Blog Jihlavských listů

Tak jsem včera v noci nemohl spát a brouzdaje v hlubinách internetu, narazil jsem na „antistránky“ www.modranemoc.cz – kterou vytvořili a platí sociální demokraté. Je to dneska celkem moderní – strany nemají samy voličům absolutně co nabídnout a tak zvolily jinou taktiku – shazují svoje soupeře. Na uvedených stránkách nám tým pana Paroubka předkládá hrůzostrašné scénáře, kterak pod vedením jejich věčného nepřítele ODS, budeme platit za svoje zdraví. Neznalý a jednodušší čtenář po přečtení těchto stránek dojde k názoru, že pokud bude u vesla pravice, tak bude muset za případnou transplantaci ledviny vysolit na dřevo čtvrt milionu. Jsou tam uvedeny „ceny nemocí“ a je tam naznačováno, že za úkony zde vyčíslené budeme muset platit z vlastní kapsy. Namátkou vybírám :

Ceník nemocí dle TOP09 a ODS

Fyzioterapeutické vyšetření              145 Kč
Zubní kaz                                             400 Kč
Zašití rány do 5 cm u dětí                  215 Kč
Preventivní zubní prohlídka             280 Kč
Vyšetření očním lékařem          260–280 Kč
Preventivní prohlídka                        300 Kč
Gynekologická prohlídka                  320 Kč
Ultrazvukové vyšetření břicha         620 Kč
Operace tříselné kýly   14 000 – 22 000 Kč
Šedý zákal                      14 000 – 26 000 Kč
Zápal plic                        20 000 – 31 000 Kč
Operace slepého střeva 10 000 – 35 000 Kč
Mozková mrtvice           2­5 000 – 35 000 Kč

No uznejte sami – to je přece škandál. Tohle jim nemůže projít. Musíme všichni volit oranžové, protože jinak budeme muset platit, jen otevřeme u doktora dveře (což nám zařídili už teď – s tím nehorázným třicetikorunovým poplatkem)… Šel jsem spát a když se mi konečně podařilo usnout, měl jsem strašlivé sny. Můj obvodní doktor stál nade mnou v modrém tričku s prázdnou injekcí jedu, který mi před chvílí vpravil do žil a s krvelačným úsměvem mi nabízel za sto tisíc protijed. Zoufale jsem s ním licitoval ve snaze stáhnout to aspoň na 50 tisíc. Pohlédl jsem z okna a můj zrak padl na protější strom, ozdobený třemi oběšenci, kteří trpěli nevyléčitelnou vrozenou vadou, ale neměli 30 korun na doktora a tak volili tento způsob odchodu ze světa. Přišla sestra a v ruce držela igelitku se zakrvácenými ledvinami, které koupila od místního bezdomovce za pětistovku. Vytrhl jsem se z doktorova objetí a vyrazil ven z ordinace, ovšem ve dveřích stál můj zubař a hbitě mi vrazil zapnutou vrtačku do levého kolena a křičel na mě : „dej mi korunu, dej mi korunu !“…

Probudil jsem se úplně zpocený a dlouho se nemohl z té hrůzy vzpamatovat. Protože mi za půl hodiny začínala pracovní doba, honem jsem utíkal k autu, abych to stihl. Jenže ouha – jakoby toho nebylo dost – auto ne a ne chytnout. Všemožné červené a oranžové kontrolky na mě zlovolně pomrkávaly, motor škytal, celé auto se třáslo, ale bez jakékoliv odezvy. Do práce jsem přijel pozdě autobusem a domluvil si s bratrancem odtažení do servisu. Tam to napojí na diagnostiku a uvidí se. Ale prý snad motor že bude v pořádku, což je dobré, protože to je šedesátitisícová záležitost. Mohla by to údajně být řídící jednotka, která stojí jen něco přes deset tisíc. Nechám si při té příležitosti rovnou vyměnit olej – preventivně. Člověk nikdy neví. Ach jo, to zase bude peněz. No ale jezdit se musí – přece nebudu chodit pěšky ? Jdu do spořitelny vybrat dvacet tisíc a zítra zkusím zavolat na krajský úřad, jestli by mi neproplatili aspoň tu jízdenku na autobus – formou daru.

