Blog Jihlavských listů

Archív dle autora

Jak se kupují auta

Tomáš Ďásek | Pondělí, 4. 7. 2016 v 22:54

Z veřejně dostupných dat Českého statistického úřadu vyplývá, že zhruba každých pět minut se v naší zemi narodí jedno malé, zbrusu nové dítě. Je zajímavé, že podle jiné tabulky se zhruba ve stejném intervalu u nás také prodá jedno zbrusu nové auto. Pokud se nad tím zamyslíme, tak řečičky o ekonomické krizi asi nebudou až tak vážné – když každý český novorozenec dostane hned do kolébky klíčky od nového fára. Ovšem to se bavíme pouze o NOVÝCH autech. Představte si, že než se další tříapůlkilový dáreček s křikem procpe na světlo operačního sálu, změní za tu dobu v ČR svého majitele tři ojetá auta. Pokud bychom tedy nebrali v úvahu sex takzvaně pro radost, nebo z nudy, ale pouze z hlediska jeho prvotního rozmnožovacího účelu, bylo by možné na základě těchto dat říci, že češi, moraváci a slezané mnohem raději kupují auta, než souloží. Každým dnem se internet rozroste o několik desítek tisíc nových inzerátů na prodej automobilu. Takový inzerát má obvykle svoje ustálená pravidla a formulace, které se doslova dědí z generace na generaci. Inzeráty většinou nepodává oblastní Charita, ale lidé z masa a kostí – tudíž jejich cílem je samozřejmě prodat co nejlépe. Na druhé straně barikády (tedy vlastně LCD monitoru) ale stojí druhá půlka lidstva, která by zase ráda co nejlépe koupila. Pokud k nim také patříte, dovoluji si vám předložit krátký přehled – jakýsi žebříček deseti nejoblíbenějších a přitom nejzbytečnějších vět, které se ve všech správných inzerátech už desítky let objevují a stručné vysvětlení toho, co vlastně doopravdy znamenají.

První majitel – důchodce !

V naší české kotlině je stále pevně zakořeněný názor, že se výše uvedená formulace rovná výhře v loterii. Bohužel naprostý opak je pravdou. Podtočený motor, spojka zralá na výměnu. Dědeček má obvykle ve zvyku v honbě za co nejnižší spotřebou podřazovat teprve až když auto začne cukat jako stará tatramatka a nohu má pořád položenou na spojkovém pedálu, aby tím vykompenzoval své už trochu pomalejší reakce. Auto má sice málo najeto, ale jezdilo většinou jenom tříkilometrové trasy z domu do Kauflandu, kdy se ani nestačilo ohřát a motor je na tom tudíž zhruba stejně, jako kdyby najel půl milionu po dálnici. Servisní prohlídky v značkovém autoservise skončily, jakmile skončila i záruka – protože jsou nekřesťansky drahé. Dál už se o auto staral vypečený servisman Frantík Vomáčků z vedlejší ulice, u něhož výměna oleje za patnáct stovek znamená obvykle pouze to, že na podlahu pohodí prázdnou pikslu od oleje, kterou našel v koši na pumpě a na ventilové víko připlácne samolepku SHELL se zapsanými kilometry, aniž by vůbec otevřel plnící víčko.

Menší kosmetické vady

Zakytované prorezlé prahy, prasklý nárazník, odprýsknuté přední sklo přímo před očima řidiče, „skoba“ na stropním čalounění a nefunkční stahování bočních oken. Zdánlivé maličkosti, nemající sice zásadní vliv na přepravní funkci, ale díky kterým byste za tohle auto druhý den ve stejném bazaru dostali o dvacet tisíc míň.

Motor po GO !

Před rokem byl vyměněný olej (v Hypernově totiž tenkrát bylo v akci čtyřlitrové balení za 199Kč), v lepším případě možná došlo dokonce i na výměnu vzduchového filtru. Je to sice asi trochu zvláštní, ale pokud si někdo nechá udělat celkovou generálku motoru, případně mění rozvody a vodní pumpu, tak obvykle kupodivu neplánuje auto v nejbližší době prodávat.

Auto do poslední chvíle jezdilo

Proti tomuto tvrzení se při nejlepší vůli nedá nic namítnout. Každé auto totiž obvykle skutečně jezdí až do poslední chvíle. Jde jenom o to, jak težká ta jeho poslední chvíle byla.

