Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Po nočním jednání našla německá vláda kompromis pro diesely a přistěhovalce.

Zdeněk Gryc | Úterý, 2. 10. 2018 v 12:11

Po nočním jednání našla německá vláda kompromis pro diesely a přistěhovalce.

Tereza Nováková,
ČTK
dnes 06:58
POKUD NĚMECKÁ MĚSTA ZAKÁŽOU NAFTOVÉ VOZY, VOLKSWAGEN JE OD ZÁKAZNÍKŮ VYKOUPÍ ZPĚT
Kompromis německá vládní koalice našla také v oblasti přistěhovalectví. „Na principu oddělení azylu a ekonomické migrace trváme,“ stojí v dokumentu, ze kterého citovala agentura DPA. Jasná kritéria by měla být nově stanovena pro takzvané trpěné žadatele o azyl, tedy ty, kterým nebyl azyl udělen, není je ale z různých důvodů možné deportovat. Nová pravidla chtěla SPD především pro ty trpěné žadatele, kteří mají práci a jsou dobře integrováni do společnosti.
Řešení má být součástí nového zákona o přistěhovalectví odborných pracovních sil. Zrychlit by se mělo mimo jiné uznávání zahraničních titulů. Lákat přitom chce Německo podle konceptu, na kterém se koaliční strany shodly, především odborníky ze zemí Evropské unie. Nicméně si je vědomo, že to nebude německé ekonomice stačit. „Navíc musíme být výrazně úspěšnější i při náboru kvalifikovaných pracovních sil ze třetích zemí,“ stojí v dokumentu.

————————————–
Je otázka co „najde“ naše vláda.
Tato problematika, byla, je a bude, silným volebním buldozerem,
zejména pro „jedno-duché“.
Moc se nedivím Ing. Tomancovi, že v rámci oslav akci Proletí století – oslavu výročí založení Československa, nesnesl propagandu SPD.
Emigranti, je příliš silná káva, aby se pila v pohodě. Profitují z ní na začátku mafie, které preventivně ožebračí rodiny slibem, že technicky zajistí jejich emigraci. Na konci jsou to politici, kteří jejich neštěstí zneužijí pro zviditelnění, původně nepříliš významné a rozhádané partaje.
Populismus je určen pro „jedno-duché“.
Dá se to vycítit i z komentářů na blog Evy Novákové v JL : Ženy do politiky patří.
Leitmotivem není na prvním místě žena, ale to co je v programu Pirátů – NATO a EU.
Pomluvy na Václava Havla a dalších, kteří si váží jeho odkazu, to mají ve svém skrytém fundamentu.
„Zhanobil ses sám oslavováním ochlasty a kurevníka a kdybys o něm držel hubu a psal o stavbách, nikdo by tě nehanobil“. Kdyby Havel psal svá dramata nejlépe bez politického podtextu, neangažoval se v nastolení lidských a občanských práv, „nikdo by ho nehanobil“.

Hodně mluví o Mnichovu, nezmiňují se anexi Podkarpatské Ukrajiny a současné anexi Ukrajiny a Krymu. To je dnešní „Mnichov“.
Existuje spousta dokumentárních záběrů Evropy, kdy ti i oni, zejména ženy s dětmi táhnou vozíky s pár krámy a nevědí kam. Jejich transporty odstřelují z letadel a ženy znásilňují.

Jestli někdo zná skutečnou situaci v těchto bouřlivých regionech, tak je to senátor Štětina, na kterého tam byl vydán zatykač. Štětina tam byl s profesorem a post-totalitním děkanem Palackého university Otakarem Štěrbou. Výsledkem je to, co dělá Štěrbova žena Dina již 10 let v Pakistánu.
Když jsme přišli o velkou část naší emigrace, kterou vyhnala bratrská pomoc v srpnu 1968, tak šlo o lidi, kteří věděli, co je to západní demokracie a vůbec to tam neměli, s nostrifikací svého vzdělání jednoduché.

Na včerejším jednání v Německu bylo také řešeno!

„Řešení má být součástí nového zákona o přistěhovalectví odborných pracovních sil. Zrychlit by se mělo mimo jiné uznávání zahraničních titulů.“

Renomovaný  anglický oční lékař Milan Paul, měl obrovské problémy, jako skaut se dostat k maturitě na gymnáziu, které bude tento weekend slavit 111 let trvání. Zmíněný titul, klíč ke kvalifikaci nejenom lékaře, byl nesnadný u spousty emigrantů. Znám Milanův  povzdech, „jo, to kdybychom studovali v Indii“. Do absolutní světové špičky patří jihlavský emigrant, emeritní profesor astronomie v Bernu, Ivo Baueršíma, který toho udělal pro GPS možná víc než USA, kde je vysoce ceněn. Ten měl výhodu, že jeho práce v tuzemsku, už měla ve světě ohlas. Podobně, leč méně snadněji, jako u MuDr. Gikalové – Morávkové ve Švýcarsku. Ta měla podobnou výhodu, výsledky práce jejího otce profesora Morávka na poli léčení rakoviny v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, kde byl šéfem laboratoří, byly na západě publikovány.

