Blog Jihlavských listů

Dlouhou dobu jsem nemohl najít žádný důvod, abych do „svého“ blogu v JL něco napsal. A strašně mě mrzí, že se ten důvod našel sám a že je takový jaký je. Dnes jsem si totiž na jednom zpravodajském portálu přečetl, že někdo uřízl „Dobronínský kříž“.

Život je hodně těžká disciplína a některé záležitosti jsou tak náročné, že je na ně moje hlava moc malá. Na některé z nich tedy nemám úplně jednoznačný názor a snažím se vždycky pochopit i druhou stranu. Ovšem zrovna toto je věc, která prostě pro mě nemá jinou alternativu. Stydím se. Stydím se za to, že jsem příslušník stejného národa jako ti, kteří toto provedli. Proboha – je přece více jak šedesát let po válce ! Ti, kterým byl onen rozporuplný kříž vztyčen, nemohli nikomu z těchto hrdinných vandalů nijak ublížit. Jestli tohle má být ukázka vlastenectví, tak se stydím dvojnásob. Člověk (ne, opravdu se mi nechce věřit, že by jich snad mohlo být více) který tohle udělal, je ubohý. Je ubohý a zlý. Vždycky jsem si myslel, že svět a lidé za tu dobu od války někam dospěli. Že jsou moudřejší a lepší. Dnešek mě bohužel přesvědčil o tom, že to není pravda. Protože člověk, který je schopen zneuctít něčí hrob, je schopen úplně stejně třeba…zapálit synagogu.

Už dlouho mi nebylo tak smutno.

Prší. Vzhledem k množství uplakaných dnů současný stav počasí patrně mnohem lépe vystihuje slavná hláška pana Kemra – alias dědy Komárka – z filmu Na samotě u lesa, jenž rozvážným hlasem na zápraží pravil : „chčije a chčije“. Ze sena bude letos spíš jenom jakási mokrá plesnivá siláž, obchodníci se zahradním nábytkem a opalovacími krémy si nervózně hryžou nehty, agenti pojišťoven v záplavových zónách koketují s myšlenkami na sebevraždu a krásné slečny – jindy touto dobou dávno odhalující všechny ozdoby svých ztepilých těl, chodí zahalené jak arabská tchýně.

Prostě prší. Prší a to je dobře. Bylo totiž už dlouho strašné sucho a dusno. A nemluvím teď jenom o počasí, ale hlavně o politice. Bouřka, která se strhla o tomto víkendu, přinesla nejen nečekaný přívalový déšť a krupobití do parlamentu, ale především pročistila totálně zkažený a nedýchatelný vzduch. Stejně jako jsem byl před volbami totálně znechucen a zhnusen způsobem, jakým strany vedly svoje kampaně, tak jsem nyní nadšen z toho, jak se vše obrátilo proti nim. Nemyslím si, že sluníčko, které nad naší republikou konečně trochu nesměle povylezlo, už bude jen a jen svítit a hřát – na to znám počasí i politiku až příliš dobře, ale tak radikální posun na barometru jsem opravdu nečekal. Předseda jedné z největších stran – Jeho výsost Velký Meteorolog Napoleon zjistil, že předvolební průzkumy jsou s odpuštěním stejně na prd jako dlouhodobá předpověď počasí. Květované košile, které si předem nakoupil na svoji vítěznou prázdninovou cestu, se rázem ukázaly jako zcela zbytečné. Druhá největší strana zase zjistila, že byla příliš dlouho zahleděná sama do sebe a zapoměla se občas kouknout z okna, co se děje venku na obloze. Průtrž mračen vtrhla do ulic a spláchla všechno smetí a kdejaké neřádstvo do kanalizace. Pravda, občas sebou vzala i nějakou tu lidoveckou zahrádku a kroupy zadupaly do země i Liškovic zelené políčko. Ale nebojte se – příroda je mocná a do čtyř let to zase všechno vyroste znovu. Jen třešničkám to kupodivu nijak výrazně neublížilo – v klidu stačily odkvést a jejich plody jsou zatraceně tvrdé, takže jich bude stejně jako posledně. Na zahrádkách nám vyrazilo pár úplně nových zajímavých rostlinek, které na první pohled vypadají hezky, ale zatím vůbec nevíme, co jsou vlastně zač a co z nich nakonec vyroste. Orchideje to jistě už od pohledu nejsou, ale doufejme, že to aspoň nebude zase nějaký neřádný plevel, kterého bude obtížné se jednou zbavit…