Ceník servisu dle RENAULT a VW
Základní diagnostika           500Kč Výměna oleje                      2100 Kč Výměna výfuku                  5200 Kč Výměna řídící jednotky   12520 Kč Výměna rozvodů                8320 Kč Nový světlomet                  2890 Kč Vyvaření prahů + lak      13400 Kč Nové pneumatiky              6100 Kč Výměna motoru              72000 Kč

STK + emise (na 2 roky)    900 Kč Povinné ručení (ročně)    2420 Kč Benzín (na 14 dní)            1000 Kč

Ne. Nedá mi to. Vím, že se možná strhne lavina negativních reakcí, ale já prostě musím reagovat na nejnovější politickospole­čenskou kauzu, kdy se odborářský boss Dušek poněkud nečekaně a nezvykle opřel do vedení českých drah. Jeho výroky se rovnají explozi atomové bomby. Zkusme se prosím na chvíli přestat zabývat vhodností či mírou homofobie jeho výroků a podívejme se na věc zcela nezaujatě a střízlivě.

Opravdu si myslíte, že pan Dušek je jednoduchý populista, nebo hloupý hulvát ? Nenechte se mýlit. Dušek je člověk, který to má v hlavě zatraceně srovnané a který vždy přesně ví co a proč dělá (jak nás o tom ostatně v minulosti už párkrát přesvědčil). Nikdy by se k podobným výrokům nesnížil (i člověku s IQ 10 by snad bylo jasné, že pokud něco takového pronese před novináři, tak to do pěti minut bude vědět celý svět), kdyby tím něco nesledoval. Tady vůbec nejde o to CO řekl, ale JAK to řekl. Všimněte si, že všude používá výraz „homosexuál“. Dal si pořádný pozor na to, aby mu z úst nevyšlo žádné pejorativní nebo vulgární označení této minoritní skupiny lidí. Homosexuálové se sami tímto výrazem označují a vždy zdůrazňují, že jsou zcela stejní, jako ostatní. Tudíž toto slovo nemůže být v žádném případě považováno za urážku a v důsledku je to tedy zcela stejné, jakoby milý pan Dušek prohlásil, že většina členů vedení českých drah jsou zahrádkáři. Bohužel opět dřív než zdravý rozum zvítězilo tradiční české pokrytectví. 90% našich spoluobčanů by nechtělo za sousedy Romy a 90% našich spoluobčanů by svého syna nepustilo na víkendový tábor s homosexuálním vedoucím. Ovšem oficiálně by to minimálně polovina z nich nepřiznala. Můžete se na mě zlobit za to, že to píši takto veřejně, ale bohužel je to neoddiskutovatelný fakt. A tak místo toho, aby podobně laděné zjevně provokativní výroky oficiální místa přešla mlčením, tak reagují naprosto přesně podle Duškových plánů. Ministr vnitra podává trestní oznámení (zřejmě se nemůže dočkat, až bude před soudní síní plnou kamer a diktafonů veřejně probírat svoji sexuální orientaci), strana zelených, balancující na hranici volitelnosti se ochotně přidala a korunu všemu nasadil mluvčí českých drah Šťáhlavský, který přispěchal s prohlášením : „Zadali jsme právní analýzu a přípravu příslušných právních kroků vůči panu Duškovi v souvislosti s ochranou dobrého jména společnosti“ – čímž vlastně jinak řečeno v důsledku veřejně říká, že být homosexuálem je něco nedobrého ! Fajn, žalujte ho – vždyť proboha přesně na to čeká. Členové vedení českých drah budou muset jeden po druhém veřejně proklamovat svoji pravou sexuální orientaci, jejich soukromí se bude propírat v tisku, televizi i v soudní síni – jen aby se dokázalo, zda obžalovaný mluvil pravdu nebo ne. Bude se zkoumat, zda-li označení homosexuál je urážlivé, či nikoliv, popřípadě zda-li může poškozovat něčí „dobré jméno“. Celý kocourkovský spor se potáhne až k ústavnímu soudu. Dušek z podobné justiční frašky nakonec pochopitelně vyjde jako vítěz – a to i v tom případě, že by snad byl ve finále na základě nějakého (prozatím neexistujícího) zákona odsouzen k peněžité pokutě 100 Kč. Bude se o něm všude mluvit, jeho tvář bude zadarmo ve všech novinách a na obrazovkách v hlavním televizním čase, pro část veřejnosti bude hrdinou, ne-li dokonce mučedníkem a nakonec zcela zaručeně skončí v evropském parlamentu. Show to bude opravdu dokonalá – a nás čecháčků hodná.