Ti, kteří profitují ze strachu, by především měli hledat cesty a prostředky,

jak pomoci lidem „IN SITU“.
¨
Pakistánská vláda ocenila Dinu Štěrbovou za její nemocnici pod K4 vysokým státním vyznamenáním. Je to příklad hodný následování. Mohou si to však dovolit  ti, kdo znají nejenom geografické, ale kulturně-náboženské a vzdělanostní poměry v postižené oblasti.

Převzato:
Sitara-i-Kidmat pro dr. Ditu Štěrbovou
09.05.2017 / 09:19 | Aktualizováno: 01.06.2017 / 12:36
V předvečer státního svátku udělil pákistánský prezident Mamnoon Hussain vysoké státní vyznamenání Sitara-i-Khidmat doktorce Dině Štěrbové za její služby Pákistánu. Dr. Štěrbová již více než deset let provozuje Českou nemocnici v Gilgit Baltistánu v odlehlých oblastech Himálájí.
Převzato:
„Když po několika dnech přistálo v Ruzyni letadlo, které Dinu přivezlo domů, nevítal ji červený koberec, ani nikdo z tělovýchovných institucí. V letištní hale čekal:

Štěrba,
syn Michal, kterému bylo 17 let,
Mirek Štětina,
sportovní redaktor Mladé fronty Pavel Vitouš.

Pavel Vitouš nám sdělil, že článek napíše do přílohy Mladé fronty, nikoli do sportovní rubriky.

Po dalších čtyřech letech vydalo nakladatelství Olympia knihu Čo Oju tyrkysová hora. Je to dobrá kniha, ale zdaleka neobsahuje vše, zejména ne peripetie, které provázely přípravu celé akce.

Na to muselo uplynout několik dalších let, kdy mezitím studenti na Palackého univerzitě smetli na všech fakultách staré vedení a zvolili si vedení nové.
Děkanem přírodovědecké fakulty se tak stal Štěrba, který pak ještě po několika letech byl do této funkce řádně zvolen ještě jednou. Navíc ho prezident Václav Havel jmenoval prvním profesorem ekologie u nás“

Dál ani netřeba číst, ale podívat se na film, který určitě není „cinknutý“:

PRO LETÍ 100LETÍ

Zdeněk Gryc | Neděle, 30. 9. 2018 v 19:45

Nejenom nad pražským Hradem.

Vrána k vráně sedá, president „přítele-architekta“ si hledá.

/Vyzobáno z Wikipedie, otevřené encyklopedie/
Jože Plečnik
TGM: „Z tohoto hradu a jeho okolí by mohla vzniknout ohromná historická pamětihodnost a já nevím o nikom jiném, kdo by to dokázal, než jste vy.”
Roku 1910 Plečnik odešel do Prahy jako profesor dekorativní architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Toto místo převzal po Janu Kotěrovi.
Po menších zakázkách, přichází „zlatý hřeb“ Plečnikovy tvorby v tehdejší ČSR. Po deseti letech pobytu dostává od prezidenta Masaryka významný úkol – přetvořit Pražský hrad v symbol základních principů mladé republiky.

„Z tohoto hradu a jeho okolí by mohla vzniknout ohromná historická pamětihodnost a já nevím o nikom jiném, kdo by to dokázal, než jste vy.”
Tak zní památná Masarykova věta o důvěře ve slovinského génia. A volba to byla skvělá.
K doslova „státnímu“ úkolu se architekt postavil celou svou osobností s odhodláním nezklamat. . .
„důvěrné PŘÁTELSTVÍ a názorovou symbiózu“
s prezidentem Masarykem a jeho rodinou.
————————————————
Z rozsáhlé přestavby sídla českých králů na Hradě zmiňme alespoň Býčí schodiště, úpravy zahrad Na valech, Rajské a Na baště včetně vyhlídkového altánu, známý Obelisk na III. nádvoří,
18 m vysoký monolit z mrákotínské žuly,
vybudování sloupové síně v blízkosti Matyášovy brány či soukromé místnosti prezidenta republiky, včetně oválného výtahu v klenuté válcové cihelné šachtě, severní průčelí Španělského sálu nebo sloupovou síň Bellevue pod Ústavem šlechtičen. Účinku vznešenosti architekt dosahuje výhradně užitím české žuly a mramoru, střídmosti v dekoru, dokonale provedeným detailem a členitostí velkých ploch.

Výsledkem je prostředí plné roztodivných objektů (obří vázy, popínavý břečťan, malé pyramidy, altánky, bizarní výhledy aj.), jež na Pražském hradě až do 20. let minulého století neexistovaly a které kupodivu dokonale ladí se starou architekturou.
Masaryk měl naprostou pravdu. Plečnik prokázal mimořádný talent pro spojení starého a nového v dokonale harmonický architektonický a krajinářský celek.
—————————————————————————————–
Osobností, která spojuje oba první presidenty je
Hugo Vavrečka,
český novinář, národohospodář, politik a diplomat, ministr propagandy ČSR, dědeček Václava a Ivana Havla.
Vavrečka je pozoruhodná osobnost.
Od ledna 1919 působil v československé delegaci na mírové konferenci v Paříži jako národohospodářský expert. Do vlasti se vrátil koncem léta 1919 a již v únoru 1920 nastoupil do funkce generálního konzula v Hamburku. Po dvou letech přesídlil do Budapešti, stal se tak prvním řádným československým vyslancem v Maďarsku. V Budapešti setrval do roku 1926, kdy se přesunul na post vyslance v Rakousku.
Při svém působení v Budapešti musel s dostatkem taktu řešit napjaté vztahy obou zemí. /Faktem je, že se zde bojovalo a hranice byla udržena za cenu značných obětí/.