Plná výbava – klimatizace, pouze potřebuje vyčistit

Neboli přesněji řečeno je nefunkční. Klimačka totiž potřebuje vyměnit kompresor, spojku, filtr, přetěsnit a znovu naplnit. Takže v podstatě jako by tam nebyla. Připočtěte k ceně auta ještě dalších patnáct tisíc.

Cena dohodou – rychlé jednání sleva !

Naprosto dokonalá obchodní formulace – velice oblíbená zejména na českém a moravském venkově. Následné pokračování je zpravidla ve formě dialogu : „A jaká by tam teda pane byla ta cena ?“ – „No, tak kolik byste za to pane DAL ?“ – „No, řekněte vy pane, co byste za to jakože CHTĚL ?“ – „Ne, řekněte napřed VY !“ – „NE ! VY !“. Prodejce má totiž velké dilema – když si řekne moc, borec to nekoupí. Když si řekne málo, prodělá a děcka mu to jednou vyčtou. On samozřejmě dobře ví, že chce minimálně padesát – ale co kdyby se náhodou našel nějakej hejl, co nabídne šedesát…

Šikovný kutil jistě opraví

Na autě je zdánlivě nevinná závada, na které si vylámal zuby jak autorizovaný servis, tak následně i tři další neautorizované. Oprava by stála zhruba skoro tolik, co celé jiné auto, takže se ho majitel pokouší rychle zbavit.

Nejvyšší výbava – limitovaná edice !

Naprosto nesehnatelné náhradní díly – a pokud sehnatelné, tak čtyřikrát dražší než u edice nelimitované. Tento model se vyráběl jenom půl roku a vyrobila se jich necelá tisícovka kusů. Žádná levnější alternativa náhradních dílů – druhovýroba z Číny nebo Polska neexistuje. Velká část prvků oné nejvyšší výbavy už navíc samozřejmě ani pořádně nefunguje. Přímo učebnicová past na peníze.

Čerstvě propadlá STK, auto ale určitě bez problémů projde

Neprojde – nebo alespoň ne bez výrazných investic. Ostatně právě proto majitel auto prodává. Vydojil ho takříkajíc na krev, ale je mu líto ukončit vzájemný dlouholetý partnerský vztah ekolikvidací. Inteligentnější prodejce ho alespoň nabídne o měsíc dříve s podobnou formulací, že „končící STK, auto ale určitě bez problémů projde„.

Delší dobu stálo, asi bude potřeba seštelovat.

Stálo proto, že se jednoho dne náhle samo zastavilo. Průměrné stojící auto bez závady totiž obvykle stojí a spořádaně chátrá – případně si maximálně tu a tam mírně zakoroduje – ale kupodivu se málokdy jenom tak z nudy samo od sebe rozšteluje.

Najdete-li v inzerátu na limuzínu vašich snů jednu, či dvě z výše uvedených formulací, zpozorněte – ale neházejte flintu do žita a na zadavatele se prosím nezlobte. Je to přece slušnost, neodbýt prodej jenom nějakým tupým a neosobním konstatováním, že „prodám Mondeo 2009, 115000 km, STK 12/17, Tel.: 723123456“. Naopak – právě takový strohý inzerát by vám měl být podezřelý, když prodávajícímu nestojíte ani za to, aby se vás alespoň trošičku pokusil nakrmit. Pokud ale výše uvedených formulací najdete v jednom inzerátu pět a více, nebo v něm bude více jak deset vykřičníků, tak hned vypněte počítač a běžte se raději zkusit přitulit k manželce – pokud tedy ještě nespí a nebo jí nebolí hlava. Ať se nám hergot ty statistiky alespoň trochu srovnají…
______________________________________________________
Tento článek je určen pouze pro zveřejnění na internetu.

Úsvit jazyka českého

Tomáš Ďásek | Úterý, 7. 6. 2016 v 22:27

Babičky říkávaly – mluv, jak ti zobák narostl. To je sice pěkné, ale člověk, který to chce někam dotáhnout, si s tím bohužel nevystačí. Čeština nám totiž za posledních sto let strašně zakrněla. Vůbec se nerozvíjela a nereflektovala moderní dobu. To už dneska samozřejmě ve světovém globalizačním měřítku neobstojí. Naštěstí to cítí i náš národ a sám se aktivně zasazuje o to, aby češtinu opět vyzdvihl na jazykové výsluní. Část slov se dá z okolního světa úspěšně vypůjčit. Ve vyšší společnosti už dnes nemůžete o něčem říct, že je to skvělé. Musí to být cool. S přivřenýma očima možná tak ještě super, nebo v pátém pádu WOW ! Kdo tajně neaplouduje v práci při mítingu přes vifinu na fejsbůk selfíčka v hádéčku, je prostě lůzr – a tak podobně.