Zkrátka a dobře – odborový předák Dušek plivl jedovatou slinu do sklenice vody a teď se zaujetím pobaveně sleduje, jakou bouřku tím vyvolal. Bohužel všichni zúčastnění hráči jsou pouze nešťastní hejlové. I když to tak totiž na první pohled možná nevypadá, všechny trumfy drží v rukách on – a málo platné – hrát doopravdy jaksepatří umí…

Tak už zase nestačím kroutit hlavou. Naši politikové se plácají po zádech a halasně slaví velké společné vítězství. Demokracie prý vyhrála a rázně zatočila s extremismem – naše soudy zakázaly Dělnickou stranu. Dlouho jsem naivně doufal, že se tak nestane, bohužel však marně. Ne že bych byl příznivec tohoto politického „odvětví“, nebo snad dokonce sdílel stejné názory a hodnoty jako členové a představitelé DS, ale protože jsem doufal, že už snad přece jenom máme rozum. Vždyť je to úplně stejné, jako úsměvné snahy některých našich svatých bojovníků o zákaz strany komunistické. Tito lidé si bohužel asi neuvědomují, že politická strana či hnutí není jen imaginární obláček, nápis někde ve vesmíru, či obrázek na internetu – je to určité společenství ŽIVÝCH lidí. A co se asi stane, když pozítří ctihodní soudcové zakáží KSČM ? Najednou to udělá „prsk !“ a těch sto ticíc členů a příznivců se během tří vteřin rozplyne někde ve vzduchoprázdnu ? Nebo se jim náhle přeprogramuje mozek a myšlenky ? To jistě ne. Jsou dvě možnosti – buď si vytvoří stranu novou, nebo – a to je ještě mnohem horší – vmísí se potichu a klidně do stran ostatních.

Nezlobte se na mě, ale když mám s někým bojovat, tak rozhodně raději s někým pojmenovatelným a čitelným. Je opravdu ona zrušená stranou extremistů a fašistů ? Dobře, ať si je – aspoň je tak přece vidíte všechny pěkně pohromadě a víte dopředu, s kým máte tu čest. Vždy jsem zastával názor, že zákaz DS či jakékoliv jiné strany naprosto nic neřeší – a jak vidíte, události posledních dnů mi dávají zapravdu. Členové oné zrušené strany přestupují do strany nové a zvesela se chystají do voleb. Pokud jim náš neohrožený stát zruší i tu novou stranu, přidají si do názvu další slovo a pojede se dál. Je to něco jako legendární Terminátor – „živý kov“, kterého v jednom úspěšném filmu kalifornský guvernér snad stokrát zlikvidoval, ale on se vždy z jedné kapky sám stvořil znovu, povstal, oklepal se a chutě opět vyběhl do ulic…

Má tedy někdo opravdu důvod slavit tento „úspěch demokracie“ ? Snad jen jistý pan doktor Sokol, kterého si stát (který mimochodem zaměstnává stovky vlastních právníků) najal za statisícové palmáre, aby ho v tomto procesu zastupoval. Ten jediný si může mnout ruce a těšit se na další podobný směšný pokus o likvidaci dělnického terminátora.