Po osvobození v květnu 1945 byla na firmu Baťa a.s. uvalena národní správa a v říjnu 1945 byly závody znárodněny.
Vavrečka byl stejně jako všichni vedoucí pracovníci ze svého místa odvolán a z podniku na počátku roku 1946 propuštěn. Zároveň byl obviněn z kolaborace s nacisty, vyšetřován, ale soudem zproštěn obžaloby.
Po únoru 1948 čekal Vavrečku nový soud, ve kterém byl 22. prosince 1948 na základě vykonstruovaných důkazů odsouzen na tři roky těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku.
Vězení zůstal ušetřen, zemřel 9. srpna 1952.
V roce 1997 byl z jeho pozůstalosti vydán výbor nepublikovaných prací pod názvem: „Život je spíš román“. V rámci „Proletí 100letí“ je to významným dobový dokument.
Rodina Václava Havla
má „na svědomí“dvě významné architektury.

Barrandov, čtvrť především pro filmový průmysl a filmové ateliéry, patří mezi nejvýznamnější filmové oblasti v Evropě. Vysílají odtud televize Nova a Barrandov. Za vznik této části Prahy vděčíme Ing. Václavu Havlovi, otci pozdějšího prezidenta Václava Havla.
Palác Lucerna, od 1. července 2017 je národní kulturní památkou České republiky. Stavbu realizoval stavitel Ing. Vácslav Havel (dědeček bývalého prezidenta České republiky Václava Havla).Od ukončení výstavby a uvedení komplexu do provozu až do dnešních dob se jedná o významné kulturní a společenské středisko hlavního města a to jak někdejšího Československa i České republiky,
——————————————————————————–
Bořek Šípek
hlavní architekt správy Pražského hradu
z období prezidenta Václava Havla (1992–2002).
V letech 1992 až 2002 působil ve funkci hlavního architekta správy Pražského hradu, kde pracoval na obnově hradních interiérů.
Pro „PŘÍTELE“ Václava Havla vytvořil řadu artefaktů.

Stal se jediným výtvarníkem, který po Josipu Plečnikovi,

zasáhl do architektonické a výtvarné podoby hradních interiérů pro reprezentativní prostory Hradu, pod jeho vedením vznikly unikátní lustry a další svítidla, vázy, soubory nápojového skla, skleněné součásti nábytku a další interiérové vybavení.
Španělský sál
Na nových židlích do Španělského sálu pracoval architekt Bořek Šípek pět let. Židle dostala jméno Olga, po prezidentově první manželce. Je pohodlná, elegantní, zdánlivě křehká, ale pevná zároveň.
Zdroj: https://cestovani.idnes.cz/tajemstvi-prazskeho-hradu-mista-kam-se-nepodivate-fst-/tipy-na-vylet.aspx?c=A061026_141521_igcechy_tom

Pamětní medaile (první, kterou Bořek Šípek v životě dělal), věnovaná Václavu Havlovi, byla veřejně představená v den třetího výročí Havlova úmrtí (18. prosince 2011). Medaile má uprostřed skleněnou lupu (čočku) s červeným havlovským srdcem. Centrálním motivem je tak myšlenka:
„lupa na demokracii v detailu“
2013–2014 Projekt Havel’s Place (Celosvětový projekt sítě veřejných míst pro demokratický dialog) – pamětní místo vzpomínek na Václava Havla.
Venkovní instalace má podobu dvou křesílek (židlí) postavených u malého kulatého stolku, jehož středem prorůstá živý strom. Celek symbolizuje místo k setkávání, přemýšlení a diskutování v duchu ideálů a životních postojů Václava Havla.
První dva takovéto pomníky jsou již instalovány ve Washingtonu na Georgetownské univerzitě a v irském Dublinu,
třetí je v parku de la Ciutadella nedaleko sídla katalánského parlamentu v Barceloně.
2014 – Na pražském Maltézském náměstí nedaleko parku Kampa byla odhalena lavička Václava Havla.
Prvními, kdo do dvou židlí usedli, byla Havlova druhá žena Dagmar a autor podoby lavičky Bořek Šípek.
Otevření se zúčastnili mnozí Havlovi blízcí a přátelé: Ladislav Špaček, Martin Bursík, Dana Němcová, Jiřina Šiklová, ředitel Národního divadla Jan Burian, ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková, ministr kultury Daniel Herman či pražský primátor Tomáš Hudeček.
2015 – K osmdesátým narozeninám tibetského duchovního vůdce jeho svátosti dalajlámy (* 6. července 1935) vytvořil Bořek Šípek čajový hrneček s podšálkem. Na podšálku je obraz, který na první pohled není úplně jasně rozeznatelný. Hrneček má lesklý povrch, a když je postaven na podšálek odrazí se na stěně hrnku fotomotiv umístěný na vnitřní straně podšálku.
Na fotomotivu je společná kompozice dvou fotografií – portrétů Václava Havla a jeho svátosti – jako odkaz jejich silného přátelství. Čajový hrnek má místo ouška srdce.

