Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Komu pomoci a koho odmítnout?

Zdeněk Geist | Pátek, 29. 7. 2016 v 19:22

Mnohými kolegy jsem vyzýván, abychom se i v rámci letošní krajské kampaně zabývali otázkou migrace a přijímání či odmítání uprchlíků. Abychom před tímto tématem nestrkali hlavu do písku (ač by se leckdy chtělo).

Je jasné, že toto téma dalece překračuje kompetence krajských samospráv. Chápu nicméně, že veřejnost nyní tuto problematiku vnímá prioritně, obzvláště ve světle tragických událostí minulých dní v Evropě.

Přiznám se, že pro mne má tato otázka zvláštní význam. I já jsem byl před Listopadem 89 uprchlíkem. Byl jsem rovněž žadatelem o azyl a bylo mi v Německu (kde jinde, že?) poskytnuto útočiště. Nejsem pokrytec a mám tedy – minimálně z výše uvedených důvodů – určité pochopení pro ty, kteří utíkají z nesvobody do lepšího světa. Ano, jsou zde ve srovnání s dnešní uprchlickou krizí podstatně jiné okolnosti. Jsem Evropan, stejného náboženského vyznání jako obyvatelé země, do které jsem se utekl. Přišel jsem s obdobnými kulturními i společenskými návyky. Zčásti jsem uměl řeč a byl jsem připraven se v ní zlepšovat. A ano, měl jsem zájem se v cizí zemi neodlišovat. Oblečením, vystupováním, hodnotami. Tedy integrovat se, jak se dnes říká. To patrně mnozí z těch, kteří přicházejí do Evropy dnes, nechtějí.

Jako já před lety na útěku před socialismem, i dnešní uprchlíci využívají tradice velkorysé azylové politiky západních evropských zemí. Problém je, že mnozí jí zjevně zneužívají. Odlišit ty, kteří skutečně utíkají před válečným strádáním od čistě ekonomických migrantů a především od potenciálních útočníků, je obtížné. Z hlediska zvládnutí imigrační vlny nicméně nezbytné. Samozřejmě, dít by se tak pokud možno mělo na hranicích Schengenu. A to řízeným procesem a ne chaoticky uvnitř EU.

Komu pomoci a koho odmítnout? Jednoduchá, ale podle mne nesprávná odpověď na obojí otázku je nikomu a všechny, či všem a nikoho. Domnívám se, že rodinám s dětmi, přicházejícím z oblastí válečného konfliktu, má být v Evropě poskytnuto zázemí, byť třeba dočasné. Do doby, než situace umožní jejich návrat zpět. Ostatní, ekonomičtí a nepolitičtí migranti, kteří jen zneužívají přehnané politiky otevřených dveří, mají být vráceni zpět. Stejně jako třeba početné skupiny mladých mužů, chovající se násilně jako ku příkladu o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Evropa nemůže integrovat všechny – a zejména ne ty, kteří o to nestojí – a rozhodně ne v situaci, kdy spolu s uprchlíky na kontinent přichází i netolerance a násilí.

Jsem zároveň toho názoru, že o umístění uprchlíků do jednotlivých zemí rozhodně nemá být rozhodováno na evropské úrovni. Takové rozhodnutí má být volbou jednotlivých členských zemí EU.

Prvořadé nyní je, vrátit Evropanům pocit bezpečí ve vlastní zemi. Aktivně bránit naše hodnoty a tolerantní, liberální prostředí. Všem příchozím dát jasně na srozuměnou, že chtějí-li u nás žít, potom musí respektovat naše zákony, zvyklosti a pravidla.

Jak můžeme pozorovat, problémy s netolerancí a teroristickými útoky se však zdaleka netýkají jen čerstvých imigrantů. Často za nimi stojí zradikalizovaní Evropané (byť různého mimoevropského původu), využívající migrační vlny a vzniklého neklidu k vyvolání strachu a úzkosti. Adekvátní odpověď tedy musí zaznívat především vůči nim. Ať jsou jimi duchovní, vyzývající k násilí či militantní náboženské skupiny v různých evropských zemích. Takoví lidé by neměli mít v Evropě místo a měli bychom mít sílu se s nimi vypořádat, ať už deportacemi či vězením.