Ctihodný a dobrotivý rytíř Don Quiote De La Mancha se na naši malou zemi kouká z nebe a sám pro sebe si říká, že byl jenom ubohý břídil… 

Bavil jsem se dnes s jedním pražským kamarádem a ten mi v legraci (naštěstí je to opravdu kamarád a tak vím, že to opravdu jen v legraci bylo) povídá : „Čoveče, tam u vás na té vysočině, to je nějaká zelenkovská líheň ne ? Teď tam prej zase nějakou ženskou zavřeli, že dávala důchodcům injekce s jedama, nebo co !“

Nechci tady zrovna mluvit o proslulé české lidové slovesnosti, která s každým ústním předáním nějaké zprávy změní a rozšíří její obsah (asi i proto mají v našem národě úspěch taková exkrementální periodika jako BLESK atd. se svými palcovými titulky) – doufám, že tady všichni vědí, že se nejednalo o žádné injekce ani o žádné „zavření“. Inkriminovaná ošetřovatelka z Nového Města přece dostala „jenom“ podmínku.

A to je právě to, co mě dohnalo k napsání tohoto článku. Je to tak správně ? Jasně, naprostá většina lidí si řekne – no co, ženská udělala chybu, takový věci jsou proti předpisům, takže nějaké následky nést musí. Podmínka nic není – to je jen jako aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Takže vlastně se dohromady nic nestalo…

Nestalo ? Těžko říct. Zkusme se na chviličku alespoň trochu vcítit do kůže oné paní. Jak jí teď asi je ? Podmínka – nepodmínka, pro širokou veřejnost je teď „státem schváleným“ viníkem. Nad pohnutkami, které jí k jejímu jednání vedly, se už nikdo nezamýšlí. A pokud – byť z hloupé legrace – někdo začne vtipkovat stejně jako onen můj pražský kamarád, musí to pro onoho člověka být něco hrozného. Být srovnáván s někým, kdo ukončoval životy jiných z potřeby pocitu nadvlády a nadřazenosti nad osudy ostatních…

Přál bych všem podobně uvažujícím, aby až jednou budou ležet trvale upoutáni na lůžku, sužováni nesnesitelnými bolestmi (a nemusí to být zrovna devadesátiletá, okolí již téměř nevnímající sta­řenka – každému aktivnímu kuřákovi bych povinně naordinoval jednu jedinou hodinu u lůžka čtyřicetiletého pacienta v poslední fázi rozvinuté rakoviny plic), aby dokázali být pořád tak úžasně bohorovní a snášet statečně svůj úděl bez spásného morfia…

Já vím, že zákony jsou zákony a předpisy jsou předpisy. Spravedlnost musí být slepá a každému musí být měřeno stejným metrem. Ovšem kromě legislativní roviny existuje i rovina morální. A já osobně se v této rovině před paní Kondýskovou skláním a plně její jednání chápu. Dobře, ať jí nějaká profesní komise zakáže působit ve zdravotnictví s oddůvodněním, že je na takovou práci psychicky málo otrlá, protože nedokázala snést ten nesnesitelně řezavý pohled očí prosících o pomoc . Ale stavět jí trestním tribunálem na roveň drogovým dealerům – nezlobte se na mě, to je prostě proti mé mysli. Stalo se už u nás bohužel tradicí, že jako historicky zcela nevinný národ, máme každý po kapsách vždy v zásobě dva až tři kameny, které jsme připraveni ochotně a bez rozmyslu kdykoliv vrhnout na domnělé a očividné hříšníky. Zkusme se přátelé prosím příště, než z úst vypustíme nějaký podobný rádoby „srandovní“ bonmot, trošku zamyslet nad všemi aspekty dané věci. Abychom si to přídavné jméno SAPIENS , které máme ve svém označení biologického druhu, alespoň trochu zasloužili…