Teď, když na chvilku vysvitlo sluníčko, je potřeba honem utíkat ven a snažit se na zahrádce udělat co nejvíc práce. Uklidit všechen ten binec, který jsme tam bůhvíproč přes zimu nechávali, napíchat kolíky k polámaným stonkům pivoněk a pořádně přihrnout rašící brambory. Prostě přestat se válet a konečně se dokopat k nějaké smysluplné činnosti.

Apropó, abych nezapoměl milí sousedé – nezapomeňte hlavně na slimáky. Jsou to potvory vypasené, slizké a déšť jim vůbec nevadí – spíš naopak. Určitě tam někde v záhoncích v klidu pochrupávají a těší se na čerstvoučkou kapustičku…

Je to hrozné – není snad týden, aby na naší politické a společenské scéně nevyhřezl nějaký nový, doposud nevídaný skandál. Dokud se jednalo jen o běžné a celkem tolerovatelné věci typu tunelování, korupce nebo sexuální obtěžování, tak to ještě šlo. Ovšem v poslední době se začaly rojit kauzy, které už tak zábavné nejsou. Jedná se o velice citlivá témata, jakými jsou třeba vztahy společnosti k menšinám. Kdejaký ajznboňák dneska napadá bezdůvodně homosexuály, kde­jaký dnes již bývalý předseda státos­trany se nemístně otírá o spoluobčany židovského původu a podobně. Myslel jsem si bláhově, že už mě nic nemůže překvapit. Ovšem nejnovější kauza, kdy jedna z romských iniciativ odhalila, že jedno zdánlivě nevinné knižní dílo je ve skutečnosti snůškou rasistických předsudků a proklamací nejhrubšího zrna, nadzvedla z otomanu i mě. Přiznám se totiž bez mučení, že i já – člověk, který si zakládá na tom, jak ho nikdo neoblafne lacinými slovíčky – jsem se nechal oklamat a knihu o mluvícím kocourkovi Mikešovi jsem celý život pokládal jenom za obyčejnou dětskou pohádku. Teprve toto senzační odhalení mi otevřelo oči a ve své naturalisticky syrové nahotě ukázalo, jak je celé toto dílo doslova prošpikováno nebezpečnými a extremistickými obrazy, autorem mistrně zaobalenými do zdánlivě nevinné nealko­holické limonády.

Nedalo mi to, a celou knihu jsem si znovu přečetl. Bohužel musím oné romské iniciativě dát zapravdu. Je vážně potřeba toto dílo vytěsnit ze všech školních učebnic, letité nahrávky s hlasem Karla Högera trvale vymazat a celou knihu dát na index vedle takových knižních zrůdností, jako třeba Marxův Kapitál, Hitlerův Meine Kampf, nebo kuchařka „Vaříme z konopí“. Během půl hodiny jsem totiž objevil tolik závadných pasáží, že snad i samotná satanská bible je proti Mikešovi pouze výroční zpráva dívčí rodinné školy z roku 1887.