To je podobné symbolu srdce, které bylo nějaký čas umístěno „nad Pražským hradem“ v době, kdy byl Václav Havel prezidentem.
Hrneček s podšálkem má připomínat pevné pouto mezi Českou republikou a Tibetem, Václavem Havlem a dalajlámou.

(Ne)čtvrcení Lenina
„Kam s tím? Václav Havel byl znechucen a s ním všichni, kdo se v prosinci 1989 ocitli na Pražském hradě poté, co byl disident zvolen prezidentem. Ve Španělském sále stála pětimetrová hlava Lenina. Nikdo si s ní nevěděl rady. Přistavit jeřáb a žulové monstrum dostat ven oknem?
To nepůjde, je příliš úzké. Rozčtvrtit „to“ přímo na parketách uprostřed historických reprezentačních prostor? Nakonec kdosi zavolal, že by si pro Lenina s dovolením přišel.
Ten den hlídkoval hradní architekt Bořek Šípek už od rána.
„Pak přišli dva chlápci, já se smál, co oni s tím, ale ve dvou tu věc chňapli a šli. Ukázalo se totiž, že byla z papíru.“

Šípka pojilo s Havlem:“důvěrné PŘÁTELSTVÍ a názorová symbióza“

PS. Včera i dnes je v Jihlavě zájem o prohlídku 2 architektur.

JISKRA a JIHLAVSKÉ LISTY

Zdeněk Gryc | Sobota, 22. 9. 2018 v 9:12

JISKRA a JIHLAVSKÉ LISTY
Redaktor Milan Dvořák a redaktor Josef Jelínek
VĚRNOST a VDĚČNOST
Je často důvodem přátelství psa a člověka.
V lese poblíže Mrákotína dal hajný na kámen bronzovou desku „věrnost za věrnost“.

Není to tak dlouho, co se tímto místem inspiroval Jan Vičar a vytvořil kolekci grafik, které byly vystaveny v galerii Hasičárna v Telči.
Převzato: „Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ, plně:Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme) byla protinacistická odbojová organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1942.

V rámci 100 letí
Bychom měli být věrni odkazu zakladatele republiky TGM a prvního prezidenta České republiky Václava Havla, nemlčet k převážně anonymním pomluvám a kompilátům v komentářích JL.
„Jeden z Židů přeživších Osvětim, Ernie Lobet, říká:
„K ÚSPĚCHU ZLA STAČÍ, ABY POCTIVÍ LIDÉ NEDĚLALI NIC“.
Redaktor Josef Jelínek netrpěl šikanu a bezpráví, věnoval se angažované žurnalistice.
„Dokázal se ale svých kolegů zastat, když byli neprávem napadáni. Anonymy házel do koše“…
Jihlavské listy mu nedávno věnovaly článek:
„Zemřel první polistopadový šéfredaktor Listů J. Jelínek“

„Když Jihlavské listy na sklonku loňského roku slavily 125 let od svého založení, oslovili jsme řadu kolegů, kteří Jihlavskými listy prošli. Pochopitelně i polistopadového šéfredaktora Josefa Jelínka. Svou vzpomínku na působení v Listech napsal. Ostrou, bez servítků ke komukoliv či čemukoliv. Takový byl.
Po necelém roce, minulý týden, k nám do redakční pošty přišla obálka, a v ní parte. Josef Jelínek zemřel 3. srpna ve věku 79 let.
V Jihlavských listech působil od roku 1990 do roku 1994. Bouřlivá léta, kdy se měnily nejen časy, ale také lidé.
Jak sám vzpomněl v loňském roce, „začátek devadesátých let už navždy zůstane spojen s Jihlavskými listy, které jsme tehdy začali dávat dohromady s několika dalšími… Pod obnoveným historickým názvem Jihlavské listy se pomalu klubaly na svět nové noviny na troskách komunistické Jiskry.“
S novinařinou již zkušenosti měl. Vystudoval střední knihovnickou školu, obor žurnalistika, v šedesátých letech pracoval jako tiskový mluvčí MěNV v Českých Budějovicích a od roku 1968 byl redaktorem českobudějovických okresních novin Svoboda. V roce 1970 zde musel skončit. Vystřídal řadu dělnických profesí, až zakotvil v jihlavské Geoindustrii jako vrtný dělník.
K novinařině se vrátil až v Jihlavě, po Listopadu 89, po schůzkách v Občanském fóru. Do obnovených Jihlavských listů nastoupil v počátku roku 1990 společně s Ludmilou Klukanovou.
„Jožka se pak stal šéfredaktorem, a protože byl člověkem, který nade vše miloval svobodu a naprostou nezávislost, vedl noviny podle svého volnomyšlenkářství,“ říká o něm Klukanová.
„Dokázal se ale svých kolegů zastat, když byli neprávem napadáni. Anonymy házel do koše a jednou mne doslova zachránil před agresí jednoho individua,“ vybavuje si.
Josef Jelínek měl na psaní talent. Rád vášnivě diskutoval a svými články mnohdy provokoval. Za svou pravdu se byl ochoten na stránkách novin bít. Udivoval přehledem, i kupříkladu znalostí arabštiny.
S funkcí šéfredaktora se pojila povinnost organizovat práci kolektivu. „To mělo své úskalí,“ vzpomíná další z redaktorek, Jiřina Staňková, „protože Pepu bavilo hlavně psát. Nebyly to pro něho lehké časy, ale pral se ze všech sil. Hledal, nalézal, ale také ztrácel iluze i ideály.“