K Evropě, jakou známe, ale patří i solidarita s opravdu potřebnými. V historii naší země máme přece dost zkušeností s mnohými emigračními vlnami, které našly svůj azyl nejen v průběhu 20. století.

Jeden z mých profesorů na vysoké škole měl památné rčení: “S Turkama turecky!“ (nic proti Turkům). Evropa má zůstat solidární, ale musí se také naučit pádně a včas reagovat na násilí vůči sobě samotné. Věřím, že to je cesta jak zvládnout nejen migrační krizi a nárůst násilí. Rychlé a jednoduché recepty, i když třeba momentálně lákavě zní, totiž dovedly – jak přece dobře víme – v minulém století Evropu na pokraj záhuby již několikrát.

Proč jaderné úložiště právě jen na Vysočině, pane ministře?

Zdeněk Geist | Úterý, 19. 7. 2016 v 20:29

  • V období letních prázdnin bylo ministrem průmyslu Janem Mládkem náhle oznámeno, že zvažuje navrhnout vládě zásadní zúžení výběru lokalit pro vybudování hlubinného jaderného úložiště ze sedmi v celé České republice na pouhé dvě. A to výhradně na Vysočině. V oblasti Kraví hora na Žďársku a Horka na Třebíčsku (ležící ovšem nedaleko Velkého Meziříčí).

Jasné a srozumitelné zdůvodnění takového kroku neexistuje. V oblasti Horka, kraji jako stvořeném pro agro a cykloturistiku, přitom obce vybudování úložiště jasně odmítají. Je to pochopitelné. Kraj zde není, na rozdíl od jiných oblastí Třebíčska, s jadernou energetikou sžitý, a jeho zásadní předností je malebná, neporušená příroda a klidné prostředí. Vybudování jaderného úložiště by zásadním způsobem navždy změnilo ráz této části Vysočiny.

Nejde jen o vybudovanou technologii, ale i nezměrné dopravní zatížení oblasti. Případné finanční kompenzace obcím nijak neřeší znehodnocení cen nemovitostí tamních obyvatel. Do kraje s jaderným úložištěm – jakkoliv moderně a šetrně vybudovaným – davy turistů na venkovské pobyty v přírodě nikdo nenaláká. Rozvoj venkova na Vysočině by se přitom měl rozvíjet především tímto směrem. Nikoliv z dotací ČEZu.

Kraj Vysočina by měl respektovat přání svých obyvatel a viditelně podpořit aktivitu obcí a jejich obyvatel, které se zúžení výběru lokalit, jako je tomu v případě Horky, brání. Zejména trvat na dodržování dohodnutých pravidel. Tedy na garanci neměnnosti původního plánu a harmonogramu, tedy průzkumu ve všech sedmi lokalitách v ČR, teprve následného zúžení na čtyři lokality a konečně výběru hlavní a kandidátní lokality. To vše výhradně na základě dialogu. A zároveň požadovat urychlené předložení připravovaného zákona o hlubinném úložišti vládě, aby tak byla v procesu maximálně podpořena práva dotčených obcí oporou v tomto zákoně.

Nelze připustit, aby bylo jednání a práce na dalších přípravách úložiště vnuceno pouze těm, kteří jsou méně hlasití, než jiní. Příroda Vysočiny i vůle jejích obyvatel rozhodně stojí za ochranu.

Je nepochybné, že jaderný odpad někde uložen být musí. Nicméně je v samotném zájmu jaderné energetiky, aby jednání o jeho úložišti vedl stát s obcemi a obyvateli korektně. Aby neměnil bez příčiny dojednaná pravidla a zakládal svá rozhodnutí na co nejdůkladnějším geologickém průzkumu a seriózním dialogu s dotčenými oblastmi. Jinak povede narušená důvěra jen k ostrým reakcím a soudním sporům. A samotný cíl veškerých jednání, tedy vybudování úložiště ve vhodné, bezpečné a přitom vstřícné lokalitě bude v nedohlednu.