Jen považte sami – onen inkriminovaný nenávistný výrok o cikánech, kteří kradou a vraždí nevinné kocourky se sice autor mistrně snažil vykompenzovat barvou Mikešovy pleti, ale rasistický podtext je tak silný, že jej nelze přehlédnout. Avšak text je plný dalších nebezpečných a ožehavých témat. Vezměte si třeba Mikešovo působení v cirkuse. Komu onen cirkus patřil ? Rodině Kludských. Rodině, o níž se přece všeobecně ví, že je příbuzensky velice těsně spojená s rodinou Kočků. A být spojován s rodinou Kočků – to dneska nechce být ani kdejaký vrcholný politik…

A teď třeba další, zdánlivě naprosto nevinná příhoda – o tom jak byl Mikeš s Pašíkem na pouti. Dobře, vyrazili si na výlet, pobavili se – proč ne. Ale jak se to z té pouti vraceli ? Na motocyklu ! Pan Lada to samozřejmě úplně otevřeně nenapsal, ale podle mě téměř určitě střízliví nebyli. Kdo by taky o takové správné vesnické pouti byl, že ano. Mimochodem autor to v inkriminované pasáži pomocí metafory i naznačuje, když popisuje, jak pašík spolkl frkačku - což byla ve skutečnosti pochopitelně de­tekční trubička alkoholtesteru. Navíc Pašík, jakožto nezletilý (alespoň tedy u nás na vsi jsem se prozatím s žádným čuníkem, který by se dožil plnoletosti nesetkal) zcela evidentně neměl patřičné řidičské oprávnění. No považte sami ? Co to může znamenat pro dětské čtenáře ? Prostě jednoduše nabudou dojmu, že je naprosto normální jezdit ožralý bez řidičáku – navíc jako prase.

Ale on už i samotný výběr hlavních postav je poněkud zvláštní. To máme kocour Mikeš, jeho malý kamarád Nácíček, zmíněný Pašík, kozel Bobeš, Franta Kuldanů, Pepík Šveců… Nechybí vám tady náhodou něco ? Pročpak oni nemají také nějakou kamarádku ? Že by se v Hrusicích nenašla ani jediná – alespoň třeba nějaká slepička, kozička nebo ovečka ? Vždyť to je přece zcela flagrantní a dnes už doufám zcela nepřípustná diskriminace žen !

A takovýchto, z výchovného hlediska naprosto nepřijatelných mo­mentů v Mikešovi najdeme snad dva tucty. Koneckonců vzato kolem a kolem – co vůbec mají zvířata co mluvit ? No uznejte sami – kam bychom takto došli ? Aby můj pes na celou ulici vykřikoval, že jsem s ním včera nebyl venku ? Nebo snad aby naše rybičky před návštěvou ukňouraně žalovaly, že nedostaly tři dny krmení ?

Býval kdysi v českých zemích jeden čas takový zvyk, že se podobné hříchem prolezlé tištěné neřádstvo vyneslo v podvečer na náměstí a tam vrhalo do očistných plamenů, aby již dále nemohlo slabší povahy uvádět na scestí. Já jsem pro obnovení této tradice. Zanedlouho budou čarodejnice – pojďme tedy vedle Prioru udělat velkou vatru, přinesme každý svůj starý, ošoupaný výtisk Mikeše a ukažme celému světu, že podobná nenávistná a extremistická literatura u nás nemá sebemenší šanci ! Nebo snad chcete, aby z vašich dětí vyrostlo něco společensky nepřijatelného ?

Přeji hezký víkend – a hlavně nekonečný nadhled a smysl pro humor všem. Jinak bychom se totiž taky, pardyjé kopyto, pro samé kroucení hlavou pondělka nemuseli dožít…

Dneska se mi vůbec nechtělo nic psát, ale po přečtení zpráv prostě musím. Je totiž možné, že je to můj úplně poslední příspěvek a to si přece nemůžu nechat ujít. Zítra se totiž výkvět světových mozků chystá spustit jakýsi pekelný stroj – obří urychlovač částic, který prý má nasimulovat vznik světa a jak se obávají jeho odpůrci – ve vteřině i přivodit jeho zánik…