Šel jsem dneska do Jednoty na Pelhřimovské pro chleba a objevil zase jednu inovaci. Mají tam takové ty tyčky, kterými můžete oddělit svůj nákup od potravinové exploze za vámi stojícího nervozního důchodce, který aniž by se tím dalo cokoliv urychlit, netrpělivě cpe tucet krabic s trvanlivým mlékem (prostě dvanáctipack) na pás, jakmile se na něm uvolní pět centimetrů místa. Ty tyčky už tam jsou samozřejmě několik let – ale teď na nich mají nové nápisy „DALŠÍ KLIENT„. Už nejste nějaký obyčejný prachsprostý zákazník. Jste totiž KLIENT ! Taková maličkost samozřejmě pozvedne kulturu prodeje na zcela novou a vyšší úroveň. Teď už tam nemůžete jen tak mýrnyx-týrnyx přijít pro tři rohlíky a kelímek vlašáku ve špinavých montérkách, zalískaných od primalexu. Musíte si vzít bílé ponožky a čisté trenýrky, aby vás inkasní operátorka byla vůbec ochotná odbavit. Ale ono koneckonců, když už jsme u toho primalexu – pokud si dneska necháte udělat na auto nálepky „F.Vomáčka, malíř-natěrač“, můžete rovnou donést přihlášku na pracák. Možná si od vás nechá babička Vaňková, pamatující doby OPBH, vybílit vápnem špajzku – ale o pořádnou zakázku nezavadíte. Dneska musíte být „F.Vomáčka, interiérový specialista„.

V každé lepší firmě bývala vždycky kuchyňka. Strategické místo se zvláštní směsicí vůní laciné zvětralé kávy a čtrnáct dnů prošlého sýra, který se každý bojí vyhodit z ledničky – protože neví, jestli náhodou nepatří šéfovi. Tam se v pondělí ráno zahajoval pracovní týden přehledem víkendových událostí a v pátek hodinu před koncem pracovní doby končil skromnou oslavou skladníkových padesátin. Dneska by taková firma byla odsouzená ke krachu – kdyby místo kuchyňky neměla odpočinkovou zónu s kafeterií.

Doba se zkrátka mění a chce-li člověk patřit do lepší společnosti, musí se tomu umět verbálně přizpůsobit. Stará drbna uklizečka Mráčková si  k vám může dovolit přiběhnout a s očima navrch hlavy sdělit, že „vožralýho Valentu včera přejel vlak“, protože je to jenom hloupá husa, která už od života žádný společenský vzestup nečeká a sdělovací prostředky jsou pro ni pouze synonymem ke slovům Ulice a Ordinace. Kdyby totiž četla noviny, tak by věděla, že ve skutečnosti předchozího dne ve večerních hodinách došlo v železničním koridoru ke střetu drážního vozidla s osobou pod vlivem návykové látky, která podlehla následkům rozsáhlých destruktivních zranění neslučitelných se životem