Velmi těžce nesl „poklidné“ rozdělení Československa, na kterém se dohodli Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem. Zavánělo to pro něj až příliš „rozhodnutím shůry“, které jsme znali z dob vlády jedné strany.
Ztráta iluzí postupně vedla k odchodu z Jihlavských listů a k přestěhování do jižních Čech.
„Hodil se do rozbouřené doby začátku devadesátých let, a protože byl rozený psavec, pomohl Jihlavským listům v jejich obnoveném rozjezdu,“ hodnotí jeho význam bývalá redaktorka Klukanová.
—————————————————————–

Redaktor Jihlavských listů Josef Jelínek považoval článek redaktora Jiskry Milana Dvořáka

za natolik flagrantní, že o něm napsal do Jihlavských listů 28. 6. 1994 článek:
„Min uže nět“
A také už zřejmě nikdy nedojde k realizaci „avantgardní“ myšlenky, jejíž autor – někdejší redaktor jihlavské Jiskry Milan Dvořák – by nejraději osadil pamětními tabulkami všechny domy s podobnými nápisy v azbuce, jimiž sovětští vojáci v prvních dnech po válce označovali, že byl „kvartal prověren“
Trápila ho otázka, jaký že to vůbec máme vztah k „pokrokovým tradicím“, když sdělení gardového poručíka Rvalova „Kvartal prověren – min nět“ není zvěčněno pro příští generace podobnou pamětní tabulkou jako třeba to, že „V tomto domě bydlil v roce 1830-31 Karel Havlíček Borovský
„Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali. Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad. Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána. Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.
Projektant tu dbal pozorně památky, možná i umělecké. My bychom měli pamatovat na to, aby na ono prázdné místo (kam chtěl projektant sochu znovu umístit) vyplnila soch třeba sportovce“…
„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění. Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska promlouval“. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude pozdě. Tady – i jinde.“
Ještě štěstí, že v historii žádný plod přisluhování tomu, co momentální představuje dobré bydlo, v porovnání se skutečnými hodnotami neobstojí a že nás nic nenutí učit „naše inženýry – architekty myslet a tvořit především ideově, v úctě ke komunistické straně“
Josef Jelínek

ZHULENÝ KOLABORANT + anonymové

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 13. 9. 2018 v 14:59

/přilehlé, ilustrační foto zločineckého ksichtu, pořídila laskavě, se souhlasem kolaboranta, redakce JL/
Praktické ukázky:
dříve

XXXXX říká:
Čtvrtek, 17. 12. 2015 v 21:27
ani to nečtu a jak jsem řek VŮL.
Hele architekte mel si svou, já už to nebudu dál komentovat. Meleš, meleš a meleš ale vo hovně. Na tvý úvahy každej sere lidi mají narozdíl od tebe starosti jak existovat a ne jak prudit s havlem.
„Faktem je , že to nejspíš dlouho nevydržíš. Díky Bohu.
A kdybys to chtěl urychlit stačí skočit z šityparku s lanem kolem krku, jak to před léty předvedl jinej magor tvýho ražení.“

XXXXX říká:
Sobota, 30. 1. 2016 v 13:34
Tak já myslel, že už je od tebe klid na věky a zas ne. Proč to tu vlastně visí? Ty nechápeš, že dokud budeš prudit nedáme ti pokoj? Celý Jihlavě (podle mě) je u prdele Gryc, Rozehnal a Havel. Lidi mají jiný starosti. Po většině existenční. Neříkám že si za to opět většinově nemůžou sami, ale kecy o nějakým Rozehnalovi koho to zajímá? Dobře, nakreslil jsi Březinky, komoušům pentagon, někde nějakej most, co já vím co ještě, dobrý všechno to stojí, lidi to užívají, tudíž tvé práci čest.
Ale koho to kurva dneska zajímá?

nyní:

1. XXXXX říká:
Pondělí, 10. 9. 2018 v 23:08
Pánové asi takto. Gryc je je pošahanej magor a jako takovýmu by se mu nemělo odporovat, tak proč to furt nechcete pochopit. Ať si tu blekotá co chce, počínaje ožralou Havlem a konče ožralou Zemanem, prostě ho nechte. Jakkoli se pokusit argumentovat znamená v lepřím případě, že se tváří že to nevidí, tak proč furt do něj jdete.
On si pan kolaborant, architekt poštěká a karavana stejně půjde svou cestou. A ať napíš co chce stejně všichni tušíme jak to bylo.