Není tomu tak dlouho, co se na stupnici rozhlasových přijímačů nesměle uvelebila nová stanice – Rádio Jihlava s přídomkem „nejlepší zábava ve městě“. Tak trochu mě to inspirovalo k napsání tohoto již dlouho chystaného příspěvku, který má být takovým smutným postesknutím nad tím, co se to v poslední době naším průzračným jihlavským vzduchem šíří…

Vezmeme-li to kolem a kolem, jihlavská rádia tady máme celkem tři – nejstarší Vysočinu, ČRo Region a nyní i zmiňované rádio Jihlava. Rádio Vysočina zde působí již dlouho a v podstatě s nezměněným schématem – zcela odpovídajícím její povaze plně komerční stanice. Má svůj stálý okruh posluchačů, její náplní je především vysílání hudebního proudu pop-music, společně s osvědčenými a patrně nenahraditelnými útvary, jimiž jsou hitparáda a písničky na přání. Nesnaží se být ani ničím jiným a z poklidného regionálního rybníka své ploutvičky až na malé výjimky nijak nevystrkuje.

Když vstoupila do éteru regionální odnož našeho veřejnoprávního rozhlasu, byl jsem nadšen a plný očekávání – ze začátku se zdálo, že se konečně dostane na naše místní kapely a interprety,  že zde vznikne nový multižánrový prostor pro lokální kulturu a původní rozhlasovou tvorbu. Opravdu to tak vypadalo a zájem i invence lidí z této stanice se zdála být zárukou růstu Regionu v něco, co tu dlouho chybělo.

Bohužel… Jak praví klasik – čas oponou trhnul a z kdysi perspektivní a čerstvé stanice nám zbyl pouze – promiňte mi ta slova, ale opravdu mě nic výstižnějšího nenapadá – zparchantělý mutant, který s obludnou setrvačností okupuje svůj teplý chlíveček ve spleti rozhlasových vln. Nevím – nechápu to, ale přijde mi, že buď se na této stanici zastavil čas, nebo ji zcela ovládli potomci bývalých funkcionářů SSM. Velice bych si přál nahlédnout do tajných analýz posluchačského spektra našeho kraje (neboť si myslím, že ničím jiným se žádná stanice řídit nemůže). Podle Regionu je totiž zřejmě typickým českomoravským posluchačem žena se základním vzděláním ve věku 50 – 60 let se třemi dětmi, bydlící ve vesnickém rodinném domku a denně dojíždějící za prací na montážní linku do nedalekého krajského města. A pouze takovouto cílovou skupinu je třeba uspokojit náročnými pořady typu „Radiobazar“, „Písničky na přání“ atd. Je mi jasné, že nelze očekávat ani od veřejnoprávní stanice, že se bude věnovat vysílání i alternativnějších žánrů a pořadů – ovšem to, co si současný hudební redaktor představuje pod pojmem „písničky, které si zazpíváte“ je něco zcela tragického. 95% písniček je z osmdesátých let – netvrdím, že Hana Zagorová není kvalitní zpěvačka, ale přece jenom, šest jejích limonádových hitů z dob mávátek a pionýrských košil za den, to je trochu moc. Vašek Neckář, Dalibor Janda, Petra Janů, Petr Spálený, Michal David, Marcela Holanová - celá ta plejáda normalizačních hvězd a hvězdiček se na nás od samého rána valí s nefalšovaným budovatelským nadšením za podbízivého doprovodu pana Hypochondra (který je společně s „paní Naděnkou“ patrně jediným zaměstnancem rádia – neboť ho na této stanici zastihnete v kteroukoliv denní dobu) – našeho milovaného Jarouška s tragicky amatérským hlasovým projevem, hodným homosexuálního východoasijského kocourka třetí cenové skupiny a vrací nás tak do totalitních školních lavic. Jediný porevoluční interpret, který zde dostává větší prostor je (poněkud záhadně) – Anna K, s mírně omezeným kolovrátkovým dvoupísničkovým repertoárem. Co se týče zpravodajství, tak musím ocenit (na lokální poměry celkem neobvyklou) vysokou profesionalitu redaktorů – či spíše redaktorek, jejichž příspěvky jsou obvykle velice vyvážené, nezaujaté a hlavně zajímavé, jakožto i práci technického personálu, což je vidět i na těch „nejobyčejnějších“ příspěvcích, které jsou zpravidla vždy dokonale sestříhané a zkompletované co se zvukové stránky týče. Víc ale asi není co chválit. Skromné pokusy o vlastní tvorbu na Regionu vyznívají bohužel poněkud do prázdna – dramatizace historických událostí jsou obvykle málo rozvinuté a chybí jim šťáva (i když to je možná tím, že je to tady takový veskrze mrtvý kraj a o historické příběhy s pořádnou zápletkou je nouze), rádoby alternativní počin „Jára & Jára“ je pak ukázkou naprosto tragického a bezprecedentního plýtvání vysílacím časem – tvůrci i protagonisté (možná jsou titíž) mi prominou, ale pokud by byl každý radiopřijímač vybaven tzv. „trapnometrem“, tak by opraváři nestačili vyměňovat jejich ohnuté ručičky. Jediný kvalitní pořad – Regionáda, mapující naši místní hudební scénu – pod taktovkou Žofie Kabelkové to pak v „nulovém poslechovém čase“ v pátek podvečer už opravdu jaksi nemůže zachránit…

