Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

K odchodu MUDr. J. Procházky z jihlavské nemocnice

Zdeněk Geist | Středa, 1. 3. 2017 v 15:31

Důvody pro zachování či zrušení samostatné traumatologie v jihlavské nemocnici by měly vycházet z profesní debaty lékařských odborníků. Tím nejsem, tedy k tomu mlčím. Co mne ale velmi zaráží a udivuje, je skutečnost, že vedení nemocnice přimělo k odchodu jejího bývalého primáře, zkušeného lékaře se třemi atestacemi, renomovaného operatéra a dlouholetého vedoucího pracovníka zdravotnických týmů. Podle vyjádření mnohých pacientů a řady lékařů (kteří se však z obav o zaměstnání nechtějí vyjadřovat veřejně) je přínos MUDr. Jana Procházky pro odbornou lékařskou péči i vedení a výchovu mladších lékařů nesporný.

Očekával bych, že vedení příspěvkové organizace Kraje, financované z veřejných prostředků, bude jednat přísně v zájmu obyvatel Vysočiny, resp. pacientů nemocnice a osobní řevnivost či antipatie ustoupí před objektivním přístupem v personálních otázkách. Vynucený odchod kvalifikovaného lékaře neslouží dobré pověsti jihlavské nemocnice a zájmům jejích pacientů.

V situaci, kdy jsou nářky nad nedostatkem lékařů na denním pořádku, kdy probíhají – také na Vysočině – pobídkové programy pro mladé lékaře, je vynucený odchod zkušeného úrazového chirurga s letitou praxí těžko pochopitelným krokem. Je v zájmu veřejnosti, přispívající do veřejného zdravotního pojištění i daněmi na chod veřejných institucí, aby kvalifikovaní lékaři na Vysočině zůstávali a byli k práci zde motivováni.

Odejde-li MUDr. Jan Procházka z Jihlavy na jiné pracoviště mimo Vysočinu, stane se tak ke škodě nás, potenciálních pacientů. A ačkoliv kdekdo dnes po straně mluví o tom, že by to byla profesní ztráta, málokomu se chce takto vyjádřit i veřejně. Skutečně je důvod k takovým obavám?

Zjednodušme cestování po Vysočině, aneb jednotná jízdenka v konkurenčním prostředí

Zdeněk Geist | Pondělí, 12. 9. 2016 v 11:16

Na Vysočině se nachází více než sedm set obcí. Po Středočeském kraji je to druhý nejvyšší počet obcí v kraji ze všech ostatních, přičemž zde připadá nejnižší počet obyvatel na přepravní kilometr. Region přitom nemá jedno dominantní sídlo a je tudíž velmi decentralizovaný. Zároveň je samozřejmě nutné zajistit veřejnou dopravu i do odlehlých částí kraje.

Z výše uvedeného zřetelně vyplývá, že mobilita pracovních sil (i jakákoliv další) je tedy podstatnou součástí života na Vysočině. Kraj jako organizátor a objednatel veřejné hromadné dopravy sehrává v této otázce klíčovou roli. Pro rozvoj dopravy a zvyšování jeho kvality je samozřejmě podstatnou otázkou nastolení konkurenčního prostředí, neboť hospodářská soutěž přináší v důsledku veřejnosti vyšší kvalitu služeb, komfort a spolehlivost v dopravě. Na Vysočině, kde jsou převažujícím dopravním prostředkem veřejné dopravy autobusy, již konkurenční prostředí existuje a jeho výsledkem jsou v převážné míře moderní, spolehlivé a ekologické dopravní prostředky. Nově se objevující úvahy z vedení Kraje o tom, že by autobusovou veřejnou dopravu mohl v budoucnu zajišťovat samotný Kraj vlastními silami, je třeba zavčas odmítnout. Kraj jako veřejný sektor má zůstat jen objednatelem služeb a jejich provozování nechat specializovaným soukromým společnostem za cenu dosaženou soutěží.

V otázce konkurence dopravy na Vysočině by se ale nemělo zapomínat ani na další součást veřejné dopravy, dodnes monopolní České dráhy (s výjimkou Jindřichohradeckých místních drah). Jakkoliv nedosahuje délka tratí na Vysočině délky silnic, přesto i tento způsob cestování by měl být provozován v konkurenčním prostředí. Nejde jen o doplácenou cenu za kilometr, která u ČD činí několikanásobek ceny než u autobusové dopravy. Celkový objem finančních prostředků, kterými Kraj přispívá na vlakovou přepravu, je dokonce vyšší, než u dopravy autobusové, kde jsou konkurencí ceny stlačeny dolů. Bylo by prospěšné ověřit si soutěží, zda kromě ČD nemá i někdo jiný zájem provozovat spoje na Vysočině, byť jen některé. Cíl je zřejmý – vyšší komfort pro cestující, nižší cena pro Kraj, rovná soutěž pro dopravce.