Vyjádření ministra Mládka má k dialogu a nalezení shody opravdu velmi daleko. Chtěl-li tímto prospět rozvoji jaderné energetiky, opravdu se mu to nepovedlo.

 

 

Občanská gramotnost jako součást výuky

Zdeněk Geist | Pátek, 24. 6. 2016 v 19:12

Výchova k tomu, čemu říkáme finanční gramotnost, je dnes už celkem běžnou součástí výuky na mnoha základních školách. Prolíná se do různých předmětů a slouží k tomu, aby se děti – vedle školní matematiky – učily také praktickým aspektům počítání. Tedy zejména dovednostem, jak se naučit hospodařit s penězi, vypočítat si úroky z půjčky, pochopit splátku úroků a jistiny a podobně. Lze jen doufat, že tyto poznatky si děti osvojí nejen pro školu, ale především pro svůj další život a budou se jimi řídit, až budou dospělí. Je to bezpochyby nejpřirozenější a zároveň nejefektivnější ochrana společnosti před různými nekalými praktikami při sjednávání nevýhodných půjček a před pády do dluhových pastí.

Další součástí výuky dnes také bývá etická výchova. O tom, že je jí v současné společnosti více než potřeba, není nutno nikoho přesvědčovat. A ostatně, do značné míry souvisí i s výše zmíněnou finanční gramotností. Zkušenost z praxe ukazuje, že třídy, v nichž se důsledně a přirozeně prvky etické výchovy od nejnižších tříd prvního stupně zavádějí, jsou soudržnější, navzájem ohleduplnější a vzájemnou spolupráci vnímají jako přirozenou věc. Že jsou tím pádem i mnohem odolnější vůči různým projevům šikany je nasnadě.

Posílit by ale podle mého soudu bylo rovněž potřeba ve výchově dětí ke gramotnosti občanské. Žijeme sice v občanské společnosti, v demokratickém zřízení, avšak výchovu ke skutečnému „občanství“ v plném slova smyslu velmi podceňujeme. Dnes bývají hodiny občanské výchovy spíše předmětem odpočinkovým, třeba podobně jako výchovy hudební či výtvarné. Přitom bez uvědomění si významu postavení občana ve společnosti, jeho práv i povinností, nelze dlouhodobě přispívat ke skutečně silné a stabilní demokracii. Vidíme to zřetelně v poslední době, kdy se mnohým po čtvrt století svobodná společnost zdá již samozřejmostí, o níž není třeba pečovat. Někteří dokonce pošilhávají po východních modelech, kde méně svobody a více pevné ruky považují za správné.

Nejen stát, ale i kraje jako zřizovatelé středních škol mohou přitom důrazem na výchovu k občanství a vhodnou motivací pedagogů v tomto směru dosáhnout změny. Posílení předmětů společenských věd, prolínání tohoto tématu i do ostatních předmětů, je vhodným opatřením proti růstu radikálních a extrémních názorů. Jedním ze způsobů jak vzbudit zájem studentů (a koneckonců i jejich rodičů a pedagogů) by mohla být na příklad krajská soutěž v psaní esejů s náměty k aktuálnímu dění ve společnosti či podobně. Nezapomínejme, že dnes je již řada středoškoláků v dospělém věku a ve volbách mohou spoluovlivňovat veřejné dění. Jejich názor a jeho kultivace mají tedy nejen rozměr teoreticky vzdělávací, nýbrž i zcela reálný.

Ostatně, mnozí z nich již mají občanský průkaz. Vzdělávejme je tedy zavčas i v disciplíně občanské vyspělosti, aby byli dobře připraveni na svou roli ve společnosti. Je to v zájmu nás všech.