S čím dojdeš nejdál…

Tomáš Ďásek | Pátek, 20. 5. 2016 v 23:02

Jsou prostě věci mezi nebem a zemí. Jedu vám takhle po Kamenici a u „hasičovny“ mi najednou začalo auto nějak cukat. Je to zvláštní – ale ono to v těch místech začne dělat pokaždé. Musím prostě zastavit a vylézt ven. A jak vylezu z auta, tak dostanu strašný a nezvladatelný záchvat hladu. Opravdu nevím proč – a už jsem se na to ptal i psychotronika, jenomže ani ten to nedokázal vysvětlit. Zkrátka najednou zeslábnu nemlich jako vojín Baloun ze Švejka a zdá se mi, že udeřila má poslední hodinka. Honem se snažím vyhledat pomoc a vidím, že přes silnici se v nějakém malém krámku svítí. Z posledních sil se tam tedy dopotácím a vpadnu dovnitř. A jak otevřu dveře, rázem se mi uleví. Horkost opadne, srdce přestane bušit – a začne se tetelit. Je to řeznictví pana Kratochvíla. Děvčata za pultem mě už dobře znají a v duchu si řeknou „ách jó…to zas budeme půl hodiny krájet…“. Víte jak – já to nesmím a vlastně mi to ani pořádně nechutná – ale když už člověk někam vleze, je slušnost tam nějakou tu zlatku outraty nechat, žeano. Takže to beru pěkně zleva. Dvacet deka bůčkové rolády, dva plátky tlačenky, za palec játrovky – safra ty jelejtka vypadají epesně, přibalej mi tam jedno – čtyři debrecínky, ty pepřový a dvě klobásky, abych měl na ráno. To by asi tak bylo – jo, půl kila škvarků místo chipsů k televizi. A támhle koukám ty uzený žebírka, to by šlo do šunkafleků a ještě by byla polívka (houby, než se ohřeje voda, tak je okrájím a sním syrové), ze dvě kila mi tam nějaký vobrostlejší mladá pani přidejte taky…

No prostě nakonec je toho tříkilová igelitka. Naštěstí mám sebou dva tisíce, takže vytahuju jednu tu krásnou novou tisícovku a beru zpátky sedm set. Ještě prohodit pár rádoby žertovných bonmotů, aby přede mnou příště rovnou nezamkli a už kvačím zpátky k autu. Teď už vesele, zpříma a zcela zdráv. V Jihlavě vyřídím co je třeba, pak si v Jednotě (mají tam sice napsáno COOP, ale stejně jako budou Jihlavské Listy nadosmrti Jiskra, tak i Jednota zůstane Jednotou) koupím malý bochník telečského chleba, abych všechny ty boží dary nejedl jak hovádko boží jenom tak, pár ZONek, nějaký sýr a honem spěchám domů. Ještě na Tank ONO naberu benzín, protože teď zas pro změnu začíná mít záchvat hladu jedna červená kontrolka na palubce. A tím bohužel celý ten krásný a slibně začínající den skončil. Napustím nádrž po okraj, jdu platit a zjišťuji, že mám v kapse jedenáct set. Akorát tak na ten benzín. Z Kamenice do Jihlavy jsem přijel se sedmnácti stovkama, v Jednotě stál nákup stovku. Takže jsem tam prostě někde u pokladny, nebo cestou na parkoviště ztratil pětistovku. To je ten můj debilní zvyk, nosit peníze jen tak v zadní kapse u kalhot…

Tady vidíte, jak je všechno na světě relativní. Jenom chvilku se radujete ze života a hned vám osud nachystá nějaký ten klacek pod nohu. Všechny ty kamenické poklady v mastném papíru jsem dal doma do ledničky a až do večera do mě nic nebylo. Prostě zkažený celý den a zkažená chuť. Ani pivo jsem si na noc neotevřel a šel spát. Ráno mě probudil telefon. Volala mi tchýně, že byla právě pro maso a že jí holky od Kratochvílů pro mě daly pětistovku, kterou jsem tam prý včera rozmařile jen tak hodil na zem.

Nechápu to. V dnešní době ! Devadesát procent prodavaček by přece onu zpropadenou bankovku schovalo a čekalo, jestli se o ni přihlásím, nebo ne. Po takových třech dnech by si ji rozdělily napůl, měly z toho radost minimálně po celý zbytek dne a při příští návštěvě by mě opět vítaly s úsměvem.

Ale vlastně, proč se tomu divím ? Tam, kde nemají zapotřebí svým výrobkům dávat hrdé agrofertové názvy jako „Šunka nejvyšší kvality“, nebo „Poctivé uzené“ – protože jsou jednoduše poctivé a prvotřídní všechny, tam je prostě pořád ještě taková ta prvorepubliková poctivost na prvním místě. Ve střívkách i v jednání.

 

 

Babiš – skvrn a špíny se zbavíš ?

Tomáš Ďásek | Čtvrtek, 24. 3. 2016 v 0:17

„Setsakramentská věc, pani Vomáčková, tohlencto čapí hnízdo. V novinách psali – že prej to co v novinách psali – je jenom hnusná mediální kampaň a akce nepřátel pana Babiše“.