Samostatnou kapitolou je také otázka podpory vysokorychlostní tratě, což by pro obyvatele Vysočiny mělo znamenat rychlé a přitom pohodlné spojení do velkých aglomerací mimo kraj a zároveň využívání její infrastruktury pro vnitřní přepravu na území Vysočiny. To je ale samozřejmě věc spíše dlouhodobého výhledu a postupných kroků.

Co by ale naopak mělo být zavedeno mnohem dříve, je jednotná jízdenka na různé druhy dopravních prostředků, resp. zavedení integrovaného dopravního spojení. Takové opatření by přispělo k podstatnému zvýšení pohodlí při cestách v kraji i mimo něj. Odpadly by tak komplikace s kupováním různých jízdenek při přestupech mezi spoji či různými dopravci. Kraj jako organizátor a objednatel veřejné dopravy má jedinečnou možnost v tomto ohledu pokročit. Zkušenosti odjinud ukazují, že organizací dopravy a domluvou s dopravci je možné podobný nástroj zavést a umožnit tak veřejnosti snazší a jednodušší cestování konečně i na Vysočině.

Nyní před volbami zaznívají laciné úvahy o zavedení dopravy zdarma pro vybrané skupiny obyvatel. Nejen že doprava zdarma není a nebude a slevu pro někoho musí zaplatit jiní. Znamenalo by to navíc i další navýšení doplatku za dopravu z krajského rozpočtu, přičemž je vhodné investovat naopak peníze do zavedení integrované dopravy a s výdaji v této oblasti rozpočtu hospodařit uvážlivě. Jízdné zdarma by bylo jen „projídáním“ veřejných zdrojů z daní obyvatel, zatímco rozvoj integrované veřejné dopravy naopak rozumná investice, která se vyplatí všem.

Ať nám cizí jazyky na Vysočině nejsou cizí

Zdeněk Geist | Středa, 31. 8. 2016 v 20:44

Vedle důrazu kladeného na odborné střední vzdělávání, zejména ve vazbě na přípravu absolventů učňovských či technických oborů na trh práce, je jinou důležitou součástí vzdělávání i všeobecné střední školství. Tato školská zařízení, a především gymnázia,  připravující studenty na vysokoškolské studium v jiných než technických oborech a poskytující potřebný společenskovědní základ, si rovněž zasluhují podporu a rozvoj.

Podstatnou součástí vzdělání v nich – byť ne pouze v nich – je výuka nejen cizích jazyků, ale co do největší míry i učení přímo v cizích jazycích. Vhodné zapojování jazyků přímo do výuky usnadňuje studentům jejich praktické používání, rozšiřuje slovní zásobu mimo běžné školní osnovy a navíc rozvíjí i jazykovou obratnost a komunikační schopnosti. Vedle současných možností, jakou je třeba metoda CLIL, by podle mého soudu bylo přínosné uvažovat i o zřízení výuky v cizích jazycích pro celé středoškolské studium, a to ve vybraných třídách některých škol na Vysočině. Taková možnost by rozšířila nabídku výuky pro talentované studenty se zájmem o cizí jazyky, přičemž by svoje schopnosti mohli rozvíjet doma na Vysočině a nemuseli by za takovým vzděláním mířit za její hranice, jak se dnes děje. Výrazné zapojování rodilých mluvčích či kvalifikovaných českých učitelů, třeba i se zkušenostmi ze zahraničí, by mohlo být zajímavým oživením podobné výuky a motivací pro jejich studenty. Je samozřejmě také spojeno s odpovídající odměnou pro takové učitele. Domnívám se, že podobná nabídka tohoto typu vzdělávání na Vysočinu patří a neměla by být omezena jen na Prahu či jiná městská centra. A že i zvýšené náklady související s podobnou výukou se vyplatí a měly by být součástí krajských priorit.

Jiným způsobem, jak podpořit osvojování si znalostí cizích jazyků, by byla i větší podpora studentů při získávání jazykových certifikátů. Dnes je jejich úspěšné složení často otázkou nejen chuti či schopností studentů, ale i finančních možností jejich rodičů. Jsem toho názoru, že by motivační příspěvek na příklad z Fondu Vysočiny byl účinným a přitom vhodným nástrojem, jak podpořit mladé lidi v jejich cestě za vzděláním. Ostatně, jakkoliv platí, že určující je motivace každého jednotlivce, podobná „veřejná investice“ do zvyšování kvalifikace studentů se přeneseně vyplatí celému kraji a jeho rozvoji.