Místní kapitál – pevný základ Vysočiny

Zdeněk Geist | Čtvrtek, 9. 6. 2016 v 9:09

Přibližně šest z deseti ekonomicky aktivních obyvatel Vysočiny je buď osob samostatně výdělečně činných, nebo je zaměstnáno u živnostníků či v menších podnicích do padesáti zaměstnanců. Velkých zaměstnavatelů s více než tisíci zaměstnanci je zde pouhých dvanáct. Z těchto údajů zcela jasně vyplývá, jak je podnikavost a činnost drobných podnikatelů a živnostníků pro hospodářskou stabilitu kraje a jeho budoucnost důležitá.

Pro jejich podnikání je třeba především zajistit stabilní a odhadnutelné prostředí, kde by bylo možné více se zaměřit na výrobu, obchod či služby, a méně na nutnou administrativu. Nevěnovat neustále pozornost stále se měnícímu prostředí. Prospěšné by samozřejmě také bylo snížení ceny práce, zejména snížením sociálních a zdravotních odvodů. Rovněž růst minimálních mezd vede v důsledku k neúměrnému zvyšování mzdových nákladů. To je při současném vysokém daňovém zatížení pracovního místa pro mnohé drobnější zaměstnavatele neúnosné. Snížení zmiňovaných odvodů by navíc mohlo vést i k určitému zvýšení čistých mezd pro zaměstnance, což zejména na Vysočině, kde jsou mzdy nižší než je celostátní průměr, je o to aktuálnější.

Jinou podstatnou pomocí drobným podnikatelům by bylo zjednodušení administrativy nejen při začátku podnikání, ale i v jeho průběhu. Ať už podle principu „Nechť po úřadech kolují papíry, ne lidé“, nebo sloučením výběru daní a odvodů na pojištění v rámci jednotného  inkasního místa. Cílem takových opatření by mělo být zjednodušení a zpřehlednění styku s úřady a pokud možno jeho elektronizace např. z domova.

Efektivní a rychlá vymahatelnost práva je rovněž další nutnou součástí dobrého podnikatelského prostředí.

To všechno jsou opatření, která jsou v pravomoci státu. Jaká nástroje má v této souvislosti krajská samospráva? I ta může samozřejmě do určité míry pozitivně ovlivnit podmínky, v nichž se podniká snadněji. Mezi nejzásadnější bezpochyby patří kvalitní dopravní spojení. Opravené a široké silnice, plynulý provoz a dobré napojení na páteřní komunikace ovlivňují jak výši investic v kraji, tak i obchodní výměnu v jeho hranicích. Je to prostředí, v němž se vyplatí dlouhodobě investovat nejen z pozice velkého investora zvenčí, ale i domácím podnikatelům.

Součástí dopravy je samozřejmě i dobře zorganizovaná veřejná hromadná doprava. Z hlediska pružného pracovního trhu v našem značně decentralizovaném kraji s více než sedmi sty obcemi, je to jeden ze základních instrumentů veřejné správy. Spolehlivé, pohodlné a dobře kombinovatelné dopravní spojení je skutečným základem pro dopravu zaměstnanců. Pro zjednodušení takového moderního dopravního spojení by bylo vhodné i zavedení jednotné jízdenky pro různé druhy veřejné dopravy i jednotlivé společnosti. Cestujícím by toto opatření významně přispělo k pohodlí při cestách do zaměstnání při případných přestupech mezi spoji a podobně.

Velmi důležitou roli při přípravě budoucích živnostníků či jejich zaměstnanců sehrává střední odborné vzdělávání, které je v kompetenci krajů. Důsledná orientace na praxi, tedy co nejčastější a nejdelší částí odborné praktické výuky u konkrétních zaměstnavatelů, nejen ve školních dílnách, nýbrž přímo v provozu, je z hlediska budoucího uplatnění absolventů škol zásadní. Právě to jim umožní práci s technikou aktuálně v praxi používanou a zároveň přivede do přímé konfrontace s reálnou výrobou. Výsledkem by měl být absolvent s přímou zkušeností u zaměstnavatelů v oboru, navíc motivovaný k činnosti, jíž se v průběhu středoškolské přípravy zabýval. Intenzivní dialog se zaměstnavateli a Hospodářskou komorou by měl přispět k vhodné koordinaci a zacílení učebních oborů.