Já osobně se považuji za pokrokového člověka – fascinuje mě moderní technika a rád využívám veškeré vymoženosti moderní doby. Nemyslím si, že bych byl nějaký tmář, zpátečník, nebo nevědomý zatvrzelec. Obdivuji všechny ty Křižíky, Edisony, Benze, Faradaye a podobné velikány, kteří zvysoka kašlali na to, co si o nich myslí okolí a šli za svým cílem, díky čemuž přinesli lidstvu veliké věci. Ale zrovna tomuto projektu nějak nemůžu porozumět. K čemu to všechno ? K čemu ten mnohamiliardový třicetikilometrový tunel (myslím tím tunel fyzický, ne ten „český“, finanční) v němž budovali po mnoho let ono podivné zařízení ? Prý nám to poodhalí odpovědi na jednu z věčných otázek – jak vznikl svět…

Víte, já znovu říkám – milým vědcům to přeju. Nebýt vědců a vynálezců, asi bychom seděli v jeskyních a baštili mamutí bifteky. Ať si bádají, ať si zkoumají. Ale pokud je to za cizí (potažmo tedy i moje) peníze, tak ať to sakra k něčemu je. Jestli mohu říci na rovinu, co si o tom jako normální vesnický chasník myslím, tak veřejně prohlašuji : Je mi prdlačku po tom, co bylo když ještě nic nebylo. Je mi prdlačku po tom, co bude, až už vůbec nic nebude, a je mi absolutní prdlačku po tom, jestli je na konci vesmíru plot z dutých cihel, nebo jestli tam trčí do časoprostoru obří péro z babiččina budíku. Myslím si, že nejen já, ale třeba i sedm tisíc českých žen, které letos onemocní karcinomem prsu, by podobně promrhané miliardy určitě raději dalo na výzkum účinných a dostupných léků proti rakovině. Když už hledáme bizarní a nové nápady – proč třeba nevyrobit pro odhadem tak sto tisíc českých řidičů tolik potřebné sérum proti agresivitě ? Nebo proč nevypsat grant na zlomení tisíciletého dogmatu o tom, že peníze nesmrdí ? Panečku – to by bylo ! Přijdete do něčí kanceláře, začicháte a řeknete si – „Á, safra, tady to moc pěkně smrdí. Voni sou mi milej pane referent ale pořádně prokorumpovanej !“. A když už to teda musí být mermomocí ten urychlovač, proč hned obří ? Klidně bych i stovku přidal na úplně malinkatý urychlovač, jen kdyby ho namontovali třeba do čekárny centrální ambulance jihlavské nemocnice.

Prý se může úplně klidně stát, že až soudruzi ze Švýcarska tu dlouhatanánskou pekelnou trubku zapnou, že to prskne a během několika vteřin se vytvoří hladová černá díra a lačně sežere celou zeměkouli. Sice je pravda, že by se tím strašně moc věcí vyřešilo a nemyslím si, že by to zbytku vesmíru nějak zvlášť vadilo – ale jak já, běžný daňový poplatník k tomu přijdu ?  Příkladně – není to ani půl roku, co jsem si u auta nechal vyvařit prahy, které už byly rezavější než CityPark. Deset tisíc mě to stálo ! No uznejte sami – kdybych věděl, že bude konec světa, tak jsem se na to pěkně vykašlal. Vzal bych těch deset hadrů, nakoupil fajnový pití, sehnal nějaká veselá děvčata a pozval pár vědců k sobě na chatu – aby ti kluci zvědaví přišli na trochu jiné myšlenky…

Milí zlatí, s politikou je to nemlich jako s počasím – i když máte před sebou deset předpovědí a zaručených simulací na základě údajů z geostacionárních družic, matematických modelů a pozorování rosniček, nikdy stejně nevíte, co přinese zítřek. Tento můj příspěvek bude asi dost dlouhý a tak se za něj předem omlouvám. Málokdo ho asi dočte do konce – a vlastně je to i jedno. My „malí“ na naznačených skutečnostech stejně nic nezměníme a tudíž nám nezbývá, než být tradičně jen diváky té velké nekonečné komedie…