Není třeba zdůrazňovat, že vzdělání, a to jak odborné, technické, ale i všeobecné, je základním a nepřekročitelným předpokladem budoucnosti Vysočiny. A v ní to bez  „samozřejmého“ používání cizích jazyků příliš nepůjde.

 

Podpora kultury je potřebná i výhodná

Zdeněk Geist | Čtvrtek, 11. 8. 2016 v 20:14

Je nepochybné, že kultura, stejně jako umění, jsou potřebné nejen z hlediska obecně vnímaných hodnot. Rozvíjejí kreativitu, kultivují nás samé a tím i veřejný prostor; umožňují zážitky, jež se stávají součástí života každého z nás. Svébytným a neopakovatelným způsobem zprostředkovávají naši současnost i historii.

Kultura je ale také důležitou součástí vyspělého života v městech a obcích. Její pěstování přispívá ke spokojenosti obyvatel v místě, kde žijí, stejně jako může být i významným motivem pro cestování a turistický ruch.

Z hlediska veřejné správy je správné ji vnímat také ale v dalším ohledu. Jakkoliv platí, že kulturní či umělecké hodnoty jsou obtížně měřitelné a většinou i neocenitelné ve finančním vyjádření, je vhodné přemýšlet o nich i v tomto kontextu. Proč vlastně?

Ve vyspělých zemích dobře ví, že každé euro investované do obnovy památek nebo kulturního dění má kromě duševní hodnoty také přínos ekonomický. Slouží k zachování neopakovatelných hodnot do budoucnosti, významně podporuje turistický ruch, s nímž přichází další zdroj peněz a tím i vytváří pracovní místa ve službách. Samotné kulturní podniky posilují tradiční vazby v místech jejich konání a pro jejich pořádání rovněž vznikají pracovní pozice, jež představují oživení pracovního trhu. Přiměřená podpora tradičních kulturních událostí z veřejných zdrojů přitom může být základem pro sponzorské příspěvky z řad soukromého kapitálu.

Na území Vysočiny se nachází hned tři památky UNESCO. Vyšší podpora Kraje městům, v nichž se nachází, by byla vhodnou investicí. Podpora propagace či kulturních akcí, s památkami provázaných, by mohla přispět nejen k jejich vyšší návštěvnosti, ale také k opakovaným návštěvám těchto míst. Je známé, že spokojený a vracející se návštěvník, je nejlepší reklamou nejen pro památky, ale i pro celý kraj.

Již tradiční hudební a filmové festivaly dnes představují součást prezentace Vysočiny a míří na ně opakovaně návštěvníci z nejrůznějších koutů České republiky. Jejich podpora je tedy i zřetelnou oporou pro představování Vysočiny jako vyspělého a kulturního kraje. Ojedinělou hodnotou Vysočiny jsou umělecká díla a památky, nacházející se ve zdejších galeriích a muzeích.  Přínosné by pro podporu jejich vyšší návštěvnosti (a to i opakované) bezpochyby bylo zavedení jednotné (sdílené) vstupenky do kulturních zařízení Kraje Vysočina, s níž by bylo možné navštěvovat různé instituce na území kraje v určitém časovém období.

Za zvážení podle mého rovněž stojí volný vstup pro žáky a studenty z Vysočiny do kulturních institucí Kraje. Podobné opatření by mohlo přispět k pěstování a rozvíjení kulturních hodnot mládeže a poznávání uměleckých i historických hodnot naší společnosti, což obzvláště v dnešním rozkolísaném světě stojí za vhodnou podporu.

Kultura tedy představuje víc než jen významnou nehmotnou hodnotu, již potřebujeme k zušlechťování našeho života. Může a má být i podstatnou součástí ekonomického dění v našich městech a obcích.

 

 

Komu pomoci a koho odmítnout?

Zdeněk Geist | Pátek, 29. 7. 2016 v 19:22

Mnohými kolegy jsem vyzýván, abychom se i v rámci letošní krajské kampaně zabývali otázkou migrace a přijímání či odmítání uprchlíků. Abychom před tímto tématem nestrkali hlavu do písku (ač by se leckdy chtělo).