To jsou opravdu velice překvapivá odhalení. Já nevím, ale pokud by ta kampaň nebyla mediální, tak bychom my, dělný a zemědělný lid o ní přece ani nevěděli. A pokud by to byla akce přátel pana Jánošíka – tedy vlastně Bureše, proboha co to kecám, Babiše jsem chtěl říct – tak by to bylo přinejmenším jaksi divné. Samozřejmě, že je to mediální kampaň a samozřejmě, že je to akce nepřátel pana ministra. Zkoušel naivně šlapat starým krokodýlům po kuřích okách a to se ve velké (a bohužel ani v malé) politice neodpouští.

Vzpomínám si na jistou pohádku ze svého dětství, která končila tím, že jakýsi nehmotný neřád – myslím že snad duch zlého loupežníka – musel každý den (včetně nedělí) chodit na noční a strašit nebohé i bohé pocestné. Vysvobodit ho mohl modlitbou u jeho hrobu jenom ten člověk, který by byl zcela bez hříchu. Protože tehdy ještě nebyly televizní soutěže, lidi to vzali jako výzvu a tisíce se jich hrnuly na hřbitov, aby se pokusili nešťastníka zachránit. Jenomže se to nikomu nepovedlo – hlas ze záhrobí (počítám že to ve skutečnosti byl jenom nějaký malý ampliónek napojený na fejsbůk a wikipédii) každému začal vypočítávat jeho dávné a tajné hříchy, takže člověk ten, nesmírnou hrůzou a studem jat, zčerstva na úprk se dal. Až po sto letech jednou přišel jakýsi kněz, který také chtěl pomoci. Tajemný hlas mu ale vyčetl, že prý kdysi ukradl svému strýci krejčímu jehlu, aby si zalátal vetché trenýrky. Ten svatý muž však dokázal, že si jehlu pouze vypůjčil a posléze ji prý strejčkovi vrátil. Náhle se nad rozptylovou loučkou rozbřesklo, velebné tóny varhan rozezněly se vůkol a milý nemilý loupežník došel konečně spasení…

Bohužel stejné je to i v životě. Kniha knih píše o tom, aby vrhnul kámen ten, kdož bez viny jest – a jistě ví o čem mluví. Málokdo z nás je totiž bez hříchu. Na každého se dá nějaká ta dávná nepravost určitě najít a snadno se může stát, že nás naše vlastní minulost dožene. Vím, že kdyby si redakce Blesku usmyslela, tak zcela určitě z Aničky Beránkové vypáčí, že jsem ji v osmi letech (kupodivu tehdy ještě úspěšně) přemouval ke hře na doktory a o rok později, že jsem se tetě Molákové tajně (v rámci vendetty za to, že mi nedala nanuka) vyčůral do fíkusu. Prostě každý máme nějakou tu třináctou cimru. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Vymstilo se to panu doktoRathovi, vymstilo se to dvojníkovi Napoleona, jistému panu Bártovi (vzpomene si ještě dneska někdo, kdo to byl ?) a stejně se stalo i teď. Řeklo by se, že v regálu božího mlýna konečně zase jednou došlo na nějaký starý pytel se zrním. Jenomže – když už jsme u těch přísloví – tady je to bohužel hlavně o tom, že „zloděj volá –  chyťte zloděje“.

Všechno to, co se píše je bezesporu pravda. Ministr financí, léty protřelý obchodník s přístupem do nejvyšších pater politiky, který ví co a jak, se samozřejmě opravdu zachoval naprosto nečestně a nemorálně. Dotační podvod je ale silné slovo a osobně bych se velice divil, kdyby k nějakému takovému závěru oficiálně dospěly příslušné orgány. Jednoduše totiž JENOM využil mezer v tehdejších zákonech a předpisech ve svůj prospěch. Ano. Tedy vlastně ANO. Jenomže ti, co teď tak spravedlivě křičí, jsou v podstatě jeho spoluviníci. Proč pravice, když byla zrovna u vesla, už dávno nezrušila něco tak nepochopitelného a zrůdného, jako jsou anonymní akcie ? Proč evropská unie vůbec přiklepla dotaci firmě, jejíž vlastníci nebyli známi ? Proboha – vždyť to je přece něco, jako kdybych zítra přišel do spořitelny a řekl, že „jeden můj známý – myslím, že se jmenuje Franta, nebo tak nějak – by potřeboval půjčit sto tisíc“ a oni mi je pro něj dali. Proč vlastně existuje něco tak zhovadilého a rovné podmínky křivícího, jako jsou eurodotace ? Je to něco jako u nás v Lukách. Realizují se honosné a krásné projekty, jako jsou stacionáře a nízkoprahová zařízení, pro která se hledá uplatnění teprve následně – protože se staví hlavně proto, že jsou na to dotace (jinak ale upřímně klobouk dolů, ostatní obce mohou jenom závidět) . Ale na blbou plechovku barvy za dvě stovky, kterou by se natřela shnilá dětská houpačka (jediná na bezmála sto rodinných domů v nové zástavě – kdysi samozřejmě postavená proto, že zrovna ten rok byly dotace na dětská hřiště), na to už peníze nejsou.

