kurz.

Stojí před námi ještě dlouhá cesta, ale vyplatí se vytrvat.

Velký třesk.

Antonín Holub | Čtvrtek, 18. 9. 2008 v 14:28

Tak nám statistika spočítala, že za pár desítek roků budou lidé v padesátce ještě biologicky mladí. Na druhé straně máme jednu z nejnižších reprodukcí obyvatel. V Česku se rodí málo dětí. Jestli tento trend vydrží, budeme v Evropě patřit k nejstarším obyvatelům a budeme vymírat.

Někteří politici tento problém zlehčují a nabízejí řešení v migraci obyvatel. Pozveme k nám “odborníky” z Východu a problém se stárnutím a úbytkem obyvatel se vyřeší.

A teď trochu fantazie. Po nějakém čase se může přihodit, že nejmenovaná velmoc bude mít pocit, že přistěhovalci žijící v Česku a mající pasy této velmoci jsou diskriminováni, a třeba “ padne facka na sále” a máme osvobozující armádu ve svém kožichu.

Už zase slyším trávu růst.

Rok 1968 – čtyřicáté výročí.

Antonín Holub | Úterý, 5. 8. 2008 v 12:22

Letos si připomínáme čtyřicet let pokusu o nastolení politiky s lidskou tváří. Jak tento záměr dopadl všichni víme. Byl utopen v krvi a represích.
V roce 1968 mi bylo dvacet let a Pražské jaro nabízelo cosi převratného a krásného. Mládí je samo o sobě velmi idealistické a já si představoval, že nastává „zlatý věk“ nejen mého života. Dnes již vím, že komunismus se nedá reformovat a 21. srpna 1968 rozdupala noha okupantů poslední naivní pohled na KSČ. V plné nahotě platilo, že mráz přichází z Kremlu! Národ byl na nohou a sovětské tanky ničily zárodky demokracie. V té době jsem byl přesvědčen, že již Sovětům a KSČ u nás pšenka nepokvete. Ale opak byl pravdou. Doba normalizace ukázala, kam je možno až zajít.
V roce 1968 se nedotáhla změna systému až k zdárnému konci. Rok 1989 již úspěšný byl, ale některá rozhodnutí a postupy po 17.listopadu a později se poněkud vymkly z rukou. Vše je v lidech a demokracie je složitý proces.




© 2008 Parola s.r.o.