Kdo si myslel, že ho před volbami už nic nemůže překvapit, ten se zmýlil. Modrá loď ODS, kdysi hrdá vládkyně českých toků, která v posledních měsících začala povážlivě nabírat vodu, se dočkala další pohromy – uprostřed plavby najednou došlo k výměně kapitána. Znalci námořních pořádků určitě kroutí hlavou stejně jako já – protože je to něco tak nepochopitelného, asi jako když pilot F1 v sedmdesátém kole zajede do doku, protože se mu zdá, že se mu motor nějak přehřívá, nebo jako když pivař v sobotu před půlnocí po desátém půllitru zakřičí „pane vrchní, dvojku bílýho !“…

A ten kdo nad tím hlavou nekroutí, začne přemýšlet nad skutečnými důvody, příčinami – a bohužel i důsledky této události. Loď totiž přece mění kapitána obvykle jedině po skončení plavby, nebo před jejím začátkem – pěkně v klidu, bezpečně ukotvená v přístavu. V námořní historii se jistě objevují případy „přepřahání před cílem“, ale k těmto rošádám u kormidla došlo většinou jediným způsobem – spiknutím, či vzpourou. Nejinak tomu bude i v tomto případě. Už jen samotné okolnosti důvodu Topolánkova pádu jsou poněkud prazvláštní – jako už v tolika kauzách české politiky zde opět zasahuje neviditelný „Deux ex machina“. Nikdo neví kdo, nikdo neví jak, najednou se do médií dostalo něco, co se tam dostati nemělo. Je to jako ona už běžná součást našeho politického koloritu – takzvaný únik policejního odposlechu. Jak proboha může NEPOZOROVANĚ uniknout policejní odposlech ? Vždyť přece někdo ho pořídil, někdo ho někomu předal, někdo s ním operoval – všechno je to přesně ohraničený soubor identifikovatelných lidí – ale nikdo nic neví, nikdo nikoho neviděl, nikdo nikomu nic nedal. Pachatel neznámý, vyšetřování zastaveno.

