Blog Jihlavských listů

Jan Schwarz
54- Emeritní patriaarcha Cčsh a unitářský pastor, nyní po havárii na kole odpočívá v Třebíči a vzpomíná, jak objel na kole po hranicích Československo a stavil se v Užgorodu, poslední kniha, kterou jsem napsal - Tajemné dveře do domu Bible, (nakl. Alfa 2010)

Usmívání

Jan Schwarz | Pátek, 11. 10. 2019 v 6:43

Můj zážitek klinické smrti se popisuje těžko. Slova jsou signály k dorozumění z tohoto světa. Jak popsat zážitek z druhé strany? Přesto se pokusím vyjádřit poznání cesty, na kterou moje slovní zásoba zatím nestačí. – Prošel jsem DVA světy. Už vím, PROČ vizionáři a proroci tak těžko a kostrbatě popisovali své vize z věčnosti … není to jen problém překladu ze starověkého jazyka, biblické hebrejštiny, jak namítnou někteří teologové, je to zkušenost poutníka, který navštívil DVA od sebe vzdálené a přitom stále propojené světy… Vrátím se teď k nečekané havárii: Náraz kola o automobil, pád, řinčení skla, a náhle ticho, pak nečekaný hluk, vrtulník se mnou odlétal do vojenské nemocnice ve Střešovicích.
Přístroje nad mou hlavou na Jednotce Intenzivní Péče hlásily zdravotnímu personálu podivnou změnu. Ale já už jejich blikání na monitoru a vyzvánění nevnímal. V oslnivě jasném světle jsem stoupal výš a výš.
Ocitl jsem se na podivné silnici. Byla pustá, ale zdálky se blížil vůz. Nastoupil jsem a rozhlížel se. Sedělo tu plno známých, usměvavých bytostí. Uviděl jsem svou babičku. Zemřela tak dávno, před mnoha lety. Já ji poznal v dětství už jako nevidomou, prošedivělou paní, ale tady byla mladší, černovlasá, usmívala se a VIDĚLA. Poblíž seděl můj strýc. Potkával jsem ho před mnoha lety ve Studené na návsi a pak náhle zemřel. Připravil mi tím odchodem nejedno překvapení. Všichni mu říkali Mirku a na smutečním oznámení přitom bylo vytištěné jiné jméno – Waldemar.
Posadil jsem se vedle babičky a začal jí vyprávět, co všechno mě za ta léta potkalo. V církvi, ve sněmovně, na ministerstvu. Naslouchala mi a stále se tiše usmívala. Až jsem si to uvědomil. Babička sice zemřela kdysi dávno, ale po celou dobu mého života mi byla stále blízko a všechno, úplně všechno o mě věděla.
Pak vůz náhle zastavil. Na cestě se třpytil zlatý pruh.
Všichni ztichli, jakoby na něco čekali.
Po chvíli jsem pochopil, že se mám rozhodnout.
Zašeptal jsem – Babi, vím, bude mě to moc bolet, ale vrátím se. – A jmenoval jsem lidi, kteří na mě dole čekají. Řidič otevřel dveře. Vystoupil jsem a zamával babičce do okna. Vůz přejel zlatou čáru.
… A já se propadal do temné studny s kalnou vodou.
… Přibýval Tlak … Teplota … Únava … A bolest …
Jako bych si na sebe znovu oblékal tělo. Těžký skafandr.
Probíral jsem se dlouho. Trvalo to měsíce, než jsem si uvědomil čas, běh událostí na světě.
SOUČASNOST.
Má první slova prý byla – Všecko je politika!
Do nemocničního pokoje přicházela psycholožka a zjišťovala, kde se nacházím. Zajímalo ji třeba – Jaké je roční období? – a věděla, že mám postel daleko od okna a nevidím ven. Ptala se – Jak se jmenuje náš prezident? – a nedivila se, když jsem odpověděl – Gustáv Husák.
Ještě jeden zážitek z druhé strany mi utkvěl v paměti. Seděl jsem v domku pod hradem Lipnice a opíral se zády o pryčnu kovové postele, v níž umíral spisovatel Jaroslav Hašek. Těžce lapal po dechu. Byl zděšený. Umíral a nechápal, proč život končí. PROČ má skonat? A tak mladý.
Popsal jsem návštěvu v domku na Lipnici lékařské komisi. Mužové v pláštích tiše kývali hlavami. Naštěstí přišla na návštěvu přítelkyně Jolana a řekla – Právě se koná zasedání Společnosti Jaroslava Haška a Richard Hašek očekával návštěvu Jana Schwarze na Lipnici.
Pozemským časem prostupují paprsky věčnosti. Kdo ucítil dotek jejich záře, hledá způsob, jak to sdělit, anebo mlčí.
I teď cítím blízkost svého přítele, básníka a lékaře MUDr. Jana Mičky. Zesnul nečekaně a já se s ním v Příbrami bolestně loučil a dlouho jsem vzpomínal na naše hovory o básnících z mého rodného kraje, o Vítězslavu Nezvalovi, Jakubu Demlovi, o Zahradníčkovi, Otokaru Březinovi …
… Propast mezi věčností a námi je hluboká, ale všichni jsme si blízko, a smrti? Té se nelekám … Před závěrečným pozdravem ocituji mystického básníka Otokara Březiny, který si zapsal – Mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení – … mrtví, živí, nezrození, jedno věčné pokolení … přeji vám všem krásné dobré jitro a teď se už jen usmívám

Zanechte komentář




© 2008 Parola s.r.o.