Celá tato patálie jenom ukazuje na tristní stav naší i evropské politiky. Je to začarovaný kruh. Ti, kteří by chtěli a snad i mohli něco změnit, díky podobným kauzám propadají malomyslnosti a přestávají věřit, že nějaká změna vůbec možná je.

Mě osobně ale přijde důležitý hlavně jeden trochu jiný aspekt. Vidím zde totiž zajímavou a velmi silnou analogii s případem bývalého jihlavského náměstka pana Vovsíka – na který si možná ještě pamatujete. Bylo to něco podobného. Taky šlapal na kuří oka a svým trochu řekněme nediplomatickým konáním si určitě znepřátelil nejen opozici, ale i mnohé spolustraníky. A tak došlo k tomu, že se náhle odkudsi z neznámých zdrojů na veřejnosti objevily fotografie, kterak milý pan náměstek dělá rychlostní zkoušku mezi dopravními značkami začátek a konec obce. Když mu pak přišla domů obsílka, vymluvil se na osobu blízkou – což byla tehdy zcela legální možnost, byť samozřejmě také nemorální.

Jenomže tady veškerá podobnost končí. Pan exnáměstek si patrně dodnes občas říká „že já debil tenkrát jel jak prase“ a jistě lituje, že mu jeho přestupek (ano, nešlo o žádný trestný čin – škoda tehdy určitě nepředstavovala 50 milionů a ani řekněme „společenská nebezpečnost“ nebyla  nějak extra vysoká) zničil poměrně slibnou politickou kariéru. I pan Babiš by jistě raději dneska místo Čapího hnízda zvolil na důchod nějaký tichý utajený domeček na španělském  pobřeží. Ale pro mě je tady přece jenom zcela zásadní rozdíl. Pan Vovsík tehdy klidně mohl říci, že zrovna – co já vím – třeba jeho těhotné prababičce vyšla voda a musel ji akutně odvézt do porodnice, nebo mohl v přímém přenosu teatrálně zakřičet, třeba že auto řídil jeho nezralý syn, který se chtěl předvést před slečnou a že on ho neprozradil proto, že děti jsou to nejcennější co má (copak to nechápeš, ty debile Kalousku ?). Mohl argumentovat nenávistnou kampaní proti své osobě. Mohl to zkrátka po vzoru většiny potrefených politiků zahrát do autu a za týden by byla tahle kauza aktuální asi tak, jako úhyn páru velryb v severním moři. Ale on se bez hloupého a směšného kličkování zachoval jako chlap – hodil ručník do ringu a veřejně řekl „hoši, to co jsem udělal, byla blbost, a i když vlastně o nic nešlo a je to jenom záminka proti mě – tak přece jenom nechci kázat vodu a pít víno, takže se všem omlouvám a končím“

Vzhledem k naprosto nestravitelné délce tohoto mého příspěvku nepředpokládám, že se jím snad někdo z vás dokázal prokousat až sem. Ale pokud se to někomu přece jenom podařilo, tak určitě pochopil, co jsem tím vším chtěl říci. Pro mě, obyčejného vesnického chasníka, je prostě mnohem větší kanón rovnej chlap, než „čestnej“ a „spravedlivej“ politik.

Dobrou noc.

Pryč s Večerníčkem !