1. XXXXX říká:
Úterý, 11. 9. 2018 v 8:54
A je odveta chichi

XXXXX říká:
Středa, 12. 9. 2018 v 6:47
Kurva to musí bejt matroš. To nebude jen hulení.

XXXXX říká:
Středa, 12. 9. 2018 v 6:48
ty vole ty už seš tak blbej, že ani nevíš, že to kopíruješ všude

1. Berka říká:
Neděle, 9. 9. 2018 v 22:33
Gryc je ubohý kolaborant. Howgh.
————————————————
V rámci 100 letí republiky,
je vhodné si připomenout anonymní výrazivo,
historických pracantů.
Převzato:
————————————————–
„Bídáku Karle Čapku, ať z toho dostaneš bílou nemoc!“
Tyhle anonymy uštvaly Čapka k smrti
Na sklonku života se Karel Čapek stal adresátem anonymních dopisů.
O tomto fenoménu budou uvažovat Tomáš Halík, Martin C. Putna a další.
Moderuje Ondřej Kepka.

Koncem 30. let a hlavně po podpisu Mnichovské dohody se proti Čapkovi zvedla vlna nenávisti. Podívejte se do dopisů.
Anebo si v audiu poslechněte
povídku Karla Čapka:
Anonym

„Bídáku Karle Čapku, vrtichvoste, hradní kadidelníku, co tomu teď říkáš, ty zlosyne, ty netvore hradní?! Teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztak toho Hitlera jen podráždil a možná k plánu na nás dal tak popud! Jako 21. května k stavbě opevnění, jak řekl Hitler. To jste to tedy s tím žvanilem-židem-osvoboditelem-hrobařem-republiky vyhráli, vy sebranko levičácká!“

Obětní beránek první republiky
Na konci 30. let byl Karel Čapek zahlcen podobnými anonymními dopisy. Denně jich dostával stovky domů i do redakce Lidových novin. Proč vyvolal tolik nenávisti? Podle vojenského historika Eduarda Stehlíka lidé potřebovali někoho obvinit z mnichovské zrady.
„A tady najednou házela část lidí vinu na Masaryka, na Beneše. Ale Beneš už byl v té době pryč a Masaryk nežil. Navíc měl silný kult. Tak se hledal někdo, kdo jim byl blízko,“ myslí si Stehlík.

Karle Čapku, jsi jeden ze zločinců, jeden z netvorů!
Seber se s tou tebou zbolševizovanou ženou a ujeďte raději dřív z vily z našich peněz vystavěnou! Leťte si za svým chlebodárcem a za Honzou! Zanechali nám pěkný smrad, horší než štěnice! Čapku, vrtichvoste, Stránský, Peroutko, Nejedlý, Kozáku, Stivíne, hradní nádeníci, už nebudete se v sále na Hradě nafukovat, vy smradi sprostí, vy zloději bolševičtí, snobové! Jste vyvrhelci i s Olgou! Poručení paní Bolševikové Olze, rozené Scheinpflugové.
Bylo snadné ho zmlátit

Tomáš Halík (vpravo) vypráví Ondřeji Kepkovi ve vile Karla Čapka o svých setkáních s Olgou Scheinpflugovou|foto: Tomáš Černý

Zaútočit na Čapka bylo navíc snadné. Protože se lišil. Inteligencí, svými kontakty a oblibou ve světě, ale i neutěšeným zdravotním stavem.
„Nebylo tak nic těžkého si na něj někde počkat a zmlátit ho.
On se moc bránit nemohl,“ připomíná historik Čapkovu Bechtěrevovu nemoc.

Čapek se bránil perem.

Například povídkou Anonym
(v audiu ji načetl Jaroslav Marvan)
nebo úvahou Jak to bylo (Lidové noviny 26. 11. 1938).

Množství anonymních dopisů ale bylo takové,
že je před Čapkem museli jeho blízcí tajit.
Olga Scheinpflugová později řadu z nich předala otci Tomáše Halíka.

Podpovídka
Žil jeden český spisovatel, humanista, demokrat, zuřivý spisovatel. Napsal řadu povídek o Dášeňce. Nakonec národ vinou jeho společnosti měl vést vojnu. A náš slavný spisovatel, ač byl muž klasifikace C, tedy cripl tělem (a zdá se i duší, protože národ proň neexistoval), tedy onen spisovatel honem uprchl, aby nemusel konat ani pomocné služby. A jeho jméno Karel Čapek. Teď čeká jen na koncentrák, ale to teprve přijde. Teď už máte, muži klasifikace C, strach, viďte? Proto ty klasické povídky, co? To bude konec Podpovídky.