Je jasné, že toto téma dalece překračuje kompetence krajských samospráv. Chápu nicméně, že veřejnost nyní tuto problematiku vnímá prioritně, obzvláště ve světle tragických událostí minulých dní v Evropě.

Přiznám se, že pro mne má tato otázka zvláštní význam. I já jsem byl před Listopadem 89 uprchlíkem. Byl jsem rovněž žadatelem o azyl a bylo mi v Německu (kde jinde, že?) poskytnuto útočiště. Nejsem pokrytec a mám tedy – minimálně z výše uvedených důvodů – určité pochopení pro ty, kteří utíkají z nesvobody do lepšího světa. Ano, jsou zde ve srovnání s dnešní uprchlickou krizí podstatně jiné okolnosti. Jsem Evropan, stejného náboženského vyznání jako obyvatelé země, do které jsem se utekl. Přišel jsem s obdobnými kulturními i společenskými návyky. Zčásti jsem uměl řeč a byl jsem připraven se v ní zlepšovat. A ano, měl jsem zájem se v cizí zemi neodlišovat. Oblečením, vystupováním, hodnotami. Tedy integrovat se, jak se dnes říká. To patrně mnozí z těch, kteří přicházejí do Evropy dnes, nechtějí.

Jako já před lety na útěku před socialismem, i dnešní uprchlíci využívají tradice velkorysé azylové politiky západních evropských zemí. Problém je, že mnozí jí zjevně zneužívají. Odlišit ty, kteří skutečně utíkají před válečným strádáním od čistě ekonomických migrantů a především od potenciálních útočníků, je obtížné. Z hlediska zvládnutí imigrační vlny nicméně nezbytné. Samozřejmě, dít by se tak pokud možno mělo na hranicích Schengenu. A to řízeným procesem a ne chaoticky uvnitř EU.

Komu pomoci a koho odmítnout? Jednoduchá, ale podle mne nesprávná odpověď na obojí otázku je nikomu a všechny, či všem a nikoho. Domnívám se, že rodinám s dětmi, přicházejícím z oblastí válečného konfliktu, má být v Evropě poskytnuto zázemí, byť třeba dočasné. Do doby, než situace umožní jejich návrat zpět. Ostatní, ekonomičtí a nepolitičtí migranti, kteří jen zneužívají přehnané politiky otevřených dveří, mají být vráceni zpět. Stejně jako třeba početné skupiny mladých mužů, chovající se násilně jako ku příkladu o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Evropa nemůže integrovat všechny – a zejména ne ty, kteří o to nestojí – a rozhodně ne v situaci, kdy spolu s uprchlíky na kontinent přichází i netolerance a násilí.

Jsem zároveň toho názoru, že o umístění uprchlíků do jednotlivých zemí rozhodně nemá být rozhodováno na evropské úrovni. Takové rozhodnutí má být volbou jednotlivých členských zemí EU.

Prvořadé nyní je, vrátit Evropanům pocit bezpečí ve vlastní zemi. Aktivně bránit naše hodnoty a tolerantní, liberální prostředí. Všem příchozím dát jasně na srozuměnou, že chtějí-li u nás žít, potom musí respektovat naše zákony, zvyklosti a pravidla.

Jak můžeme pozorovat, problémy s netolerancí a teroristickými útoky se však zdaleka netýkají jen čerstvých imigrantů. Často za nimi stojí zradikalizovaní Evropané (byť různého mimoevropského původu), využívající migrační vlny a vzniklého neklidu k vyvolání strachu a úzkosti. Adekvátní odpověď tedy musí zaznívat především vůči nim. Ať jsou jimi duchovní, vyzývající k násilí či militantní náboženské skupiny v různých evropských zemích. Takoví lidé by neměli mít v Evropě místo a měli bychom mít sílu se s nimi vypořádat, ať už deportacemi či vězením.

K Evropě, jakou známe, ale patří i solidarita s opravdu potřebnými. V historii naší země máme přece dost zkušeností s mnohými emigračními vlnami, které našly svůj azyl nejen v průběhu 20. století.

Jeden z mých profesorů na vysoké škole měl památné rčení: “S Turkama turecky!“ (nic proti Turkům). Evropa má zůstat solidární, ale musí se také naučit pádně a včas reagovat na násilí vůči sobě samotné. Věřím, že to je cesta jak zvládnout nejen migrační krizi a nárůst násilí. Rychlé a jednoduché recepty, i když třeba momentálně lákavě zní, totiž dovedly – jak přece dobře víme – v minulém století Evropu na pokraj záhuby již několikrát.




© 2008 Parola s.r.o.