Tomáš Ďásek | Sobota, 12. 3. 2016 v 1:17

Čas od času vám na mě padne takový jakýsi smutek a splín. Obzvláště takhle k večeru, když celý dům spí a já se nad lahví levného červeného vína věnuji filozofickému rozjímání. Smutek z toho, jak čas velmi rychle letí. Kupodivu nejsem smutný až tak moc kvůli tomu, že jsem vždy přisuzoval mládí poněkud delší dobu trvání, než ve skutečnosti má, ale jsem smutný z toho, jaké jsem měl neradostné dětství. Tedy z dnešního pohledu. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem se dožil čtyřiceti let. Však jenom považte – co vzpomínka, to dneska nepředstavitelná věc…

Své první dny a týdny jsem jakýmsi zázrakem přežil bez monitoru dechu, dětské chůvičky a digitálního teploměru. Rodiče mě přebalovali do naprosto nehygienických vyvařovaných a po bratrovi zděděných látkových plen a při utírání mé nahaté prdelky se ustrašeně nerozhlíželi, zda-li je při tom někdo nevidí a nenařkne z pedofilie. Ve čtyřech letech mi maminka vždycky dala pletenou tašku, do ní dvacetikorunu, papírek se seznamem, řekla ať jdu po straně a poslala mě samotného k „Čápce“, což byla prodejna potravin vzdálená od našeho domu asi 300 metrů. Paní Čápová mi naplnila tašku dle seznamu, dala tam zpět drobné a já šel zase spořádaně zpátky.

Nejrozšířenějším automobilem v naší ulici (i obci) byla tehdy legendární „stejšna“ – vůz Škoda 1202. Tento automobil, který asi tak o dvacet let předběhl dobu (a doposud mu z hlediska prostoru nesahá žádné moderní auto s hrdým označením MPV ani po kotníky) byl sice nesmrtelný a opravitelný i v bez nářadí v noci v lese, ale představte si, že neměl kontrolu tlaku vzduchu v pneumatikách. Neměl dokonce ani boční airbagy. Po pravdě řečeno neměl vůbec žádné airbagy. On tedy vlastně neměl ani bezpečnostní pásy. My děti jsme se v něm vozily bez sedaček a podsedáků – a zásadně tak, že jsme za jízdy stáli vzadu uprostřed a nadšeně komentovali dění před vozem.

V předvečer prvního máje se nahoře u lesíka sešly naše čtyři ulice a zvesela se zapálila hromada vyřazených pneumatik. Na té hořící gumě jsme si my děti bez skurpulí opékali špekáčky (které byly tenkrát vyráběny z VEPŘOVĚHO MASA !) a následně pak házeli do vzduchu hořící košťata. Ze školy jsme chodili sami a protože rodiče byli v práci, musel jsem já, nebo bratr napřed zatopit v kotli – když to nechtělo hořet, pomohli jsme si velkým panákem ředidla, které pokaždé úžasně „blaflo“. Ve volných chvílích jsme se věnovali adrenalinovým sportům, když jsme se s kamarády chodili třeba do staré opuštěné cihelny vozit na „důlních“ vozících, nebo si vyráběli podomácku petardy ze dvou šroubů, jedné matice a deseti ostrouhaných zápalek.

Když některá naše aktivita přerostla mez únosnosti a nebo se znelíbila nějakému uvědomělému občanovi, řešilo se to ve škole. Když byl pedagog přátelský, vyřešil aféru tak, že si nás vzal stranou na chodbu a z každé strany nám dal facku, až naše pobledlé tváře rázem dostaly zdravou červenou barvu. Pokud pedagog přátelský nebyl, napsal to na fejsbůk – teda co to plácám, promiňte – do žákajdy a rodiče museli na kobereček. Po návratu z koberečku se obvykle začala maminka chystat péct bábovku – ale předčasně skončila už tím, že vyndala z kredence vařečku. Takovou tu velkou. Takovou tu co hodně bolí – mnohem víc, než ty dvě učitelské facky.

Děti tehdy ještě nebyly hyperaktivní jedinci, ale jednoduše Zlobiví Dacani, dyslektik s dysgrafikem byli obvykle vedeni pod normalizovaným označením Blbeček, dyspraktik zpravidla slyšel na jméno Bordelář a alergik zase na jméno Ulejvák .