A děje se to zase…
„Dostávám dnes úplně stejné anonymy,“ svěřuje se Halík.
„Jsou v nich celé věty stejné.
Stejné gramatické chyby, stejné vulgarismy.
Jako by vrstva, které Masaryk říkal patologická sedlina společnosti,
v některých chvílích vybublala a jako ti mloci vylezla z kanálů.“

Podle teologa přichází dnes podobná situace.
„A tenkrát tou nenávistnou kampaní ho uštvali až k smrti!“
Původně jsme chtěli ocitovat i některé z dopisů, které dostává Tomáš Halík.
Ale v podstatě to není možné.

Protože by to veřejnoprávní rozhlas neunesl.

KOLABO-RANTI a EMIG-RANTI

Zdeněk Gryc | Pondělí, 10. 9. 2018 v 8:46

1. Berka říká:
Neděle, 9. 9. 2018 v 22:33
Gryc je ubohý kolaborant. Howgh.

Rudý náčelník má pravdu.

Kolaboroval s Husákem.

Zavinil, že to trvalo tak dlouho,
než Václava Havla bojujícího za lidská a občanská práva propustili ze žaláře.
Zavinil, že to trvalo tak dlouho,
než Václav Havel a Kocáb vybojovali odsun okupačních vojsk z republiky.

Tupým plněním diktátu strany,
nomenklaturní cestou, v rámci KV KSČ a OV KSČ
pracoval ve Stavoprojektu,
kterému byl dán příkaz realisovat
administrativní budovu OV KSČ.

TAM TO HOLT MUSEL NĚKOMU PŘIKÁZAT ŘEDITEL,
MAJITEL RUDÉ PRACOVNÍ KNÍŽKY,
NĚKOMU, KDO BYL TECHNICKY SCHOPEN KOLABOROVAT.
REALISOVAT BUDOVU V DANÉM FINANČNÍM A ČASOVÉM LIMITU.
SÁM TO PRO SVOJI STRANU UDĚLATI NEMOHL PROTOŽE NEUMĚL

BUDOVA JE VŠAK PODOBNĚ JAKO ZLOČINEC „VŠEHO-SCHOPNÁ“:

Magistrát
Dříve Stavoprojet
Mučírna STB
Gestapo
Ředitelství policie

——————————————————-
Spousta architektů, inženýrů, vědců a lékařů
DNES TAK POTŘEBNÝCH,
tak neučinila a raději emigrovala.
Podrobněji v článku Lidových novin
——————————————————-
V rámci „UBOHÉ KOLABORACE“ s režimem kreslil KRÁLÍKÁRNY, mimo spoutu ko-laborátů také urbanistický návrh na
KRÁLOVSKÝ VRŠEK.
V jednom z neprodyšných, betonových, panelových kotců s Faradayovou klecí,
tam trpí pan Karel Bernard.
O půlnoci nestraší, ale v 00:39 hodin na-říká pod pseudonymem:

22. Berka říká:
Středa, 22. 8. 2018 v 0:39
Dneska si herr Gryc zas užil kopírovací onanie, co ?
Je tady docela zajímavá paralela – stejně jako si estébák dovolí řečnit o výročí okupace před českým rozhlasem, tak si to se stejnou chutí dovolí tady i budovatelský kolaborant z Jihlavy. Měli byste oba zalézt někam pod zem a vůbec se neodvažovat vystrkovat svoje narudlé a narychlo přebarvené rypáky. Teď v těch vedrech totiž máslo na hlavě strašně rychle taje…
Masturbuj raději nad svejma zažloutlejma plánama ulice Antonína Zápotockého, za kterou jsi dostal a vděčně přijal čestné uznání plus prémie – a nebo možná nad legendárním výtiskem Jiskry ze dne 25.2.1975, kterou jsi tady dneska v té euforii úplně zapomněl vytáhnout, ty scvrklej pytlíčku smrdutý kolaborantský žluče…
Omlouvám se ostatním za svůj půlnoční výlev, ale tyhle normalizační krysy, díky nimž se ty sračky táhly dalších dvacet let a který se vůbec opovažujou mluvit o nějakém pražském jaru, který přitom právě oni bez mrknutí oka spláchli do hajzlu,
mi zvlášť dneska prostě nějak pijou krev.

Karel Bernard, Královský vršek – Jihlava, ty anonymobijče.
———————————————-
Zapomeňte, kdo to stavěl. Které architekty chtěl minulý režim „vymazat“?

„Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, inženýry, historiky, spisovatele, malíře, architekty…“ vypočítává Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění oběti sovětské okupace. Ano, patřila k nim i řada architektů – a komunisté se pak snažili, aby jejich jména zmizela z paměti, byť jejich díla tady zůstala stát. Pokusme se tedy po padesáti letech alespoň některá z těch jmen vrátit zpět.
Byla to během pouhého půlstoletí už třetí mohutná vlna, v níž architekti opouštěli Československo. Nejprve odtud před druhou světovou válkou hromadně prchali ti, jejichž rodiny byly židovského původu. Část z nich se sice po skončení válečné vřavy vrátila, ale pouze nakrátko. Po děsivém nástupu komunistů k moci utekli znovu, tentokrát už nadobro. A další se k nim přidali.
Zmiňme za všechny z těch pohnutých časů alespoň jedno jméno: Jaromír Krejcar. Patřil k příslušníkům levicové avantgardy a ve 30. letech krátce pracoval v SSSR. Tam ale brzy pochopil, jak se v komunistickém ráji věci mají, a po válce proto rychle odešel do Velké Británie.
Exodus 68
Po vpádu sovětských vojsk, která vrátila k moci zdejší stalinisty, následovala Krejcarova příkladu dlouhá řada jeho kolegů, u kterých zvítězila touha pracovat a žít svobodně, případně si založit vlastní ateliér, což ostatně v místních poměrech nebylo možné ani během „zlatých šedesátých“.
Prosadit se v cizím prostředí samozřejmě nebylo snadné, přesto se to mnohým ze zdejších projektantů podařilo. Zato u nás byla jejich tvorba z veřejného prostoru orwellovsky vymazána: jejich jména se nesměla nikde objevit – jako kdyby ani nikdy neexistovali.
Ke starší generaci „vymazaných“ patřil například Jiří Kadeřábek, který měl lví podíl na projektu budovy Federálního shromáždění, jež směla být z rozhodnutí soudruhů napříště připisována už jen jeho spolupracovníkovi Karlu Pragerovi. Kadeřábek po emigraci působil v tehdejším západním Německu, podobně jako jeho kolega Jan Čejka, spoluautor kampusů pro Fakultu architektury a Fakultu stavební v pražských Dejvicích i areálu Vysoké školy zemědělské v nedalekém Suchdole. U našich západních sousedů našel útočiště také František Sedláček, který přednášel v Kolíně nad Rýnem. V Itálii skončili projektanti sídlišť Ilja a Rajisa Kvasničkovi nebo spoluautorka paláce Chemapol v pražských Vršovicích Dagmar Šestáková. Ve Skotsku zase působil Fragnerův žák Berty Hornung a kdesi v zahraničí zmizel i autor pražského sídliště Červený Vrch Milan Jarolím.

Za Atlantický oceán – konkrétně do Kanady – odešel Vladimír Syrovátka, jeden z autorů fotbalového stadionu Sparty na pražské Letné. A o jednu zemi jižněji – do Spojených států – zamířil i architekt Otto Dvořák. Z generace mladších autorů pak našli tamtéž působiště například Tomáš Bitnar nebo Martin Holub.
V tuhé zahraniční konkurenci uspěla také pětice někdejších absolventů legendární „školky“ Hubáčkova SIAL: Mirko Bauma, který se prosadil v severoněmeckých Cáchách; Helena Jiskrová a Zdeněk Zavřel, již úspěšně působili v Nizozemsku; dále pak Johnny Eisler, který si našel místo v americkém studiu Richarda Meiera, či Dalibor Vokáč, jehož přijali v kanadském ateliéru Zeidler/Roberts.
Do Toronta odešel i Petr Franta a manželé Jan a Ivana Bendovi, zatímco Jan Kaplický s Evou Jiřičnou se usadili v Londýně, kde poté dosáhli pozoruhodných úspěchů. Jaroslav Šafer našel nový domov až v Austrálii, naopak Brňané Jiří Oplatek a Ivan Koleček pracují ve Švýcarsku a Jiří Klokočka v Belgii.
Sny ožívají
Z generace ještě mladší, která již architekturu studovala v cizině, připomeňme alespoň Miroslava Šika, jenž uspěl ve švýcarském Curychu (podobně jako Richard Doležal), nebo Pavla Zvěřinu a Ivana Reimanna, kteří našli druhý domov Německu.
Ti mladší a nejmladší se pak po roce 1989 buď vrátili do své vlasti a založili zde úspěšné projekční ateliéry (například Šafer, Zavřel, Franta a Doležal), nebo sem alespoň dojížděli a předávali své zkušenosti mladším na vysokých školách v Praze, Brně i Liberci (Sedláček, Jiřičná, Jiskrová, Oplatek, Koleček, Šik, Klokočka a další). Těm nejšikovnějším pak nabídli angažmá ve svých zahraničních ateliérech nebo jim alespoň pomohli zprostředkovat kontakty na své kolegy.
Obecně lze říci, že se většina českých, ale i slovenských architektů ve světě neztratila, mnozí dosáhli postů na renomovaných školách a realizovali desítky staveb. Dovolíme-li si drobnou slovní hříčku, můžeme napsat, že řada z nich se tak dočkala naplnění svých snů v míře, o jaké by se jim za normalizace v rodné zemi nemohlo ani zdát.
Což ostatně platí i pro další profese z onoho pověstného kunderovského výčtu – lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, inženýry, historiky, spisovatele či malíře, které komunistický režim vypudil z jejich rodné země.
Naštěstí se před téměř třiceti lety definitivně zhroutil, takže jména těch, kdo se do své vlasti z nejrůznějších důvodů už nemohli – anebo nechtěli – vrátit, zde můžeme alespoň symbolicky připomenout.

ZDENĚK LUKEŠ, HISTORIK ARCHITEKTURY
Zdroj: https://www.lidovky.cz/zapomente-kdo-to-stavel-ktere-architekty-chtel-minuly-rezim-vymazat-1j2-/design.aspx?c=A180903_130331_ln-bydleni_ape&




© 2008 Parola s.r.o.