Domnívám, že podobné důsledně a dlouhodobě prováděné kroky jsou podnikatelskému prostředí mnohem prospěšnější než nahodilé akce jako třeba dotace na velkokapacitní kávovar či zmrzlinový stroj. Ty neprospívají podnikatelskému stavu jako celku a často slouží jen velmi úzké skupině dobře informovaných. Budoucnost hospodářského vývoje Vysočiny spočívá v prosperitě živnostníků a malých zaměstnavatelů. Na jejich rozvoj je třeba zaměřit pozornost především. S jejich úspěchem poroste i životní úroveň zaměstnanců v neveřejném sektoru na Vysočině a žádný asijský investor z Východu na této skutečnosti nic nezmění. Posilování role místního, dlouhodobého kapitálu je pro hospodářský i společenský rozvoj Vysočiny nezbytné. Spolu s ním se totiž mimo jiné rozvíjí i společenská odpovědnost firem a vzrůstá tak oboustranně prospěšná koexistence soukromé a veřejné sféry.

Výstižný je v této souvislosti citát jedné z nejvýraznějších osobností českého podnikání, Tomáše Bati: „Míra blahobytu obyvatelstva celého státu je závislá na tom, jak bohatými nebo chudými jsou jeho živnostníci.“

O privatizaci nemocnic, tentokrát pravdivě

Zdeněk Geist | Čtvrtek, 5. 5. 2016 v 9:46

S blížícími se volbami do krajů se v rámci předvolebního boje vynořují i zavádějící či přímo nepravdivé informace. Jednou z takových je i tvrzení ve volebních novinách ČSSD. Hejtman J. Běhounek zde straší údajným záměrem ODS privatizovat nemocnice v Kraji Vysočina. Je třeba uvést veřejně takové tvrzení na pravou míru.
ODS v Kraji Vysočina nikdy v minulosti neplánovala a ani nyní neplánuje privatizaci žádného zdravotnického zařízení kraje. V žádných programových podkladech o tom nelze nalézt jedinou zmínku. Před mnoha lety zaznívala pouze jako jedna z úvah myšlenka případné změny právní formy nemocnic z příspěvkových organizací na akciové společnosti. K tomu nedošlo. Z podobných úvah však nelze v žádném případě vyvozovat závěry o připravované privatizaci. Změna právní formy a příprava na privatizaci jsou dva zcela odlišné úkony.
Jediným motivem podobných úvah byla snaha o co nejefektivnější a zároveň nejpřehlednější hospodaření těchto veřejných zdravotních zařízení. Paradoxem zůstává, že i když hejtman Běhounek prostou změnou právní formy na akciové společnosti podsouvá ODS nekalý záměr, sama ČSSD v několika krajích ČR nemocnice jako akciové společnosti sama provozuje. Jmenujme na příklad Středočeský či Jihočeský kraj, kde ČSSD dlouhodobě vládne a kde nemocnice (i jako akciové společnosti) dosahují výborných výsledků v hodnocení zdravotnických zařízení.
Záměrem ODS tedy skutečně není krajské nemocnice privatizovat. Prioritou je naopak garantovat současnou nabídku zdravotnických služeb v kraji a zlepšování jejich služeb. Navrhujeme zároveň zavedení zvláštního samostatného zdravotnického fondu pro efektivnější a pružnější investice do krajského zdravotnictví.
Zmíněné předvolební noviny ČSSD nesou název „Srdcem“. Co takhle vedle srdce zapojit i rozum?



© 2008 Parola s.r.o.