No a o tom novém „nejlepším a nejzábavnějším“ rádiu snad ani nemá cenu mluvit. Výše sepsutý a poplivaný Region alespoň nějakou hudební dramaturgii má (byť by se hodila spíše pro festival Mírová píseň někam do DKO). Rádio Jihlava si ale hudebního redaktora v době krize patrně dovolit nemůže a tak se vše řeší pomocí velkého kýble s cédéčky, z něhož vždy vytáhne nějaký titul každý, kdo jde zrovna okolo. Co na tom, že ještě ani nedoznívá tvrdé kytarové sólo metalové písničky a už do něj začíná Honza Nedvěd vykládat, jak „tady s podvečerem vždycky ptáci začnou zpívat“. Neotřelý a zcela originální nápad s „tajemným zvukem“ patrně Jihlava také ještě nezažila a „pouťová“ intonace některých moderátorů je jistě stoprocentní zárukou úspěchů u teenagerů, bezprizorně korzujících CityParkem. Určitá „doba hájení“ už uběhla a žádný – byť třeba jen miniaturní posun – není bohužel zatím vidět. Upřímně řečeno – pokud je toto opravdu „nejlepší zábava ve městě“, tak se bojím, že se brzo centrum Jihlavy patrně vylidní - všichni totiž zanedlouho popraskají smíchem…

No – koukám, že jsem se pěkně rozjel a nenechal na nikom jedinou nitku suchou. Není to z mé strany snaha za každou cenu kritizovat – spíš jen určitý pokus o veřejné vyjádření pocitů „jednoho celkem obyčejného posluchače“ a smutek z toho, že po cestě do práce jsem obvykle nucen sáhnout mnohem vícekrát na tlačítko přepínání stanic autorádia, než na řadící páku. Možná, když se věci otevřeně nazvou pravými jmény a popíšou, tak se někdo zamyslí a pokusí se něco změnit. Já mám zatím alespoň jednu jistotu – až budu chtít nechat zahrát k svátku sestřenici kamarádky kočky domovníkovy tchýně třeba „Maluj zase obrázky“, nebo budu chtít prostřednictvím rozhlasového bazaru prodat zánovní rozmetadlo hnoje a tři metráky skelné vaty, tak budu muset volat asi do BBC, protože svým dnešním blogem jsem si u jihlavských rádií sám podepsal ortel na doživotí.