Odpady se třídily tak, že zpeněžitelné komodity jako papír a železo se dovezly do sběrny („když už seš kluku blbej, tak aspoň nos do školy sběr, aby viděli, že se snažíš“), plasty se spálily v kotli a ostatní se vyvezlo na smeťák, což byla velká veřejná, státem i bohem tolerovaná černá skládka „ve Žlabu“. To bylo naprosto úžasné místo. Daly se tam najít ty nejlepší myslitelné hračky a poklady, jako byly třeba rozbité televizory, budíky, části aut a motorek, staré časopisy a když na sklonku socialismu zemřel starý mládenec – krejčí pan Dobrovolný, tak tam dokonce vyvezli jeho rozsáhlou knihovnu, v níž se mezi klasickou literaturou ukrývala i z našeho pohledu velmi hodnotná sbírka lehké černobílé pornografie, kterou se nám povedlo objevit a stala se na několik týdnů pro nás sedmáky významným studijním materiálem, nad nímž jsme strávili hodiny a hodiny odborných diskusí. Na smeťáku jste mohli sedět ve vyřazených plyšových křeslech kolem zapáleného ohýnku, vnímat všudypřítomný neodolatelný odér směsi plísně, shnilého ovoce, bahna a myšiny, kamením se trefovat do prázdných sklenic od okurek, lahví od piva, nebo do vypasených urousaných potkanů. Prostě pravý ráj…

Táta byl velmi silný kuřák, ale protože byl uvědomělý, tak narozdíl od jiných tatínků nekouřil v kuchyni, ale pouze na chodbě. Občas podcenil logistické standardy a cigarety mu došly. Někdy jsem tedy musel po večerníčku jít ke Kuřítkům do hospody a koupit mu další krabičku – což mi ale vůbec nevadilo, neboť mi to (narozdíl od maminky) připadalo jako velmi zajímavé prostředí.

Aha…Večerníček…zase jsem se zakecal. Možná si totiž už říkáte, proč vlastně má tenhle příspěvek tak divný název ? Jde o to, že ty staré doby už jsou naštěstí dávno pryč. Díky trvalé mravenčí práci všemožných výborů EU, občanských aktivistů, dětských psychologů, ekologických iniciativ a dalších odborníků se povedlo všechny – nebo alespoň většinu – těch hrozných a život i vývoj dítěte ohrožujících věcí zakázat, zrušit a odstranit. Dnešní děti mají to štěstí, že vyrůstají v bezpečně uzamčených zařízeních plných školních i mimoškolních aktivit, díky vyspělým komunikačním technologiím a všudypřítomným průmyslovým kamerám jsou neustále pod dohledem, není potlačována jejich osobnost a je jim umožněno žít ve vzájemné symbióze s čistým životním prostředím.

O to víc mě překvapuje, jak je možné, že se do dnešních dnů dochovalo něco tak zrůdného, jako je Večerníček. Tedy přesněji řečeno jeho znělka. Je to tak zažitá každodenní věc, že nad tím člověk obvykle vůbec nepřemýšlí a bere ji jenom jako tradiční neškodnou kulisu. Zkusili jste se ale někdy na tu kulisu pozorně podívat ? Je to strašně rafinované – začíná úplně nevinně. Malý roztomilý chlapeček se vykutálí z obláčků a usmívá se na všechny strany. A pak ta hrůza začne. Že jezdí na kole v papírové čepici – a tedy s naprosto, ale naprosto nedostatečnou ochranou hlavy, bez jakýchkoliv reflexních prvků, to by se snad možná ještě dalo s poukazem na jízdu po neveřejné komunikaci odpustit. Jenomže pak si ten človíček s ledovým klidem sedne do auta – přičemž je na první pohled jasné, že vzhledem ke svému věku nemůže být držitelem řidičského oprávnění. Samozřejmě nepřipoutaný ! Auto – kabriolet, nemá ochranný rám (dokonce ani opěrky hlavy) a když se podíváte na to, co mu jde z výfuku, tak není nejmenších pochyb, že nemohlo v žádném případě legálně projít pravidelnou technickou kontrolou. Skočit na koně z několikametrové výšky je i od dvacetikilového chlapce jednoznačné týrání zvířete, které navíc rozhodně nevypadá, že by pocházelo z nestresovaného chovu. A co je nejhorší, tak po celých těch dvacet vteřin ten pacholek rozhazuje všude kolem sebe papíry.

Za celých těch padesát let si prý na večerníčkovskou znělku stěžoval u rady pro rozhlasové a televizní vysílaní jenom jeden jediný divák. A já se ptám – jak dlouho to budeme ještě trpět ? Jak dlouho ještě budou všechny státní i občanské instituce, které bdí nad zdárným a správným vývojem  našich dětí, strkat hlavu do písku ?

Takovouto zvrhlost máme platit ze svých koncesionářských poplatků ?

Vážně, lidi, kam ten svět spěje…




© 2008 Parola s.r.o.