Kdo si dá tu práci a poslechne si celý záznam inkriminovaného „závadového“ interview, nenajde na něm nic, co by se nějak vymykalo dosavadnímu chování a způsobům pana Topolánka, jehož vztyčené prostředníčky a kopance do novinářských aut byly brány jako normální projevy zemité valašské povahy. Proč tedy najednou vadí jeho sice hloupé, ale jinak celkem nevinné projevy ? Protože se to někomu zatraceně hodí. Je hloupost myslet si, že snad jde o obrodný proces a strategický tah před volbami. Ať byl Topolánek jaký byl, nedá se mu upřít charisma a bojovná povaha. Neslaný a nemastný Nečas není osoba do nečasu, který se nad ODS stahuje a tato semifinálová výměna podle mě nemůže přinést nemocné straně žádné body u voličů navíc – spíše obráceně. Mnozí lidé sympatizovali s ODS právě kvůli jejímu lídrovi, jehož sice poněkud slonoporcelánové, ale přímočaré a stabilní jednání je oslovovalo. Volili Topolánka a ne ODS. Teď se spíše budou poohlížet po jiném akčním hrdinovi. ODS zřejmě čeká volební debakl a levá část poslanecké sněmovny má horké ruce od toho, jak si je nestačí mnout. Ovšem kdo by se domníval, že tento atentát na předsedu vznikl v podpalubí Lidového domu, šeredně by se mýlil. Ač to zní jak chce bizarně a neuvěřitelně, bodnutí do ledvin přišlo zřejmě z vlastních řad. Je to jen výsledek zákulisního boje o moc v ODS, který už delší dobu doutnal v jejích řadách a nyní s plnou silou vyrazil na povrch. V této bouřlivé době, kdy se toho děje na politické scéně více, než stačí člověk strávit (například – starý rockový bard nabízí demisi, když se provalí jeho románek s jižní kráskou a následně o 14 dnů později zas křeslo opustit nechce „aby nedestabilizoval politickou situaci“, a podobně) většina pozorovatelů ani nezpozorovala, co se chystalo před týdnem. Plánoval se totiž velký útok na Pavla Béma, známého horolezce a pražského primátora. Byla na spadnutí arcis­chůze, navrhující jeho sesazení z kandidátky.  Klid­ně rozdělme ODS na „bémáky“ a „topolánky“. Bémaci už Topolánkům hodně dlouho leželi v žaludku. Bémovy neprůhledné aktivity (OpenCard je pouze vrcholem ledovce), bratříčkování a přítelíčkování, kamarádšofty a malé domů už začaly být přece jenom i pro věrné pražské pravicové voliče poměrně neúnosné. Všemocný starosta Prahy 5 pan Jančík, který by snad v každé normální společnosti už musel dávno lepit pytlíky na Praze 6 (pro mimopražské – Ruzyně) a další řádka vyvolených, jen dokreslují celkový obraz marasmu a klientelismu, který ovládl českou komunální politiku. To je totiž ten zásadní omyl – ne na vrcholných pozicích v parlamentu a ve vládě, ale na magistrátech a na úřadech sedí všechny ty ropuchy na prameni. Tam, mezi všemi těmi náměstky a přednosty a vedoucími odborů. Tam se dělají kšeftíky a kšefty, neprůhledná výběrová řízení i milionové zakázky bez nich. Tam bují ta pravá korupce. Pěkně za bukem a pod svícnem. Ať se na mě nikdo nezlobí, nebo ať si mě třeba žaluje – ale tohle je přesně to, co bémovci představují. Topolánci se rozhodli s tím něco dělat. Jenomže to dělat neměli – zjevně totiž podcenili sílu protivníka. Dokud jsi se držel zpátky a sice nás rád neměl, ale přímo zaútočit ses neodvážil, nechali jsme tě pěkně celou tu naši krásnou jachtu kočírovat. Ale tohle jsi trochu přehnal - dovolil sis přímo ohrozit naše pozice a to znamená, že je s tebou konec, nic ve zlým, brácho…

Nastal velký třesk – předseda je mrtev, ať žije předseda. Bémovci mají nového „zastřešovatele“ – bílého koně Nečase, který je tak slabý, že než se mu podaří (pokud vůbec) vyrůst natolik, že by mohl představovat pro kmotrovské podhoubí nějakou závažnější hrozbu, bude to trvat rozhodně několik let. Po tomto politickém harakiri už si ani ti nejodvážnější kritici bémovců nedovolí nanést na pořad dne otázku „Co s Bémem“ – to už by přece jen znamenalo totální katarzi a rozpad této strany. Co ale bude dál ? Nastane období jakési normalizace. ODS bude hledat další tlusté peněženky a baťohy, které by mohla nabídnout voličům a bude se snažit získat každou desetinu procenta. Ve sněmovně se samozřejmě udrží – přece jen její potenciál není zas až tak malý, aby se musela bát (jako třeba zelení) o svou základní parlamentní existenci, ale bude jí hodně dlouho trvat, než se trochu zmátoří a vylíže si v opozici své krvavé rány.

Letošní volby tak budou ve znamení těch, kteří se doposud nijak zvlášť nezprofanovali (KSČM), nestačili zprofanovat (Věci veřejné), kteří se zprofanovali jinde (TOP09), nebo těch, kteří se úspěšně zprofanovali v minulosti, ale už se na to zapomělo (Zemanovci).

No, jak říkávají američané – „God bless Bohemia“…